Atuin komentáře u knih

Cesta sněžných ptáků - Velice poutavé dílko, má v sobě sice takové nesmazatelné prvky, které nejsou ale vůbec od věci a začleňuji se do takové doby doslova sami a bez násilí a je třeba k nim přistoupit odlehčeněji. Prolnutí do raného středověku bylo provedeno ale mistrně a autor se zjevně velice o celkovou charakteristiku zajímal. Možná se to někomu bude zdát nevšední, ale je to nevšednost velice sympatická.

8 03.11.2013

Hikari - tady nikdo nic neomlouvá a zvěrstva už vůbec ne - A právě to schizma dělá tu knihu takovým trnem. Ta vzletnost pasáží v člověku vyvolává vždy rozkol. Navíc v knize nejsou popsány žádné vyslovené brutality a snad proto se u mnoha čtenářů dostává pod úroveň čtenářského zážitku a nudí. Další navíc- hodně byl poučen Humbert od Lolity a to je snad další důvod proč ta kniha nikdy nezapadne na jednu stranu nebo na druhou stranu, protože v téhle knize jakoby nelze najít celého viníka. Z té knihy člověku nemá být dobře a nemá jásat radostí s jakou okázalostí slov se to setkal.
A pak možná psal Nabokov jen detektivku a potřeboval námět. Co za tím nehledat víc než dobře napsanou knihu. Vše co do ní naskládal je silné a bolné, a člověk neví s kým empatizovat rychleji, dřív a pevněji a mnohdy ani proč. A tím sám příběh posiluje.
Uhrančivá kniha.

Mám takový dojem že Rowlingová se pro to odhodlala brzy. Možná se to nezdá, ale člověk, který píše potřebuje čas a malinko větší rozestup pokud se rozhodne "kázat " jiným stylem. Nejde o totiž o to že bych ji já měla zaškatulkovanou, ale ona sebe samu má jaksi zapózovonou a to je potom těžké.A bylo to těžké. Po všech směrech to mohl být velice dobrý a kvalitní román, kdybych neměla pocit že se mi snaží nabídnout hned několik verzí románu najednou a přesvědčit mě o tom že tohle je ten prvek anglického humoru, který neznám, který je nově objeven. Chyběla tomu koncentrace. Nehodnotím,třeba ta sevřenost a roztěkanost byla záměrná i když o tom pochybuji.

Představa že brouzdal v Homérovi a zatrhával si různé poznámky, četl ho sem a tam a tak TO prostě našel mi přišla vždy zajímavá a naveskrz romantická. Je to jakýsi výsměch akademické ( i jiné) společnosti, ačkoliv výsměch zcela nečekaný a Schliemann k němu dospíval dosti tvrdě. I. Stone nechal v pozadí jeho mládí a tuto dost neupozaditelnou perspektivu a vytáhl na světlo Henryho již absolutně věřícího ve svůj cíl. I tak však tento muž zjistil že řecko skrývá ještě něco daleko živějšího než jsou Homérovo verše, a mám dojem že teprve tehdy po tomto zjištění se mu otevřelo.
Kniha je to čtivá, koho zajímájí počátky archeologie, ale i toho koho vůbec nezajímájí, ale rád se s nimi setká, toho překvapí jak živoucí to může být. 5/5

9 02.11.2013

Jeho knihy jsou takové "bondovky", člověk se nesmí příliš ohlížet na nic jiného než to dobrodružství, je to až nemístně rozuzlitelné,tedy já jsem konec odhadla kousek za půlkou. Některé postavy mi svými tendencemi občas lezly maličko na nervy ta jejich nerozhodnost byla ale napínává. A nic proti, protože autor chce publikum pobavit jde na to zajímavými cestami na kterých se občas ztratí v tom co do toho ještě vsunout a hlavně kdy, ale to už je jeho taktika. Hodnotím 3,5/5 a zcela jistě si přečtu Inferno. Slušné odpočinkové čtivo.

7 02.11.2013

Jestliže mi Petr Camenzind připadal jako CESTA, potom Stepní vlk zapůsobil jako naprostá závrať. Dojem člověka pod vodou, který pozoruje světlo skrze vodu a v noci je obestřen úplnou tmou. Neuchopila jsem jistě vše a věřím že to co zachytím příště bude stejně závratné. Ta nevyčerpatelnost slova do kterého zapouzdřil obrovské záležitosti. 5/5

6 31.10.2013

Beze vší skromnosi je to další opravdové dílo, kde se autor bez všech pomlk,a odluk od sebe samého vyjadřuje někdy až stroze a syrově, banálně a hekticky a přitom nevyčerpetleně o nejvnitřejnějších kapitolách života. Mohl by to být i jeho nejlepší román, protože seřadit jeho texty do nějakého žebříčku je ovšem nemyslitelné, všude strhne a zakroutí podivně duší, je to u něho vždy kvalitním díle. Výrostek si neodpírá výsady skutečného srdce, kterými opovrhuje a kam chce zároveň proniknout. Ta rozpolcenost pro Dostojevského tak typická. Oddělit totiž autora od knih je další nesmysl. Nemohl napsat nic jinak, potom by to vůbec nenapsal.

7 27.10.2013

Výrazně kritická knížečka a až " nepříjemně" hluboká. Všechno co Hrabal řekl, cítil, myslel, zažíval je na těch několika strankách. Dobře vybalancované. Pojem obyčejnost a pojem neobyčejnost splývá díky stylu vyprávění. Vypráví se sama, buď je přijatelná nebo nepřijatelná celá koncepce Hrabalova psaní. Nepíše mělce nebo plytce, a v jeho obratech je vždy znát že se přes půvab slov nesmýká po povrchu ale spíš hluboko pod ním.

14 20.10.2013

Autor je faun, je to bezprostřední kritik ovšem nechce vykládat kritiku čistě jako pózu. Komentuje své okolí se stejným vtipem a romantickou kavaleriíí jako ve své době Jane Austen. Z dvorského a církevního prostředí se člověku dělalo až mdlo, jak dusně byl vylíčen oproti svěžesti ostaních obyčejných lidí.Podle celkové osobitosti postav autor skvěle paroduje to do čeho vráží den co den a tak se nemůže mýlit. Slepý přece není a hloupý také ne. Vše zaonačí láskou, čímž si může být jist že o čtenáře nebude nouze - ono totiž ta láska je dramatická, nelehká a jako vždy skutečná -

2 17.10.2013

Prostě, žil, existoval, dýchal, a tak ji objevil, zhmotnil a uvedl v novou další existenci. Ať už subjektivně snil či bděl, přenesl vše co k ní a v ní cítil, ne vždy jen skvělé kavárny, setkávání s Jocyem, Fitgeraldem, rozptýleno je tu mnoho provokací, mnoho slov obrácených ven i do sebe, jako by plul na loďce svou Paříží, jejími vlásečnicemi a sám, toulající se zahradami zamlčuje vědomí existenční povahy....Vše co napsal nejsou jen vzpomínky je to vlastně nikdy nekončící věta, A v ní je zakleto vše na co by oni všichni chtěli zapomenout, vyrvat ze sebe a víc se k tomu nevracet.

6 17.10.2013

Tady se za vším ukazuje Mistr. není třeba se dotazovat a není třeba ani třeba více dokazovat. Hluboce zušlechtil a prokoumal slovo cit a z obyčejného udělal neobyčejné. Zejména v Obyčejném životě. Vmísil se a vcítil do každého slova. Rozbil stan svého já a ukázal jak veliký může být obraz lidské duše.

5 17.10.2013

Možná za to muže ono sugestivní jméno nebo Puškin:) že má příběh něco výrazného. Myslím se, že ačkoliv je to román z válečného prostředí nenese název Bitva u Thermopyl. proto lze očekávat víc prozaičnosti, která plyne z nás obyčejných lidí. Taťáně bylo velmi málo a byla by jen škoda aby nebyla ve svém věku naivní, ta roztřesenost mládí, ten skutečný smutek a starost o to jediné o svou rodinu, vždyť o co by měla mít největší strach když to zasáhla první láska. A že je válka a tam někde se hýbe vojsko? Obléhání Lenigrandu mi přišlo dost výrazné,autorka se snažila přemýšlet a vidět očima mladých myslí, i myslí již dřív nějak zasažených. Lidský kolorit na který ukázala nemůže být nikdy kompaktní.
Nepopírám, že mi tam některé scénky nepřišly úsměvné - několik jich opravdu bylo - ale dojem z ní mám takový, že si jistě v budoucnu přečtu Taťánu a Alexandra, už proto že je to paralelní část. Dojem příjemný.

4 15.10.2013

Dojmy z Živaga jsou doslova nesmrtelné, to co napsal tak zvláštně, tak svěže, osobitě a svým způsobem prudce vydává neobyčejně křehké svědectví. V momentě kdy jsem roztočila pár stran se z knihy stala událost, která až dokonce žila a existovala ve všech slovech a gestech a dosti svérázných vyjádření.Člověk zde vypadá neobyčejně pravdivě.

16 15.10.2013

Je to opravdu dílo plné ruchu, života a pohybu, které by mohlo mít klidně i víc svazků:),ale v nejlepším se má skončit.

Je to neuvěřitelně čístý, neopotřebovatelný text. Velice svůdný styl, který dělá z prozaičnosti něco většího a tísnívého. Kdybych měla tuto knihu okomentovat jediným slovem bylo by to slovo - cesta -

3 12.10.2013

Flaubert to myslel možná všelijak, ale rozhodně nenapsal komedii, a tady je to ( až na vyjímky) samé chi chi chi a a cha cha cha, jako by úděl hrdinky, ať už si život kreslila v jakkoliv růžových tónech, byl tak směšný a smrt člověka vyslovená legrace. Neboť přeci jen se ocitáme na hranici jiného času než je 21 století, kdy lze z mnoha peripetií vyjít s trochu jiným štítem. A přesto mám často dojem že je kolem mne dost takových to postav, jenže dnes nemusí svůj život ukončovat tak razantně. Je to vždy jen úhel pohledu a člověk zjistí, že ony se ty myšlenky zase tolik nepozměnili, člověk stojí pořád tam kde stál, protože společností vždycky hýbou nějaké myšlenky. A až tak zromanizovaná ta doba přeci jen nebyla, jen ty romány:)

6 12.10.2013

Eskalace celé neutěšené situace v Čechách je zřejmá už tady v duhém díle.Páni se snaží Krále otrávit, Hlava nehlava bijí všichni všechny v r. 1339 při bouřích téměř kde koho a prvně jsou zde vyřčena slova o náboženské toleranci, ovšem nemá to sílu, je to jen volání ve větru, ale silné volání ve větru. Rozehrává se štvanice na krále který se dostává z moci pánů do moci svého bratra a vše vyústí ve třetím dílem chaotickou situací kdy všemu takříkajíc dojde dech při snaze urovnat papežské schizma. Krize vyvrcholí.

2 12.10.2013

Nemusím přikládat žádné doporučení co do historické kvality, čtivosti ani zajímavosti.
Děj začíná v Křivoklátských lesích, kudy jsou tři kamarádi ( studenti) ke strýci, který má pod svou doménou ohnivý dvůr a dějí se tam vůbec takové zajímavé věci. Cesta pro ně není vůbec lehká protože jsou přepadeni, takříkajíc prozkoušeni, vyvedeni z míry. Dvojí dvůr lze vyložit takto jako dvůr krále - Václava IV. - a dvůr arcibiskupa - Jana z jenštejna, každý dělal své, takříkajíc, každý běsnil po svém.
Krutost, vzepření,rozporuplnost a na druhé straně se straní bídnost a odevzdání.

2 12.10.2013

Jiráskův román o Jiříkovi z Poděbrad ( a to oba díly) patří mezi jeden z nejlepších v jeho tvorbě, protože, přes laskavost k Jiříkovi, ukazuje právě ony slabiny neúspěchu onoho panovníka. Ať už s malým či větším úmyslem se podařilo autorovi rozbrnkat nejen plejádu emocí, ale taky dost sarkastistických narážek Druhý díl je tím zajímavější, že zde se objeví onen střet zájmů, onen konflikt mezi královým pojetím politiky a přijetím jeho návrhu jak v církvi tak u císaře.

5 12.10.2013

Tato krátká novela jistě zanechá nějaké to echo. Pocit syrové, až brutální neodvratnosti, která ji žene do takového extrému a vyvolává v ní paradoxní úsměv. Aplikoval zde prostou zkušenost ? Snad opravdu vyciťoval že je konec když je něčemu odzvoněno,že zdolat veškerou překážku může jen fantasta, vždy se něco vymkne.