Aykiru komentáře u knih

Ač mám Gaimana jako spisovatele velice ráda, touhle knihou se mi do vkusu netrefil. Nejenže jsem se nedozvěděla nic moc nového, ale celkově bylo vyprávění ploché, bez barev a odstínů emocí, které vyprávěním propůjčují kouzlo prožívaného.

6 07.02.2024

Možnosti milostného románu je opravdu kniha o možnosti/ možnostech, jak vyprávět milostný příběh novou, zajímavější a i interaktivnější formou. A přesto, že je kniha skvěle napsaná a velmi dobře a lehce se čte, nejedná se vždy o úplně jednoduché čtení. Pokud tedy čekáte oddychovou literaturu bez vsuvek, cizích slov a odkazů na jinou literaturu, sáhněte raději po něčem jiném.

6 11.07.2023

Pravdou je, že jsem příznivcem spíše umělečtěji laděných komiksů a Zaklínač kresbou prostě neohromí. Příběh naproti tomu je klasickou ukázkou vyprávění ze světa Zaklínače, kde monstrem není vždy (skoro nikdy) ten, kdo je za něj původně považován.
Pro mě osobně je Skleněný dům příjemnou jednohubkou a návratem k jednoduchosti a přímočarosti, po poněkud náročnější četbě.
Což si ráda zopakuji s druhým dílem série.

6 24.01.2023

Tři vyvolení jsou důstojným pokračováním Pistolníka a zároveň jakousi mezihrou (intermezzem chcete-li) umístěnou mezi úvod a zápletku. V případě druhého dílu se jedná čistě o výběr hrdinů, kteří se, jak předpokládám, po boku pistolníka postaví čaroději. Tito hrdinové nejsou mýtickými bytostmi, nýbrž lidmi se všemi jejich slabostmi, bolestmi, šrámy i chybami. A o tom vlastně celá kniha je: o chybách a o jejich nápravě, o tom, že ocel ukrytá v nás nemusí být vždy patrná na první pohled.
Jak už jsem několikrát zmínila King je výborný vypravěč a Temná věž je (podle mého názoru) jeho životním dílem, a to ne ve smyslu nejlepší knihy/ série, ale tím, že je mu nejbližší a stává se tak nejvěrnějším odrazem jeho samého. Což můžete pozorovat zejména na postavě Pistolníka a jeho postoji ke světu.
Nebudu lhát, po dočtení jsem byla trošku zklamaná. Ne, že by byl výběh „šampionů“ pro další boj špatným příběhem, to vůbec ne, jen jsem doufala, že se dozvím více o Pistolníkově minulosti. Naštěstí už mám všechny knihy koupené, a tak nemusím dlouho čekat.
Hurá na další díl.

6 10.12.2021

Po zběsilém tempu předchozího dílu je poklidné vyprávění Křestu ohněm vítanou změnou. Další kniha ságy o Geraltovi a Ciri svým zpracováním připomíná spíše klasické staré fantasy, než jeho živější a modernější podobu. Někdy vtipné, jindy strastiplné putování Geralta a jeho družiny není jen výpravou za nalezením jedné mladé dámy, ale především snahou splatit všechny dluhy a vyrovnat se sám se sebou.
Protože jak praví Eithné
,,Každý má nějaký dluh (…). Takový je život, Mario Barring. Dluhy, splátky, závazky, vděčnost …Udělat něco pro někoho. Nebo možná pro sebe? Protože ve skutečnosti platíme vždy sobě, ne někomu jinému. Každý dluh musíme vyrovnat sami se sebou, každý z nás je zároveň dlužník i věřitel. Jen musíme sami sobě předkládat účty. Při příchodu na svět je nám dána chvíle života, a pak už jen splácíme dluhy. Sobě. Pro sebe. Proto, aby byly vyrovnány, až nadejde konec.“

6 21.09.2021

Mám jeden sen. Vidět Prahu Meyrinkovýma očima.
Meyrinkova snivá Praha není jen Prahou romantickou, plnou skrytých zákoutí, šedivých soch a zašlé slávy. Místem příběhů a starých legend, nýbrž i Prahou krutou a neklidnou, ovládanou starou krví, starými tužbami a sny.
Krev teče proudem, ale tak to bylo vždy. Temným časům, vládnou temní démoni, temné myšlenky, a přesto na pozadí všeho je krása.
Meyrinkovy knihy jsou jako blouznivé snění umírajícího, zmatené, zamlžené, a přesto bolavě ostré.
A proto mám sen... vidět Prahu Meyrinkovýma očima.

6 25.06.2021

Když Virginia Woolfová v 19. století psala své feministicky laděné eseje, ve kterých ženy té doby nabádala, aby nepodléhaly "mužské" spisovatelské tradici, jejich vkusu a jejich stylu, a aby místo toho si vytvořily vlastní, nemohla vědět, že se zhruba o padesát let mine s ženou, která všechny její požadavky ztělesní.
Styl jakým Alice Moonroová píše nelze označit jinak než jako "dámský", a přestože se nacházíme ve věku, kdy se jedná spíš o označení hanlivé, než pochvalné, nelze než konstatovat prostý fakt: autorka umí psát. Nelze než žasnout s jakou obratností zachází se slovy s jakou něhou a zároveň určitou uštěpačností popisuje jednotlivé charaktery, tvoří domovy, rozbíjí iluze a zachycuje obyčejný život. Život, ve kterém možná není nahodilým prvkem, ale konstantou, ne otázkou, nýbrž odpovědí.
Autorka s dovedností sobě vlastní rozbíjí klasickou představu knih od dam pro dámy, která se pojila především s oblibou "červené knihovny", a která snad za pomoci moderních autorek začíná upadat.
Mistrovství může mít mnoho podob a Přítelkyně z mládí je jednou z nich. Není to sice kniha, kterou bude chtít číst znovu a znovu, za to je to kniha, která dokáže zobrazit ženskost bez uzardění a bez hysterie, bez iluzí o nás, nebo nás o nás samých. Povídky v ní jsou mnoho vrstevnaté, rozlehlé a špatně uchopitelné a nejasné, přesně takové jako život sám.

6 06.04.2021

Vždy když otvírám nějakou knihu od McEwana si říkám, že už mě znovu nemůže napálit. Že na šok už jsem příliš protřelá, sečtělá a cynická, a přesto mě vždy dostane.
Tenkrát se jedná o klasický příběh jedné lásky a vraždy. Žena a milenec se rozhodnou zabít manžela pomocí jedu. Nepřipomíná vám to něco? Třeba Shakespeara? A co kdyby princ Hamlet v tomto dramatu byl vnímavé inteligentní, ale přesto stále jen nenarozené dítě? Dítě-vypravěč zabývající se filozofií, psychologií a stavem světa, snobsky milující luxusní vína a poezii, dítě nevinné a přesto nekonečně cynické?
Dítě-vypravěč je odsuzujícím obrazem dítěte naší doby. Obrané o dětství, bezpečí a lásku rodičů, kteří ho nechtějí, ale zároveň nemají dostatek zodpovědnosti, aby s tím něco udělali. A tak přežívá. Přehlíženo, ohrožováno, odstrkováno v přehlídce sobeckosti jednotlivých postav. Nemilované, přesto milující, neschopno nenávidět se utápí v bezmoci a snech.
Román Skořápka je moderní adaptací Hamleta, který stejně jako dítě-vypravěč je sobeckostí rodičů (ale opravdu Hamlet toužil po pomstě? Nebo k ní byl "dokopán?") dohnán k děsivé volbě.

6 17.03.2021

Musím přiznat, že když jsem si přečetla autorův pseudonym, nebo lépe řečeno fonetický přepis jména mého velmi oblíbeného autora (Edgara Allana Poea), byla jsem značně skeptická. Přece jen kolik děl dnešních autorů se honosí nálepkou typu : "novodobý tenhle a tenhle" (dosaďte si jméno, kteréhokoliv úspěšného autora), "úplně jak z pera tohohle a tohohle", a které většinou ani omylem nedosahují kvality děl, k nimž jsou přirovnávány.
Proto bylo velmi příjemným potěšením zjistit, že informace uvedené na obálce jsou pravdou, ne pouhou autorovou nadutostí: Edogawa Rampo stylizací příběhu i způsobem jakým píše velmi podobný svému "jmenovci". A nejen to, v povídkách Zrcadlového pekla lze nalézt i odkazy na další klasické autory jakými jsou například Lovecraft nebo Doyle.
Samozřejmě je nutné počítat s tím, že autor je japonského původu, takže se barvitých popisů erotiky ani bestiální krutosti, či jiných bizarností (které navíc podtrhují velmi barevné kresby) nevyhnete. Naštěstí je vše zakomponované tak, aby to v nejmenším nerušilo zážitek z detektivní zápletky, ba právě naopak.
Po grafické stránce je kniha též velmi hezky udělaná a zvolený font písma lze jen pochválit. Za mě opravdu velmi povedená kniha.

6 25.02.2021

Kniha A nevěsta zavřela dveře je příběhem o tom, co se stane, když se nevěsta pár hodin před svatbou zavře v ložnici a oznámí, že se vdávat nebude. Od té doby postava, kolem které se točí celý děj, již nepromluví. Nikdo z rodiny neví proč, neví to ani její snoubenec a jedinou postavu, která by mohla něco vědět nikdo neposlouchá.
A tak se roztáčí kolotoč událostí, které jsou jak vystřižené z rodinné komedie. Jenže pod zdánlivě banálním dějem se skrývá cosi jiného. Kniha A nevěsta zavřela dveře je zčásti komedií, zčásti detektivkou, ale ve své celistvosti spíše rodinným dramatem plným narážek na problémy, které se nikdy tak docela nevysvětlí. Čtenář tak během čtení obdrží velkou sadu klíčů, ale žádný, který by tak docela zapadl do zámku zamčených dveří.

6 07.11.2020

S touto knihou mám jeden malý problém - vůbec netuším o čem vlastně je. Čtenář v knize nalezne spoustu náznaků a ukazatelů, které doslova křičí tudy, ale jakmile se po té cestě vydá, náhle mu zmizí pod nohama, jako by sám autor netušil, co chce vlastně sdělit. Spíš než plnohodnotný příběh mi to připomíná črtu, přípravu na další větší román, utřídění si myšlenek.
Jedná se o nejkratší a nejednoduší Giordanův příběh, ale také bohužel nejslabší.

5 05.08.2023

Pokud mám být upřímná, nejsem si jistá, co si o této knize myslet. Na jednu stranu jde to zajímavý příspěvek o světě, ve kterém je všechno jiné a přesto stejné, na druhou stranu je obraz, který autorka přináší natolik rozmazaný, že je těžké být z toho moudrý.
Stejně tak témata a myšlenky, které nám jsou předkládány, jsou logické, ale snad ještě příliš nehotové, jako by si autorka sama nebyla jistá, jak co vnímat a jak co uchopit. Jednoduše řečeno jako by se červený prach Auroville v její duši nedokázal ještě usadit a odhalit pravdu, které se pod tím vším skrývá.

5 30.05.2023

Zkrocení zlé ženy je skvěle napsaná svižně ubíhající nadčasová hra plná vtipných dialogů, která si rozhodně zaslouží být součástí kánonu. Ovšem je taky první a doufám jedinou Shakespearovou hrou, která mě opravdu zklamala.
Ne svým provedením, ale svým poselstvím. A i když vím, že je o frašku, nemůžu se po přečtení konce zbavit jisté pachuti v ústech. Myslím, že jako spousta jiných žiji v přesvědčení, že partneři jsou si ve vztahu rovni a úcta má být vždy oboustranná, možná právě proto nejsem sto tleskat člověku, který předvádí svou ženu, jak cvičené zvíře.
Je mi líto.

Upřímně obdivuji a zároveň velmi závidím lidem, kteří dokáží číst povídky na stále stejné motivy, se stejným průběhem i koncem a stále se z nich těšit, stále tleskat autorovi ve stoje. To já bohužel nedokáži.
Možná kdybych četla jen tuto knihu a ne všechny předešlé, mohla bych stále obdivovat autorovy květnaté obrazotvorné popisy zapomenutých míst z dávných časů, zašla bych nad průběhem objevování mrtvých světů, bála bych se o hlavního hrdinu. Možná …
Jenže jestliže je opakování matka moudrosti v reálném světě, tak ve světě beletristickém to neplatí. Nebo vlastně platí – přepisujete své povídky tak dlouho – až jsou dokonalé a teprve, pak je vypustíte do světa. Můj problém s Lovecraftem tkví v tom, že on pak jde a napíše to samé jen v trošku pozměněném hávu.
Poprvé je to umění, podruhé to potěší, ale potřetí a počtvrté?

5 05.02.2023

Komiks Shi je spojením opravdu nádherné kresby a velice zajímavého příběhu, který spojuje je vše, co čtenáři tolik milují. Velké množství rve, násilí a pomsty protkané velkým množstvím scén, ve kterých jsou aktéři polonazí. Ovšem ani kresba a ani oduševnělý příběh s poselstvím, nemůže zakrýt prostý fakt, že „chemie“ mezi dvěma hlavními hrdinkami prostě nefunguje a ani emoce, které se autor snaží vyvolat, tím pádem nepůsobí tak silně a drtivě, jak by měly.
Možná, kdyby autor věnoval více práce vykreslení jednotlivých postav v rámci jejich minulosti, bylo by jejich chování pro čtenáře více pochopitelné a méně stereotypní.
Je škoda, že jedinou částí, která po emocionální stránce působí opravdu tak, jak má je rámcový příběh paní „Šankar“.
Přesto všechno dávám čtyři hvězdy, protože věřím, že příběh má velký potenciál, který pevně doufám bude v další svazku naplno využit.

5 16.04.2022

Solanin je překvapivě dospělá manga o tom jaké to je dorůstat do světa dospělých a postupně zjišťovat, že žádné velké dobrodružství už na vás velmi pravděpodobně nečeká a práce, kterou jste měli dělat jen dočasně, se nevyhnutelně stává náplní vašeho života. A tiše vyčkávat na velkou příležitost se nedá přece jen věčně.
Nuda, šeď a otupělost každodenní rutiny se vám pomalu dostává pod kůži a nutí vás se ptát, jestli je tohle opravdu všechno, co vás v životě čeká.
Solanin je jednoduše řečeno chytrá, něžná, filozofická a trošku depresivní záležitost pro lidi, kteří stejně jako já ještě pořádně nedorostli „dospěláckému světu“ a potřebují si sami v sobě ujasnit, co od života vlastně chtějí a kolik jsou pro své sny a splněná přání ochotni obětovat.

5 05.03.2022

Na World of Warcraft: Kronika 1 je na první pohled patrné, že se jedná o knihu psanou fanoušky pro fanoušky. Pro nás ostatní neznalé světa World of Warcraft (ano, i tací se najdou) je kniha velkou zkouškou trpělivosti a hlavně paměti, neboť kniha si označení „kronika“ opravdu zaslouží.
Nepřeberné množství postav, které se knihou mihnou na jedné dvou stránkách, aby posléze zmizeli v propadlišti dějin, nebo se naopak znovu vynoří o pár desítek stránek dál. Města, která vzniknou jen, aby se za tři věty proměnili v prach. Svět, který je neustále okupován, přesídlován, mrzačen a znovu vzkříšen. To samo o sobě stačí na to, aby měl nezasvěcený člověk hlavu jako balón –
A přesto nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila. Rozhodně už jen zpracováním je to jeden z nejkrásnějších (pokud ne úplně nekrásnější) a nejdetailnějších průvodců herního světa, se kterým jsem kdy přišla do styku.
Pokud jde o obsah – no, samozřejmě bych, jako Warcraftem nepolíbená, byla vděčnější za možnost se světem seznámit trošku víc – na druhou kniha je knihou pro fanoušky a navíc kronikou a jako takovou je nutno ji (i přes mé přání a stesky) brát.

5 16.02.2022

Simone de Beauvoir a její Nerozlučné jsou zvláštní kombinací typicky Austenovského sentimentu, naivní dívčí laskavosti a zatím nejasného uvědomění sebe sama, jako síly se kterou je třeba počítat a velmi výrazné „Virginiovské“ ženskosti zakládající se na poznání a přijetí sama sebe nejen jako části rodiny nebo společnosti, ale jako samostatně se rozhodující bytosti.
Tyto dva zdánlivě protichůdné, ale v základu velmi podobné postoje zaujímají i dvě hlavní hrdinky a jsou také tím, co je vzájemně spojuje a zároveň odlišuje.
Nerozlučné jsou výplodem autorčiny touhy po pochopení a smíření se zbytečnou smrtí někoho pro ni velmi významného. Samotný příběh je nejen melancholickou vzpomínkou, ale také obžalobou – nikoliv jednotlivců, ale doby, konvencí a společnosti, která hubí, tam kde by měla podporovat růst.
Andréina otázka, zda má strávit život bojem s lidmi, které miluje, je bolestiplným pláčem každé tehdejší ženy, která byla nucena volit mezi sama sebou a láskou své rodiny.

5 07.02.2022

Závan klíčovou dírkou se chronologicky řadí mezi čtvrtý a pátý díl Temné věže a já ho také tak četla a jsem ráda. Jednak protože když čtete knihy ve správném pořadí a v kratším časovém úseku, tak se vám (pokud je série dobře napsaná) vše krásně propojí, jednak protože snovost a melancholie Čaroděje a Skla přechází právě i do Závanu klíčovou dírkou.
Kniha není typickou povídkovou knihou rozdělenou na úseky, ale takovou matrjoškou složenou ze tří příběhů, ze kterých ten první je opravdu jen rámcový. Proložení fantasy, detektivkou a do té ještě vložit pohádkou je poněkud odvážný čin, který však vyšel poměrně dobře. Jediné, co bych knize vytkla je zbytečná délka třetího příběhu, díky které prostřední příběh ztratí na naléhavosti.

5 21.12.2021

Třetí díl Temné věže má opravdu pomalý rozjezd, který může některé z méně trpělivých čtenářů odradit. Přece jen na něj nejsme u Kinga tak úplně zvyklí. Odložit knihu úplně byla ale opravdu škoda, protože i když přiznávám, že mě první třetiny knihy opravdu neokouzlila, druhá už byla opravdu lepší a ve třetí se autor projevil přesně tak, jak ho známe a máme rádi.
To, že kniha končí kdesi „uprostřed“ a děj tak pro mnoho čtenářů působí neuzavřeně, pokládám za autorův mistrovský tah. Nejen, že kniha pro mě není „neucelená“, ale navíc dle mého názoru končí přesně tam kde má tak, aby ve čtenáři zbudila co nejvíc napětí a touhy číst dál. (Ale chápu, že se mi to mluví, když nemusím čekat několik let na další díl =)).
Věc, za kterou Kinga musím opravdu pochválit je „postava“ Blaina, která se jeví jako šílený sadistický vlak, ale mám takové (nepodložené tušení), že je zatím něco víc. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo při pohledu na pro jiné veselou, pro mě krutou a nepřirozenou tvář (české obdoby mašinky Karlíka) mašinky Tomáše jímá děs.
Povedený je i jakýsi úvod k Pistolníkově minulosti, o které se dozvíme v další knize.
Takže nashle u dalšího dílu.

5 13.12.2021