Aykiru komentáře u knih

Tasmánie je úžasnou ukázkou toho, jak napsat knihu zdánlivě o všem, co je na světě důležité a současně neříct vůbec nic. A tím myslím i to nic a nic nového zároveň.
Jako by témata jen prolétla jeho myslí a bez hlubšího zkoumání a zamyšlení zas táhla za obzor zájmu (inu skoro jako ta mračna) jen aby se autor dál mohl vrátit k sobě.
Proměnit tápání životem i vlastním světem v knihu je zajímavým počinem, ovšem pokud je takových knih moc – začne i to trošku lézt na nervy.
Z mého pohledu zatím autorova nejslabší kniha.

4 23.10.2024

Zajímavý nápad, který autoři místo toho, aby ho dotáhli do zdárného konce, rozmělnili v hloupé a stokrát viděné zápletce.

2 21.10.2024

Dobrý spisovatel se vyznačuje nejen tím, že umí dobře a čtivě psát, ale také tím, že nachází nová a nová témata a styly – časem se rozvíjí a roste. A pokud jeho ústřední témata zůstávají stejná, dokáže se na ně dívat z nových a nových úhlů, ohýbat je a otáčet, zkoumat a dotýkat se.
To je umění, které dělá dobrého spisovatele.
Ovšem, to co poslední dobou předvádí Bartosz Sztybor není nic jiného než nádeničina Stejná témata, stejná slova, stereotypní postavy a hrdina, který se nemění.
I dobrý příběh mnohokrát ohraný omrzí a znechutí se. Možná kdybych tento příběh četla bez hlubších znalostí, snad by mě i zasáhl…

1 19.10.2024

Annie Ernauxanová otvírá v Mladíkově a Události dvě důležitá témata, která navzdory dnešní moderní a otevřené době zůstávají tabuizována. V Mladíkovi je to vztah starší ženy a mladšího muže, v Události pak vyvolaný potrat.
Zdánlivě jednoduché a přímočaré příběhy vám nabídnou nový vhled do dvou problémů, které i přes dnešní schovívavost a zdánlivou rovnocennost zůstávají ve své podstatě nediskutovány. Autorka pracuje s pocity hanby a studu, které nejsou jejím vnitřním prožitkem, ale jsou v podstatě násilně vnuceny tlakem společnosti, která je očekává.
Ať už se jedná o vztah mladšího muže se starší ženou, který není jen hledáním mládí z jedné a mateřské náruče z druhé strany, nebo o příběh jedné mladé ženy, která je okolnostmi (tehdejší společností) donucena k sebepoškození (potažmo skoro vraždě), jde to výpověď ženy, věří, že vše se stalo proto, aby o tom podala zprávu.
Rozhodnutí o jakou zprávu, či poselství se jedná, však ponechává na čtenáři.

6 05.03.2024

Kniha Roky je originálním zpracováním vlastních vzpomínek zasazených do kontextu dějinných událostí a dobového smýšlení (jehož pomalejší i rychlejší proměny je opravdu radost sledovat). Vyprávění bez zbytečného pozlátka a patosu, vám bude připomínat dialog dvou lidí (Vás a autorky) o dětství a mládí, životě a ztrátě, smrti, rodičovství, osamělosti a lásce.
Důvod, proč autorka obdržela Nobelovu cenu za literaturu je jasný již po pár přečtených větách. Rytmus a skladba vět, volba slov, jednoduché a stručné vyjadřování, člověka, který ví, co chce sdělit a jakým způsobem. Skrytá poezie, která není jen bezduchou vyšperkovaností. Obrazy načrtnuté pár slovy, neznámé a přesto důvěrně známé, budující blízkost a důvěru mezi autorem a čtenářem. Vyváženost vlastního vhledu a dějinných událostí, zakotvení vlastního já v místě a čase, vědomí sebe sama
To je opravdu jen pár důvodů, proč stojí za to si knihu přečíst.

9 03.03.2024

Vždycky jsem měla za to, že ty nejlepší knihy od Remarqua jsem již četla, a že Vítěznému oblouku, Nebe nezná vyvolených, Třem kamarádům a samozřejmě ani tak masově známému románu Na západní frontě klid, již nemůže nic konkurovat.
Spletla jsem se. Čas žít, čas zemřít je dle mého názoru jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Důvodem není jen popis události, tak nekonečně tragické, že i po těch letech dokáže (i v lidech, kteří ji osobně nezažili) vyvolat vědomí bolestivé ztráty, ale hlavně kvůli tomu „dospělému“ v ní.
Již ne pohledu mladíka vychovaného ideály, ale muže, který si je vědom věčné otázky po svém místě ve světě a vině, která se s tím nepřímo pojí.
,,Vy se usmíváte,“ podivil se. ,,A jste tak klidný. Jak to, že nekřičíte?“
,,Křičím,“ řekl Graeber. ,,Jen to neslyšíte.“

9 27.02.2024

Název knihy Čtyři ženy a jeden pohřeb v sobě tají očekávání černé komedie, avšak ať je druhý česky vydaný román Narine Abgarjanové čímkoliv, komedií tedy rozhodně není. Životní příběh čtyř žen, které není vždy lehké číst, ale vždy v sobě skrývají střípek čehosi laskavého a krásného, spojuje (jak korálky navlečené na červené šňůrce) lásky a jediného muž.
A přestože se autorka snaží vykreslit hlavního mužského hrdinu v nejlepších barvách, nemůžu se ubránit pocit, že největší kámen úrazu knihy je právě Simon. Postava sice lehce promiskuitního, ale jinak zcela úžasně citlivého a chápajícího muže na pozadí chybujících, bojácných i bojujících, milujících i nenávidících dámských postav působí tak ploše a hloupě až je to i trošku nepříjemné a čtenář ji z mysli pustí dřív, než otočí stránku. Přece jen silných svérázných mužských i ženských postav v knize není málo – a tak se tato zdá poněkud zbytečná.
Stejně dobře, možná (dle mého názoru) daleko lépe by jako spojnice jednotlivých příběhů fungovala „hlupačka“ Vardanuž, nad jejíž smrtí by člověk, alespoň opravu truchlit a kniha by pak méně vyznívala jako laciná komedie a víc jako to, čím pod pokličkou je – vyprávění o nelehkém životě, ve kterém však kromě trápení a slz, lze alespoň na chvilku najít cosi důležitého a vzácného.

1 12.02.2024

Ač mám Gaimana jako spisovatele velice ráda, touhle knihou se mi do vkusu netrefil. Nejenže jsem se nedozvěděla nic moc nového, ale celkově bylo vyprávění ploché, bez barev a odstínů emocí, které vyprávěním propůjčují kouzlo prožívaného.

6 07.02.2024

Čítanka Neila Gaimana je stejně vhodnou knihou pro lidi, kteří se s Gaimanovou tvorbou teprve seznamují, jako pro lidi, kteří ho již dlouho znají a milují.
Vracet se k dílům, které jste si jako mladší zamilovali, je vždy trošku ošemetné a nejednou to doprovází pocit zklamání, následované otázkou (typickou pro každou zmařenou lásku), zda to také již bylo a vy jste to neviděli, nebo jste se jednoduše změnili a Váš vkus s tím.
V případě Čítanky však v mém případě k žádnému zklamání nedošlo. K povídkám, které jsem znala slovo od slova, a které jsem milovala, se přidali nové, které jsem si nepamatovala tak dobře, nebo je nedocenila.

8 04.02.2024

Vykreslit charakter postavy, tak aby byl uvěřitelný a navíc neztratil nic z lidské neukotvenosti, mnočetnosti, ze své rozervanosti a nestálosti a nevědomosti je těžké. Zaplnit takovými postavami knihu se zdá být skoro nemožné, a o přesto to Daphne du Maurier znovu dokázala.
Obětní beránek není románem o záměně jednoho za druhého, ale o tom, kde se obě tak odlišné osobnosti střetávají, poznávají a mění. Spisovatelka se nedrží tak populární konceptu dobrého, nebo špatného člověka – o to zde nejde.
Jde tu o člověka – tečka.
A to je asi vše, co je potřebné vědět.

3 18.01.2024

Malý život obsahuje všechny ty malé autorské přešlapy, o kterých jste vždy věřili, že Vám na knihách vadí. Postavy jsou vždy (nebo alespoň většinu času) dokonale milující a chápavé, obdařené inteligencí, smyslem pro humor, talentem, láskou, dokonalou prací a penězi. A nejen že se vzájemně milují a podporují, ale ještě si to nezapomínají navzájem říkat a dokazovat.
Také Judova minulost se odehrává v tolika temných odstínech, až si člověk – mezi slzami – občas říká, jestli to autorka nepřehnala, ale pak jak to bývá, pokrčí rameny a čte dál. Proč? Protože Malý život je i přes veškeré klišé, zbytečnou délku a poměrnou předvídatelnost dobře napsanou studií osamělosti a pocitu beznaděje.

9 03.01.2024

Láska k historickým románům je jednou z věcí, kterou jsem zdědila po své babičce. Možná to bylo i tím, že polička s jejími knihami byla právě tak vysoko, aby na ni dosáhl špunt, který se právě učil číst. Dnes už mám poličku s historickou literaturou svou – lépe řečeno mám dvě, a i přesto že poslední dobou jsem jich spoustu věnovala, nebo poslala dál, tahle u mě zůstane.
Důvodů je mnoho. Jedním z nich je, že je kniha stručná a jasná, téměř přímočará a dobře se čte, což z ní činí poměrně vhodný vzdělávací prostředek. Dalším je jazyk, který je překvapivě moderní, čtivý. V neposlední řadě je to humor a jemný sarkasmus, se kterým autor popisuje někdejší velikány tak vtipně a zároveň taktně až se člověk musí pousmát.

1 14.10.2023

Kniha noci je zajímavou a poutavou výpovědí (občas bych řekla až sociální studií) o životě a historii Venezuely ale nejen o ní. Samotná stavba a struktura vyprávění připomíná horečnatý sen mísící se v podvědomí spáče s realitou, na čemž je nejhrozivější, že pravděpodobně ani po „probuzení“ nebudeme schopní jedno od druhého odlišit. Vzhledem k míře násilí, která je v knize popisována a na kterou si moderní evropský člověk neumí v reálném světě představit (natož aby na ni byl schopen reagovat), snad ani nebudeme chtít. Neboť jen představa, že je na světě místo (místa), kde jsou taková zvěrstva možná či dokonce běžná je více než bolestivé.
Otázka, kterou pokládá jedna z hlavních postav knihy, se tak stává ještě palčivější:
„Mohl (jí) někdo pomoci?/ Může nám někdo pomoci?“

2 14.10.2023

S touto knihou mám jeden malý problém - vůbec netuším o čem vlastně je. Čtenář v knize nalezne spoustu náznaků a ukazatelů, které doslova křičí tudy, ale jakmile se po té cestě vydá, náhle mu zmizí pod nohama, jako by sám autor netušil, co chce vlastně sdělit. Spíš než plnohodnotný příběh mi to připomíná črtu, přípravu na další větší román, utřídění si myšlenek.
Jedná se o nejkratší a nejednoduší Giordanův příběh, ale také bohužel nejslabší.

5 05.08.2023

Na rozdíl od své sestry-novely Měsíc zapadá, je Perla jednoduchým na můj vkus až klišovitým příběhem o neštěstí, které číhá za splněným snem. Ničím neodlehčená kritika společnosti, dopadá jako bič a běsní jako rozbouřené moře, jen aby pateticky demonstrovala zřejmé.
A perlička na dně se ne a ne objevit.

2 26.07.2023

Osamělost prvočísel je jednou z knih, kterou mohu směle zařadit mezi těch pár opravdu výjimečných počinů, které literatura nabízí. A přesto, že se už dle názvu zdá, že to je těžké depresivní čtení, není tomu tak - teda úplně.
Příběh nabízí plno šťastných (nebo skoro šťastných) momentů, které dané postavě zhořknou ve chvíli, kdy si uvědomí, že je i přes přítomnost ostatních prožívá sama, nebo jednoduše nejsou prožívaný stejným způsobem, ve stejný čas. A pokud ano, je propast mezi jednotlivými postavami stále příliš velká, než aby to dokázali vzájemně projevit.
Kniha opíše kruh a skončí v podstatě tam, kde začíná, ovšem tentokrát s příslibem, že se vše může změnit.

Možnosti milostného románu je opravdu kniha o možnosti/ možnostech, jak vyprávět milostný příběh novou, zajímavější a i interaktivnější formou. A přesto, že je kniha skvěle napsaná a velmi dobře a lehce se čte, nejedná se vždy o úplně jednoduché čtení. Pokud tedy čekáte oddychovou literaturu bez vsuvek, cizích slov a odkazů na jinou literaturu, sáhněte raději po něčem jiném.

6 11.07.2023

Autor série Michaela Cardella už ve svých předešlých knihách dokázal, že psát prostě umí a to se ani v tomto díle nezmění. Co se však změní, je množství děje v knize, která plyne tak nějak samovolně dál bez toho, že by přišel nějaký zvrat, nebo jste se dozvěděli něco nového.
Zakončení knihy a tím celé série je sice poměrně chytré a ironické, bohužel po 400 stranách o ničem už nadchnout prostě nedokáže.

2 06.07.2023

V šesti samostatných vyprávění navlečených na červené nitce rámcového příběhu po vzoru Canterburských povídek pan Simmons dokazuje, že je opravdu výborný vypravěč i zarytý milovník klasických autorů.
Žánrový rozsah jednotlivých příběhů je v rámci jedné knihy experimentem, který překvapivý i okouzlí. Zatímco knězovo vyprávění připomíná působivý mix Lovecraftovy a Conradovy klasické cesty do neznáma, vojákova část je čistokrevná scifi. Na to navazuje poměrně netradiční příběh básníkův, který je plnohodnotným obrazem života většiny umělců. Učencova linka připomíná tradiční fantasy s tajemstvím a detektivův příběh připomíná scifi detektivku v hávu Asimově. A poslední část (Konzulova) je takovým thrillerem s příchutí Avatara.
Ale jak se říká: to nejlepší nakonec a v případě Hyperionu to platí dvojnásob. Tam, kde si hlavní část nechává od čtenáře odstup a působí jako bezelstné vyprávění pro děti na dobrou noc, odehrávající se tam někde za kopcem, tam je Kentaurova smrt působivým příběhem o dospívání, který se Vás dotkne přesně tam, kde má a tam také zůstane.
Hyperion 4/ Kentaurova smrt 5

Přečíst Pád světla byla práce. Leckdy zajímavá, podmětná a poutavá ale stále jen práce, která postrádá lehkost zábavy. Při čemž hlavním nedostatkem této knihy nejsou dlouhé filozofické rozhovory o Něčem a o Ničem, ani přílišná rozvleklost děje, nebo absence akce, ale neustálé opakování základních otázek a jejich odpovědí na ně, jen abychom se dobrali k tomu, co bylo již nesčetněkrát naznačeno, nebo dokonce řečeno.
Pád světla bohužel jako známá a bezpečná cesta, která nás zavede přesně tam, kam jsme očekávali. Ale co dál? Sejdeme z cesty a zažijeme dobrodružství, možná i smrt? Nebo se budeme dál bahnit po rozježděných silnicích, které jsou jasně dané?
To je otázka, jejíž odpověď teprve dotvoří moje hodnocení tohoto dílu. Prozatím za 4, protože příslib je velký přece jen je to Erikson!

1 27.06.2023