Aykiru komentáře u knih

V šesti samostatných vyprávění navlečených na červené nitce rámcového příběhu po vzoru Canterburských povídek pan Simmons dokazuje, že je opravdu výborný vypravěč i zarytý milovník klasických autorů.
Žánrový rozsah jednotlivých příběhů je v rámci jedné knihy experimentem, který překvapivý i okouzlí. Zatímco knězovo vyprávění připomíná působivý mix Lovecraftovy a Conradovy klasické cesty do neznáma, vojákova část je čistokrevná scifi. Na to navazuje poměrně netradiční příběh básníkův, který je plnohodnotným obrazem života většiny umělců. Učencova linka připomíná tradiční fantasy s tajemstvím a detektivův příběh připomíná scifi detektivku v hávu Asimově. A poslední část (Konzulova) je takovým thrillerem s příchutí Avatara.
Ale jak se říká: to nejlepší nakonec a v případě Hyperionu to platí dvojnásob. Tam, kde si hlavní část nechává od čtenáře odstup a působí jako bezelstné vyprávění pro děti na dobrou noc, odehrávající se tam někde za kopcem, tam je Kentaurova smrt působivým příběhem o dospívání, který se Vás dotkne přesně tam, kde má a tam také zůstane.
Hyperion 4/ Kentaurova smrt 5

Přečíst Pád světla byla práce. Leckdy zajímavá, podmětná a poutavá ale stále jen práce, která postrádá lehkost zábavy. Při čemž hlavním nedostatkem této knihy nejsou dlouhé filozofické rozhovory o Něčem a o Ničem, ani přílišná rozvleklost děje, nebo absence akce, ale neustálé opakování základních otázek a jejich odpovědí na ně, jen abychom se dobrali k tomu, co bylo již nesčetněkrát naznačeno, nebo dokonce řečeno.
Pád světla bohužel jako známá a bezpečná cesta, která nás zavede přesně tam, kam jsme očekávali. Ale co dál? Sejdeme z cesty a zažijeme dobrodružství, možná i smrt? Nebo se budeme dál bahnit po rozježděných silnicích, které jsou jasně dané?
To je otázka, jejíž odpověď teprve dotvoří moje hodnocení tohoto dílu. Prozatím za 4, protože příslib je velký přece jen je to Erikson!

1 27.06.2023

Námět knihy Billy Summers se zdá být pro Kinga až překvapivě netypický. Ostřílený veterán z válek se po letech vrací domů, aby se stal nájemným vrahem a zabíjel jen ty zlé. Ovšem pokud odhlédnete od první vrstvy příběhu, která tvoří jen líbivý obal, zjistíte, že kniha už nemůže být více Kingovská.
Billy Summer totiž není jen knihou o nájemné vrahovi, který se chystá na poslední zakázku, stejně jako Misery není primárně knihou o bláznivé ženské s nešťastnou zálibou v brakové literatuře. Pro mě a věřím, že i pro mnoho jiných je tato kniha o vyrovnávání se se špatnými zážitky, s životem, s tím, kým jsme se stali, i když jsme nechtěli s nálezy i ztrátami.
Je to kniha o traumatech a o tom, jak je léčit. A pokud jste něco z Kinga neviděli až doposud, tak teď typický prvek jeho stylu nelze přehlédnout, odpověď na tuto knihu je totiž odpovědí autora, autora, který se k vlastnímu velmi pravděpodobně dostal hodně podobně jako hlavní postava (ovšem teda jen hádám). Protože všechny běsi ať ti zvenku, nebo zevnitř nelze spoutat ničím jiným než právě slovy, protože slova vždy v Kingových knihách mají moc změnit svět. A tak je, bylo a bude.

14 24.06.2023

I přesto že moje nadšení pro tento žánr vinou špatně napsaných knih rok od roku upadá, si vždy ráda přečtu něco od svých starých osvědčených autorů. A tím pro mě Ryan rozhodně je.
Písně temnoty jsou sbírkou čtyř povídek/ novel velmi rozdílné kvality. Zatímco první z nich (Paní vran) zběhlé čtenáře tohoto žánru neurazí ani nenadchne, druhá (Zástupy mrtvých) nám každou větou připomene, kvůli čemu Ryanovi knihy tolik milujeme. Zchlazení nadšení, které by snad po přečtení výše uvedenou povídky, mohlo přijít, zaručuje třetí a nejslabší část knihy Lord výběrčí, která snad až příliš klasickým převyprávěním složitého vztahu otec zklamaný syn, nezaujme a ani nepotěší. Poslední a nejkratší z příběhů je příjemným navrácením k ,,vyprávění kronikáře" o další neméně fascinující stránce historie světa Stínu krkavce.
Vzato kolem a dokola je kniha Písně temnoty bilancováním mezi tím dobrým a tím horším co nám Ryan ve svém světě nabízí. Za mě 3,5.

3 24.06.2023

Pokud jste fanoušky Duny a všechny díly (samozřejmě kromě právě vycházející série) máte už dávno přečtené, budou pro vás Písky Duny příjemným návratem do mladších let. Nikoliv originálním, nikoliv neznámým a bohužel ani překvapivým.
A i když kvalitou kniha čtyřem hvězdičkám rozhodně neodpovídá, potěšení, které mám z návratu do tohoto vesmíru jistě ano.

2 31.05.2023

Pokud mám být upřímná, nejsem si jistá, co si o této knize myslet. Na jednu stranu jde to zajímavý příspěvek o světě, ve kterém je všechno jiné a přesto stejné, na druhou stranu je obraz, který autorka přináší natolik rozmazaný, že je těžké být z toho moudrý.
Stejně tak témata a myšlenky, které nám jsou předkládány, jsou logické, ale snad ještě příliš nehotové, jako by si autorka sama nebyla jistá, jak co vnímat a jak co uchopit. Jednoduše řečeno jako by se červený prach Auroville v její duši nedokázal ještě usadit a odhalit pravdu, které se pod tím vším skrývá.

5 30.05.2023

Což o to nápad je to dobrý i myšlenku to má. Hravé mrkání na ty sečtělejší z nás také neurazí a člověk si ho i užije. Ovšem to zpracování musím říct, že se mi dlouho nestalo, abych si přečetla něco, co se mi v podstatě líbilo, ale přitom jsem z toho byla zklamaná.

1 21.05.2023

Pokud nejste příznivci otevřených konců a nejasného děje, není tato kniha pro Vás. Ostatně varováním čtenáři je i samotný název knihy, který odkazuje na to, co všechny povídky v této sbírce spojuje totiž podivnost.
Podivnost jako zpola zapomenutý sen, jako dejavu, jako nám známá věc, připravená o očekáváný kontext, unikající tak našemu poznání a pochopení.
Povídky tak citelně připomínající Bradburyho geniální spojení děsu a melancholie, bohužel většinově nedosahují jeho kvalit, což zapříčiňuje hořkou chuť na patře a pocit, že byl člověk o cosi okraden. Špatné řazení příběhů (od těch opravdu dobrých po ty nejhorší) je to, co knize dle mého ubližuje nejvíce, protože způsobuje, že po zavření knihy se Vám ani nechce věřit, že první polovina knihy byla opravdu dost dobrá.

1 16.05.2023

Problém Tří těles má mnoho jistě mnoho kladů, originální zápletku, rychlý a přímočarý styl vyprávění, který se dobře čte, zpřístupnění vědeckých teorií laikům a hlavně tajemství Tří těles, které Vás opravdu bude bavit řešit.
Naneštěstí i přes všechny neoddiskutovatelné klady jsem po přečtení spíš zklamaná. Postavy jsou sice poměrně sympatické, ale také poněkud klišovité a příliš strohé na to, aby s nimi člověk dokázal doopravdy soucítit. Jejich záměry jsou pochopitelné a snad i omluvitelné, ale tak nějak mi v nich chybí podrobněji rozvinutá lidsko psychická rovina, která by jejich konání dodávala další rozměr.
Suma sumárum je Problém tří těles z hlediska scifi (pro mě) originálním a zajímavým počinem, leč do mé Síně slávy se bohužel nedostane.

8 09.04.2023

V tom, jak udělat ze čtenáře blázna by si mohly obě dvě mé nejoblíbenější autorky podat ruce, neboť jsou obě stejně (a každá trošku jinak) zlomyslné a prohnané. A zatímco Flannery O´Connorová je ten typ, u kterého je Vám jasné, že něco nehraje od začátku, Shirley Jackson se jen tajuplně usmívá, aby na Vás na závěr udělala dlouhý nos. A to, že to u této knihy opravdu udělá.
Psychologie? Spousta. Vykreslení hlavních postav? Výborné. Dialogy absurdní a absolutně lidské. Ale co je absurdita, která končí v půli? Není o to více absurdní? A může být lidské konání opravdu někdy nazváno absurdním, když je v podstatě absurdní neustále?
To a ještě více mě napadá, zatímco Jakson s pobaveným úsměvem zašlapává má očekávání a představy o konci do země, jen abych se mohla cítit no absurdně. A ještě navíc ji tleskat ve stoje, i přestože mi neposkytla jedinou odpověď nebo ano?
(jen malá vsuvka na závěr jsem jediná komu kniha svou atmosférou připomínala Betonovou zahradu bez toho, co většina světa nazývá nechutným?)

3 15.03.2023

Zkrocení zlé ženy je skvěle napsaná svižně ubíhající nadčasová hra plná vtipných dialogů, která si rozhodně zaslouží být součástí kánonu. Ovšem je taky první a doufám jedinou Shakespearovou hrou, která mě opravdu zklamala.
Ne svým provedením, ale svým poselstvím. A i když vím, že je o frašku, nemůžu se po přečtení konce zbavit jisté pachuti v ústech. Myslím, že jako spousta jiných žiji v přesvědčení, že partneři jsou si ve vztahu rovni a úcta má být vždy oboustranná, možná právě proto nejsem sto tleskat člověku, který předvádí svou ženu, jak cvičené zvíře.
Je mi líto.

Polštář z trávy spíše než román, připomíná lyrickou črtu přírody prodchnutou filozofickými myšlenkami, v některých okamžicích silně připomínající tvorbu Walta Whitmana.

Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře, a přitom ubíjí tu osobnost při každé příležitosti. Každému člověku je dán malý kousek prostoru a na tom si prostoru dělej co chceš to je dnešní civilizace. A ten malý kousek prostoru je obklopen železnou mříží, a kdybyste se odvážili prostrčit nohu, zahnali by vás s velkým křikem.

2 11.03.2023

Když čtu knihy Petry Soukopové, mám vždycky chuť říct: Tohle je ono, přesně tak se to stalo. A nezáleží o tom, jestli čtu její knihy pro dospělé, nebo beletrii pro děti.
Protože takhle to bylo, takhle se to stalo. Takhle jsem se cítila, když jsem byla malá a svět byl divný (nebo jsem já byla pro svět divná?) (Klub divných dětí), takhle hloupě jsem se přesně chovala, když jsem měla své rebelantský období (Bertík a čmuchadlo), když jsem se rozcházela s přítelem (Věci na, které už nastal čas).
Takhle nějak to bylo, když babička odešla. (Nikdo není sám)
A přestože nic se samozřejmě nestalo přesně tak, ani to přesně tak neprobíhalo. A ani slova, která jsme si řekli, nebyla a ani nemohla být tatáž.
Myšlenky a pocity, které to vyvolává, jsou tentýž.
A pokud pro někoho ne, tak pro mě je to umění.
Protože – i když takhle se to nestalo, přesně tohle jsem cítila. A myslím, že jsem nebyla jediná…

12 07.02.2023

Upřímně obdivuji a zároveň velmi závidím lidem, kteří dokáží číst povídky na stále stejné motivy, se stejným průběhem i koncem a stále se z nich těšit, stále tleskat autorovi ve stoje. To já bohužel nedokáži.
Možná kdybych četla jen tuto knihu a ne všechny předešlé, mohla bych stále obdivovat autorovy květnaté obrazotvorné popisy zapomenutých míst z dávných časů, zašla bych nad průběhem objevování mrtvých světů, bála bych se o hlavního hrdinu. Možná …
Jenže jestliže je opakování matka moudrosti v reálném světě, tak ve světě beletristickém to neplatí. Nebo vlastně platí – přepisujete své povídky tak dlouho – až jsou dokonalé a teprve, pak je vypustíte do světa. Můj problém s Lovecraftem tkví v tom, že on pak jde a napíše to samé jen v trošku pozměněném hávu.
Poprvé je to umění, podruhé to potěší, ale potřetí a počtvrté?

5 05.02.2023

Blednoucí vzpomínky jsou svou myšlenkou jedním z nejlepších komiksů, která jsem kdy četla. Přesto jim k úplné dokonalosti cosi chybí.
Možná je to tím, že se u čtení, které má být příjemnou oddechovou literaturou podvědomě bráníme hlubším myšlenkám, nebo smutku, které často vyvolávají. Možná je pro nás těžší se se starším a už ne tak opěvovaným Geraltem ztotožnit, možná si nechceme připustit, že by podobný osud čekal i nás.
Protože kdo jsme a čím se staneme, pokud nebudeme schopni dělat to, co nejvíc milujeme?
Blednoucí vzpomínky přinášejí několik odpovědí na otázku, na kterou si musí odpovědět každý sám.

3 29.01.2023

Pravdou je, že jsem příznivcem spíše umělečtěji laděných komiksů a Zaklínač kresbou prostě neohromí. Příběh naproti tomu je klasickou ukázkou vyprávění ze světa Zaklínače, kde monstrem není vždy (skoro nikdy) ten, kdo je za něj původně považován.
Pro mě osobně je Skleněný dům příjemnou jednohubkou a návratem k jednoduchosti a přímočarosti, po poněkud náročnější četbě.
Což si ráda zopakuji s druhým dílem série.

6 24.01.2023

Saru Baume jsem začala číst tak trošku odzadu, a tak i když je pro mě vyšlapaná cesta stejně jako pro mnoho čtenářů druhou čtenou knihou od této autorky, nesdílím s nimi rozčarování z upadající kvality. A to jednoduše proto, že vím -
Že Vyšlapaná čára je tak trochu předmluva – příprava - chcete-li na knihu Sedm věží, kterou jsem si zamilovala. V této knize je obsaženo mnoho výborných myšlenek v zárodku, ještě nedotažených, ještě plně nezformulovaných – ale ten potenciál, který vykvete teprve až v další knize tam už je patrný.
Vyšlapaná čára je jednoduše příběhem o průrvě mezi dospělostí a dětstvím, představami a ideály a realitou, kterou zvlášť pro některé citlivější lidi není vždy lehké překonat. Je o vykročení do života, které je bolestivé a před kterým se snažíme ucuknout, ale které je nutné pro další přežití.
Autorka i Frankie nakonec stejně jako domorodci vykročí do světla, nového života a v případě autorky i k další knize, která je zrozená z této.
Neboť tato kniha je nejen výplňkový „mezidíl“, ale předehra zvoucímu k dalšímu dějství, což by autorka doslovu v Sedmi věžích měla vědět a knihu si přečíst, možná by pak ve svých interpretacích nebyla tak zbrklá ale to už je na jinou pohádku.

7 23.01.2023

Jacksonová je jedním z mála mistrů minimalismu, který dokáže právě tím, co nikdy není otevřeně vysloveno (a co je na světě děsivějšího než právě skryté pravdy) říct úplně vše.
Její povídky nekřičí - ,,Pozor přijde příšera!“, protože pravá nestvůra už je tu, je v nás. Tiše se skrývající v temných zákoutích lidské mysli, dokavaď (bůh chraň) někdo nevybočí z řady – nezabije slepici, neumyje nádobí, neodmítne staré šatstvo – teprve pak zvedne hlavu a projeví se.
Démoni z jejích povídek nejsou nadpozemské bytosti z jiných sfér ani stvůry z nočních můr. Jsme to my samy – ten malý neprozkoumaný kousek sdíleného lidského vědomí v nás, kde se rodí krutost, a který miluje ponižování.
Autorka píše se samozřejmou lehkostí s jakou dnešní spisovatelé už neznají, s uměřenou trpělivostí, ze kterých pramení pocity úleku a děsu na pozadí zdánlivě banálních událostí.

2 05.01.2023

Ke knihám Mariusze Szczygeila jsem se dostala pro mě typicko – netypickým způsobem:
Jednoho dne k nám zavítala jedna paní z nakladatelství, které se nelíbilo, že jsme knihu pana Szczygeila zařadili do „špatného oddělení“, protože se tam prý nebude prodávat. Jako na nejsečtělejší členku osazenstva byla odkázaná na mě.
Nebudu Vás unavovat popisem našeho rozhovoru, řeknu jen, že paní byla velmi překvapená, že jsem žádnou jeho knihu ještě nečetla (protože to, že pracujete v knihkupectví, Vás evidentně zavazuje přečíst absolutně VŠECHNY knihy, které kdy vyšly, vycházejí a někdy v budoucnu vyjdou a běda, jestli Vám uteče jen jedna jediná).
Nicméně protože jsem tvor od přírody zvědavý (spíš na knižní vkus lidí, než na knihy mi doporučené), jsem si o panu spisovateli stejně jako o knihách dost zjistila.
Řeknu jen: že k lásce na celý život občas stačí jediná věta.
A že Mariusz Szczygeil je jediný člověk od kterého jsem naráz koupila všechny knihy bez toho, abych si jen jednu z nich před tím přečetla.

2 18.12.2022

Kniha s velmi zajímavým příběhem, které k dokonalosti chybí už jen zacelení trhlin v logice. Jisté nesrovnalosti se objevují v průběhu a nelze je jen tak přejít, tím spíš, že autor tlačí na "reálnost" příběhu.
Celkově by této manze prospěla menší melodramatičnost a větší propracovanost prostřední, přesto však jedná o jednu z nejlepších mang, kterou jsem v tomto roce četla.
Jsem opravdu zvědavá na další díl.

2 20.11.2022