Aykiru komentáře u knih

Pamatuji si, že když jsem od Abercrombieho četla první knihu, vůbec se mi nelíbila. Všichni ti křiví proradní parchanti brodící se špínou světa, zabíjejí v nesmyslných potyčkách jen pro touhu po krvi, nikoliv pro ideály. Vždy připravení bodnout toho před nimi, rychle nemilosrdně zlikvidovat své nepřátelé a zaplavit svět krví.
A nikde žádný ideál, žádné východisko. Žádný princ na bílém koni, který by všechny zachránil, jen hrstka přehnaně ambiciózních lidí obtěžkaných tolika smrtelnými hříchy, kolik si jich dokážete představit. Pro malou holku plnou ideálů takřka nestravitelné.
Pravdou však je, že čím víc stárnu, tím mám Abercrombieho knihy radši. A to z jednoduchého důvodu: většina knih, které jako mladší přečtete, vám po nějakém čase, či přečtení většího počtu knih podobného žánru začnou připadat plytké a naivní (u fantasy to bohužel platí dvojnásob). V Abercrombieho případě je to však naopak, čím jsem starší, tím víc dokážu chování jednotlivých postav ocenit a pochopit. Že to ale jsou postavy!
Jen málokterý autor dokáže stvořit tak věrohodné postavy, a ještě k tomu docílit, aby si je čtenář oblíbil, i přestože (i když možná právě protože) se po většinu knihy chovají jako naprostí dementi.
Což mě nutí, a doufám, že mi ostatní většinou intelektuálněji zaměřené knihy s pětihvězdičkovým hodnocením odpustí, dát plný počet.
Přece jen někdy se člověk potřebuje prostě jen bavit.

9 14.10.2021

Bouřková sezóna je příjemnou jednohubkou na závěr bez většího přesahu. Děj plyne přiměřeným tempem a vše se vrací ke známému schématu. Čarodějky smilní a intrikují, běžní zločinci kují prosté pikle leckdy dostatečně absurdní, aby pobavili a netvoři, jak se v Zaklínači ukazuje, jsou občas lidštější, než lidé, kteří je pronásledují.
A Geralt?
Zabíjí netvory ve všech podobách, hláškuje, smilní a jako obvykle se naivně snaží spasit svět. Nic nového pod sluncem.
Pokud jste velkými příznivci „zaklínačské klasiky“ kniha se vám jistě bude líbit, pokud však až takovými nadšenci stejně jako já nejste, zjistíte, že Bouřková sezóna je příjemná stereotypní jednohubka, která potěší, ale nenadchne. Nic víc, nic míň.

8 05.10.2021

Přestože je List od Nimrala spíše sbírkou pohádek pro mladší čtenáře než sbírkou povídek, troufám tvrdit, že potěší i dospělé. Humor střída melancholie, lehká absurdita jde ruku v ruce s životními pravdami, a to vše podbarvuje pro Tolkienovu tvorbu typická něha a laskavost.
Pro mě osobně jsou Listy od Nimrala jednou z nejlepších knih, které jsem četla a moc se těším, až je jednou budu předčítat svým dětem.

1 01.10.2021

Bohužel se čím dál tím více zdá, že Lovecraftovy knihy nejsou mým šálkem čaje, ač bych ráda prohlásila opak. Naneštěstí ani Hrobka a ani druhý díl Lovecraftových sebraných spisů Měsíční močál nenabídly nic, co by už nebylo zpracováno dříve a lépe. Netvrdím a ani si netroufám tvrdit, že všechny povídky obsažené v těchto dvou svazcích jsou špatné, to vůbec ne.
Želbohu člověku, který vyrostl na Poeových knihách, a který obdivuje Machena, nemohou uniknout jisté zjevné podobnosti s tvorbou Lovecrafta. A ač autor veřejně přiznává inspiraci těmito dvěma pány, a dokonce má pocit, že těmto dvěma pánům skrze své přejímání jejich motivů skládá poklonu, z mého pohledu jde v takovém rozsahu už jen o kopírování. Troufám si dokonce vyslovit domněnku, že by jak Poe, tak Machen byli radši, kdyby Lovecraft zkusil něco osobitějšího.
To něco osobitějšího se mu nakonec zdá se povede a já budu ráda, až se k tomu dostanu, prozatím však pro mě Lovecraft zůstává jen trošku klišovitou nápodobou Poea a Machena.
Je mi líto.

2 24.09.2021

Po zběsilém tempu předchozího dílu je poklidné vyprávění Křestu ohněm vítanou změnou. Další kniha ságy o Geraltovi a Ciri svým zpracováním připomíná spíše klasické staré fantasy, než jeho živější a modernější podobu. Někdy vtipné, jindy strastiplné putování Geralta a jeho družiny není jen výpravou za nalezením jedné mladé dámy, ale především snahou splatit všechny dluhy a vyrovnat se sám se sebou.
Protože jak praví Eithné
,,Každý má nějaký dluh (…). Takový je život, Mario Barring. Dluhy, splátky, závazky, vděčnost …Udělat něco pro někoho. Nebo možná pro sebe? Protože ve skutečnosti platíme vždy sobě, ne někomu jinému. Každý dluh musíme vyrovnat sami se sebou, každý z nás je zároveň dlužník i věřitel. Jen musíme sami sobě předkládat účty. Při příchodu na svět je nám dána chvíle života, a pak už jen splácíme dluhy. Sobě. Pro sebe. Proto, aby byly vyrovnány, až nadejde konec.“

6 21.09.2021

Čas opovržení nastal a není už možné být nestranný, tuto krutou lekci pocítí zaklínač na vlastní kůži, a nejen na té své. Na rozdíl od něj všemi pronásledovaná Ciri zjistí, že hrát si na zaklínače a čarodějku je zábavné, ale pokud chce přežít, přece jen bude muset zabíjet a to nejednou. Království se jedno po druhém hroutí a tolika botami pošlapaný lid si postupně uvědomuje, že jediná strana, na které se vyplatí stát je ta svá.
Jedno zlo plodí druhé, ohně starých svárů se znovu rozhořely. Skoro až se zdá, že se stará proroctví vyplní a svět se vykoupe v krvi.
Čas opovržení, ze začátku tak připomínající pohádku o šťastné rodince, v půlce prudce sešlápne plyn a vyřítí se vstříc pořádné krvavé řeži. Plány v plánech jiných plánů, magické souboje, zrada za zradou, krev a šťastný konec v nedohlednu.
Čtvrtá kniha a druhá kniha ze série o Ciri a Geraltovi je opravdu nezapomenutelnou jízdou plnou politických pletek a nenávisti.

7 20.09.2021

O třetím díle Zaklínače jsem slýchávala mnoho, od nadšených ohlasů, po ty špatné. Můj názor? Třetí díl Zaklínače a první díl série o zaklínači je prostě jiný.
Skok, který autor udělá mezi druhým a třetím dílem není úplně elegantní, a ne každému musí nový způsob vyprávění sedět. O matoucí časové linii nemluvě. Nové je také zaměření příběhu na Ciri
Další, co asi ne každého příznivce Zaklínače potěší, je fakt, že Geralta a zabíjení monster je tu opravdu pomálu. Naproti tomu klade autor velký důraz na rozvíjení jednotlivých postav a pout, která je spojují. Ke svému překvapení jsem si tak nejen konečně oblíbila Ciri, ale dokonce i Yennefer.
A verdikt? Jak jsem uvedla na začátku, třetí kniha je prostě jiná. A ne zrovna v tom špatném smyslu. Je ucelenější, hlubší a dospělejší. A především je úvodem do další fáze, která nemusí a (podle mě) ani nebude, zdaleka tak přátelsky a mile laděná.
Jednoduše řečeno věřím, že od příští knihy se bude daleko více umírat. A smrt nepřijde jen z rukou našich hrdinů, ale i z rukou jejich nepřátel.

12 12.09.2021

Zaklínače jsem dostala od mého přítele jako čtenářskou výzvu, a přestože jsem první díl už jednou četla a nijak mi k srdci nepřirostl, zkusila jsem to znovu. A tentokrát se povedlo. Kniha Zaklínač má oproti seriálu několik plusů, jednou z nich je odhalení Geraltových "lidských" slabin jako je samomluva, cyničnost i vztahy, které jsou v knize hlubší a daleko propracovanější.
Kniha je také nejen díky Marigoldovi mnohem humornější, dialogy jsou spíše vtipnými slovními přetřelkami, než hlubomyslným filosofováním nad životem. A přesto se tu a tam objeví nástin sociálních problémů aplikovatelných na všechny éry naší reality. A nebyla bych to já, abych na to neupozornila.
,,(Lidé)... si s oblibou vymýšlejí nestvůry a hrůzy. Sami si pak přijdou méně odporní. Když se zpíjejí do němoty, podvádějí, kradou, bijí ženu opratěmi, moří hladem stařenku, ubíjejí sekerou do pasti lapenou lišku anebo prostřílejí šípy posledního jednorožce na světě, rádi si namlouvají, že horší než oni je přece jen mora, kradoucí se za rozbřesku do chalupy.Pak je jim nějak lehčeji u srdce. A lépe se jim žije."
,,Když jsem se tam v sále dozvěděl kdo jsi, začal jsem tě nenávidět a přál ti jen to nejhorší. Měl jsem tě za slepý, krvelačný nástroj něčí vůle, za někoho, kdo bezcitně a bezmyšlenkovitě zabíjí, otírá meč od krve a pak počítá peníze. Přesvědčil si mě však, že zaklínačské řemeslo je hodno úcty.Chráníš nás nejen před zlem, jež na nás číhá v temnotách, ale i před tím, jež se skrývá v nás samých."
Vzato kolem a kolem je Zaklínač přijemnou jednohubkou pro dlouhé děštivé srpnové večery. A přestože se mou nejoblíbenější ságou asi nestane, určitě si přečtu pár dalších dílů.

12 29.08.2021

Troufám si tvrdit, že číst Spy Family v mladším věku byla bych, když už ne přímo nadšená, tak alespoň spokojená. Minimálně bych se u některých scén alespoň zasmála. Bohužel, pro mě i pro tuhle mangu, jsem z nezřízeného obdivu ke všemu japonskému již dávno vyrostla, a tak nedokážu přehlížet klišé a nemyslnosti vrstvící se jedno na druhé, o neoriginalitě ani nemluvě.
Pro mě bylo Spy Family veliké zklamání.

29.08.2021

V kurzech tvůrčího psaní Vás naučí, že začátek a konec jsou nejdůležitější části celé knihy. Začátek proto, aby zaujal a vy jste četli dál, konec protože ovlivňuje jakou emoci ve vás kniha nakonec zanechá. Kniha Kde zpívají raci je toho důkazem.
Kdyby se autorka příběh omezila na mikro drama o alkoholickém otci, který rozvrátí rodinu a malé dívce, které opuštěná všemi přežívá na kukuřičné kaši uprostřed bažiny, byla bych spokojená. Kdyby vražda, která měla takový potenciál dodat příběhu na pochmurnosti fungovala lépe, možná bych byla nadšená.
Ovšem naprosto klišé příběh o zhrzeném násilnickém nápadníkovi, který se z ničeho nic rozhodne, že chce zpět svou dávnou lásku mi přišel stejně mělký jako příběh matky (a její bohaté rodiny), která své děti miluje, ale bojí se pro ně vrátit kvůli alkoholickému manželovi.
Z mého pohledu příliš zdlouhavé líčení soudu, aby na konci nastal wow efekt, který zcela překvapivě nenastal, příběhu rozhodně nepřidalo. Přesto nemůžu říct, že se mi kniha nelíbila. Přírodní lyrika z pera Delii Owensové rozhodně není špatná, ba právě naopak. Básně mají správný přesah i tón, vkusně podtrhávající sílící pocit naléhavosti a osamění.
Nicméně ani básně, ani přírodní lyrika nedokáže knihu zachránit, pokud příběh jako takový není nosný a to pro mě bohužel není. Začátek a úplný konec se mi víceméně líbily, a proto váhám.
Je důležitější pocit, který z knihy máte, nebo mezery v příběhu, které dokazují, že kniha je jak špatně zalátaná ponožka?

Jsou příběhy, které ve vás uvíznou. Možná je to tím, že v nich snad občas až příliš zřetelně rozeznáváme cosi z nás. Scény, kterých jsme v této sbírce her svědky, jsou univerzální, a přesto svým způsobem absolutně jedinečné.
Pokud v mnoha svých předchozích recenzích zmiňuju, že nám autor nastavuje zrcadlo, tak tady to neplatí. Spisovatel se tu spíš pasuje do role malého chlapce, který šeptá nám ostatním: ,,Pssst, viděl jsem něco zajímavého. Chceš to taky ukázat?"
A my, i přestože víme, že autorův styl je hra na bolest a naději ve všech jejím podobách, se zas a znovu necháváme zlákat. Jsme prostě zvědaví.
Ale jak se říká, byla to zvědavost, co zabilo mouchu!

1 17.08.2021

Musím říct, že i přestože jsem uhodla, kdo je nepřítel, se nedostavilo zklamání a příběh jsem si neuvěřitelně užila. To, že Modrák není jen tím melancholickým knihomolem hrajícím na trubku, bylo sice už několikrát naznačeno, ale stejně mě překvapil. Jediné, co bych tomuto dílu vytkla "všemocnost" některých kouzelných předmětů. Víc nebudu prozrazovat.

1 14.08.2021

a není spolehnutí na tmu
to ticho bolí jako svět
a hluchý chtěl by naslouchat mu
a slepý nahlas rozumět

Nemyslím, že je třeba něco dodávat.

4 28.07.2021

Jana Seymourová, laskavá královna je třetím dílem série a bohužel je to znát. Tím se nesnažím naznačit, že je tento díl kvalitně horší, než ty předešlé, spíš že díky provázanost osudů všech tří žen, je mnoho scén, které se v rámci prvních tří knih opakují (samozřejmě vždy z pohledu té, o které daná kniha je). A i když chápu, že je to pro samostatnost jednotlivých dílů nezbytné, tak to v některých případech to shledávám poněkud otravným. (Především kvůli tomu, že se stejné scény objevují i v knihách mimo tuto sérii, a já tak čtu stejnou scénu jen z jiného pohledu třeba po čtvrté, či po páté a se smutkem musím konstatovat, že ne vždy je to přínosné).
Přesto pro mě Alison Weir zůstává oblíbenou autorkou. Zejména se mi líbí její přístup k faktům a poznámky na konci knihy, kde přesně uvádí, kde se vzdálila od pravdy, či kde se z nedostatku informací musela uchýlit ke spekulacím.

2 27.07.2021

Někdy stačí pár slov, abyste se přenesli do světa knihy. V našem případě do jedné malé vesničky na Islandu, na které, jak "kolektivní autoři" připouští, není nic zvláštního, snad jen to, že nemají ani kostel, ani hřbitov a ani faráře. A možná i proto se lidé žijící ve vesničce dožívají vyššího věku, než je obvyklé. Nicméně i tak se v knize umírá, ale jde vždy o odchod klidný a smířený, nesoucí nesoucí se v odlehčeném tónu celé knihy.
I přesto se však ve vyprávění vyskytnou okamžiky, kdy zvuk tříštícího skla a výstřely protrhnou opar spokojeného poklidu, a vy nestačíte žasnout, co to jen autor spunktoval za zády.
A proto varuji: Nenechte se zmást! Ač se to podle tónu vyprávění, lehké odměřenosti i šimravé cyničnosti může zdát, nejsou to příběhy povrchní a lehké, ba právě naopak. Noci jsou dlouhé a osamělost nekonečná. A odpovědi na základní otázky nenacházíme, ani tady ani tam a možná, možná bychom je nalézt ani neměli.
Alkoholu je spousty, stejně jako slz. A jediný pohyb, který lze občas zachytit, je pohyb mraků zatížených deštěm. Život je dlouhý a ještě delší pokud nemáte někoho po svém boku, kdo by s vámi sdílel nekonečnost noci i její bláznovství, protože vše temné, co v nás je právě noc probouzí.

5 24.07.2021

Domnívám se, že dobrého spisovatele od toho výborného neodlišuje ani tak myšlenka, nebo příběh, ale psychologické črty hlavních postav, od kterých se myšlenka díla a kvalita příběhu odvíjí. A právě to Ishigurova Nokturna jsou.
Ze všeho nejvíce mi připomínají psychologické črty začínajícího autora, který teprve zkouší, co všechno může, co všechno dokáže. Kdybych byla cynik (jakože jsem) nazvala bych je "Ishigurovými domácími úkoly", zkouškami nanečisto. Zahřívacím kolem. Rozcvičkou před tím, než nám akrobat předvede něco velkého. Jediný problém knihy spočívá v tom, že autor už své "něco" předvedl a příběhy jsou tak spíše (opravdu) lehkým zklamáním, než "návnadou" na další díla.
Celkově se tak i přes téma, která je záležitostí spíš těch starších z nás, nemůžu zbavit dojmu, že je psal autor mnohem mladší a mnohem nezkušenější, než je Ishiguro nyní. A i když beru v potaz, že je to autorova první povídková sbírka v rámci jeho dalších prací, bohužel spíše zapadá, než září.

5 13.07.2021

Nejsem ani zdaleka fanoušek moderních detektivek. Nemám ráda hloupé často opakující se zápletky ani autory, kteří tak rádi vsázejí spíše na primitivní brutalitu, než promyšlenou plíživou hrůzu. Nevyžívám se ve čtení o plochých stereotypních hrdinech, neslintám blahem nad kopou nelogičností. Mám ráda klasiku a mám ráda Niklase Natt och Daga.
Důvodů je hned několik, první z nich je autorův jazyk, který je opravdu "klidný", vytříbený a bohatý. Nemluvě o skvělé rytmice textu, která čtenáři čtení víc než usnadňuje. Dalším důvodem je, že příběh není příliš rozvleklý, autor se neutápí v dlouhých popisech ať už historie, či stříkanců krve, protože těch je tu opravdu mnoho. zu
Krev teče, ale teče ne kvůli snaze šokovat primitivní brutálností, ale kvůli tomu temnému vnitřnímu znechucení, kvůli kterému většina z nás tak ráda čte Kinga. Jinak řečeno teče "promyšleně" a podle plánu. Tvoří řeku. Ne oceán.
A nakonec tu jsou samozřejmě podstavy, kterými byste občas rádi zatřásli, občas jim jednu výchovnou lískli, ale přesto je máte rádi, protože jejich chyby jsou chyby lidské. Způsobené leckdy naivitou, leckdy úvanou nad krutostí světa a leckdy obyčejnou blbostí.
Nejen na zápletce, ale i na celé v pořadí již druhé knize je vidět, že autor ví, o čem píše a píše o tom rád, a co nás těší nejvíc, dělá to dobře. Ne, že by kniha byla úplně bez chyb, to snad nelze ani žádat, ale snad protože je léto a léto přeje odpočinkovější četbě, snad protože jsem se dlouho na čtení tak netěšila, dávám plný počet.

7 07.07.2021

Mám jeden sen. Vidět Prahu Meyrinkovýma očima.
Meyrinkova snivá Praha není jen Prahou romantickou, plnou skrytých zákoutí, šedivých soch a zašlé slávy. Místem příběhů a starých legend, nýbrž i Prahou krutou a neklidnou, ovládanou starou krví, starými tužbami a sny.
Krev teče proudem, ale tak to bylo vždy. Temným časům, vládnou temní démoni, temné myšlenky, a přesto na pozadí všeho je krása.
Meyrinkovy knihy jsou jako blouznivé snění umírajícího, zmatené, zamlžené, a přesto bolavě ostré.
A proto mám sen... vidět Prahu Meyrinkovýma očima.

6 25.06.2021

Tři kapitoly jsou hutným originálními myšlenkami a názory prodchnutým textem, tak plným cizích slov, že i já jsem chvílemi měla chuť plakat. Pozérství? Dost možná. Přeci jen na pozadí upachtěnosti každodenního života, beznaděje, alkoholismu a cigaretového kouře působí Gustavův vznosný jazyk a způsob uvažování jako pěst na oko, a přesto to vše nějak zvláštním způsobem funguje. A kdyby to jen fungovalo, autor tak chytře umocňuje čtenářův pocit nechutné šedi továrních hal a prázdných životů lidí, kteří žijí jen, aby spláceli v kontrastu s něčím tak krásným a živoucím jako je poezie. A tak křehkým jako jsou lidské sny.
Tyto tři krátké prózy jsou pro mě něčím takřka osobním, protože i když jsem se textem (zejména Výlety s otcem) opravdu prokousávala, téma, prostředí, způsob uvažování, vyjadřování i cyničnost hlavní postavy jsou mi dost blízké. Navrch bych ráda dodala, že i když nejsem fanda literárních soutěží, tak Hradecký dostal Magnesii literu za prózu zcela zaslouženě.

3 25.06.2021

Hosseini má zvláštní chopnost stvořit postavit tak lidské, že i lidé samotní působí jak jejich znásobené odrazy. Momenty největších vzepjetí se pojí s chvílemi největších pádů jak morálních, tak psychických.
A přestože se hlavní postavy dopouštějí "chyb", o kterých se i my odvážíme přemýšlet jen málokdy, a ještě navíc většinou jen teoreticky, nejsme shopní je odsoudit nebo je nenávidět. Neboť narozdíl od reálného světa, kdy se toho jen málokdy odvážíme, v nich dokážeme rozpoznat sami sebe. Ne nutně zlé a kruté, ale spíše slabé a zmatené.
Žít vedle dokonalosti je těžké, ale co je podle mě ještě těžší je žít vedle oddanosti. Nárok na druhého je velký, a když ještě k tomu z první ruky získáte důkaz vlastní nedostatečnosti, není divu, že se hlavní postava pokusí svého přítele-soka zničit. Ale ani ničení nepřinese kýženou úlevu, naopak vytvoří jen další dluh, který je potřeba vyrovnat.
Vrstvy viny, snaha zapomenout, vyrovnat se s tím, kdo jsme, láska a oddanost, pochybení, která odcizují to všechno je v Hosseiniho knihách spolu s otázkou, kým bychom byli, kdybychom se dopustili té největší zrady?
A odpověd', kterou autor ve svých knihách opakovaně nabízí je: lidmi.

15 08.06.2021