Aykiru komentáře u knih

Jeden z nás je kniha, kde každá informace má své místo, neboť autorka si dala za úkol nejen detailně vykreslit podobu vraha, ale také uvést ji v souvislostech a vlivech, které formovali nejen jeho, ale i celou norskou společnost.
Ani tak však není lehké, pokud to vůbec je možné, pochopit logiku zločinu, kterou z mého pohledu zločin a celkově Breivikovo chování naprosto postrádá. Anders, jak ho popisuje spisovatelka, je jakousi někdy až téměř bizarní karikaturou člověka. Osobností, která se tak snaží napodobit lidskost, až se jeho snažení převrací do absurdity.
To, co se stalo na ostrově je pro mě spíše zvrácená snaha vyprázdněné osamělé bytosti najít vyšší smysl a poslání svého života, než zločin z přesvědčení za který ho Breivik vydává. Soucit s pachatelem není na místě a ani „pochopení“ jednoho z nejhorších (a nejzbytečnějších) zločinů v historii lidstva se nedostaví ani na konci knihy.
Ubránit se slzám skoro není možné. Stejně tak budete mít chvílemi při čtení pocit, že těch „náhod“, které střelci umožnili spáchat, to co zamýšlel, je někdy až přízračně mnoho.
Bezmoc, kterou člověk pociťuje při čtení, je zdrcující a čtenář nemá jinou možnost než se ptát na jednu z nejstarších otázek, které lidstvo zná.

Útok na pekárnu svou potřeštěnou „hříčkovitostí“ připomíná absurdní drama, a stejně jako to skrývá pod zdánlivě bizarním povrchem nejedno společenské téma a nejednu metaforu. Co až metafyzický hlad znamená, si každý čtenář musí vyložit sám.
Kniha je tak krásně zpracovanou jednohubkou a jejíž výpovědní hodnota, kvůli své nejednoznačnosti, spočívá spíše v tom, co v ní chce člověk nalézt, než co do ní autor vložil.

4 02.02.2022

Pro mě osobně budou vždy Listy trávy vždy velmi výjimečnou sbírkou poezie ani ne tak kvůli okolnostem doprovázejícím jejím koupi (i když ty sami o sobě jsou dobrým příběhem) jako kvůli odpovědím na jisté palčivé otázky, které jsem tou dobou měla.
Walt Whitman je, jak sám autor rád proklamuje, člověk z lidu, který proti krutosti lidského světa staví něhu a laskavost přírody. Člověka představuje nikoliv jako osamělou entitu uvrhnutou do chaosu nepřehledného světa, ale jako součástku společenství, které prostřednictvím lásky k jiným nachází mír a klid v sobě samém.
Whitmanovo brojení proti zbytečné nesrozumitelnosti poezie pro obyčejné lidi a vykreslení básníka jako morálního vůdce společnosti, mi připadá (sice nikoliv objevné a nové ale) především osvěžující a zajímavé.
Navíc děsivá obálka a široké okraje vybízí ty tvořivější a přemýšlivější z nás, udělat knihu pomocí poznámek nebo výtvarného zásahu (neupalujte mě, prosím) opravdu „osobní“.

3 01.02.2022

Zatímco první díl Vikingů se zaměřoval spíše na detektivní linku příběhu spíše než tu historickou, u Nájezdů synů je tomu přesně naopak. Detektivní linka je upozaděna a do popředí se dostávají popisy vikingských cest a hlavně rabování, které bohužel v takové míře velmi rychle omrzí.
Historické události, které jsou sice zajímavé, ale (jak autor sám přiznává) ne vždy úplně přesné, by lépe vynikly, pokud by měl čtenář více času se seznámit s okolnostmi. Takhle kniha z velké části působí spíše jako cestovní itinerář, než jako historický román.
I detektivní linka je v tomto díle poněkud spletitější a některé „náhody“ mi připadají lehce přitažené za vlasy, přesto však neurazí. Závěr je otevřený a nechává prostor pro další díl

28.01.2022

I přestože je druhá část Volání Cthulthu bezesporu tou nejlepší částí Lovecraftových spisů, nemůžu se ubránit dojmu, že je autor širokou veřejností poněkud nadhodnocen, a to především vzhledem k neustálému opakování struktur příběhu a motivů, nemluvě o nutkané potřebě si nepřetržitě „půjčovat“ od jiných autorů.
Na druhou stranu nelze než ocenit a vyzdvihnout autorovo výrazné zlepšení práce s jazykem, příběhem i motivy, které se výrazně projevilo především v první a druhé části Volání Cthulhu. Opravdu povedená je například povídka Barva z kosmu, která svým poněkud neobvykle „barvitým“ vyprávěním nadchne nejednoho čtenáře. Za povedenou považuji i druhou část případu Charlese Dexter Warda stejně jako Šepot v temnotách.
Poklonu skládám i eseji nazvané Produktivní hnus pana Fishera, ve kterém objasňuje některé výstižně a jednoduše objasňuje některé prvky Lovecraftovy tvorby v návaznosti na jeho pohnutý život.

2 18.01.2022

Scifi western s Obi-wanem Kenobim v hlavní roli je překvapivě zábavou jednohubkou pojednávající o nájezdech Tuskenů, životě na Tatooinu a jedné špatné investici. Nečekejte žádné mezigalaktické drama ani výraznější akci, na své si zde přijdou hlavně fanoušci vtipných dialogů a trochy toho jiskření mezi postavami.

2 17.01.2022

Musím říct, že letošní čtenářská výzva číslo 3. (Kniha od afrického autora), mě trošku přiměla se zapotit. Naštěstí jsem si před dvěma lety koupila tuto knihu, bez mučení přiznávám, že především kvůli kresbám, a musím říct, že mě nezklamala.
Příběh je sice trošku jednodušší a na můj vkus je tam také příliš nových postav, ale suma sumárum se jedná o příjemně oddychovou knihu pro děti obsahující velké množství překrásných kreseb.

1 11.01.2022

I přestože nejsem velký fanda komiksů a zvlášť ty superhrdinské z větší části považuji za nečitelné (ať mi fanoušci odpustí), příběhy s Batmanem mám ráda. Jednak protože více než na klasickém superhrdinství si zakládají na lidství, jednak protože víc než příběhy o zachraňování světa, nebo dam z nesnází, připomínají svým zpracováním psychologické drama. A právě psychologie postav je to, čím jsou podle mě pro čtenáře tak lákavé.
Nebudu lhát i ve Smrti rodiny najdete nějaké to klišé a pár nelogičností, přesto je to komiks, který je temný, poutavý a zlý, přesně tak, aby vaše temné násilí chtivé srdce zvládl potěšit.

3 09.01.2022

Máme tu poslední díl a s ním i poslední hodnocení Temné věže. Nebudu lhát, byla to dlouhá cesta plná vzrušení, překvapení a radosti, stejně jako rozčarování a přešlapů. V některých částech jsem se nemohla donutit přestat číst, v jiných jsem se modlila, aby daná část už skončila. Někdy jsem měla chuť knihu prostě zahodit s okna, někdy jsem doufala, že nikdy neskončí.
Jak jste si mohli všimnout v mých předchozích komentářích, hodně jsem si ztěžovala a hodně jsem kafrala. Pravdou je, že najít na něčem chybu je mnohem jednodušší, než danou věc ocenit. Pravdou také je, že na konci většiny knih čtenáře přepadne melancholie a pocit ztráty, a tak se rozhodne knihu vyzdvihnout, i když na ní ještě před chvíli nadával. Já se budu snažit být objektivní a říct přesně to, co jsem si při čtení myslela.
Možná víte, že předchozí kniha mě nenechala chladnou bohužel zrovna v tom špatném smyslu, možná i proto jsem se závěrečného dílu série trošku obávala. Ovšem musím říct, že i přesto že jsem přesvědčená, že King konce psát prostě neumí, je Temná věž překvapivě kvalitním završením celé série.
Samozřejmě i poslední díl má své chyby. Například první polovina knihy má i na mě (trpělivého čtenáře) příliš pomalý rozjed a jsou v ní události, které by se dali jednoduše shrnout jednou větou, nebo úplně vynechat (linka Susannah-Mia by mohla být zkrácena, stejně jako Kingova). Také Bořiči mě lehce zklamali a následný boj byl spíše fraškou, než velkým „završením“ (což bohužel platí pro všechny velké boje v tomto díle). I postupné umírání hlavních postav bylo úplně ploché a nezvládlo ze čtenáře dostat potřebné emoce. Navíc smrt hlavních záporáků přišla spíše náhodou, než díky Rolandově promyšlenému plánu.
Nicméně i tak, má kniha své plusy. Třeba scéna se staříkem je naprosto geniální, stejně jako loučení Susannah a Rolanda, nebo Ocha a Rolanda, kde z vás autor konečně nějaké ty slzy vytříská. Výstup Rolanda do nejvyššího patra věže je pak už jen třešničkou na dortu a rozhodně netuším, proč by z něj být někdo rozmrzelý.
Shrnuto a podrženo je Temná věž důstojným zakončením série, která by k dokonalosti potřebovala ještě špetku toho škrtání a přepisování.

09.01.2022

I když to říkám opravdu nerada, Zpěv Susannah mě spíše zklamal, než nadchl. Důvodů k tomu je hned několik. Jednak linka Susannah-Mia je opravdu je jednou z mých nejméně oblíbených (a i když chápu důležitost „dítěte“, přítomnost Mii pro mě nemá žádné logické opodstatnění), jednak i linka Pistolníka a Ediieho hodně stagnuje, nemluvě o vytvoření postavy/reálného spisovatele/ zprostředkovatele ka Kinga. Jedné co knihu tak nějak zachraňuje je linka Callahana, Jakea a Ocha a nová postava Johna, která je podle mého jedním z nejlepších charakterů série.
Zda je zpodobnění sebe sama jako „postavy“ ve svém vlastním příběhu nesmírně egoistický tah, nebo brilantní nápad si musí rozhodnout každý sám. Z mého pohledu je to chytrý tah, jak povznést knihu na další level, přidat další vrstvu příběhu a tím ho „zpřítomnit“ i v našem světě, ne jako pouhý příběh nebo knihu, ale jako součást naší reality, který nevyšel.

I přesto, že hodnotím Vlky stejnými čtyřmi hvězdičkami jako Čaroděje a sklo, je pátý díl Temné věže mnohem slabší. A ačkoliv kniha nezačíná vůbec špatně, popis života na malém městečku, kam Vlci každou generaci jezdí „sklidit“ jedno z dvojčat, je velmi zábavný a zajímavý, zbytek už tak podařený není.
A i když chápu Kingovu snahu o všeobecnou propojenost nejen v rámci knihy, ale i v „Kingovského“ vesmíru, jsem tím spíše znechucená, než potěšená. Navazujícím problémem je recyklace postav a scén z přechozích dílů, která je sice v rámci konceptu mnoha propojených světů možná, leč z mého pohledu poněkud otravná. A to nemluvím o lince Suzannah, která už mě prostě jen štve.
Shrnuto a podtrženo jsou Vlci z Cally knihou, která má zajímavý námět a potenciál, který však nebyl naplněn. Je mi líto.

3 30.12.2021

Závan klíčovou dírkou se chronologicky řadí mezi čtvrtý a pátý díl Temné věže a já ho také tak četla a jsem ráda. Jednak protože když čtete knihy ve správném pořadí a v kratším časovém úseku, tak se vám (pokud je série dobře napsaná) vše krásně propojí, jednak protože snovost a melancholie Čaroděje a Skla přechází právě i do Závanu klíčovou dírkou.
Kniha není typickou povídkovou knihou rozdělenou na úseky, ale takovou matrjoškou složenou ze tří příběhů, ze kterých ten první je opravdu jen rámcový. Proložení fantasy, detektivkou a do té ještě vložit pohádkou je poněkud odvážný čin, který však vyšel poměrně dobře. Jediné, co bych knize vytkla je zbytečná délka třetího příběhu, díky které prostřední příběh ztratí na naléhavosti.

5 21.12.2021

Na čtvrtý díl Temné věže jsem se těšila snad už od chvíle, kdy jsem začala číst Pistolníka, a musím říct, že mě ani v nejmenším nezklamal. Rolandova minulost je stejnou měrou zajímavá jako tragická. A jak se dalo čekat je čtenáři předkládaná v malých dávkách, takže pokud se těšíte, že se dozvíte více o pistolnících či Martenovi, budete pravděpodobně zklamaní. Místo toho vám autor předloží fascinující příběh o jedné lásce, zradě a vzpouře.
Na sérii kromě dokonalého řemeslného zpracování obdivuji i to, jak v sobě spojuje jednotlivé prvky z Kingových knih. Odkazy na jiné Kingova díla se to v textu jen hemží, takže si jeho fanoušci jistě přijdou na své (propojení Temné věže se Svědectvím se mi obzvlášť líbilo). Snad jen závěrečnou část „Všechna boží děťátka dostala boty“, bych asi pojala trošku jinak, protože mám pocit, že si autor s motivem „ Čaroděje ze země Oz“ mohl vyhrát trošku více.

2 20.12.2021

Třetí díl Temné věže má opravdu pomalý rozjezd, který může některé z méně trpělivých čtenářů odradit. Přece jen na něj nejsme u Kinga tak úplně zvyklí. Odložit knihu úplně byla ale opravdu škoda, protože i když přiznávám, že mě první třetiny knihy opravdu neokouzlila, druhá už byla opravdu lepší a ve třetí se autor projevil přesně tak, jak ho známe a máme rádi.
To, že kniha končí kdesi „uprostřed“ a děj tak pro mnoho čtenářů působí neuzavřeně, pokládám za autorův mistrovský tah. Nejen, že kniha pro mě není „neucelená“, ale navíc dle mého názoru končí přesně tam kde má tak, aby ve čtenáři zbudila co nejvíc napětí a touhy číst dál. (Ale chápu, že se mi to mluví, když nemusím čekat několik let na další díl =)).
Věc, za kterou Kinga musím opravdu pochválit je „postava“ Blaina, která se jeví jako šílený sadistický vlak, ale mám takové (nepodložené tušení), že je zatím něco víc. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo při pohledu na pro jiné veselou, pro mě krutou a nepřirozenou tvář (české obdoby mašinky Karlíka) mašinky Tomáše jímá děs.
Povedený je i jakýsi úvod k Pistolníkově minulosti, o které se dozvíme v další knize.
Takže nashle u dalšího dílu.

5 13.12.2021

Tři vyvolení jsou důstojným pokračováním Pistolníka a zároveň jakousi mezihrou (intermezzem chcete-li) umístěnou mezi úvod a zápletku. V případě druhého dílu se jedná čistě o výběr hrdinů, kteří se, jak předpokládám, po boku pistolníka postaví čaroději. Tito hrdinové nejsou mýtickými bytostmi, nýbrž lidmi se všemi jejich slabostmi, bolestmi, šrámy i chybami. A o tom vlastně celá kniha je: o chybách a o jejich nápravě, o tom, že ocel ukrytá v nás nemusí být vždy patrná na první pohled.
Jak už jsem několikrát zmínila King je výborný vypravěč a Temná věž je (podle mého názoru) jeho životním dílem, a to ne ve smyslu nejlepší knihy/ série, ale tím, že je mu nejbližší a stává se tak nejvěrnějším odrazem jeho samého. Což můžete pozorovat zejména na postavě Pistolníka a jeho postoji ke světu.
Nebudu lhát, po dočtení jsem byla trošku zklamaná. Ne, že by byl výběh „šampionů“ pro další boj špatným příběhem, to vůbec ne, jen jsem doufala, že se dozvím více o Pistolníkově minulosti. Naštěstí už mám všechny knihy koupené, a tak nemusím dlouho čekat.
Hurá na další díl.

6 10.12.2021

Na Pistolníkovi je patrné, že se jedná o úvod do poměrně rozsáhlého eposu Temná věž, a jako takový skýtá všechny klady i nedostatky prvních dílů dlouhých sérií. Je proto nutné k němu přistupovat nikoliv jako k uzavřenému příběhu, který vyjeví všechny svá tajemství naráz, ale jako k vyprávění do něhož vstupujeme v půlce, neznalí počátku ani konce.
Jestli od Pistolníka očekává oddechové čtení, budete nejspíš zklamáni. Inspirace starými westerny je patrná a příběh je zdánlivě jednoduchý a umožňuje čtenáři povrchní čtení, jenže příběh samotný zbavený otázek a mysterií, bohužel nevyzní. Pokud se však rozhodnete pro poctivé čtení, naleznete příběh, který vám opravdu umožní objevovat.
Při četbě knihy také zakusíte pocit čehosi známého, co tu bylo a minulo, jako sen, který zmizí s vulgárním hlasem budíku. Mohou za to zdánlivě přehlédnutelné prvky, které navozují pocit „domova“ a zároveň melancholie doprovázející jeho ztrátu (mluvím na příklad o písni Hej Jude, nebo starých strojích nacházejících se ve světě, který by je neměl (?) znát). Atmosféra zpoza zapomenutého snu, která je pro Pistolníka příznačná s četbou dalších dílů (obávám se) vyvane.
I přestože je Pistolník jednou z „nejmladších“ Kingových knih, je na ní již opatrné autorovo mistrovství, které se postupem času bude jen rozvíjet. I proto mám už na nočním stolku připravený další díl.

10 07.12.2021

Kay svými slovy maluje obrazy. Když začnete číst, máte pocit, že jste se propadli do bohatě ilustrované dětské knihy plné víl a starých bohů, odvážných princů a moudrých panen, ale nenechte se zmást, tento příběh není pohádka, ale spíše stará severská píseň.
Jazykově i melodicky dokonalá, příjemně melancholická, bolavě krásná, ale stále temná a nebezpečná jako svět na pokraji stínu. Jako rozbouřená hladina moře, kterou prosvětluje právě ten jediný příslovečný poslední záblesk slunce, vteřinu před tím než nastane tma.
Kniha se zabývá jen prostým převyprávěním děje, ale je i „příběhem o vzniku příběhu“ (legendy, pověsti, mýtu – chcete-li), zabývá se okolnostmi vzniku, tradicí i hranicemi. Otevřeně přiznává jiné příběhy, do kterých vstupuje, i jiné ze kterých pochází, nebo jsou s ním neodmyslitelně spjaty.
Jinak řečeno je tato kniha jakou kouzlo, při kterém kouzelník-autor poodhalí oponu a ukáže vám ozubená kolečka triku, vysvětlí vám dost, ale vždy jen tolik, aby výsledný dojem umocnil, nikoliv zkazil.
Poslední záblesk slunce je příběh o legendách vzniklých i vznikajících, o minulosti, která utváří přítomnost, o stínech, které doprovázejí světlo a o tom, co mají všichni lidé na zemi společné. O tom, že nic nekončí a vždy je tu něco dalšího.
A mě (stejně jako všechny knihy od tohoto autora) opravdu okouzlil.

8 01.12.2021

Návrat k milovaným knihám je vždycky těžký. Na jednu stranu se nemůžete dočkat opětovného shledání se starými známými, na druhou stranu má každý nový díl podtón čehosi hořkého. Strachu, že svět, který jste nadšeně před lety opustili, už nebudete takový, jaký si ho pamatujete.
A v případě Předehry opravdu není. Pán Snů, kterého potkáte v Preludiích a Nokturnech jistě není Pánem Snů z Předehry, a přesto mají oba cosi niterně společného, co vás nutí uvažovat o vztahu mezi nimi. Jedná se příčinu a důsledek? Nebo je rozpor mezi postavami zapříčiněn posunem v Gaimanově uvažování a vnímání? A tím pádem ji lze považovat za přirozenou odchylku? Jak se postava Sandmana, tak jak ho vnímáme celou sérii, změní ve vztahu k Sandmanovi z Předehry?
Sám autor v předmluvě uvádí, že doufá, že přečtením tohoto svazku se změní to, jak chápeme scény, které nám mohly přijít povědomé. Ale je to opravdu tak?
Z podle mě nikoliv. Ano, množství věcí se díky Předehře vysvětlí a čtenář díky dodatku dostane ucelenější obraz Sandmanovského světa, ale že by byl tento díl nějakým způsobem převratný, nebo potřebný? Nemyslím si.
Spíš ji pokládám za důsledek autorovi sentimentální touhy, vrátit se ještě naposled do svého oblíbeného světa a uvést na pravou míru věci, na které ve víru důležitějších událostí prostě nebyl čas.
Předehra tak zůstává spíše jakýmsi dodatkem. Krásně nakresleným, příjemně nostalgickým, magicky přitažlivým, ale stále jaksi navíc.

1 20.11.2021

Na přirovnávání knih k Carollově tvorbě jsem se postupem let stala velmi alergickou. Není proto divu, že když se mi dostal do rukou tento komiks, byla jsem notně skeptická. Přece jen nálepkou „jako Carol“ bylo označeno tolik levných kopií, které srážejí sami sebe v marné snaze napodobit nenapodobitelné, místo toho aby (a to je podle mě pravý Lewisův odkaz) sami objevovali, až to hraničí s absurditou.
Nicméně s potěšením musím přiznat, že Azimut je v tomto směru příjemnou výjimkou. Poutavý lehce groteskní příběh doprovázený překrásnou kresbou je jedním z nejlepších knižních počinů tohoto roku a možná i vůbec.
Jednoduše řečeno Azimut je jako život sám. Lehce nekonvenční, těžce bláznivý, příjemně ujetý a nechutně návykový.

4 18.11.2021

Rupi Kaur je bezesporu talentovanou mladou básnířkou, která jednoduchou formou a jednoduchým jazykem zachycuje těžkosti každodenního života. A to dokonce i ty, o kterých se občas bojíme mluvit i samy před sebou, abychom nevypadaly hloupé a slabé.
Její básně jsou velmi často hluboké, plné bolesti, smutku, ponížení, pocitu osamělosti a vykořeněnosti. Při jejich četbě máte velmi často pocit, že jsou to básně o vás, že někdo stál za vašimi zády a psal, zatímco vy jste zrovna nedívali.
O to větší bývá moje rozčarování, když se autorka většinou v půlce každé básnické sbírky odkloní od toho „opravdového“ k prostomyslným prohlášením typu: jsem silná nezávislá žena. Já chci číst básně, proto jsem si koupila básnickou sbírku namísto magazínu pro ženy, které jsou takových rádoby objevných prohlášeních plné!
Opravdu silné a sebevědomé ženy bývají většinou dost silné a hlavně sebevědomé, aby o tom nemuseli mluvit ani psát. Vše ostatní považuji za pózu. Je mi líto.
A i když mě každá druhá polovina autorčiných sbírek většinou lehce otráví, ta první to bohatě vynahradí.

1 24.10.2021