Aykiru komentáře u knih
Tři jízdenky do dobrodružství jsou mým malým návratem do dětství, kdy jsem Durrellovy knihy přímo hltala. A co je báječné, za ta léta se vůbec nic nezměnilo. Tři jízdenky jsou stále stejně plné radosti z objevování, lásky ke zvířatům, humoru a laskavosti.
Jediné co bych novému vydání chtěla vytknout je špatné odsazování odstavců (nový odstavec opravdu nezačíná v půlce věty).
Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju.
Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější).
A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec).
Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.
Království Elmet svou atmosférou divokého kraje jako by odtrženého od reality připomíná atmosféru starých anglických románů, ve ktrerých se vše odehrává zároveň teď a zároveň mimo čas, na místech, které typograficky existují a zároveň jsou tam "někde", blízko a přesto daleko, zdánlivě dosažitelné, ale nedotknutelné. V lesích, ve kterých se proháněl kdysi dávno proháněl Robin Hood, ve kterých se v jistém smyslu, ještě prohání, žijí poslední skřípky odkazu starých království. Jedině zde ještě může přetrvávat byť klamný paobraz světa divokého a neměnného, plného jakési dětské krutosti a nevinnosti, ve kterém platí staré nepsané zákony. A právě zde, v kraji mýtů a pohádek (snad jako by se chtěl jednou z nich stát) se rozhodne muž, který jako by sám byl obrazem starého válečníka, vychovat své dvě děti. Jenže ani tady není světu neznám jazyk moderní společnosti a to jazyk peněz a přetvářky, a ani tady se nelze navždy ukrýt před věkem, který přichází. Střet starého a nového přichází v závoji jisker. Sen se hroutí pod náporem reality a je třeba se rozhodnout, kterým směrem vykročit. Na sever, nebo na jih?
Pokud jste holka a je vám deset až třináct a nic na světě vás nezajímá nic víc, než opačné pohlaví, tak je velká pravděpodobnost, že se vám bude kniha líbit. Jestli k tomu všemu ještě návdavkem máte rádi knihy, ve kterých sexy rádoby geniální klaďasové zachraňují světy, společenství popřípadě jiné hezké, chytré občas ne zas až tak klaďase, a přitom ještě dobře hláškují a na ději vám ani moc nesejde, tak budete Auroru milovat. Pro všechny ostatní, kteří zrovna neprochází první, druhou, popřípadě celoživotní pubertou, je to peklo. Schématické postavy, prvoplánový děj a stokrát ohraná zápletka.Vsuvky s vysvětlivkami, osvětlující činnost jedlivých frakcí (?) a světa působí, jak psané člověkem v nejhorším stádiu puberty, a to ještě ne moc chytrým. Ale abychom nebyli úplně negativní: děj odsýpá, příběh je čtivý a občas se dokonce i zasmějete (to, že se smějete hlavním hrdinům a ne s nimi, je ovšem věc jiná).
Brandon Sanderson je pro mě Vypravěč s velkým V, a to ať se jedná o jednodušší série jako je právě Vzhůru k obloze nebo o ty lehce delší například Archiv Bouřné záře. Prostě to umí. A i když Vzhůru k obloze není kdovíjak složitá, přesto vás zahřeje u srdce. Jinak řečeno je to příjemná jednohubka na dny, kdy jste nemáte náladu na nic moc těžkého, ale stejně se chcete kvalitně bavit.
Kniha A nevěsta zavřela dveře je příběhem o tom, co se stane, když se nevěsta pár hodin před svatbou zavře v ložnici a oznámí, že se vdávat nebude. Od té doby postava, kolem které se točí celý děj, již nepromluví. Nikdo z rodiny neví proč, neví to ani její snoubenec a jedinou postavu, která by mohla něco vědět nikdo neposlouchá.
A tak se roztáčí kolotoč událostí, které jsou jak vystřižené z rodinné komedie. Jenže pod zdánlivě banálním dějem se skrývá cosi jiného. Kniha A nevěsta zavřela dveře je zčásti komedií, zčásti detektivkou, ale ve své celistvosti spíše rodinným dramatem plným narážek na problémy, které se nikdy tak docela nevysvětlí. Čtenář tak během čtení obdrží velkou sadu klíčů, ale žádný, který by tak docela zapadl do zámku zamčených dveří.