Ayllu komentáře u knih
a vůbec nezaškodí shlédnout film z roku 1975 s Donaldem Sutherlandem v hl.roli, který vyzdvihuje veškerou lehkou pitoresknost a hrůzu fabule knihy
Každopádně Elánius, má oblíbená postava. Některé pasáže jsou, pravda, slabší dík své přílišné "rozplizlosti". Řada jich je ale tak barvitých - setkání se skřety v jeskyních, bitka s kovářem, plavba po zblitkové vlně -, že dlouho přetrvají v paměti.
A hlavně- musím smeknout panu Pratchettovi klobouk, že i přes altzheimera má chuť věnovat se svým nenasytným čtenářům. Děkujeme!
Víc než cokoli jiného mi přijde, že autor chce svými knihami meditovat nad různými problémy. Mohl si vybrat jiné médium, ať už obraz nebo cokoli jiného, on zvolil formu příběhu. Myslím, že klíčové je, v jaké části svého života se čtenář s jeho knihami potká a zda pro něj budou mít ještě takovou platnost (pakliže bude čtenář již za hranicí toho, co chce Coelho sdělit v jednotlivých knihách, je otázkou, nakolik ho osloví styl opakovaného sdělení).
Čtenářsky bych upřednostnila trochu záludnější styl - záludnější v tom smyslu, že se mě nesnaží "tvrdošíjně" dovést k takovému závěru, jaký si autor předsevzal - a tím mi jako druhé straně nenechává místo pro pochyby, otevřenost a možnou dezinterpretaci (nebo spíš hledání, chcete-li).
Jedna z knih, která rezonuje... i po dočtení. A nepotřebuje k tomu 500 stran (:
Ze stejného důvodu jako předchozí čtenář (téměř žádné nové informace) dávám dvě hvězdy. Jde vlastně o jakousi kompilační práci z časopisů, které se navíc místy dost opakují. Navíc mi přijdou některé pasáže špatně přeložené - nebo autoři možná vkládají až moc svého výkladu (i když stručného) do hlavy Tilla - což mi s volnou interpretací u Rammstein moc nesedí. "Till zde...." (?) Jako jedinou "omluvu" tohoto počínání je mi fakt, že kniha nese podnázev NEOFICIÁLNÍ biografie skupiny
Vyčerpávající popis Hlaváčkova profesního i osobního života s množstvím překvapivých prací. Hlaváček je pro nás ze školních lavic znám povětšinou pouze jako poeta, proto rozsah a obsah jeho výtvarných prací překvapí. řada z nich byla vidět v Obecním době při výstavě "V barvách chorobných", což byla vůbec nejlepší expozice, kterou jsem u nás viděla - i co do rozvržení galerijního prostoru.
Rovněž strhující adaptace Paula Newmana s J. Malkovichem, K.Allen a J. Naughton.
Výborné dílo, stejně jako pozdější Stan. S humorem Atwoodové vlastním si pohrává (jak je již napsáno v anotaci) s reinterpretací známých děl (jako později v Penelopeiádě, kde se ovšem autorka soustředí na jedno téma - pocity Odysseovy manželky, čímž staví celý příběh do zcela jiného světla) a předkládá nám brilantní slovní žonglování.
Poslední kapitola byla martýriem, kde jsem nevěděla, které dveře se zavřou. Otázka měla ale být položená jinak ((:
Snad ještě víc než v kterékoli jiné jeho knize, (možná i díky komentářům, které jsou jednotlivý dílům předřazeny) vynikne autorův styl a osobnost. Neskutečně milé a osobně necenzurované (tím nechci říct nevycizelované) počtení.
Přestože téma knihy pro mě -naštěstí- není aktuální, je to jedna z "otevíračů očí". Líčení v ich-formě tak, jak ho autorka podává, je brutálně přesná osobní "entomologie".
Na malém prostoru zde vyniká genialita dialogů postav a otázky s knihou spojené - jako nový začátek, možnosti odpuštění (dát ho a přijmout ho), nevyřčené věci v dlouhotrvajícím vztahu (ty se obecně nemusí týkat jen dlouhotrvajících vztahů, ale takhle to líp vynikne)
Dávám jeden bod za to, že uznávám, že autor správně kápl na líbivost svých slov, i když s s pojmem LIDSTVÍ v té dobré podobě nemá kniha nic společného.
Málo kdy se mi víc líbí filmové zpracování, přesto tady tomu tak bylo. Některé nezáživné pasáže byly vynechány a - pro mě někdy iritující - průpovídky Jacka rovněž.
Caligula - jedna z nejlepších her nejen z absurdního divadla vůbec. Zejména v tomto překladu - ostatní verze pro divadla nebyly tak gradačně třeskuté. Krásný obrázek toho, kterak může být logika dotažená k dokonalosti nebezpečná.
Stav obležení - někdy je vytýkána strnulost postav a jejich zasazení do děje pomocí jejich hlavní příznačnosti a alegoričnosti, jde o schematičnost, která ovšem funguje - spíš bych řekla, že tenhle rys Camusových her je nadčasový, jako "terárium" Jelikové v Milovnicích.
Pro rychlejší přehled dobré, jinak není příliš podrobná ve smyslu komplexnosti (viz anotace - encyklopedický průvodce), pro SKUTEČNOU provázanost bych doporučila Umění po roce 1900.
Vřele doporučuji pak shlédnout záznam z Divadla na zábradlí s Bartoškou, Pavelkou (ten je kromobyčejně výborný), Preissovou, Zedníčkem a Bydžovskou.
Docela jsem zírala, jak se dají některé dialogy číst jako fraška, nebo komicky nebo dramaticky. Velký potenciál, s každým novým nastudováním by se dalo pracovat s textem odlišně.
Syrové a skvěle napsané.
O tom, zda mají ve svých postojích a pocitech jasno, nejsem vůbec přesvědčená. Bude patrně na čtenáři, jak bude vnímat rozehranou partii mezi dvěma hlavními protagonisty a zda mu přijde "tak" černobílé.
Celá kniha mi přišla psaná spíš jako neustálá rekapitulace, poupravení, deja-vu toho, co se již odehrálo. TO dodalo další pocit "trýznivna".
Po překousnutí stylu psaní, který je jak plynoucí potok, se dostaví odměna v podobě atmosfericky dobře vystiženého apokalyptického románu s morální nadstavbou. Po přečtení mnoha románů s podobně fatálními dopady, můžu říct, že tento je pro mě pocitově nejvypjatější. Samozřejmě, že nemá tak rychlý spád jako jiné (už kvůli své formě), ale malá předznamenání v podobě komentáře autora k právě dějícím se událostem to posouvají dál - i když někdy do slepých uliček (jinak, než si čtenář původně představoval - viz pistole v rukou druhého zlého slepého).
CO dodat? Je pěkné proniknout formou autorčina deníku do jejího každodenna. Hlavně mě fascinuje ryzost textu a jeho kvality, přestože je to "pouze" forma záznamu okamžitých myšlenek - ale spisovatelé k tomu patrně přistupují s větší precizností.