BabaJaga11 komentáře u knih

Nemocniční prostředí je vděčné téma. Nabízí pohledy na základní otázky lidského žití a nežití, zdraví a nemoci, ale i viny a mezilidských vztahů. Poslední operace je příběhem starého muže a mladého chirurga, kteří se jako pacienti sejdou na jednom nemocničním pokoji. Obyčejný příběh obyčejných životů, dalo by se říct – jenže i ten nejobyčejnější život se někdy dovede pěkně zamotat. Mohlo být něco jinak, kdyby... ? Tuto otázku kladou oba hrdinové nejen sobě navzájem, ale hlavně se jí oba obírají ve svém nitru. Asi si ji někdy položil každý z nás. Stejně jako otázky po tom, kdy má život ještě smysl, stojíme-li tváří v tvář těžké nemoci. Zda můžeme odpustit sobě, druhým – a oni nám – zklamání, zradu, nebo prostě jenom chybu. Poslední operace stojí za přečtení i kvůli realistickým detailům z lékařského prostředí (autor je lékař), byť se vztahují k úrovni chirurgie před více než 30 lety a dnes již je vše trochu jinak.

30 29.03.2019

Toto knížku jsem teď přečetla asi potřetí. V prvních dvou kolech jsem volila kapitoly na přeskáčku, buď podle momentální nálady, anebo otevřením na náhodné stránce. A ty krátké kapitoly pro mě byly nezapomenutelným zážitkem. Proto jsem si knihu zapsala i do Čtenářské výzvy a tentokrát četla popořádku, aby mi náhodou nějaká kapitola neunikla. Pokud máte rádi život a obyčejné věci, tohle se Vám skutečně neomrzí. Ač autoři leckde zmiňují, že knížka vznikla vlastně pro lenochy, není to tak docela pravda. Naopak, je to návod pro přepracované lidi, jak alespoň na chvíli vypnout, a že i ta malá chvilka má smysl. Hlavně se za "nicnedělání" nesmíte stydět. Záměrně dávám do uvozovek, protože v takovém rozpoložení mozek obvykle přijde na ty nejlepší nápady - tak jaké potom nicnedělání?!? Některé z věcí popsaných v knize, třeba házení žabek, dělám odjakživa, ale na některé mě kniha navedla, třeba takové čtení poezie. I když i tato knížka je z těch, které můžete vzít do kapsy, a přečíst si kousek třeba při čekání ve frontě na cokoli.

30 14.03.2019

(SPOILER) Žánr, který vůbec nečtu! Občas nějakou takovou knihu koupím v dobročinném bazaru a někomu věnuji, třeba mámě, která čte i thrillery. Jenže tady jsem po prolistování zjistila, že je to takové psycho, že by z knihy mohl mít obdarovaný špatné spaní. A tak jsem si řekla, že to zkusím sama a pak ji pošlu dál.

Na knize není ani tak děsivé, kolik násilí a krve v ní je, ale jak realisticky působí a že se zřejmě něco podobného v syrových a mrazivých skandinávských krajích občas děje. Musím říct, že při čtení o jednání tyranského otce pro mě bylo nejhorší skousnout, jak svoje děti týral zabitím štěněte, týráním koně a jeho prodejem řezníkovi, odnětím čehokoli, co měly rády... To, co se pak dělo, bylo jen logickým vyústěním tyranie ze strany otce a neschopnosti matky cokoli udělat.

Knihu už mám na hromádce těch, které pošlu dál, ale nic to nemění na skutečnosti, že jsem si ji nakonec ráda přečetla a že si ráda přečtu i pokračování.

29 28.12.2024

Milá, i když trochu smutná knížka. Na začátku se malý chlapec Jiří stěhuje spolu s rodiči z jihomoravského městečka na jižní Slovensko. Stěhování je nedobrovolné - otec v době hospodářské krize přišel o práci zahradníka a nové zaměstnání se mu naskytlo až několik stovek kilometrů daleko. Nové živobytí je těžké a rodiče obtížně přivykají novému domovu, ale jak už to bývá, děti to tak nevnímají. Jiří se brzy spřátelí s dětmi z ostatních, povětšinou Maďarsky mluvících rodin ve Švestkovém dvoře a prožívá s nimi svoje malá dobrodružství - koupání v řece, pasení dobytka, chytání ryb a nejrůznější hry, ke kterým stačí to, co se najde doma nebo venku. Namísto školy, která v místě není, musí pracovat jako všichni tzv. deputátníci ve dvoře. Přesto je z knihy cítit štěstí dítěte, které vnímá a raduje se z prostých krás a běhu ročních období. Možná i díky tomu, že spoustu věcí prostě ještě nechápe - třeba nespravedlnost, kvůli níž umírá jeho kamarádka, protože není nikoho, kdo by k ní přivedl a zaplatil doktora. Pak přichází 2. světová válka a po ní změna společenských poměrů směrem k socialismu (čemuž se, vzhledem k bídě, v jaké obyčejní lidé ve Švestkovém dvoře i jinde v Maďarsku žili, vlastně nelze vůbec divit). Rodina se krátce poté stěhuje zpět na jižní Moravu - rodiče radostně, Jiří, z kterého je mezitím mladík prožívající jednu ze svých prvních lásek, se loučí těžce - ale život už je zkrátka takový...

29 30.03.2019

Knížka je ke čtení obtížná, alespoň pro mě byla, ale obsahuje spoustu faktografických údajů, pro které byste jinak museli do archivů. Historie kláštera a města Žďáru nad Sázavou byla velice pohnutá - v době založení odlehlý kraj, těžké živobytí kvůli drsným přírodním podmínkách, okolní hluboké lesy, v nichž nacházeli úkryt váleční zběhové, lupiči a lapkové... Klášter přispěl k rozvoji města, ale i ten byl nejednou vypleněn a mnichové rozprášeni. A když se zrovna kraji vyhnuly války a podobné pohromy, přišla pohroma v podobě nařízení z olomouckého arcibiskupství - například to, že mniši dobře vycházeli s civilním obyvatelstvem, měli tendenci odpouštět chudým různé poplatky a další povinnosti bylo chápáno jako špatné plnění jejich povinností či dokonce odpor vůči vyšším instancím, a obvykle následovala výměna představeného kláštera, či dokonce přesun "vzpurných" mnichů do Vyššího Brodu v jižních Čechách (a díky tomu mniši proslulého cisterciáckého řádu osídlili i vyšší polohy krajiny jižně od Českých Budějovic a podobně jako v okolí Žďáru nad Sázavou, i ve svém novém působišti vystavěli řadu rybníků). Knihu doporučuji všem milovníkům historie, krásného kraje Vysočina i těm, kdo se zajímají o dějiny rybničního hospodaření. Je sice trochu nepřehledná, doporučuji proto při čtení kvůli informacím mít po ruce záložky nebo lepící papírky a příslušná místa si zakládat, ale informace v ní obsažené jsou neocenitelné.

29 24.02.2019

Krásná knížka kratičkých povídek, postřehů z přírody. Dost dlouho mi knížky J. Tomečka připadaly nudné, alespoň ve srovnání s jinými autory píšícími o přírodě. Měla jsem pocit, že zde chybí vzruch, pohyb, dobrodružství, a to i přesto, že na toulkách přírodou se dovedu potěšit i maličkostmi. Jenže každý má trochu jiné vnímání skutečnosti a naladit se na stejnou "notu" s autorem nemusí být jednoduché. Konečně se mi to podařilo - právě u této knihy - a jsem tomu moc ráda.

29 02.01.2019

"Odeonky" čtu ráda, a tak občas číhám, kdy se nějaké objeví ve slevě, abych jich pár ukořistila, přečetla – a poté vesměs poslala dál, do dobročinných bazarů. Podobně tomu bylo i s knihou "Slib". Nečetla se mně úplně snadno, občas jsem se ztrácela v ději, ale z velké části to bude tím, že o Jihoafrické republice jsem měla dosud jen mlhavé znalosti. Chystáte-li se knihu číst, doporučuji zjistit si předem (pokud to nevíte), co za jazyk je afrikánština, respektive kdo jsou afrikánci, protože to v mnohém usnadní chápání. Nebylo by od věci zařadit na konec knihy slovníček se základními pojmy, jako tomu je u mnoha jiných knih z exotického prostředí.

Kniha je to drsná. Ať už vezmete fyzické líčení prostředí (vedro, sucho, prach, chudoba původního obyvatelstva v době apartheidu, ale i po něm), anebo psychologii hlavních hrdinů, zejména Antona a Amor, kteří vyčnívají z toho, co považujeme za normální, a působí jako postavy tragické (zejména Anton), případně těžko pochopitelné. Jestli se chcete těšit na konec, kdy Salome konečně dostane doklad, že domek je teď její, nechci vám to těšení brát... ale tato kniha prostě není žádná červená knihovna, je to drsná jihoafrická realita, i když místy trochu s příměsí magična (bleskem zasažený strom na kopci). Doporučuji pro zamyšlení, pro rozšíření obzorů – ale určitě ne pro chvíli, kdy máte depresivní náladu.

28 28.12.2024

Romány i povídky V. Pittnerové se dobře čtou, a ani kniha "Napraveno" není výjimkou. Děj povídek se odehrává v širším okolí Ždáru nad Sázavou a vystupují v nich drobní zemědělci i bohatí statkáři, lesníci, žebráci, faráři, živnostníci a další postavy, které v 19. i na začátku 20. století patřily k venkovu. Povolání jednotlivých lidí, prostředí horských obcí a měst, příroda na Žďársku – to vše je jen kulisa pro mnohdy těžké životní osudy. Ty vesměs souvisí se vztahy v rodinách – mezi příběhy nenajdeme ani jeden, kde by v rodině nebyl problém alkoholismu, domácího násilí, případně kde by nevypadl z pomyslné skříně nějaký jiný "kostlivec". A i když konec všech příběhů je smířlivý, anebo dokonce šťastný, nelze se ubránit myšlence, že někdy to štěstí přišlo hodně pozdě. Občas také – jako v povídce U božích muk – mně konec připadal hodně málo uvěřitelný, proto jedna hvězda dolů. Přesto si od autorky v budoucnu přečtu i něco dalšího, přece jen čtení o starých zašlých časech má svoje kouzlo.

28 27.12.2024

Tato knížka, získaná z nádražní knihovny, se rozhodně nečte snadno, alespoň pro mně byla dost těžká, ale rozhodla jsem se dočíst ze dvou důvodů. Jednak má lichý počet stran, tedy se mi hodila do čtenářské výzvy, jednak obsahuje velmi důležitá poselství. Tvoří ji tři novely. V novele Nefritový pás se mladá žena a její manžel smiřují s ženiným těžkým onemocněním ledvin. Každý bojuje sám, prožívá úzkost z možného konce - žena na nemocničním lůžku, muž doma, venku pod okny nemocnice, v práci... Žena navíc prožije duševní otřes, když jednoho dne najde jednu ze spolupacientek v nemocničním pokoji mrtvou. Konec novely je otevřený, ale skýtá naději, že i když vše nebude jako dřív – nemůže být! – život mladé ženy i manželství obou mladých lidí, procházející kvůli nemoci krizí, se podaří zachránit. Tato novela se četla celkem dobře, možná proto, že prostředí a postavy nám mohou být povědomé. Zbylé dvě novely se odehrávají v exotičtějších destinacích, dostaneme se díky nim do širých stepí, na pobřeží oceánu, do krajů s dlouhými a mrazivými zimami. I mentalita obyvatel je jiná, než na jakou jsme zvyklí. To ostatně dobře popisuje i druhá novela, Utopie herce Gurina, jež je příběhem muže středního věku, který se rozejde se svojí manželkou a chce začít nový život v krajině kdesi na Sibiři (alespoň dle popisu, oblast v knize zmiňovaná je prý vymyšlená). Rozjede se za přítelem, aby u něj získal práci a bydlení, ale dlouho v těch končinách nevydrží. Střetává se se světem drsných lidí, takových, jako sama příroda celé oblasti. Novelu vyplňují rozhovory a myšlenky obou hlavních hrdinů, v nichž se dotýkají takových témat, jako je život a životní štěstí, práce, která může být rutinou, způsobem obživy, ale také radostí, láska k ženě a bolest, která může pramenit z nerovného a nenaplněného vztahu stejně jako ze smrtelné nemoci, jíž je milovaná bytost vystavena. V novele se objevují i různé fantazie, jak ostatně napovídá už její název, stále ale lze dobře rozeznat, co se odehrává jen v hlavách hrdinů a co se skutečně dělo. Zcela jinak je tomu v poslední novele s názvem Lotos. Základní osnova příběhu je jednoduchá - syn, uznávaný malíř žijící v Moskvě, přijíždí na Sachalin po dlouhé době navštívit svoji matku, těžce nemocnou a umírající. V příběhu se mísí nekonečné hodiny, které syn prosedí u lůžka matky, pozoruje její dech a její prohlubující se agónii, s dávnými vzpomínkami matky na léta mládí, kdy ztratila prvního manžela a s malým synem na rukou prchala před postupující německou armádou daleko na východ. Se synem se setkáváme i v době, kdy je sám již starý a navštíví po dlouhé době matčin hrob. Zemřelá matka k němu v různých podobách promlouvá. Útržky jednotlivých dějových linií a fantazií se mezi sebou mísí, takže chvílemi jsem si skutečně nebyla jistá, kdo z postav a o čem zrovna mluví. Zvláště závěr knihy ukazuje, že šlo zřejmě, přinejmenším zčásti, o autorův vlastní životní příběh, ale jistotu v tom čtenář nemá. Každopádně to, jak autor popsal umírání, pocity syna - od viny a ošklivosti nad umírajícím starým tělem přes zármutek až po usmíření, uvolnění a krásné prosluněné vzpomínky, myšlenky dalších lidí - lékaře, zdravotní sestry, posledního matčina manžela je asi nejzávažnějším sdělením z celé knihy. Dnes jsme přivykli tomu, že se od smrti - a zejména od umírání - svých blízkých odřízneme zdmi nemocnic či hospiců. Možná, že se tím zčásti ochráníme před bolestí, ale náš život tím nejspíš ztrácí něco ze své plnosti. Vždyť bolest je příznak života... Kniha by si jistě zasloužila více čtenářů. Není to oddechovka ani zábavná četba, to opravdu ne. Ale pro někoho, kdo je na rozcestí a řeší závažné životní otázky je jako stvořená. Zjistíte díky ní třeba, že za sebebláznivější myšlenku se nemusíte stydět, že vše tu už v nějaké podobě bylo, tedy nejste nenormální, ani zbabělí, ani hloupí... někdy stačí vědět, že v tom nejste sami a můžete se posunout dál...

28 28.01.2019

Kniha se mi četla moc dobře a budu muset někde sehnat pokračování tohoto románu. Zvláště mě zaujaly detailní popisy řemeslných praktik provazníků – o této práci jsem dosud měla jen mlhavou představu a autor jistě musel vše pečlivě nastudovat. Knihou se prolínají některé dějinné události, zejména 1. světová válka, o níž se píše v závěru románu. Také se zmiňuje spousta lidových zvyků na vsi, hezky je vykreslená povaha jednotlivých postav, leckdy velmi zajímavých a rozporuplných. A tím vším se prolínají jakési záblesky tajemna a nadpřirozena – vzápětí ale krok zpět do reality, vždyť se nám to jenom zdálo... vlastně i dnes, v době internetu, můžeme zažít podobné momenty...

28 09.01.2019

Není to žádná "velká" literatura, ale jako odpočinkové čtení celkem fajn. Člověk si nad knihou může zavzpomínat na vlastní dětství a mládí, na to, co ho formovalo, jak se mu leckdy lecos zdálo být nespravedlivé... jenže život není vždy spravedlivý a ne každý z nás se hned na začátku stane zdravě sebevědomým a šťastným jedincem. Dost často je to přesně naopak - třeba tak, jak to popisuje autorka v této knize. Sice to trvalo, ale v závěru knihy hlavní hrdinka myslí více na druhé než na sebe, účastní se charitativního projektu a i její otec, který pro ni plánoval kariéru sekretářky s mnohem vyšším platem, než měla ve zvoleném zaměstnání, uznal, že dcera dělá něco užitečného a je na ni hrdý.

28 02.01.2019

Třetí kniha z tvorby spolku Svatopluk a zároveň druhá (ze zatím čtyř), kterou jsem přečetla. Podobně jako v knize "Lidská práva" mně i tady chvíli trvalo zvyknout si na odborný jazyk (tentokrát z oboru pedagogiky), nebylo to tedy úplně snadné čtení (ale to ani člověk nečeká). Také zde by prospěla ještě jedna korektura textů. Chybička se sice vloudí téměř vždy, ale mohlo by jich být méně, takže opět jedna hvězdička dolů. Jinak jsem ale velmi ráda, že jsem se ke knize dostala, a to i přesto, že v rodině nemáme děti školního věku.

Nemusím se vším, co autoři píší, úplně souhlasit. Za mě například problematika klimatické změny je věc, kde se autoři pouštěli na tenký led, protože nikdo z nich není odborníkem na klima nebo související přírodní jevy a procesy. Jelikož svým odborným zaměřením mám k tématu přece jen blíže a děsí mě, s jakou rychlostí se mění mnohé biotopy (i u nás, přičemž souvislost s klimatickou změnou lze u mnohých jasně doložit), myslím, že zde by autoři svoje tvrzení měli trochu zmírnit. A že do výuky ve školách patří nejen to, že člověk planetu a přírodu mění, ale i to, že ji – bohužel – do značné míry ničí. Seznamy vyhubených organismů jsou toho dokladem. Ovšem záleží na tom, jak se celá věc podá, zda je to stylem "pojďme přírodu chránit, pomáháme tím i sami sobě", anebo "ať uděláme cokoli, lidstvo stejně nepřežije". Být rodič, asi bych si to s učitelem, který by výuku pojal tím druhým způsobem, šla také vyříkat – a bylo by mně fuk, že něco takového má ve vzdělávacích plánech, tj. shora nařízeno. Souhlasím i s tím, že omezení každodenního života běžných občanů, sankcionování toho, že si chce člověk doma zatopit, rozsvítit apod., zatímco naši domácí i EU papaláši si dopřávají luxus v podobě cest letadlem na nesmyslně krátké vzdálenosti, podepisují smlouvy o dodávkách komodit, které by se k nám měly vozit přes půl zeměkoule, i když existují zdroje doma nebo v blízkém zahraničí (viz např. dohoda EU-Mercosur), a vymýšlejí hromadu dalších těžko uvěřitelných blábolů s odkazem na zastavení změny klimatu, smysl nedává. Naopak to, co se přímo nabízí, totiž využívat jednoduchá opatření ke zmírnění vlivu již probíhající změny, např. dostat do měst co nejvíc zeleně, zejména stromů, není zřejmě pro politiky dostatečně atraktivní (viz např. projekty v Brně, které počítají s dalším kácením stromů, ač město bylo už letos v létě kvůli vedru jen stěží obyvatelné); i z toho je patrné, že na občanech-voličích (případně budoucích voličích) politikům vůbec nezáleží.

Ale vraťme se k hlavní náplni knihy – a tou je vzdělání a vzdělanost. Když jsem zběžně četla o různých plánovaných reformách, říkala jsem si, že lidé, kteří se k nim vyjadřují, možná přehánějí. Ale souběžně se čtením této knihy jsem si dohledala některé zdroje, např. EU legislativu o možnosti zvolit si gender nezávisle na pohlaví, a vlasy se mně postavily na hlavě jak hřebíky. Zdá se, že mnoho evropských politiků je případem pro psychiatra, či přinejmenším by jejich posty mohly být obsazeny houpacím koněm, protože jenom přikyvují. Když odhlédneme od problematiky genderu a podíváme se na výuku jednotlivých předmětů: ani mně nepřipadá rozumné vypustit z učiva vše, co je údajně obtížné, není přímo využitelné v praxi apod. Výrazně redukováno má být na ZŠ a snad i na SŠ například učivo biologie, ačkoli je to v ostrém rozporu s "hrozbami", které definuje EU a kam patří kromě klimatické změny i riziko šíření nových nemocí, teroristické útoky páchané biologickými zbraněmi atd.

Dvacet let externě vyučuji na VŠ a ačkoli v některých aspektech dosahují studenti možná lepších výsledků než dnes, zarážející je u mnohých z nich celková nesoustředěnost (něco, s čím se dříve počítalo spíše na 1. stupni ZŠ), neschopnost porozumět delšímu/složitějšímu textu, neschopnost zformulovat písemně myšlenku apod. A o tělesné zdatnosti ani nemluvím – jestliže při terénním cvičení "uteču" studentům o 30 let mladším a zdravým, něco je špatně. To vše by nebylo to nejhorší, kdyby byla snaha udržet určitý standard. Jenže opak je pravdou – snaha o co nejmenší "stresování" studentů už pronikla i na VŠ v podobě rostoucí byrokracie, která se valí na pedagogy.

Výchova k určitým "jediným správným" postojům a názorům, o které se v knize rovněž píše, může vypadat, že to už je něco, co si autoři nejspíš vymysleli. Jenže vše je doloženo odkazy na dokumenty, z nichž mnohé jsou i volně ke stažení na internetu. Děsivé je i to, když děti, které se narodily dávno po roce 1989, dnes přesvědčují lidi o generaci starší, tedy i svoje rodiče, že to, co tito lidé před rokem 1989 zažili, či lépe řečeno čím žili každý den, se jim ve skutečnosti jenom zdálo, není to pravda, zkrátka "ty to nevíš" (postěžoval si kamarád, že takto se s ním dohaduje jeho již dospělý syn, jinak příjemný a pracovitý mladík).

Čtěte a přemýšlejte! Nemusíte souhlasit, ale sami posuďte, zda školské reformy – ty, které již proběhly, i změny, které probíhají, případně se chystají, vedly/vedou/povedou k vyšší míře vzdělanosti, vzájemného respektu, k větší svobodě a mnoha dalším věcem, které často souhrnně nazýváme slovem "pokrok". Já o tom přesvědčena nejsem :-(.

27 28.12.2024

Kreslené vtipy známého jihomoravského autora, které se věnují vinařství - tj. nejen pití vína, ale celému procesu jeho výroby, od vysadby a ochrany vinic (proti mrazu, nemocem, škůdcům - zejména často zde vystupují špačci, zlodějům i zlovolným úřadům) až po sklizeň a výrobu vinného moku. Vtipy jsou to jadrné, jak je zvykem na jižní Moravě, a zejména pro kavárenské intelektuály možná nepochopitelné nebo nechutné, ale to jim nic neubírá na půvabu. I toto je jižní Morava, přátelé, v celé své až děsivé upřímnosti :-).

27 24.02.2019

Tuhle knížku jsem si opatřila kvůli Čtenářské výzvě. Říkala jsem si, že to bude zase trochu něco jiného, než "seriózní literatura", kterou obvykle čtu. Bude to zábava! Knihu jsem získala přes DK bazar a když jsem v ní zalistovala, spadla mi čelist. Každá stránka plná obhroublých výrazů, podivné obrázky... to mám fakt číst? Najdu si pro výzvu něco jiného! Našla jsem, jenže jak přejíždím z místa na místo, stalo se, že tu druhou knihu jsem měla v bodě A, kdežto já jsem se nacházela v bodě B a se mnou tam byly i Zápisky z lochu. Tak co třeba to zkusit? Nakonec nelituju. Nemůžu říct, že by to bylo nějaké super čtení, což ale z velké části souvisí s tématem - líčení deliktů autora i jeho spoluvězňů, každodenní život ve vězení a poté i v nápravném pracovním táboře kdesi v divočině. Je to něco jiného, než když čtete třeba příběh z koncentračního tábora, kde uvěznění "spáchali" pouze to, že se narodili jako příslušníci určitého, pro nacisty nepohodlného národa. V Zápiscích z lochu víte, že všichni jsou vězněni po právu, byť někdy se může zdát trest neadekvátně vysoký, ale rozhodni ti muži nejsou žádní beránci. Nevíte, zda jim máte držet palce, protože jejich cílem samozřejmě není se napravit, ale nějak tím vším proplout, ti, co sedí za přechovávání drog, i ti, co sedí za něco jiného, ale s drogami mají zkušenost (skoro všichni), vynakládají značné úsilí na to, aby se k "něčemu" dostali. Jsou 60. léta, nikdo ještě neví o AIDS, pár "krystalů" a "nádobíčko" stačí ke štěstí... na chvíli. Nakonec zjistíte, že všichni ti muži se zas od nás "počestných" občanů na svobodě zase tolik neliší. I oni touží být se svými rodinami. Je pro ně důležité pravé přátelství a nesnášejí podrazy. Chtějí dělat něco užitečného, potřebují pracovat, ne se nudit. Nejsou svatí - to my taky ne... A Keseyův deník a "divné obrázky"? Mrzí mě dvě věci - některé notesy, do nichž si psal poznámky a kreslil obrázky, v podstatě takové komiksy z vězení, mu byly zabaveny a nikdy je nedostal zpět. A ta druhá věc - chtělo to ještě větší formát knihy a ještě víc obrázky zvětšit. Teď je písmo v originálních ilustracích mnohde příliš malé a špatně čitelné. Každopádně má to něco do sebe, hlavně, když se dočtete, jak bylo obtížné uhájit si pro sebe pár barevných tužek a kus papíru či notesy (dozorci ty věci Keseymu opakovaně zabavovali). Bez ohledu na to, zda jednotlivá výtvarná dílka vznikala pod momentálním vlivem drog, nebo jen autorovy bujné fantazie, mnohá z nich jsou nesmírně propracovaná a nápaditá - a nebýt vězení, nikdy by nevznikla.

27 24.02.2019

Velice silné příběhy, celkem dvacet povídek, každá od jiné autorky. Všemi příběhy se silně prolínají mezilidské vztahy - rodiče a děti, muž a žena, mezigenerační problémy v rodinách. Tedy problémy staré snad jako lidstvo samo. Hrdinové některých povídek žijí své životy na pozadí dějinných událostí - 2. světová válka či osvobození - většina příběhů však není zasazena do konkrétního období, mohla by se tedy klidně udát i dnes. Některé mají nádech tajemna, jiné jsou z těch nejobyčejnějších... rozmanité jako samy autorky. Hodně se mi líbilo podrobné charakterové vykreslení postav v jednotlivých povídkách, včetně toho, jakým způsobem přemýšlely (jak často jsem se v některé hrdince nalezla!). Některé povídky mají velmi překvapivé rozuzlení. Doporučuji k přečtení nejen ženám, ale i mužům, kteří chtějí lépe porozumět ženské duši.

27 12.01.2019

V pořadí druhá populárně naučná kniha vydaná spolkem Svatopluk. Stejně jako ostatní tři dosud vydané knihy má i tato charakter sborníku, kde každou kapitolu zpracoval jiný autor a konkrétní zaměření kapitol do jisté míry souvisí i s odborným zaměřením jednotlivých autorů. Tento svazek je věnován problematice lidských práv, na která autoři nahlížejí z nejrůznějších úhlů. Přiznám se, že donedávna by mě nenapadlo, že i něco takového jako jsou lidská práva, lze ohavným způsobem zneužít. Například tím, že evropská populace bude vystavena tlaku, aby uznala "právo" uprchlíků z geograficky a hlavně kulturně naprostro odlišného prostředí na život a různé výhody v EU. A co hůř, Evropané by měli tolerovat i kriminální činnost nově příchozích, která je mnoha politiky bagatelizována. Na druhé straně, příslušníci některých států by dle vyjádření některých neměli mít práva vůbec žádná. Naopak "demokratické" země mají právo dotyčné státy i jejich obyvatele krátit na jejich právech, jak to jen jde – protože přece boj za demokracii něco stojí, ne? Údajně ve prospěch celku mají být Evropané regulováni téměř ve všem, co jakkoli souvisí s klimatem. Topit, svítit, přesunovat se, zkrátka provozovat jakékoli činnosti využívající energie, budou moct jen povoleném, "klimaticky neutrálním" způsobem. Asi by na tom nebylo nic špatného, kdyby panovala všeobecná shoda na tom, co je z hlediska nejen klimatu, ale i dalších aspektů péče o životní prostředí optimální. A také, kdyby náklady na plánované změny nebyli nuceni nést ve velké míře občané. Co je ale nejhorší: pokud se to evropským lídrům hodí, odklidíme klimatická témata někam do kouta. Viz např. nyní hojně diskutovaná hospodářská dohoda mezi EU a hospodářským společenstvím jihoamerických zemí, zvaným Mercosur. Jako kdyby přeprava zboží přes půl zeměkoule nebyla z klimatického hlediska problém. Jako kdyby nakonec bylo úplně jedno, zda plodiny pěstujeme na plochách, které jsou jako pole využívány už po staletí, anebo někde, kde se v rámci plnění dohod s EU smýtil deštný prales, aby vznikla pole na pěstování sóji (samozřejmě vůbec není geneticky modifikovaná...).

Tolik alespoň ve stručnosti, o čem se lze mimo jiné v knize dočíst. Samozřejmě napsáno odbornějším jazykem (někde může být čtení pro člověka-neodborníka na sociální vědy trochu obtížnější) a pečlivě vyargumentováno.

Pokud vám ještě nedochází, v jaké době žijeme, anebo naopak nevěříte svým očím, uším, prostě ničemu, určitě si knihu přečtěte.

Velmi ráda bych dala pět hvězdiček, ale v knize je poměrně dost formálních nedostatků. Je mi jasné, že autoři chtěli, aby byla kniha co nejdřív venku, ale určitě potřebovala ještě jednu korekturu. Zejména příspěvek M. Muránského vypadá, že byl do knihy zařazen až dodatečně (možná kvůli grantovému projektu, na který odkazuje), tedy prošel ještě menším počtem redakčních úprav než příspěvky ostatní. Prosím autory, aby tyto zdánlivé drobnosti nepodceňovali. Témata pojednávaná v knihách spolku Svatopluk jsou velmi důležitá a knihy si zaslouží maximální péči po všech stránkách!

26 27.12.2024

Útlá knížka, která přináší odlišný pohled na nedávnou minulost, přítomnost a blízkou budoucnost, než jaký nám prezentují mainstreamová média a politici. Pokud máte někdy pocit, že společnost se zbláznila, nápady EU už přesahují meze normálnosti, o politicích v ČR ani nemluvě, anebo se prostě jen cítíte osamoceni se svým názorem na politický a společenský vývoj posledních let, určitě nešlápněte vedle. Kniha je psána tak, že jí porozumí každý, nejen odborník na sociologické vědy.

26 27.12.2024