bábuška komentáře u knih
První část knihy mě místy i pobavila i když donášení mezi studenty mě zase mírně rozladilo. Fandila jsem klidnému dějepisáři a hlavně spravedlivému a chytrému soudci Vilému Černému. A ve druhé části knihy mi jej bylo líto, když zjistil že ve zbožňované manželce ztrácí víru v její pravdomluvnost. Všechny situace té doby byly popisovány zcela pravdivě.
V této knize začínáme na železničním mostě, kde takové bezvýrazné a nerozhodné děvče pomůže k útěku své přítelkyni Emmě. Na mostě zůstane mrtvý šéf Gestapa a těžce zraněná Marta. Po mnoha krutých výsleších ji skoro mrtvou najde americký voják a následuje dlouhé léčení a Martina náhle vzplanuvší láska ke svému osvoboditeli. Jenže Evropa je po válce chaotická, jeden druhému mizí z očí a to se opakuje několikrát. Osud Martu zavede do Anglie, kde začíná novou etapu života s novým mužem a jako sekretářka na ministerstvu zahraničí. Nečekaně je vtažena do dobrodružné akce přes Prahu,rozdělený Berlín, píše se rok 1947. Plná obav, ale odvaha splnit svůj úkol, zažívá mnoho nebezpečných situací, ale setkávává se svou láskou jako svým andělem strážným a plní svůj prvotní sen začít společný nový život za mořem.
Vlastním opravdu první vydání této knihy. Není to vysloveně dívčí románek, ale děvčata ne příliš bohatá, měla hodně starostí, i když vystudovaná, se sháněním odpovídajícího zaměstnání.
Povídky nebyly sice moc vánoční, ale byly pohodové, asi tak by měl vypadat předvánoční čas bez úklidové honičky a plných mis napečeného cukroví.
Začátek knihy nás uvádí do dob dávno minulých a může se zdát dost nudný, ale je nutné znát dobu, do které se se narodilo malé černé děťátko a jak si s ním osud zahrál. Ta doba byla hodně neklidná a opuštěné dítě v ní bylo zcela ztracené. Hlavně bylo černé a tím pádem okrokem. Dítě nazývané jménem Ruth neslo v sobě hrdost ale i dobrotu, provázíme ji roky dospívání i první lásky, ztráty muže i dítěte a tak svou lásku přenáší na děti jiných matek. Až v poslední části knihy se dostává do rodiny O'Harových, v té vypráví vlastními slovy své postřehy i názory a dostává se jí uznání i lásky. Je to krásná kniha.
Není myslitelné, aby se v rodině bohatého majitele proslavené advokátní kanceláře mluvilo o domácím násilí. Ve stopách dominantního otce kráčí starší dcera Elizabet, rovněž vynikající ale chladná právnička, na straně druhé mladší dcera Joanna, citlivá a neprůbojná. Obě dívky nemají k sobě vřelý vztah, až násilná smrt jejich matky je přinutí spojit své síly k odhalení vraha a rovněž k odhalení nešťastného matčina vztahu s otcem. Velice pěkná a čtivá kniha.
Na tuto autorovu prvotinu jsem byla hodně zvědavavá. Těch prvních pár kapitol mi připadalo, že kniha bude o něčem úplně jiném. Větší část knihy se věnovala rozjímání mladého kněze zda se v určité situaci zachoval správně, či naopak, rozhodně mě ta část nijak nezaujala. Teprve od 32. kapitoly začala být kniha hodně zajímavá, přestože tam bylo hodně krutosti a po dočtení zůstalo ve mně hodně smutku. Oproti knize 'Nedosáhneš na dno' byla tato o mnoho slabší.
Knížka že vydaná sice před čtrnácti roky, ale komu z vás se dostane do ruky, nebojte se jí, je krásná. Děj začíná po skončení I.světové války v Anglii; on ze starého šlechtického rodu, sešněrovaného konvencemi, ona vzdělaná dívka z měšťanské rodiny. Ani tak veliká láska nedokáže překonat stavovské rozdíly a tak hlavní hrdinka Alice zůstává sama, sice hrdá, ale těhotná a bezradná. Přijímá místo guvernantky u barona Rettenberga pro jeho dvě děti a dostává se na venkov do pobaltské Rusi. A tam začíná anabáze od doby lidového povstání v sedmnáctém roce, řádění bolševicých gard, hlad, všudypřítomné množství vší, šířící se tyfus. Při službě v polní nemocnici, špína, zápach a naprostá bezmoc pomoci zraněným. Z celé rodiny přežil otec baron Rettenberg s nejmladší dcerkou Ninou a Alice se synkem a poslední lodí z Oděsy odplouvají k anglickým břehům. Krásný příběh.
Přestože je kniha psána v roce 1992, stále se dozvídáme něco nového; upoutala mě hlavně druhá polovina knihy o návštěvnících na jedné straně a neustálému zatajování a zkreslování vojenských a vládních činitelů na straně druhé. PROČ ? Nemyslím si, že by lidstvo propadlo panice, jsme přece zvídaví lidé, ne? Mám pana Dänikena ráda.
Přestože tato událost je známá, převedení do románové podoby bylo vynikající.Na začátku knihy jsem se nemohla začíst, ale pak jsem se tak vžila do děje, jako bych to celé prožívala s aktéry knihy. Uvědomění se plánu, že náš český národ má být zlikvidován, německá rozpínavost a jednání s našími lidmi jako podlidmi a na druhé straně odvaha několika, mladých hochů, kteří dali v sázku svůj mladý život, to vše by se mělo i v dnešní době znovu probudit k většímu vlastenectví, o kterém se bohužel máloco ví. Milujme svou malou malou zemi a hlavně nezapomínejme ! Povahy národů se nemění.
Vím, že to byly smutné osudy, ale obsah je jen výčet faktů, chybí literární děj. Asi je to tak myšleno, Kniha jako celek mě nezaujala.
Knihu jsem měla vypůjčenou, ale jsem za to ráda. Věřím, že dnešní mladé generaci už tato hrůzná doba nic neříká a že jsou někteří tak otrlí, že se dokážou té době i vysmívat. My, kteří jsme přímo osudy těchto pamětníků neprošli, prožíváme vduchu dnes s nimi při četbě tu hrůzu, kterou jako malé děti odtržené od svých maminek musely prožívat. Nechápaly tu špínu kolem sebe, zimu a neustálý hlad, kolem sebe jenom zlé lidi, nadávky, řev. Ještě dnes se mi při četbě těchto osudů samovolně tlačí tlačí slzy do očí. Byla jsem ještě dítě předškolního věku, když se k nám domů přišly před odchodem rozloučit paní Schulzová s dcerkami Soňou a Gitou a od starší Soni jsem dostala na památku panenku. Jak jsme byli doma všichni šťastní, když se v roce 1945 před námi všechny tři objevily! O Soňe se zmiňuje ve své vzpomínce pan Martin Glas ve svědectvím šestém. Děkujii autorovi panu Janu Jelínkovi za zpracování této vzpomínkové knihy, zůstane dlouho v mém srdci.
Mohu doporučit těm, které zajímá co bylo před námi, nebo co bude po nás. Taky bych chtěla něco podobného zažít, ale to mi dopřáno asi nebude, ale po přečtení této útlé knížky cítím zklidnění, i když bych ráda věděla více.
Smutný příběh ze smutného odobí třicátých let. Rozpínavost Německa a násilné připojení Rakouska s pronásledováním Židů a krutou "křišťálovou nocí". Je to i osud rozdělené židovské rodiny Faberovy a jejich mladého učedníka, zamilovaného do jedné z dcer. Tajný únik do svobodné části světa a po pádu železné opony hledání přátel a nakonec i shledání. Lákavý obal knihy.
Přečteno s přestávkami. Jedná se o fejetony z let 2008 - 9, ale ani od uplynutí cca deseti let, nemění se ani údajný pacient, ani všudypřítomná reklama na stále nové a nové "zázračné" přípravky pro náš zdravý život, bez kterých snad nemůžeme existovat. Trochu nadsázky podaná humornou formou nemůže nikoho zarmoutit.
Žádnou knihu tohoto autora jsem ještě nečetla, ale protože mě zajímá popisovaná doba, udělala jsem velice dobře, že jsem po ní sáhla. Je to spíše 'mužská' četba, ale byla jsem dějem zcela pohlcena. Přestože hlavní hrdina a pár osob kolem něho jsou smyšlení, nacističtí pohlaváři jsou vylíčeni tak živě, jakož i celá atmosféra nástupu fašismu i přiblížení organizování olympijských her v Berlíně v roce 1936. Je to velice kvalitní kniha a zasloužila by hodně čtenářů.
Už dlouho se mi nestalo abych přečetla knihu za jediný den. Je to velice zajímavý příběh z válečného období v Paříži a okolí, trochu tajemna i skrývané lásky. Hlavně touha po nenaplněném mateřství a z druhé strany láska k ztracené dcerce. Mohu vřele doporučit.
Opět jsem sáhla po knize staršího vydání. Autor František Kožík nikdy nemůže zklamat. V tomto příběhu hledá mladá studentka stopy svého otce, kterého od svých čtyř let neviděla. Kniha poměrně útlá, ale dějově bohatý příběh a k tomu nádherná čeština, to vše potvrzuje mou oblibu tohoto autora.
Touto knihou se vracíme k bratrům Nolanovým, je to vlastně první část jejich příběhu, který pokračoval románem Jezero snů. Četba je to příjemná, lehká, opravdu odpočinková, je v ní i trochu humoru, hlavně obava starších mládenců z pevných svazků. Kladem je láskyplný vztah k osiřelé malé neteři Holly obou starších bratrů.
Opět jsem tuto zasutou knížku vzala do ruky a opět jsem ji odložila. Přestože jsem se snažila, znovu jsem to vzdala. Samotný příběh začíná v r. 1968 vjezdem sovětských tanků do pražských ulic. V hlavě hlavního hrdiny se začínají vynořovat vzpomínky na dětství, válku, a nejen jeho, ale i jeho náhodných známých. Mně se to celé jeví jako nepřehledná změť na sebe nenavazujících dojmů. Prostě jsem to nezvládla. Proto nemůžu ani ohodnotit.