Bája89 komentáře u knih

S každým dalším dílem Patrik Hartl přitvrzuje. Už to není taková sranda, autor je najednou mnohem vážnější. Ale i přesto, že nám ukazuje i odvrácenou stranu života se překvapivě velmi dobře čte. Ze všeho mě nejvíc bavila malá Ája a její „Gištiribiligi.“ Předposlední román Okamžiky štěstí je rozdělený na dvě části, které se navzájem doplňují. Dva sourozenci Jáchym a Veronika, kteří kvůli zásahu osudu, smůly nebo prostě kvůli tomu, že se něco muselo stát, přišli náhle o jedinou skutečnou životní jistotu. Od této události se začne odvíjet jejich nelehká cesta za štěstím. Stačí se jen rozhodnout, jestli se seznámíte nejdřív s bratrem nebo sestrou. Já začala Jáchymem. Musím říct, že díky tomu jsem si pak mnohem víc užila Veroniku. I teď s odstupem času mám pocit, že kdybych začala právě s ní, tak bych byla dost rozpačitá. Samotný nápad, že kniha bude vyprávěna dvěma různými pohledy na podobné události mě ohromně bavila. A skutečně, žádná situace se neopakuje a děj na sebe krásně navazuje a doplňuje se. Díra, která vznikne u jednoho je doplněna tím druhým. Nemůžu říct, že jsem hltala každou stránku, ale s lásku i utrpěním jsem sledovala osudy všech postav. Často se o mě při čtení opírala úzkost a pocit, že z tohohle už se asi nedostanou. Ale oni to nějak dokázali a já si mohla na malý okamžik oddechnout. U Patrika Hartla asi nikdy nebudu plně objektivní. Baví mě, i když je vážný. Myslím si, že čas strávený nad knihou nebyl ztracený a už teď se těším na to, jestli mi Ježíšek donese další Hartlovku.

10 04.05.2020

Devadesátá léta devatenáctého století se nesla ve znamení jednoho z největších justičních omylů, ten vešel do dějin jako Dreyfusova aféra, kterou mimo jiné ovlivnily silné antisemitistické nálady tehdejší Francie. Důstojník a špeh je rozhodně zajímavá knížka o neutuchajícím boji za spravedlnost. Harris nám přibližuje Alfréda Dreyfuse a dělá z něj skutečného člověka, ale k velké škodě je někdy až moc popisný. Celý příběh pozorujeme očima starého mládence, plukovníka Georgese Picquarta, který nově vede tajnou službu a má ještě tajnější milostné pletky. Celý příběh je zabarven jeho emocemi, pohnutkami, ale i hodnotami. Kniha je příběhem o tom, jak obviní důstojníka ze špionáže jen proto, že je Žid. Postupně se nám tak rozkrývá působivý boj s okolním světem, který se změní ve zběsilý běh za pravdou. Na straně 331 se dokonce dočtete o tom, jak vznešená francouzská společnost pálila Zolovy knížky jen proto, že se otevřeně zastával Dreyfuse. Slavná žabožroutská demokracie byla od začátku pofidérní. „Volnost, rovnost, bratrství“ jsou jen prázdná slova, která měla přesvědčit nižší vrstvy, že jsou si všichni Francouzi rovni. Co mě opravdu bavilo, byly odkazy na skutečné osobnosti francouzské společnosti. Od božské Sarah Bernhardtové, Alexandra Dumase až po záhadnému muže se železnou maskou. Kniha sama o sobě byla velmi čtivá a ke konci i dost napínavá. Události vám vířily hlavou, i když jste ji zavřeli a chtěli se věnovat něčemu jinému. Od atentátu na právníka máte napnuté nervy až skoro do konce, kdy slepá spravedlnost otevře oči. Důstojník a špeh nebyl ztrátou času, ale není to ani nic, k čemu by se člověk po letech s nostalgií vracel.

2 04.05.2020

Komediant je příběh o tom, že láska k divadlu je svým způsobem nemoc. Ne-li posedlost! Obzvlášť, když jde o klasiku anglického divadla, která se zatoulá do zemí koruny České. Jedná se o neuvěřitelně smutný příběh, který ve vás probudí hrůzu ze zvěrstev, která se děla během třicetileté války. Tísnivá a beznadějná atmosféra se projeví hlavně v druhé polovině knihy, kdy se kočovníci vracejí a nacházejí jen zkázu a smrt. Na malé ploše se rozehrává velký příběh o naději, slitování, ale i krutosti a bezbožnosti, která se skrývala pod rouškou svatého boje. A v této době neklidu narazila kočovná společnost na jednu vesnici. Ostrov klidu, míru a radosti v moři krutosti a bídy. Jenže taková idylka nemůže vydržet věčně. A právě na zániku vesnice autor dokonale demonstruje krutosti nejen cizích, ale hlavně domácích vojáků, kteří se proměnili v krutá a nemilosrdná stvoření poháněna touhou po krvi. Přesně tak nějak by měl vypadat příběh z této doby. Poté, co se zažehne jiskřička naděje, měla by být rázně a hned zadupaná, udušená a neobnovitelná. Nejsi katolík? Jsi katolík? Ono je to vlastně jedno. Memento mori. Tahle knížka je hrozná depka, a přitom je naprosto skvělá. Nejsem si jistá, že ji v příštích letech zase otevřu, ale rozhodně jsem z ní byla nadšená. Třicetiletá válka se najednou stala plastičtější. Není to už jen souhrn dat, osobností a událostí. Najednou se z ní stane něco skutečného.

3 04.05.2020

Tři příběhy, tři ženy, jeden dramatik a jeden nedokončený román. V podstatě se jedná o historickou fikci o historické fikci. Kniha je plná zklamání, životních pádů, ale i nových nadějí, které se jen zřídka promění v úspěch. Letní host má čtyři části, které nás postupně seznámí s postavami a prostředím. Právě prostředí je ale největším kamenem úrazu v příběhu. Rozvláčný popis ukrajinské krajiny, řeky i rybníku na pozemku Lintvajrovových byl mnohdy nesnesitelně nekonečný. Po dobrých, čtivých momentech se autorka často uchýlila k zdlouhavým a často zbytečným popisům. Dokonce i Zinajda je ve svých popisech až příliš ukecaná. Jako čtenář jsem rozhodně neocenila zdánlivě barvitý popis okolních luk. Zato části, kde Káťa vzpomíná na své mládí a začátky, kdy se zamilovala do Petera, jsem hltala. Trochu hůř se četla Ana, ale i ta měla několik krásných momentů, které jsem sfoukla jedním dechem. Mile mě také překvapila zmínka o Československu a roku 1968. V knize je sice okupace jen letmo zmíněna, ale autorka dala najevo i tímto malým místem jasný nesouhlasný postoj.
Zbožňuju všechno, co se o Antona Pavloviče Čechova jenom otře, ale co se týče této knihy, tak mi stačilo si ji přečíst jen jednou. Není vysloveně špatná, jen to není ono.

3 04.05.2020

Lucemburská zahrada je sice tenká, ale záživná tak jen z 1/3. Nejlepší částí je kapitola Irina. Její příběh by si zasloužil vlastní novelu. Začátek Lucemburské zahrady se vyvíjel docela slibně, ale pak Paul začal mít vidiny nebo spíše se mu naskytl nový pohled na svět kolem a všechno šlo do kytek. Myslím si, že dalším hřebíčkem do rakve bylo i předimenzované a mnohdy neslučitelné chování Simone, která je čtenáři prezentovaná jako racionální a vzdělaná žena, ze které se vyklube vyšinutá saň, která se na konci příběhu opět změní. Tentokrát v krotkou ženušku, která se bojí jen jediné zmínky o tom, co se stalo během osudného léta. První dvě kapitoly vás rozhodně nadchnou, ale pak se najednou z příběhu stává zmatená slátanina, která se sice ke konci rozmotá a děj se vrátí do slušný fáze čtitelnosti, ale i tak je celá zápletka až moc zatěžkaná žárlivostí, nezdravou a až chorobně obsedantní touhou po pomstě. Zatímco konec je zase jedna velká opatrnost. To aby vydržela křehká manželská rovnováha. Postavy i příběh stále kolísají na hranici uvěřitelnosti (kromě Iriny, ta je prostě skvělá). K tomu všemu je hlavní dějová linka neustále narušovaná vedlejšími zápletkami, které nakonec čtenáři pomáhají knihu dočíst a aspoň trošku si ji užít. Ať už jde o záhadného profesora Rosse, kterého opustí žena a on si nechá vyrobit její přesnou robotickou kopii. Nebo Claire. Paulovu milenku, která prožila stejný pocit osvícení, nový způsob vnímání světa jako Paul až na to, že ona to od počátku chápala jako něco negativního, zatímco mladý profesor z toho byl naprosto nadšený. Dokonce o svém zážitku začne psát knihu. Možná tím chtěl autor ukázat na rozdílné vnímání světa z pohledu muže a ženy, možná jen chtěl mít dva protiklady, které se i přes neshodu tohoto vnímání přitahovaly. Možná? Kdo ví?
Zatímco Vražda starého varana byla od začátku tak nějak snová a čtenář tušil, do čeho jde, tak Lucemburská zahrada je spíš mišmaš čehosi, co se dá jen těžko uchopit a popsat. Děkujme za nádech exotiky, který vrací příběh do snesitelných mezí a dá čtenáři aspoň malou šanci knihu dočíst. Přesto se nejedná o knížku, ke které bych se ještě někdy vrátila.

6 04.05.2020

Ritter nám v Příběhu ukradeného zubu poodhaluje další osudy svých postav. Místy mnohdy až moc tlačí na pilu. Ale jako autor young adult literatury si zatím vede obstojně. Jeho příběhy jsou čtivé a udrží čtenáře v příjemném napětí. Ale není to tak, že byste četli do dlouhých ranního hodin. Ukradený zub s klidným svědomím odložíte a počkáte si do druhého dne, aniž by vám to drásalo nervy. Případ ukradeného zubu je sice o něco slabší, než byl jeho předchůdce, ale i přes značný dějový nával čtenáři nabídne v závěru slibné pokračování a navnadí na třetí díl. A v konečné fázi i vývoj samotných postav je docela příjemný. Ani ne tak v případě Abigail, která udělá první krok, ale u Jane, která konečně uvěří Jackabymu a zahodí své rukavičky. Ritter mohl v knize částečně ubrat. Zbytečně děj šroubuje, což je v tomto případě spíše na škodu, ale i tak si tam čtenář najde svá místa. Příběh sice není dokonalý, ale kniha se čte sama. Nabídne nám trochu napětí, záhadu i tajemného a zlověstného nepřítele. Přesto se nežene zběsilým tempem dopředu. Autor ví, že každý závěr příběhu chce svůj čas. To vše doplní příslib temného zločinu z minulosti. A samozřejmě i humor a samotná postava detektiva, který je mnohdy ve svém společenském vystupování trošku mimo. Ideální holmesovký hrdina, který potřebuje svého asistenta. V případě Abigail Rookeové se jedná o asistenta, který mnohdy mile překvapí. Případ ukradeného zubu je vtipný, a i přes jistou přeplácanost se může chlubit docela zajímavou zápletkou. A poutavými vedlejšími postavami, které příjemně doplňují děj. Na konci si Ritter připravil dvířka pro třetí díl, který bude podle všeho mnohem temnější a napínavější. Jackaby nejspíš konečně zjistí, kdo je jeho úhlavní nepřítel, který byl doposud skrytý ve stínu.

3 04.05.2020

První polovinu jsem zhltla jedním dechem. Ale pak to začalo dřít. Druhá polovina byla přehlcená dějovými linkami a v jednu chvíli jsem si opravdu myslela, že to nedočtu. Kapitoly s Crowleyem a Azirafalem mě bavily ze všeho nejvíc. A nahrazovaly pro mě hluchá místa, která se až na konci knížky ukázala za důležitá. Skvělá na téhle knize je skutečnost, že je plná konverzačního humoru. A co jsem opravdu ocenila, bylo vzájemné dobírání si Crowleyho a Azirafala. Dobrá znamení jsou plná zvratů a vedlejších dějových linek, který z počátku působí dost zmatečným dojmem, ale nakonec se vše vysvětlí a zapadne do sebe jako puzzle. A i když jsem s druhou polovinou knížky docela bojovala, tak jsem si tam našla spoustu míst, kvůli kterým se k ní jednoho dne vrátím. Obzvlášť jsem si užívala část, kde se Crowley pozastavoval nad stupiditou svých ďábelských kumpánů a jejich neschopností pochopit, proč bylo tak geniální vyhodit v centru Londýna proud. Úžasná byla taky část, kdy si pekelný pes najde svého „zlého a krutého“ pána, který toužil po obyčejném voříškovi, kterýmu by říkal Pes. No, a protože pekelné psisko mělo splnit každé Antikristovo přání, tak se taky stalo.

„Je tady už příliš dlouho…od samého počátku. Je naturalizovaný, přizpůsobil se domorodcům, a zdivočel…má auto a telefon.“

13 04.05.2020

V knize si procházíte téměř celým životem všech postav. Což na vás na konci působí spíš depresivně. Smích se vám mísí se slzami. Najednou není prostor pro „žili šťastně až ….“
Tahle malá pražská sága mě docela bavila. Každá z postav měla něco do sebe. Každá si mě získala něčím jiným. Dokonce i Cyril. Malý pražský erotikon rozhodně není jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel, to ne, ale i tak se čte dobře a vy se těšíte na další kapitolu. Nabízí více stran a rozhodně více emocí. Není to žádná literární klasika, ale i tak si zaslouží vaši pozornost.

8 04.05.2020

Napínavé, plné tajemství, děsivé a zábavné zároveň. Prostě sen každýho čtenáře. Zrada na vás čeká na každém kroku. Nikomu nevěřte a utíkejte hodně rychle. Nikdykde jsem přečetla jedním dechem. Je to jedna z mála knížek, která nemá hluchá místa. Nebo si je aspoň nevybavuju. Gaiman zásobí čtenáře lehkým anglickým humorem, který v některých chvílích hraničí s černým. Prostě stará dobrá škola anglického humoru. Při zvyšování dávek si na něm můžete vypěstovat závislost. Napínavý od začátku do konce, občas nervy drásající příběh, kdy jste napnutí jako struna těsně před prasknutím. Tak by se dalo jednoduše popsat Nikdykde. Každá další kapitola je lepší a napínavější než ta předchozí. A postavy jsou prostě dokonalé. Největší posun je vidět právě u prosťáčka Richarda, který najednou dospěje. Navíc je kniha okořeněna Ríšovo myšlenkami, které se k nám dostávají jako útržky jeho imaginárního deníku, ve kterém ironicky komentuje vše, co se mu děje. A na konci dostane možnost volby. Zůstat a žít nebo se vrátit a přežívat.
Osobně jsem byla zkrátka nadšená a okouzlená. Jednou se k Podlondýnu, Dvířce, Richardovi a De Carabasovi vrátím.

„Zadíval se na kamenné schody vedoucí k Britskému muzeu a rozhodl se, že byly stvořeny, aby po nich tancoval Fred Astaire s Ginger Rogersovou.“

4 04.05.2020

Tři mrtvoly, stromová nymfa v centru města, návrat řek Londýna, záhada jednoho hnusnýho betonovýho věžáku a bývalá ruská agentka čarodějka. Takhle nějak to teď vypadá ve světě konstábla Petera Granta. Uznávám, že pro někoho můžou být Prokleté domovy o něco nudnější, ale ve skutečnosti nám jen zase víc zašmodrchali to naše rozvázané klubíčko. Všechno se zvrtne a my netušíme, co se bude dít dál, a hlavně jaké následky to bude mít pro Rozmar. Co se ale musí Aaronovitchovi nechat je, že jedna skvělá hláška střídá druhou, kdy se mezi stránkami smějete a smějete. Ať už jde o popkulturně kuchařské odkazy kolem Jamieho Olivera a Hestona Blumenthala až po tradičnější všeobecné popichování hlavních postav. Aaronovitch si v tomhle díle pohrává s myšlenkou propojení magie s architekturou. Což nás zavádí dál do minulosti kouzelnického světa, o kterém stále skoro nic nevíme. To je na příběhu osvěžující, a hlavně neskutečně zajímavý, jen je škoda, že tohle téma Ben víc nevyždímal. Těch pár kapek mi rozhodně nestačilo. Nezasvěcený čtenář bude nejspíš otrávený, ale my, co jsme s Peterem od jeho začátků víme své a s napětím očekáváme co přijde. Opět se dostaneme do fáze, kdy máme více otázek než odpovědí. Přesto jsme zase o krok dál. Aaronovitchovi se zkrátka povedlo napsat další díl, který se opravdu dobře čte a navíc pobaví. Je vtipný, chytrý a v konečné fázi i docela napínavý. Na konci čtenáře čeká šok! Ne ŠOK! A co hůř, někde hluboko v hlavě jste si celou dobu říkali, že se to stane.

I když se jedná o městskou fantasy, tak je to taky detektivka. A jako správná detektivka i tahle začíná vraždou, a to rovnou na Baker Street.
Šepot podzemí nabízí čtenáři pohled na současný Londýn a hned několik případů najednou. Aaronovitch je úžasnej v tom, že když vám popisuje Londýn, připadáte si, že po něm chodíte s Peterem, a to se mi na téhle sáze líbí asi ze všeho nejvíc. Hned bych vyrazila na trhy na Portobello Road a hledala bych tam stánek s kouzelnou keramikou. Londýn je na stránkách téhle knihy zkrátka živý a hmatatelný. Co víc si může čtenář přát?
e svém třetím pokračování lehce navazuje na předchozí díly a postupně svazuje volné konce a rozvazuje nebo zamotává nové. Nikdy nevíte, co se stane v další kapitole a co hůř, po konci Měsíce nad Soho se děsíte, jakýho cliffhangera si na vás připravil tentokrát. Ve třetím pokračování lehce navazuje na předchozí díly a postupně svazuje volné konce a rozvazuje nebo zamotává nové. Nikdy nevíte, co se stane v další kapitole a co hůř, po konci Měsíce nad Soho se děsíte, jakýho cliffhangera si na vás připravil tentokrát. Opět projevil jako výborný vypravěč, který svého čtenáře nezklame, naopak ho navnadí na další díl. Šepot podzemí začal velkolepým začátkem a gradoval až do konce. A k tomu všemu byl okořeněn pořádnou dávkou anglického humoru. Naplnil mou touhu po dobrodružstvích, pobavil, a hlavně mě opět vrátil na místa, která znám.

9 04.05.2020

„Kdyby mu někdo před týdnem tvrdil, že se svlíkne v práci do naha, a že na to bude hrdej, myslel by si, že je to naprostej nesmysl.“

Patrik Hartl s humorem a nadhledem sobě vlastním představuje čtenáři čtyři kluky v tělech mužů. Ženám ukazuje, že být mužem není jednoduché. A my čtenáři se budeme moci podívat na úsměvné i vážné problémy dobráckého Prvoka, mnohdy se budeme mlátit do čela údivem nad Šampónovo kiksama, držet palce Karlovi s Klárou a doufat, že si Tečka pořádně užije. Všechny postavy si čtenáře získají i přes svou nesourodost. Právě díky ní jsou tak lákavé a my se do nich můžeme vžít. I mladší čtenář má najednou pochopení, a co víc? Slzí smíchy. Zdánlivě banální příběh je natolik dokonale propracovaný, že jsou místa kde si čtenář řekne „vlastně, no jo!“ Nenajdete tam ani jedno hluchý místo. Všechno se nakonec vyřeší a krásně do sebe zapadne.
Tuhle knížku jsem zhltla jedním dechem. Někdy se u ní dokonce smála tak, že mi tekly slzy. Jednoho dne se k ní zase s nadšením vrátím a budu prožívat všechny ty příběhy znovu.
Navíc tak svělej úvod jako Prvok, Šampon, Tečka a Karel má jen málo knih. Popravdě tím si mě hned získal.

25 04.05.2020

Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Roky jsem se na tuhle knihu, tenhle příběh těšila, a nakonec jsem byla víc než zklamaná.
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda je mimo jiné o velké dávce nezodpovědnosti ze strany vědce, stejně jako v případě Viktora Frankensteina. Ani jeden z nich nebyl schopen relevantní sebereflexe. Oba vědce jejich slepý fanatismus dovedl k osobní zkáze a utrpení jejich blízkých. Kniha, která ve mně od mala budila velká očekávání, byla jedním velkým zklamáním. Na první pohled docela stravitelný text se nakonec projevil jako těžko čtitelný. Mnohdy až příliš popisný, což mě jako čtenáře nezdravě rozptylovalo. Na to, jak je to útlá knížka, se mi opravdu hodně špatně četla. Přesto má příběh obrovský potenciál, který autor podle všeho nedokázal využít. Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda je promarněnou šancí, a přesto se dodnes čte. Podivný případ… no nejsem si jistá, jestli je tenhle případ dost podivný. Je to spíš případ vědecky marnotratného doktora Jekylla. Zároveň je tu ohlušující Jekyllovo pokrytectví, kdy se tváří, že je vše v pořádku, protože zlo páchá Hyde.

4 04.05.2020

„Usmívala se na něj dojímavě a dětsky, snad úsměvem ztraceného mládí celého světa.“

Scott se k sepsání románu inspiroval svým životem s jeho ženou Zeldou, která byla později uzavřena v sanatoriu s tím, že trpí schizofrenií. Kdo komu ale vlastně zničil život? To je otázka, která nastane po dočtení jednoho z nejznámějších děl Francise Scotta Fitzgeralda.
Doktor a mladá bohatá dívka jsou ideální zápletkou románu, u které od začátku tušíte, jak to vlastně dopadne. Něžná noc je z mého pohledu rozhodně lepší než Velký Gatsby. Ale ten u mě neměl jednoduchou pozici. Očekávala jsem od něj, že bude opravdu velkým americkým románem, a on nebyl.
Jedná se o lehce schizofrenní text, kdy chvílemi sám čtenář neví, co autorovi zrovna hráblo. Možná že ani autor to nevěděl. Největší zmatek představovaly dopisy Nicole, které psala Dickovi na začátku knihy.
Přestože se může kniha na první pohled zdát jako těžké čtení není to docela pravda. První polovina se četla úplně sama. Jen s tou druhou to šlo z kopce stejně jako se životem Dicka a Nicole. Takže za mě zatím nejlepší Fitzgerald.

Barcelona, zima a příběh, který je téměř starý jako lidstvo samo. Láska, nenávist, touha po moci, nezlomné přátelství, nové začátky a útěk z vězení, ze kterého nejde uniknout. Ano podobnost s příběhem hraběte Monte Christo tu bije do očí, ale na atraktivitě příběhu to neubírá. Volnější pokračování Stínu větru, plné známých postav. Tentokrát se ale blíže seznamujeme s Fermínem, který byl vězněm pod Montjuïckým hradem. Přesto se nám nečekaně odkrývá další mnohem temnější příběh, na který se málem zapomnělo, a kterým měl zůstat minulostí.
Příběh Fermína a jeho cesty k Danielovi rozšířil pohled na celý příběh, který se nám začíná rozvětvovat jako ovocný strom. Autor nám dává spoustu odpovědí, ale to by nebyl Zafón, aby během toho všeho nevyvstaly nové otázky. Jestli jste si mysleli, že nic není jako životní příběh Juliána Caraxe, tak se seznamte s Davidem Martínem a Isabellou Sempere. To díky nim vyvstanou další, naléhavější otázky, které vám bodu vířit hlavou. Pomalu a nenápadně se v knize propojuje děj Stínu větru a Andělské hry. A je pravda, že si nejsem úplně jistá, jestli člověk, který nečetl před Nebeským vězněm jednu z těch dvou knížek, se nebude ztrácet. Přeci jen jsou tam letmé zmínky o Caraxovi i Martínovi.
Zafón se přesto opět projevil jako mistr vypravěč, který svého čtenáře během celé knihy napíná a překvapuje. Tentokrát nám nabídl zápletku hodnou Juliána Caraxe. A samotný konec Nebeského vězně nám slibuje ještě napínavější pokračování.
Na konci tohoto dílu se musíme ptát, jestli se Daniel nestane další tragickou postavou, která ztratí úplně všechno.

Čekání na Roberta Capu je neuvěřitelně krásný a smutný příběhu. Osudová láska dvou lidí, kteří utíkají před osudem vyvrhelů. Čekání není jen Capův příběh, ale hlavně Gerdin. Mnohem víc Gerdin, to ona stvořila Roberta Capu. Čekání je vyprávění o velké lásce o boji za svobodu a naději pro Evropu.
Průvodcem příběhu je Gerda Taro, která se stala také impulsem a inspirací pro sepsání této knihy. Vše spustila jedna fotografie, která byla nalezena v ošuntělém kufru v Mexiku. Tuto fotografii mohla veřejnost poprvé vidět otištěnou v New York Times. A co je na té fotografii, tak zajímavého, že spustila tvůrčí proces u Susany Fortesové? Na snímku je mladá Gerda Taro ležící v pyžamu Roberta Capy. A spí. Jenom spí.
Zprostředkované svědectví, beletrizovaný životopis, který je naprosto strhující.
Kniha ve čtenáři vyvolává spoustu silných emocí. Zmatek, nadšení, touhu po dobrodružství, zmar i smutek. Při čtení cítíte horko španělského slunce na tváři.
Kromě slunce na tváři cítíte i hmatatelný strach, který vám sedí na ramenou a ožívá na stránkách z recyklovaného papíru. Strach, který je tak skutečný až vyčkáváte na okamžik, kdy vedle vás něco vybouchne a vy uslyšíte jen pískot v uších. Kniha často přeskakuje v čase. Přesto se v ději neztrácíte. Spíš naopak. Tyto skoky dotváří postavy a vy je lépe chápete. Jejich pohnutky i naděje. Navíc to příjemně osvěžuje tempo celé knihy. Čekání na Roberta Capu je rozloučením s Gerdou Taro. Tichým pláčem, který překřičí čas i válečnou střelbu.

Představte si dvě odlišné bytosti. Povahou, věkem, smyslem pro vnímání života a světa kolem. Jeden je neviditelný a ten druhý je jediným člověkem na světě, který ho vidí, a dokonce s ním může mluvit. Že to zní podivně? Ale jděte. Tahle kniha vám totálně změní pohled na motýly, na smrt a na síťky. Je to příběh o přátelství, o životě, o smrti, a o touze vzepřít se osudu.
Kniha je vtipná, plná životních moudrostí a humoru sobě vlastnímu. Smrt a jiné vrcholy mého života je ideální čtením v době, kdy se o vás pokouší melancholická nálada, protože po pár stránkách už se jenom bavíte a čekáte, co Smrt zase Martinovi vyvede. Je to zkrátka malý kluk, který není stavěný na dlouhé debaty o životě a smrti. A Smrt je po staletích ticha celá nadržená si povídat, filozofovat a tak.
Jednoznačně se jedná o oddychové čtení. Relax na papíře, a přesto na téhle knížce něco je. Něco, co vám uvízne v hlavě a vy převalujete myšlenku na to, jak byste se zachovali vy sami, kdybyste byli Martin.
Přestože je Smrt v názvu knihy i jednou z hlavních postav, tak je v ní i velká dávka nadsázky, černého humoru, hořkosti i rozervanosti obou hlavních postav. Na první pohled komický příběh má v sobě i velmi vážné prvky spojené se životem a jeho smyslem.

"Vždyť jsi mě k smrti vyděsila.“
„Ne, to bych věděla předem.“ str.45

11 04.05.2020

Kdo si Stín větru nepřečte, neuvěří tomu, ale tahle kniha vás strhne a naprosto dostane. Z příběhu jedné knihy se vyklube vyprávění o veliké lásce a utrpení hodného antické tragédie.
Románem vyprávějícím o lásce k literatuře. Stín větru je vlastně příběh o příběhu v příběhu. Možná se to zdá příliš komplikované, ale až (pokud) si ho přečtete, tak mi dáte za pravdu.
Je to zkrátka báječná knížka plná naprosto dokonalých a úžasných momentů, ale také hluchých míst. Konec, asi tak posledních 150 stran byla smršť, kdy jsem pociťovala nesnesitelný vnitřní neklid ve stylu „bože, co se to děje?“ Přesto se o ní dá říct, že se četla jedním dechem. Ale v mezi pauzách jste se mohli znovu nadechnout.
V závěru dojde k několika šokujícím odhalením, kdy si nejste zcela jisti, zda vás neklame vlastní zrak a čtete jednu větu stále dokola. Můžu vám zaručit minimálně dva infarktové stavy na pouhých sto stranách textu.
Některé věty jsou zase tak úžasné, že je čtete pořád dokola, protože si je chcete zapamatovat. Ze Stínu větru jsem stále rozpolcená. Nadšená a zmatená zároveň.

Je to jedna z knížek, po jejichž dočtení budete litovat, že už je konec. Knížka se četla jedním dechem. Jen škoda, že není obsáhlejší. I když, možná by pak ztratila své kouzlo. Rozhodně se nejedná o záležitost určenou pouze teenagerům. Já už k nim dávno nepatřím, a Když psi pláčou mě oslovila stejně jako předchozí dva díly. A možná i o něco víc, ale jen proto, že to je poslední díl a já se musela prostřednictvím jejich stránek s Cameronem rozloučit.

7 04.05.2020

Strach a smrt obchází Barcelonu. Frankensteinovský motiv. Snaha o oživení mrtvého těla zesnulé lásky a elektřina jako životodárná síla. To je něco pro mojí dobrodružnou duši. Od začátku není nic, tak jak se na první pohled mohlo zdát. Po přečtení prvních řádků vás Vesaliovo tajemství pohltí. Najednou cítíte na kůži teplý barcelonský vzduch a s napětím se vám chvěje ruka při každém otočení stránky.

5 04.05.2020