Bája89 komentáře u knih

„Usmívala se na něj dojímavě a dětsky, snad úsměvem ztraceného mládí celého světa.“

Scott se k sepsání románu inspiroval svým životem s jeho ženou Zeldou, která byla později uzavřena v sanatoriu s tím, že trpí schizofrenií. Kdo komu ale vlastně zničil život? To je otázka, která nastane po dočtení jednoho z nejznámějších děl Francise Scotta Fitzgeralda.
Doktor a mladá bohatá dívka jsou ideální zápletkou románu, u které od začátku tušíte, jak to vlastně dopadne. Něžná noc je z mého pohledu rozhodně lepší než Velký Gatsby. Ale ten u mě neměl jednoduchou pozici. Očekávala jsem od něj, že bude opravdu velkým americkým románem, a on nebyl.
Jedná se o lehce schizofrenní text, kdy chvílemi sám čtenář neví, co autorovi zrovna hráblo. Možná že ani autor to nevěděl. Největší zmatek představovaly dopisy Nicole, které psala Dickovi na začátku knihy.
Přestože se může kniha na první pohled zdát jako těžké čtení není to docela pravda. První polovina se četla úplně sama. Jen s tou druhou to šlo z kopce stejně jako se životem Dicka a Nicole. Takže za mě zatím nejlepší Fitzgerald.

Barcelona, zima a příběh, který je téměř starý jako lidstvo samo. Láska, nenávist, touha po moci, nezlomné přátelství, nové začátky a útěk z vězení, ze kterého nejde uniknout. Ano podobnost s příběhem hraběte Monte Christo tu bije do očí, ale na atraktivitě příběhu to neubírá. Volnější pokračování Stínu větru, plné známých postav. Tentokrát se ale blíže seznamujeme s Fermínem, který byl vězněm pod Montjuïckým hradem. Přesto se nám nečekaně odkrývá další mnohem temnější příběh, na který se málem zapomnělo, a kterým měl zůstat minulostí.
Příběh Fermína a jeho cesty k Danielovi rozšířil pohled na celý příběh, který se nám začíná rozvětvovat jako ovocný strom. Autor nám dává spoustu odpovědí, ale to by nebyl Zafón, aby během toho všeho nevyvstaly nové otázky. Jestli jste si mysleli, že nic není jako životní příběh Juliána Caraxe, tak se seznamte s Davidem Martínem a Isabellou Sempere. To díky nim vyvstanou další, naléhavější otázky, které vám bodu vířit hlavou. Pomalu a nenápadně se v knize propojuje děj Stínu větru a Andělské hry. A je pravda, že si nejsem úplně jistá, jestli člověk, který nečetl před Nebeským vězněm jednu z těch dvou knížek, se nebude ztrácet. Přeci jen jsou tam letmé zmínky o Caraxovi i Martínovi.
Zafón se přesto opět projevil jako mistr vypravěč, který svého čtenáře během celé knihy napíná a překvapuje. Tentokrát nám nabídl zápletku hodnou Juliána Caraxe. A samotný konec Nebeského vězně nám slibuje ještě napínavější pokračování.
Na konci tohoto dílu se musíme ptát, jestli se Daniel nestane další tragickou postavou, která ztratí úplně všechno.

Čekání na Roberta Capu je neuvěřitelně krásný a smutný příběhu. Osudová láska dvou lidí, kteří utíkají před osudem vyvrhelů. Čekání není jen Capův příběh, ale hlavně Gerdin. Mnohem víc Gerdin, to ona stvořila Roberta Capu. Čekání je vyprávění o velké lásce o boji za svobodu a naději pro Evropu.
Průvodcem příběhu je Gerda Taro, která se stala také impulsem a inspirací pro sepsání této knihy. Vše spustila jedna fotografie, která byla nalezena v ošuntělém kufru v Mexiku. Tuto fotografii mohla veřejnost poprvé vidět otištěnou v New York Times. A co je na té fotografii, tak zajímavého, že spustila tvůrčí proces u Susany Fortesové? Na snímku je mladá Gerda Taro ležící v pyžamu Roberta Capy. A spí. Jenom spí.
Zprostředkované svědectví, beletrizovaný životopis, který je naprosto strhující.
Kniha ve čtenáři vyvolává spoustu silných emocí. Zmatek, nadšení, touhu po dobrodružství, zmar i smutek. Při čtení cítíte horko španělského slunce na tváři.
Kromě slunce na tváři cítíte i hmatatelný strach, který vám sedí na ramenou a ožívá na stránkách z recyklovaného papíru. Strach, který je tak skutečný až vyčkáváte na okamžik, kdy vedle vás něco vybouchne a vy uslyšíte jen pískot v uších. Kniha často přeskakuje v čase. Přesto se v ději neztrácíte. Spíš naopak. Tyto skoky dotváří postavy a vy je lépe chápete. Jejich pohnutky i naděje. Navíc to příjemně osvěžuje tempo celé knihy. Čekání na Roberta Capu je rozloučením s Gerdou Taro. Tichým pláčem, který překřičí čas i válečnou střelbu.

Představte si dvě odlišné bytosti. Povahou, věkem, smyslem pro vnímání života a světa kolem. Jeden je neviditelný a ten druhý je jediným člověkem na světě, který ho vidí, a dokonce s ním může mluvit. Že to zní podivně? Ale jděte. Tahle kniha vám totálně změní pohled na motýly, na smrt a na síťky. Je to příběh o přátelství, o životě, o smrti, a o touze vzepřít se osudu.
Kniha je vtipná, plná životních moudrostí a humoru sobě vlastnímu. Smrt a jiné vrcholy mého života je ideální čtením v době, kdy se o vás pokouší melancholická nálada, protože po pár stránkách už se jenom bavíte a čekáte, co Smrt zase Martinovi vyvede. Je to zkrátka malý kluk, který není stavěný na dlouhé debaty o životě a smrti. A Smrt je po staletích ticha celá nadržená si povídat, filozofovat a tak.
Jednoznačně se jedná o oddychové čtení. Relax na papíře, a přesto na téhle knížce něco je. Něco, co vám uvízne v hlavě a vy převalujete myšlenku na to, jak byste se zachovali vy sami, kdybyste byli Martin.
Přestože je Smrt v názvu knihy i jednou z hlavních postav, tak je v ní i velká dávka nadsázky, černého humoru, hořkosti i rozervanosti obou hlavních postav. Na první pohled komický příběh má v sobě i velmi vážné prvky spojené se životem a jeho smyslem.

"Vždyť jsi mě k smrti vyděsila.“
„Ne, to bych věděla předem.“ str.45

11 04.05.2020

Kdo si Stín větru nepřečte, neuvěří tomu, ale tahle kniha vás strhne a naprosto dostane. Z příběhu jedné knihy se vyklube vyprávění o veliké lásce a utrpení hodného antické tragédie.
Románem vyprávějícím o lásce k literatuře. Stín větru je vlastně příběh o příběhu v příběhu. Možná se to zdá příliš komplikované, ale až (pokud) si ho přečtete, tak mi dáte za pravdu.
Je to zkrátka báječná knížka plná naprosto dokonalých a úžasných momentů, ale také hluchých míst. Konec, asi tak posledních 150 stran byla smršť, kdy jsem pociťovala nesnesitelný vnitřní neklid ve stylu „bože, co se to děje?“ Přesto se o ní dá říct, že se četla jedním dechem. Ale v mezi pauzách jste se mohli znovu nadechnout.
V závěru dojde k několika šokujícím odhalením, kdy si nejste zcela jisti, zda vás neklame vlastní zrak a čtete jednu větu stále dokola. Můžu vám zaručit minimálně dva infarktové stavy na pouhých sto stranách textu.
Některé věty jsou zase tak úžasné, že je čtete pořád dokola, protože si je chcete zapamatovat. Ze Stínu větru jsem stále rozpolcená. Nadšená a zmatená zároveň.

Je to jedna z knížek, po jejichž dočtení budete litovat, že už je konec. Knížka se četla jedním dechem. Jen škoda, že není obsáhlejší. I když, možná by pak ztratila své kouzlo. Rozhodně se nejedná o záležitost určenou pouze teenagerům. Já už k nim dávno nepatřím, a Když psi pláčou mě oslovila stejně jako předchozí dva díly. A možná i o něco víc, ale jen proto, že to je poslední díl a já se musela prostřednictvím jejich stránek s Cameronem rozloučit.

7 04.05.2020

Strach a smrt obchází Barcelonu. Frankensteinovský motiv. Snaha o oživení mrtvého těla zesnulé lásky a elektřina jako životodárná síla. To je něco pro mojí dobrodružnou duši. Od začátku není nic, tak jak se na první pohled mohlo zdát. Po přečtení prvních řádků vás Vesaliovo tajemství pohltí. Najednou cítíte na kůži teplý barcelonský vzduch a s napětím se vám chvěje ruka při každém otočení stránky.

5 04.05.2020

Jiskra v popelu je příběh o odvaze, o lásce a o síle vzepřít se svému osudu. Plný naděje, zrady, zoufalství, smrti, krve, strachu, horka, bolesti a prachu. Představuje jasný odkaz antické Římské říše, která porazila filozofické učenecké Řecko a teď mu vládne. Samotný Šerosráz, ve kterém Impérium vychovává své bojovníky, které nazývají Masky je jednoznačně do očí bijící Sparta. Osobně jsem byla z Jiskry naprosto nadšená. Prostě pastva pro oči a fantazii.

Galbraith, vás celou dobu vodí za nos, jako vrah Cormorana. Ve Službách zla je kniha plná starých křivd, kusů mrtvých těl a v určitých momentech i vzteku obou hlavních postav. Zápletka je jako vždy promyšlená do posledního detailu a vy si na konci řeknete „no jo vlastně, že mi to nedošlo dřív,“ Robert Galbraith dokázal, že je mistrem tohoto žánru.
Zkrátka Briti to mají v krvi. Během čtení dokonce cítíte chuť smažené ryby na jazyku. Vřele doporučuji.

14 04.05.2020

Úžasný rande v Londýně, tak nějak bych asi shrnula Měsíc do jedné věty. Měsíc nad Soho je neuvěřitelně vtipná a velmi chytře napsaná kniha. Postavy jsou propracované a dokážou čtenáře překvapit tím, kam se jejich dějová linka začne ubírat. Tímto pokračováním si mě Aaronovitch zaháčkoval do konce mého života. Navíc dokáže popsat a zachytit atmosféru Londýna tak dokonale, že během čtení cítíte vítr ve vlasech v okamžicích, kdy se Peter prochází jeho ulicemi.
A jako mistr řemesla ukončil Aaronovitch Měsíc nad Soho cliffhangerem, ze kterýho jsem málem vyletěla z kůže.

Když jsem si přečetla anotaci k Pravdě a jiným lžím, tak mi to okamžitě evokovalo Americkou tragédii. Přes veškerý můj nadhled kniha má minimální očekávání nenaplnila.

2 04.05.2020

Co mě naučil tučňák? Rozhodně to, že je dobré mít doma velkou zásobu různých jarů na nádobí a dalších podobných mydlících prostředků šetrných k životnímu prostředí a tučňáčímu peří. Že tomu nerozumíte? Nevadí! Tahle knížka vám dá docela brzy odpověď.
Jednoznačně oddychový čtení, na jehož konci ti slabší a citlivější otřou nostalgickou slzu. Nebo budou řvát jako malý holky, ale upřímně? Od začátku tušíte, že to tak dopadne. Vrchol světové beletrie se sice nekoná, ale rozhodně vás dojme.
Kromě vtipných příhod s tučňákem a studenty internátní školy v Buenos Aires se dozvíte taky něco o tučňácích nebo tehdejší politické situaci. Tučňák je zkrátka lehce naučná beletrie, která vás protáhne světem a životem ptáků, kteří nelítají ve vzduchu, ale pod vodou. Zároveň je výpovědí o životě v Argentině.
Přesto se čte opravdu dobře. Je vtipná, chytrá a někdy až moc dojemná. Neřeší jen příběh Toma a Juana Salvada, ale i studentů a zaměstnanců internátu. Jen občas narazíte na nějaké to hluché místo, kterým se musíte prokousat. Zkrátka cpát tam politiku nebylo úplně ideální, ale pro autora to mělo nějaký zásadní význam, tak mu to odpustíme a hluchá místa buď přetrpíme nebo je jednoduše přeskočíme.

11 04.05.2020

Příjemné čajové čtení, které zvládnete jedním dechem. Není to nic, co bych potřebovala mít v knihovně. Přesto to stálo za ten krátký čas, kdy jsem se opět mohla s Vincentem vydat na jih Francie.

2 26.04.2020

Klidně by se to mohlo jmenovat Milovala jsem Roberta Capu. Milostný příběh dvou výrazných osobností 20. století. Na první pohled béčková romance, která má jednu velkou výhodu. Skutečně se stala. Z pařížského flirtu se zrodila velká láska. Autor čerpal z memoárů obou hlavních hrdinů, což příběhu dodalo na autentičnosti. (Vzkaz pod dveřmi je fakt ne autorská fikce.)
Silný příběh vtáhne čtenáře a na malý okamžik prožíváme lásku, vášeň i vnitřní konflikty a rozervanost s Ingrid a Capou. Autor navíc dokonale zachytil atmosféru poválečné Paříže.
Greenhalghovo vyprávění nám umožňuje nahlédnout do nitra velmi komplikovaných osobností, které jsou zamilované, vášnivé a ztracené. Relativně klidný děj bez výrazných zvratů vás vtáhne do sebe a vy najednou cítíte na tváři horké kalifornské slunce.
A jako bonus? Neskutečně silný závěr. Protože i když víte, jak to celé skončí, tak vás to stejně dostane. Miloval jsem Ingrid Bergmanovou je velmi povedená knížka, která svého čtenáře nezklame. Už teď jsem zvědavá, jaký bude film.

6 19.04.2020

S poezií stále bojuji, ale Tma mezi hvězdami je nádherná. I když Láskou ji nespoutáš se mi líbila o něco víc. Český překlad nemá chybu. Je to takové milé čajové čtení, kdy si zalezete do postele a jedním dechem to přečtete u konvičky čaje a s nohama v teple.

5 11.04.2020

Barvy slečny Toyen jsou skutečně jen fiktivním příběhem. Komerční beletrií, která je sice čtivá, ale pro toho, kdo zná skutečný příběh života malířky Toyen je to jen jedno velké utrpení. Stále se musím ptát, proč došlo k tomuto literárnímu znásilnění jedné z největších umělkyň všech dob? Velká melancholie a žádná hloubka. Vzhledem k tomu, že autor všechno zajímavé, podnětné a skutečné zmuchlal a zahodil, tak nechápu, co mu trvalo deset let. Proč je Štyrský (dle jediné jasné zmínky ke konci knihy Štýrský) mladík, který pije jako duha, a nakonec umře na popáleniny. Vždyť nebyli ani spolužáci. Potkali se roku 1922 na Korčule a stali se z nich přátelé a umělečtí partneři na celý Štyrského život. Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, takže k jádru pudla. Kniha byla zklamáním, to ano. Pokud znáte skutečnou Toyen, tak není vyhnutí a jste více než rozezlení. Kniha nenaplnila to, co květnatě napsaná anotace nabízela. Nenechte se nachytat, tak jako já. Avšak, když ke knize přistoupíme jako k fiktivnímu příběhu o osudech malířky (která je náhodou označovaná jako slečna Toyen), která přežila vzestup surrealismu, útrapy Evropy a své ztracené lásky, tak je to obstojné čtení, které neurazí, ale také nenadchne. Literární fikce je zde maximální a ač nerada, tak musím přiznat, že mi tam vadily gramatické, typografické a místy i faktografické chyby. To však nepadá na hrb autora, ale odpovědného redaktora, který připravoval knihu k tisku.

5 11.04.2020

Labyrint duchů. Kniha, na kterou jsem hodně dlouho čekala. A po zdlouhavém čtení mě docela uspokojila. Spojila v sobě všechny předchozí díly a dovršila slavnou ságu z Barcelony. Přesto by jí neuškodilo razantní zkrácení. Tři sta stran pryč a hned by to mělo jiný švih. Jak říká sám Carax: "Kniha není nikdy hotová, takže při troše štěstí nás opouští, abychom netrávili věčnost přepisováním." Ano, je to klasický Zafón, ale tentokrát s hromadou pentliček, které smáčí v hektolitrech krve napříč novodobými španělskými dějinami. Přesto jsou momenty, kde vás strhne a vy zatajíte dech. Umožní nám uzavřít příběh o Isabelle Sempere a potvrdí to, co jsem už dávno věděli. A jako třešničku na dortu si můžeme užít něžný návrat našeho milovaného Juliána Caraxe. Nesmím zapomenout na démonickou a úchvatnou Aliciu Gris, postavu jako vystřiženou z Caraxova románu. A právě proto budiž odpuštěny všechny fantasmagorické přehmaty a přešlapy. Za mě povedené zakončení, i když jsem s ním místy bojovala.

9 31.03.2020

Kniha je velmi dobře napsaná, slohově příjemná a čtenářsky přívětivá, ale obsahově jsme spolu trochu a ke konci hodně bojovaly. Je zvláštní, že něco, co je tak krásně napsané se tak špatně čte. Zbožňuju Karola Sidona, ale tohle mi prostě nesedlo. Sen o mém otci ještě ušel, i když jsem malého Karolka dost litovala, protože jeho dětství bylo jen křik, slzy, scény a obavy. Takový malý uzlíček nervů. Přesto to ještě šlo. Ale pak přišel na řadu Sen o mně. No a tady už to byl boj. Často jsem se zarazila a říkala si, jak moc je kniha autobiografická a jak moc se tam projevuje jakási autorská licence. Takhle je Karol velmi rozporuplná a rozháraná osobnost, čemuž se nemůžeme divit, pokud měl takové dětství. Možná, že za pár let mi kniha sedne víc. Teď ji jen založím do knihovny. Asi jsem byla příliš natěšená.

3 29.02.2020

Už jako dítě jsem milovala M*A*S*H. A pak se objevily paměti Alana Aldy Nikdy si nedávejte vycpat svého psa. Je to moc krásné čtení, vtipné, osobité, dojemné a plné emocí a laskavého humoru. Najednou se nám vykresluje obraz muže, který není jen tím šprýmařem Hawkeyem, ale skutečným člověkem, synem, mužem, otcem. Zkrátka Alan Alda. Přečetla jsem to všechno jedním dechem na dovolené a bylo mi smutno, že toho nebylo víc.

6 23.02.2020

Asi trpím nějakým zvláštním druhem čtenářského sebepoškozování, protože si to jinak neumím vysvětlit. Dobrovolně a s nadšením jsem se vrhla na nedokončený Divadelní román. Teatrální, groteskní a místy až absurdní příběh o mladém neúspěšném ruském autorovi. Bulgakov přináší satirický pohled na tehdejší divadelní scénu. Kriticky se vyhrazuje vůči zakladatelům MCHATu Konstantinu Sergejeviči Stanislavskému a Vladimiru Ivanoviči Němiroviči-Dančenkovi, Stanislavského metodě, a dokonce i zakladateli moderního dramatu Antonu Pavloviči Čechovovi. Přestože jejich život kritizuje, tak ho i bezmezně a vroucně miluje. Aby také ne, když v MCHATu nějaký ten čas působil jako autor a dramaturg.
Celá kniha je plná narážek na Čechova a jeho tvorbu. V postavě režiséra a spoluvlastníka divadla Ivana Vasiljeviče jasně vidíme Stanislavského, do kterého se mnohdy až hrubě naváží. Ale jedno se Bulgakovovi musí nechat. Psát uměl a jeho nedokončený román se mi četl opravdu dobře. Tahle nervy drásající kniha je divadelní verzí odi et amo.