Bedikk komentáře u knih
Po brilantní Duně a kolísavých pokračováních přichází totální ústřel. Kniha chce být všechno a ve výsledku není nic. Její děj by se dal zkrátit na 50 stran. A ten zbytek? Je plná filozofických úvah, kterým ale chybí jakákoliv logická opora a výstavba argumentů, takže to celé vyznívá jako štěkání do prázdna. Sociologické, psychologické a další postřehy na tom nejsou o moc lépe. Herbert zde na první pohled může působit jako všeobsažný génius, byla by však chyba mu na to skočit. Stále neumí psát ženské postavy a stále neumí napsat romanci. Přitom právě na to čtvrtý díl dost strhává pozornost. Tím neříkám, že tam nejsou silné momenty a některé velmi zajímavé úvahy. Zároveň vysílám upozornění pro ty, kteří třeba v prvních dvou dílech měli problém s tím, že protagonista je vlastně svým způsobem utlačovatelem – resp. se tou negativní figurou postupně stává. Ale tu cestu s ním sledujeme a fandíme mu. Zde jsme postaveni do situace, že žádná cesta neexistuje, žádný přerod není. Protagonista diktátor koná z nutnosti, kterou vidí a chápe jen on sám. Po brilantním úvodu s novou ženskou hrdinkou jsem doufal, že kniha se zaměří na ni. Nestalo se. Chvíli to vypadalo, že otěže převezme Duncan Idaho. Nestalo se. Vždy to zpět sklouzne k patetickému imperátorovi, který více říká než dělá. A když už Herbert rozjede nějakou zajímavou myšlenku, která by mohla převrátit rovnováhu sil ve vesmíru a trochu zažehnout tu úmornou stálost, vzápětí na ni zapomene a vrátí se k prázdnému a bezduchému filozofování.
To je snad poprvé, co televizní seriál překonal předlohu? Kniha je zajímavá, nápaditá a bavila mě od začátku do konce. Problém je, že postavám občas trochu schází motivace a jsou plošší. Tohle seriál krásně napravuje, takže doporučuji ke knize i těch pár hodin na Apple TV+.
Poutavý a neuvěřitelně čtivý příběh o lásce. Bohužel také o těžkostech a překážkách. Hádám ale, že to už ke správné romantice tak trochu patří. Kniha Sama v Tokiu se nesnaží být nějakým cestopisem. Místo toho představuje velmi osobní příběh o životní změně, zapálení, odhodlanosti a pádech na dno. To vše je ale protknuto Japonskem. Jeho kulturou, historií, zvyklostmi i místy. A jsem vážně rád, že jsem mohl s Marií na tuto pouť vyrazit.
Skvěle napsané a živé postavy, děj vláčený nečekanými událostmi (náhodou, vyšší mocí, božským zásahem?) a výborný vhled do světa umění. Určitě se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl a po Tajné historii je to další kniha, kterou jen tak nedostanu z hlavy.
Začalo to nadějně, ale čím dál jsem v knize byl, tím víc jsem si říkal, že se tady autor skutečně netrefil. Prostředí Měsíce je super a ačkoliv mě tedy sváření tolik nebralo, ten vědecký základ je zase povedený. I když je ho tady méně než v ostatních knihách autora. Psát kladné a pozitivní hrdiny mu jde taky rozhodně více než komplikované a zpola nesnesitelné protagonisty. Největší problém jsem však měl se zápletkou a koncem. Je pro mě těžké fandit postavě, když de facto říká "nedopustíme nějaký typ jednání", přičemž ona sama tak nejen jedná, ale k té akci musí použít přesně těch prostředků, proti kterým bojuje. A rozdíl mezi hlavní postavou a záporáky je ten, že autor rozlišuje mezi "my a oni", což je hrozně slabé. A celý závěr působil také velmi neuspokojivě, vše se tak nějak vrátilo na status quo, přestože si myslím, že to nebylo ani spravedlivé ani uvěřitelné.
Asi to nejlepší, co jsem v žánru sci-fi četl od Temného lesa. Je to čtivé, rychlé, napínavé a těžce orientované na přírodní vědy (což je třeba po Duně a dalších spíš antropologických skvělá změna). Knihu jsem začal číst, aniž bych o ní cokoliv věděl (vyjma toho, že ji X lidí doporučuje) a hodně jsem si užíval každý zvrat nebo nové odhalení. Zároveň to napětí ale většinou není budováno stylem, který by čtenáře trýznil. Na jednu stranu jsem knihu nebyl schopen odložit, ale zároveň jsem z toho nebyl na nervy. Kniha je zároveň psána dost optimisticky, což se mi vážně líbí, ale pravděpodobně ji to trochu odvádí od reality. I poslední dva roky nám ukazují, jak lidstvo jako celek zvládá krize.
Začátek trochu nejistý a opravdová síla knihy se ukazuje až v druhé polovině. Nabere až zběsilé tempo, které je však dost návykové. Jakmile se čtenář dostane k Institutu, pravděpodobně knihu bude chtít zhltnout najednou (to se mi mimochodem povedlo). Nevím, jestli občasné zvláštní formulace a nejasnosti připsat nezkušenosti autora nebo překladu. Zároveň absence pokračování v češtině opravdu zamrzí. Svět Red Rising je totiž mnohem barvitější, než se z úvodu zdá. A stejně jako se do nejistoty propadá hlavní hrdina, tak se to samé stalo i mně. I přes všechny krutosti (a v porovnání s nespočtem dalších podobných námětů) mi připadá vykreslená společnost postavená na římském podkladu nápaditá a čtení bych doporučil.
[EDIT: Dočtena celá trilogie v angličtině, protože česky bohužel nebude. A rozhodně ji doporučuji. Svět se v ní ještě víc prokreslí a autor je mnohem jistější ve stavění děje. U něj zmíním jen to, že jakmile má hrdina nějaký plán, tak nikdy nevyjde a celé je to jedna velká jízda na klouzačce s nečekanými odbočkami. Je taky potřeba zmínit, že mnohdy je klamán i čtenář a motivace nebo plány hlavních postav vyjdou najevo až na poslední chvíli. Je to napínavé a postavy jsou líbivé. Přirovnání k Game of Thrones a Hunger Games asi sedí.]
Výrazně slabší než první díl. Vůbec mi nevadila změna postav, právě naopak. Autor zde ale dostal do popředí to, co v první knize stálo na okraji - a právě proto fungovalo tak skvěle. Jak by se lidská společnost proměnila, kdyby byla zahnána do podzemí? První díl byl v tomto ohledu autentičtější, čtenář byl spíše pozorovatelem tohoto nově vzniklého světa, a právě díky tomu se mohl aktivně účasnit. Hlavní postavou druhého dílu je starý mudrc, který o těchto věcech aktivně přemýšlí. Vzniká tu jakási bariéra mezi světem a čtenářem, která u prvního dílu nebyla. Navíc se z toho jaksi vytratily různé interpretace světa.
Zábavný a krásně zpracovaný gamebook, který dovede být místy nekompromisní (špatná volba může znamenat smrt a konec hry). Pro úspěšné dokončení ho budete muset projít pravděpodobně vícekrát, takže příběh pár hodin vydrží. Různých cest je více a možností vyřešení taktéž. Ovšem bez zkoušení a znalostí typu "v této místnosti nic užitečného není" to téměř nepůjde. Kdo by to chtěl ale rychle sfouknout, ten bude sám proti sobě :).
Čtivě podané příběhy. Je to dost pohádkové (čemuž odpovídá i překlad), i když sem a tam vykoukne něco "drsnějšího". Přečíst se to dá vážně rychle. Určitě se to hodí jako uvedení k "Thor od Marvelu má pramálo společného s mytickým Thorem" nebo jako doplňková četba ke hře God of War (i když většinu těchto příběhů, a mnohé další, vypráví hra sama, třeba formou Mímiho vyprávění).
Nádherný projekt hledající romantickou krajinu a tajemno z díla Caspara Davida Friedricha. U nás se těžko shání, ale kniha rozhodně stojí za to.
Daleko zajímavější a vtipnější než film. Film se povedl, ale smysl celá ta akce začne dávat až po tom, co si přečtete knihu. A nudit se rozhodně nebudete.
[čteno v originále] I přes svou délku naprosto poutavé čtení. Kniha velmi zajímavě vykresluje poměry a hodnoty v rurální části vyspělého světa. Dotýká se mnoha témat, se kterými člověk v různých fázích života může přijít do styku. Na Luka toho spadlo hodně najednou. A autor nám to nedává zadarmo, vyzobat z toho všechno chce hodně pozornosti.
Holden je hrdinou nevěrohodným a jen velmi těžko se s ním můžete plně ztotožnit. A právě proto je kniha tak zajímavá. Musíte bojovat s Holdenem i sami se sebou. I když se odehrává v poválečných letech v USA, stále působí naprosto aktuálně. Kdo si jen trochu vzpomene na dospívání, objeví stejné motivy, nad kterými uvažuje hlavní postava. A vidí je i u dnešních teenagerů. Ta neschopnost najít své místo ve světě a zavrhování všeho, co představují dospělí. Urputně se snaží najít vlastní pozici a vše nazývá falešným, přičemž sám nedovede být autentický. Druhá věc je zajímavý jazyk - tuto knihu asi vážně nemá smysl číst jinak než v angličtině. Perfektní je i způsob vyprávění, kdy se backstory nepatrně a v útržcích prolamuje do přítomnosti. A nakonec nesmíte čekat happyend. Mrzí mě, že jsem se k titulu dostal až nyní. Hrozně rád bych ho četl ve svých sedmnácti... jedno je ale jisté, budu ho číst ještě mnohokrát.
Bavilo mě to, rád jsem se k Warcraftu 3 vrátil a užil jsem si i rozvedenější verzi románku (protože to ve hře moc nefungovalo). Co jsem od toho čekal (a nedostal) byla motivace postav. Autorka se naprosto vyhnula popisu zásadních transformací. Hra se v tom moc nebabrala a Arthase prostě změnila. To jsem přežil. U knihy mi to vadí. Například v porovnání s novým Illidanem je to slabší.
Se čtivostí bych problém neviděl, ale určitě tam jsou místa, která prostě nejsou uvěřitelná a působí jak z nějakého levného fantasy. Na poměry ostatních knih ze světa Warcraftu je skutečně slabší, a kdyby to měla být má první W kniha, tak se do dalších asi nepouštím. Překlad je trochu slabší (interpunkce, hrubky), ale pan Netolička to s originálem jistě neměl snadné. Snad jen je škoda, že některé již dříve přeložené termíny (jejichž překlad dokonce vysvětlil v poznámce) nyní překládá jinak. Dokonce se povedlo špatně převést i Orgrimovo jméno, což byl doufám jen překlep. Určitě bych byl ale raději, kdyby se do knihy ony humorné poznámky pod čarou s emotikony vůbec nedostaly.
Tato kniha pro mě byla velkým překvapením. Některé postavy by sice zasloužily více prostoru (Orgrim) a překlad je trochu slabší, ale rozhodně mi to nijak nezkazil. Funguje to skvěle a už tak zajímavému světu dává další rozměr, který je natolik lidský, že jsem se do orků opět zamiloval. Alespoň do jednoho z nich.
Ke knize mě nelákalo téma ani autor. V podstatě jsem od ní příliš nečekal. O to víc jsem se do příběhu zanořil. Liliina proměna je přirozená a naprosto lidská. Kniha má šťastné momenty, ale výrazně převažují ty smutné. Ačkoliv jsem se o Lili ke konci víc a víc bál, tušil jsem, že se pro mě hlavní hrdinkou stává Greta, která byla neuvěřitelné silnou postavou. Konec byl očekávatelným vyústěním, které sice na oko zmizelo do ztracena, ale bylo krásným rozloučením. Autor mě však donutil přemýšlet o vztazích, poutech a lásce, za což mu moc děkuji.
Nejnovější knižní verze Zaklínače jako by byla psána perem jiného autora. Je tu spousta skvělých momentů i nápadů, ale i spousta špatných, zbytečných a mnohdy nelogických. Jak povídky, tak román jsem si zamiloval. Zaklínač je fantastický hrdina, ale při čtení této knihy jsem se do něj nedokázal vcítit. Mnohdy se choval až vyloženě hloupě a dokonce jsem měl i pocit, že sleduji příběh úplně jiného Zaklínače. A rozhodně ne Geralta. Ano, vracíme se tu časově před povídky, ale ani to pro mě není ospravedlněním. Po přečtení (a čtivé to ve výsledku bylo) mi zůstal pocit, že tato kniha vůbec nemusela vzniknout. Pokud chtěl Sapkowski další knihu, tak by mě snad více potěšil novým setem povídek. Nakonec mi nezbývá než smutně konstatovat, že vývojáři z CD Project RED pochopili Geralta mnohem lépe, než s odstupem času jeho duchovní otec. A kdo se chce ponořit do světa Zaklínače, tak by si měl raději zahrát poslední hru, The Witcher 3: Wild Hunt.