Beebee komentáře u knih

Úžasný počin. Konečně někdo shrnul to, co my psychiatři a psychoterapeuté víme už minimálně deset let: levný dopamin je cesta do pekel a bude plodit nové a nové lidi bez motivace, očekávající dopaminový rauš bez námahy. Nebudou potřebovat vztahy a vlastní děti, protože to je nepohodlné. A budou se propadat do bezesmyslnosti svých prázdných životů, aniž by viděli světlo na konci temnoty. Jestli nějaká kniha dokáže laikovi přiblížit, kde je problém a jak z něj ven, za mně - je to tahle. Doporučuji ji všem blízkým, učitelům, pacientům, obzvláště mladým a ochotným se sebou něco udělat, než bude pozdě. Uvažuji, že tohle by mělo být povinné čtení na druhém stupni ZŠ. Moc a zhluboka děkuji autorům: chytrým a sečtělým klukům z Brain we are. Čerpají z ověřených zdrojů a operují s "base evidence" informacemi (založenými na důkazech). Pro dnešní svět je tahle kniha neuvěřitelným přínosem v záplavě nesmyslů.

11 01.12.2024

Kniha plná vlastních zážitků s léky. Popisuje zápas o to, jak je přijmout a nemít z toho pocit selhání, bohaté zkušenosti pacientů různých diagnóz. Co antidepresivum dává a co bere? Jaký je to pocit nasadit je a jaký po delší době je opět vysadit? Jak se mění přístup psychiatrů k nutnosti užívat je a vztah k pacientům. Jak vypadá boj s depresí a úzkostí jako celoživotní výzva. Kniha je velmi úpřimná a velmi otevřená. Kohokoliv se tot téma týká, neprohloupí, když si jí přečte. Za mně výborný počin na poli českých knih.

2 13.09.2023

Za mně výborná kniha - autor je lékař, který se nebojí vyjádřit krititcký pohled na medicínu a to, jak se staví k posledním věcem člověka. Uvízla mi v hlavě věta jedné pracovnice domova pro seniory: "Pro sebe chceme svobodu, ale pro milovaného člověka bezpečí." A to je přesně široké etické dilema: má být senor nebo umírající omezen na svobodě ve službách svého bezpečí? A pokud ano, do jaké míry? Nemá právo na určitou míru nebezpečí, pokud to jeho svoboda, která je pro něj podstatnější, vyžaduje? Je důležité natahovat život donekonečna (i když je velmi nekvalitní a jeho nositel o to ani třeba nestojí) anebo je moudřejší přijmout jeho konečnost a poslední chvíle strávit tak nejlépe, jak umíme, jak si přejeme? Co je vlastně důležité pro toho, kdo umírá, kromě tišení bolestí a tělesného utrpení? Jak mu to poskytnout na pomezí naši "moderní" medicíny a nedokonalých sociálních služeb? Málokterá kniha se mnou tolik zahýbala a to jsem lékař....

2 03.02.2023

(SPOILER) Tato útlá knížka mně vzala za srdce. Myslela jsem si, že ji zhltnu jako malinu a osvěžím se. Nikoliv, ani jedno. Tohle není osvěžení, spíše nářez. Ta kniha je tak nabušená obrazností, že se mi málem zavařil mozek, jak jsem se snažila představit si přesně kulisy, protagonisty a vztahové rozpoložení každé povídky. Ani jedna věta není zbytečná. Povídky jsou úsporné, ale bohatost jazyka vede k závrati. Plastické obrazy, za nimi příběhy, emoce a hloubka. Z té jízdy se jednomu někdy může až zvedat pajšl.
Sladká řeka je sladce-bolavé povídání o ztraceném a o touze znovu to nálezt. Jen při představě na sebe navazujících eskalátorů mi jde hlava kolem.
Prespávačka s kočkami je hladivá esej o tom, jak to může dopadnout, když amplifikacim až skoro redundancím, které na nás kladou nároky, nemůžeme říct: Hele, ne!
Pojď do snu - popisuje, zda bezpečí stačí ke šťastnému životu a zda lze naplno žít bez uspokojení.
Froté výtah popisuje stud a tichou naději, která spíše než mluví, významně mlčí o opravdové možné, ale osamělé svobodě kašpárka u dvoru.
Cibulka - kompozitní horor ze středověku. Blbá shoda okolností však zničí tři životy.
Paní Lída - smutný příběh rezignace a setrvávání v neuspokojení, opuštění a odpouštění a touze po dobře známém, neuspokojivém, ztraceném. O jakési zvláštní naději navrátit se do Stockholmu ke svému milovanému trapiči.
Dvojitá zrada je síla: je o neschopnosti ohraničit se vůči tomu, co chci, nebo nechci, do jaké míry umožním nechat se ovládat v dobré víře, že je to pro mé dobro.
Do lesa na nádubí - nevím co, je nádubí a nebudu po tom pátrat. Pro mně je to lanýž s vlastnostmi lysohlávek a vůní po vanilce, který neváhám dát své blízké přítelkyni a vejít s ní do společného snění.
Jízdní řád - o společnosti, která mate, nenabízí řád, co by měla, ale vede človíčka do nejistoty a on se snaží udržet si nadhled, toleranci, zůstat společenský a zachovat si sebeúctu, aniž by padl do bezmocného vzteku. Závěr je okořeněný knihomolským cunniligem, což zjemňuje drsnost počátku povídky.
Bordel pro dámy mi svojí jemnosnubnou osamělostí a touhou po blízkosti, připomíná knihu Émile Ajara Můj život s krajtou. I s veškerou důstojností, o zbytky které musíme pečovat jako o poslední nedobytnou tvrz.
Postava k podpírání - v půlce stránky vystihla autorka téma oběti a zneužívajícího, jejich doplňkové role, jejich proměny v čase a jejich klinč. Jejich prapodivné zapletení. Toto téma je na knihu o 500 stránkách. Jak to zvládla v půlce strany?
Poštovní kamion je o tom, že zenovou zahrádku lze udržet v naprosto plné místnosti s jedním ovládavým spáčem jen za cenu neúmerných sebeobětí.
Vnitřní žena je thriller, popisuje překvapení, když je někdo, kdo neustále hraje prim (primáta, primáše, primáře, primadonu), přiveden na samotný práh zážitku opačného. Gender je zde jasně vyznačený, přesný a pochopitelný. Jak já to tomu chlapovi přála! A už nikdy z hlavy nedostanu poznámku o vojetí jezevcem nasucho. To shledávám geniálním.
Houby jsou úžasný psychedelický román s prvkami hororu. Ten mně dostal. Ray Bradbury: Hoši! Pěstujte i vy obří houby doma ve sklepě!
Rybářská hrázděnka - touha, jenž nejde naplnit pro dobré úmysly někoho, kdo to s námi myslí dobře a ví, co potřebujeme, abychom byli šťastni. Hluboce souzním s bezmocí a touhou hlavní hrdinky, která už už chmatá po nejdůležitější věci svého života, aby seznala, že to nejde pro "rozumnost" těch, co by mohli s přehledem pomoci.
Vyhazovačka je čistý horor, ač vypadá jako selanka. Hugh Walpole: Stříbrná maska. Bezmoc.
Zuby: přenádherný minimalistický, až téměř zenový horor.
Miroslav a jeho sen je o tom, že na nás někteří lidé možná nikdy nezapomněli. Jen čekají na náš návrat.
Masáž je krásný eroticky laděný pišingr ze tří jemných postaviček, jejichž touhy a utrpení se protnou na jednom masážním lůžku.
Rýžové pyžamo je drsné. Nic víc nemůžu říct, jen drsné a já bych se tuze nerada v něm octla mezi krámky. Neznalost symbolů v té které krajině nás ani neomlouvá, ani nezachrání.
Boží Dar mi připomíná Přespávačku. Prostě hlavní hrdince někdo hodí na krk neděčný parchanty, místo společného večera ve dvou a křupavého toustu v posteli. A ona (až se na ni zlobím, což by měla spíše pociťovat ona sama, ten šílený vztek) zase neřekne a neřekne své NE.
Jak dlouho je o provinění a obavách z odhalení. Sny takové bývají. Když tam někoho zabijeme, možná (opět jen možná) jsme to my sami. To na sobě se proviníme.
Vlasové nudle - když slušnost neumožňuje fakt se ohradit a být třeba i na druhé pes. Když je to potřeba...
Kočička je roztomilá povídka, jak by viděla svůj život kočka žijící se seniorkou, která slábne. Vidím v tom podobnost s některými lidmi jen já? Cítíte ten egocentr?
Výroční konference mně nadchla. Hlavně poslední věta. Jakkoliv může vypadat, pro mně je to věta vítězná. (Připomíná mi všechny ty teambuildingy a nucené uniformní zábavy a styly, kterých se musíš účastnit, jsi-li týmový hráč. Fuck off.)
Zánor - podobenství o životu a jeho změnách, jenž si, vědoma si sama sebe, radši opravdu nechám ujít stejně jako hlavní hrdinka. Kam se až máme lámat?
Stojí za to jí přečíst.

2 16.01.2023

Za mně neotřelé nápady, parádní sbírka. Hora démonů vede.

1 02.11.2022

Tak tohle je pro mně síla, spolu s díly mystika Jacoba Bohmeho. Ať mi nikdo neříká, že tenhle chlap nemá kromě hlubokého křesťanství navíc základy buddhismu nebo zenu. Je krása, jak cituje v kázání "pohanské mistry" - to je čirý zen nebo advaita. Je pro mně vždy takovým překvapením, jak se mystici různých ras, historických období a věrovyznání sejdou v naprosto stejném myšlenkově-zkušenostním poli, jenž má jednu tvář, jednu chuť. Doporučuji ještě báseň Granum sinapis, obsaženou v knize Slovo věčnosti, protože překlad této básně je tady podle mně nejvíce srozumitelný (Josef Bradáč). O oproštění od smyslů, materiálního světa a vlastního ega, jako identity jak v křesťanství, tak v buddhismu a advaitě říká Granum sinapis:
„Buď jako dítě,
sluch a zrak ty ponech stranou!
To, co jsi,
musí být zničeno,
zahoď všechno a nic!
Opusť prostor, opusť čas,
vyžeň všechny představy!
Jdi tam, kam žádná cesta nevede,
jdi nejužší pěšinou,
až přijdeš na stopu pouště.“

3 12.10.2022

Opět z jiné strany opsal autor jednoduchost osvícení.

03.08.2022

Cosi fantastického. Pokud mi za můj bezmála padesátiletý život bylo mnoho z duchovna nejasného, tak Rupert Spira to v této knize propojil do funkčního a smysluplného celku. Pokud jsem strávila stovky hodin kontemplací, meditací a ponořováním se do hloubky Jáství, Boha, Pravdy, nebo jakkoliv to v pozadí, to nejzazší nazýváte, a neviděla ho dostatečně, tak s touhle biblí jsem to zahlédla. Jen to udržet. Jen si to uvědomovat pokud možno nepřetržitě. Upřímně: jestli bych si měla vzít sebou při evakuaci (anebo na pustý ostrov) jednu jednou knihu, bude to tahle. Velice děkuji Spirovi, překladatelce do češtiny a nakladatelství Fontána a editorům za to, že jí můžu číst ( a taky dobře chápat).

4 28.03.2022

(SPOILER) Tahle knížka je krásně napsaná a ilustrovaná. Pojednává o adolescentce Anně, která trpí úzkostnou poruchou. Ta její život dělá nesvobodným, svázaným, a snad není nic, čeho by se Anna nebála, nebo o čem by nevymyslela katastrofický scénář, který jí může potkat. Pluje životem stranou od ostatních, protklá studem za sebe, výčitkami svědomí, pocitem lúzra, někteří spolužáci se jí smějí, cítí se vyčleněná, divná, její život je naprosté zoufalství. Vlastně vůbec nežije. Zkusí užívat rok léky, ale pomůžou jen částečně. Protože léčba je o ZMENÁCH uvnitř sebe a ne o zázračných pilulkách. Léčba je o pokusech prolomit strach a dělat všechny ty nebezpečné věci, i když máme strach, vystavit se nejistotě, počasí a lidem, vystavit se i samotnému strachu. To Anna však neví nebo se neodváží. Takže Anna trpí v hlubokém osamění, než se k ní připojí mlčenlivý starší spolužák Max a o prázdninách jí vezme sebou na divoký nenaplánovaný výlet dodávkou do Marseilles. Prostě cosi nepředstavitelného pro Annu, která vše pečlivě plánuje a musí se zajišťovat na tisíce různých způsobů. Zvládnou to, snad se i do sebe zamilují. Ale život přináší ohromné zvraty, takže po návratu nejsou už věci tak, jak vypadaly. Na nic se nejde spolehnout. Ohledně rodičů a poznámek od jiných čtenářů: mně jednání jejich rodičů přišlo naprosto srozumitelné. 15-16 let se staráte o závislé dítě, denně řešíte jeho úzkosti, trpíte s ním a ono se najednou vyloupne ze skořepiny a začně odvážněji žít. Ani nedutáte, aby jste to dítě svojí starostí o něj nevhodili opět do úzkostí, nezpochybnili ho. Kráčíte jak po žiletkách a strašně moc doufáte, že "se chytí". Odletíte na chvilku jinam, odpočinout si od té setrvalé a pozornost vyžadující úzkosti. Představujete si, že když se Anna odlepila od vás, máte i vy trošku prostor odlepit se od ní. A že to Anna dobře dala, tu nepřítomnost rodičů. Ujistila se, že to přežije i bez nich. Výborná zkušenost.
Představa, že "snad už bude klid a nic blbého se nebude dít, snad už mi život nebude házet pod nohy překážky" je naprosto lichá. Protože život má v popisu práce neustále cosi kamsi házet, nejradši do všeho hází vidle. Takže jedinou cestou je: přijmout sám sebe takový, jaký jsem a namísto čekání, až se život umravní sám od sebe a bude na nás už jenom hodný, žít ho tak, jak zrovna přichází, se vším všudy. Nečekejte od knihy pohádková řešení. Ale lze od ní čekat pravdivý popis toho, jak se žije s úzkostnou poruchou a jak je možné k ní přistoupit. Totiž - přijmout sebe i s ní. Nebo taky: přijmut svět i s jeho nepředvídatelností a zvraty. Nepochybuji o tom, že autorka o téhle poruše ví mnohem mnohem víc z vlastní zkušenosti, než z knih a přednášek. Je autentická, přímá a obrázky komiksu jsou jak lahodné, tak syrové, když popisují různé katastrofické scénáře. Víte, proč má kniha takový chaotický a jakoby nedokončený závěr? Protože přesně takhle chaoticky dramaticky, nečekaně a skoro šíleně život fakt vypadá. A konce nejsou, je jen neustálé kráčení dál, den po dni, boje, pády, mír a neklid v neustálém klokotu. Doporučuji všem, obzvláště pak adolescentům, kteří neví, co se s nimi děje, když mají nesnesitelné úzkosti.

3 11.02.2022

Pokud jsem měla nejasnosti kolem neduality, pak Spira mi je osvětlil. Kniha popisuje ( a mnohdy se opakuje, nebo to samé podává z různých stran) princip "Jen Vědomí". To je vlastně esence učení neduality, advaity - chcete-li. Striktně se drží při argumentaci a vysvětlování pojmů a principů vlastní lidské zkušenosti. Té, kterou máme úplně všichni. Staví ne na teorii, ale na prožitku. Velmi chytře nabízí paralely mezi bděním, snem a hlubokým spánkem a procesem "pádu z ráje". Kniha je tak hutná, že se čtenář musí opravdu soustředit, aby chytal souvislosti. Spirovy přednášky z YouTube mně přivedly k překladům jeho knih. Podává védské vědění jazykem 21. století. Je neuvěřitelně autentický. Jestli jste někdy zažili nějaké vnory do Jediného Jsoucna, bude vám Spirův výklad dávat smysl a budete se pravděpodobně jako já cítit s ním na jedné lodi v hlubokém souznění a pochopení.

3 02.02.2022

Pokud vaše západně formovaná mysl potřebuje vědecká fakta k podpoře toho, co tuší v zákulisí myšlení, Capra je zde pro vás. Není to mystik, je to kvantový fyzik, který má natolik otevřenou mysl, že dokáže vidět za roh a vidět paralely v zdánlivě neslučitelných pohledech na svět: kvantové fyzice a východní mystice. Je obdivuhodné, že dovolil své materialistické mysli tento přesah a podělil se s ním. Pokud chcete cosi, co pomůže rozbít váš materialistický pohled na realitu, tato kniha je vám k dispozici. Pokud ho ani malinko nenaštrbí, gratuluji k zdánlivé a tvrdě vymakané vnitřní "konzistenci" - máte buď cca 50- 80 lidských let na to, aby jste cosi pochopili - anebo taky eóny. Záleží na úhlu pohledu. Tato konzistence je součástí autokonzistence jevů, avšak v úzkém ego-ohledu. Pokud v souladu s Rupertem Spirou zjistíme, že ego je iluze, pak se rozpadne i "autokonzistence" ega, které je přesvědčeno o své nezávislé existenci ve studeném a nehostinném vesmíru, kterému je fuk.
Když se podíváme svědomitě a zblízka na nejmenší možné části "hmoty", začínají se rozpadat do energií, interakcí, vztahů, do sítě vzájemně se doplňujícího a na sobě závisícího pohybu. Takový vesmírný tanec. Z "ničeho" se rodí "cosi" a to zaniká opět do svého mateřského Ničeho, které však není prázdným. Je to (vědecky řečeno) fyzikální vakuum, plné možností tvorby a zániku. Uvidíte potencionalitu, ne jasné setrvávání částice na určitém místě a její přesnou hmotnost či hybnost. Uvidíte cluster vzájemně neoddělitelně propojených polí a možností, dokonce i čas bude jaksi výplodem mysli (podívejte i na Carla Rovelliho, ten to s časem pěkně umí...). Zaznamenáte, že možná je vše opravdu výtvorem mysli, pokud je pozorované závislé na pozorovateli a dokonce na rychlosti jeho pohybu ve vztažném systému. Neurčitost vás vezme do náruče a pohoupe, až se hlava zatočí. Pokud tedy nějaká hlava s nějakou hmotnou podstatou vůbec existuje. Uzříte barvu hadronů a ucítíe jejich vůni (to jako fakt :-)). A potkáte teorii Tkaničky do bot, jako vrchol současného uchopování fyzikálního světa, přičemž ona říká: nic není důležitější než jiné. Na tuhle knihu vám stačí gymnaziální znalost fyziky, láska k východním filozofiím, touha otevřít se neznámému a zvědavost. Vše ostatní si ke knize můžete vygooglit.

1 27.12.2021

Kniha esenciálních myšlenek Ruperta Spira, neduálního filozofa, žáka Francise Lucilly, mystika Přímé cesty (kam patří učení Ramany Mahárišiho, ale i našeho Eduarda Tomáše a Fráni Drtikola). Pro mně je Spira nově nalezený klenot na tváři současné Země, protože umí nenásilně, přesvědčivě a slovy, které jsou srozumitelné, argumenty, které platí, dovést mysl do jejího zdroje. Co stránka, to paprsek Vedomí. K tomu, aby jste byli drobet v obraze doporučuji nejprve české překlady přednášek Ruperta Spiry na youtube - Roman Kocián a Yossa. Obrací svými argumenty posluchače vždy k jejich vlastní zkušenosti a "zpětněběžným způsobem" (dle Tomáše) je usměrňuje do zenového ne-myšlení a přes něj do pramene Já. Dále je fajn cosi přečíst od Eduarda Tomáše na téma Přímé stezky a advaity, neduality, atmavičáry - sebedotazování. Je pro nás dobře srozumitelný a připraví mysl na spojení běžné pro Spira. V nedvojnosti vynikal i Robert Adams, ale zanechal po sobě málo zaznamenaných myšlenek. Ze Spira cituji:
"Když necháme to, co odejít může, zůstane to, po čem toužíme nejvíce. "
"Příčinou neštěstí je vkládání své identity a bezpečí do toho, co se objevuje, pohybuje, proměňuje a mizí."
"Naše esenciální přirozenost - čisté Vědomí - nemá jméno, ale říká si všemi jmény, nemá formu, ale je substancí všech forem."

4 26.12.2021

Pokud jste tam někdy byli, pochopíte, že tahle vesnička si monografii zaslouží. Tam ještě stále přežívá minulost, lze si na ní téměř sáhnout. Existuje ještě novější monografie z roku 2020 a ta je opravdu výstavní, nádherná, moderně pojatá. První zmínka o obci je zaznamenána v roce 1623. To je doba těsně po smrti našeho Petra Voka.

22.12.2021

Výborný počin vydavatelů, Pema je skvělá spisovatelka a rozhodně praktikujíci učitelka, má hluboký nadhled nad běžnými situacemi člověka. Dává návod, jak s nimi pracovat při přijetí všeho, co se děje a sebe samotných se všemi našimi problémy a chybami. Doporučuji začít touto knihou, než začnete s knihou Začni tam, kde jsi. Navazují na sebe. Pokud chcete najít cestu k duševnímu klidu a zároveń pomoci světu, neváhejte s jejím přečtením. Shání se těžce, ale stojí za to ji přečíst.

2 21.12.2021

Naprostá jednička. Četly to i obě mé dcery a starší (9.třída ZŠ) o ní napsala do čtenářského deníku: "Je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem kdy četla. Tento příběh mi úplně změnil pohled na život. Autorce knihy zemřel manžel a ona začala přehodnocovat svůj život. Její názor na něj je skvělý. Tato kniha zasáhne do srdce a změní váš pohled na vše. Překypuje láskou, úctou, sebeúctou a moudrostí.“

4 19.11.2021

Laura pečuje o svého tátu Larse a nevlastní mamku Ráchel. Komiks popisuje všední i ty těžší chvíle, kdy odchází zrak, síly, mysl, rodiče dělají víc a víc drobných chybek, ale odmítají brát léky nebo zajet k lékaři. Vidí se vnitřně jinak, než je realita. Je zde vykreslená bezmoc i láska, porozumění, i boj se zdravotnickým systémem, který jak umí pomáhat, tak umí dělat chyby v péči o seniora. Celkově převažují laskavé a dobré momenty, včetně smíření s tím, jak věci jsou a se smrtí samotnou. Komiks pohladí po duši.

4 26.09.2021

Zajímavá a inspirující kniha k tématu buddhistických poklon. Po přečtení jsem se vrhla do jejich provádění, ale aby člověk vydržel, je dobré kromě knížky mít i společenství.

08.07.2021

Tak na tuto knihu jsem se velmi těšila. Prvně negativa: kniha je neuvěřitelně špatně svázaná. Rozpadla sa mi v rukou po páté stránce a je z ní salát. A to ke svým knížkám vždy přistupuji maximálně šetrně. Druhým faux pas je práce ilustrátora. Těžko bych hledala nevhodnější styl. Zaplňuje prostor mezi kapitolami děsivým "moderním" uměním, které budí dojem skládky technického a biologického odpadu na hromadě. Od žárovky přes šrouby, podivné vykuchané panenky, až ke kadaverózním zbytkům těl lidí. Tohle opravdu nenaladí čtenáře na smysl knihy a nepomáhá to ani stravitelnosti, ani harmonizaci obrazu a slova. A teď k textu: autor má v hlavě pořádek, na rozdíl od ilustrace fotky jeho hlavy pod papírovým přebalem. Kapitoly jsou řazeny srozumitelně a jsou v nich srozumitelně vysvětleny jak pojmy pro laiky, které lékaři budou připadat notoricky známé, tak věci nové i lékařům jiných oborů. Autor umí na jedničku fyzioterapii, pohyb a tělo, na o cosi horší známku psychologii, psychiatrii a filozofii. Jeho snaha o multioborovost a rozkročení textu od tělesna k psýché je úctyhodná, ale byl by to ořech i pro knihu více autorů erudovaných ve více oborech. Přináší na jednom místě ( pokud se vám nerozpadne na jednotlivé listy jako mně) poměrně ucelený pohled na možnosti pěstování odolnosti, zejména tělesné. Shrnuje jak funguje slabost a odolnost, z čeho pramení, málo však nabízí konkrétních cest, jak s tím pracovat. Třeba napíše další knížku: Odolnost, co a jak v praxi. Nicméně kniha jako celek je výborný počin na poli literatury tohoto typu. A právě pro odvahu autora a množství jeho myšlenek a poznatků, které můžou posloužit čtenáři jako inspirace a zdroj zajímavých podnětů k myšlení a konání, dávám téměř plný počet.
S čím nemůžu souhlasit:
1. Autor chápe povrchně potřebu usínacích rituálů u dětí. Zavrhl je a není to správný postoj. Kdo chápe psychologii dětí a potřebu rituálů, porozumí, proč to sděluji. Výuka rituálů dětem velmi pomáhá pak v dospělosti.
2. Autor na str. 326 píše o satčinanda. Zkomolil slovní spojení tzv. svaté trojice: sat-čit-ánanda (Bytí/Vědomí/Blaženost). Slova označují stav přechodného či trvale žitého satori/osvícení/spojení s Duchem svatým nebo Jástvím v Jednotu. Nedá se zažít ani nácvikem dechu s Wim Hofem ani rozlitím DMT v krevním oběhu. Jedná se o mystické probuzení napříč různými náboženstvími 3.

3. Nesouhlasím s tezí: když se chce, všechno jde. Jsou lidé, kteří se relaxovat nenaučí. Musí hledat jiné cesty k uvolnění.

17 05.07.2021

Kniha zcela výjimečná na našem trhu. Autorka expresivně a zcela otevřeně pojednává o svém životě před náhlou smrtí manžela, v průběhu smiřování se s touto správou a také píše o tom, jak jí tato ztráta transformovala. Styl psaní je čtivý, sympaticky řazen do vět oddělených od sebe mezerami. Čte se sama. Pro mně nebyla kniha na víc než dva dny, protože byla jak vír, co mně strhnul do závrati z krásy bezprostředního žití se vším všudy. Bez vyhýbání se, bez padání do hloubek deprese a pasivity. Proces osobní proměny je strhujícím čtením, plným obrovské pokory před životem a smrtí, ale také jakýmsi vstáváním Fénixe z popela. Je to kniha o naději, která překračuje smrt, protože vede ke smíření, přijetí a uchopení života nejen jako smysluplného daru, ale také ukazuje jak smrt pochopit v celkovém kontextu jako blízkou a v hluboké podstatě DOBROU, nevyhnutnou, proměňující. Mnohé, na co autorka přišla (ať už prožitkem ztráty nebo ztrátou a pátráním po jejím smyslu) je vlastně zkrácená tresť buddhistického učení (a pokud jste dobří křesťané, najdete tam i Krista), byť jediné slovo z náboženství světa tam není napsané. Přímý prožitek, přímá proměna. Není sluníčková. Není New Age. Dovolila bych si říct, že není nutno skákat na první pocit, že je přeslazeně pozitivní. Spíše mi připadá jako člověk, co je po amutaci nohy a má prvé těžké chvíle za sebou, boj není dobojován, zmítá to s ním, je v nemocnici už dva měsíce, a vedle něj položí dalšího člověka, čerstvě po amputaci. Ŕíká mu: "Neboj, to dáme, lze to přežít, lze si na to zvyknout, už to zkouším, ještě to není za mnou, ale zkouším chodit s protézou. Je to na prd, ale cosi je na tom ohromně zajímavého a podnětného... Chceš podat čaj?" Uznává strach, smutek, má je a netrvá na tom, že by je neměla mít. Má je a u toho je naplněná po okraj a šťastná. Paradox? Ne. Je to žití v přítomnosti se vším všudy. Kde je psáno, že nesmíme být smutní, abychom byli plní radosti a štěstí. Vylučuje se hrdinství a strach? Ne, bez strachu není hrdinství. Musíme to štěpit? Zažili jste sladkobolný pocit, že je totálně zle, ale že jste nějak uvnitř oka hurikánu, v jakémsi tichu, klidu s vědomím, že je vše jak má být? Že jste jak okem, tak neklidem hurikánu, jste jím celým? Někdy, když je totálně zle, je v tom skrytý bod, kdy se myšlení zastaví, emoce jsou šokovány a zcela pohlceny v "Teď" a v tu chvíli lze zažít zkušenost jednoty se vším, vědomí správnosti, pravdy v absolutním nejširším smyslu. Není při psaní arogantní, aby nutila svůj pohled jiným, možná ho (ten svůj pohled) spíše nivelizuje a snižuje, jako bláznivý, ale není právě ona "bláznivost" podstatou toho, proč ti, co prohlédli, připadali ostatním divní? Smrt si přála, aby byla napsaná tato kniha, aby sme jí mohli pochopit, přijmout a čerpat z ní sílu. Aby sme neskákali na lep pošahanému trendu smrt vytěsnit, vyhostit z našich životů a v důsledku toho žít slepě a ignorovat smysl, který nám konečnost života a přijímání jeho změn i nejistot dává. Tak díky, dobrá Smrti, díky i Vám, Veroniko.

7 11.06.2021

(SPOILER) Velmi poutavá knížka, která se zabývá Einsteinem jako osobností, jeho vztahy a fungováním v kontextu soudobé společnosti. Zajímavé je, že jeho povaha měla rysy jak ADHD, tak vysoko funkčního autismu. Nemyl se a nečesal, naprosto kašlal na své zdraví, nespal, nezdravě jedl, měl odpor k pohybu i k lékařům, k ženám měl prapodivný vztah, který měl často podobu využití pro své účely, netajil se milenkami, byl egocentrický a velmi kritický. Jeho mladší syn trpěl schizofrenií a starší líčí své pocity, kdy ho otec znehodnocoval a podkopával jeho sebedůvěru. Přesto ho mnoho lidí milovalo a uznávalo a melo pro něj pochopení. Sám to měl těžké s kritikou a znehodnocováním jeho osoby, ať už kvůli svému chování, tak pro svůj Židovský původ. Z knihy plyne, jak byl geniální a svébytný a zároveň jak těžké s ním bylo žít jako člen rodiny, jeho učitel nebo šéf v práci. Dával svému okolí nesmírně zabrat. Jako dítě byl teda fakt mimoň. Jako dospělý byl malinko socializovaný mimoň. Kontroverzní a zajímavý člověk, který tady byl ve správném čase a na správném místě, ať se mu to zdálo sebevíc špatné.

1 30.05.2021