Beebee komentáře u knih
Kniha je na našem trhu jedinečná, přináší pohledy na zahrady v antropocénu z různých úhlů a jak název napovídá, nepůjde o knížku suchou, nabitou pouze fakty, ale o projekt prolnutí témat a myslí mnoha autorů s filozofickým podtextem. Každý se zhostil tématu po svém a dokupy dávají jeden organický celek, asi jako různorodé stromy v parku tvoří prorostlý, kooperující biotop spolu s trávou, ptáky a housenkami. Základní myšlenka je, že prostřednictvím zahrad měníme sebe a také svět. A také, že základní dobrota světa se dá vyjádřit číslem nebo šalvějí. Potkáte se zde s popisem historie zahrad od egyptských a římských k těm evropským, kde se autoři věnují otázkám, proč je francouzská zahrada pravoúhlá a jak k zahradě přistupují třeba Nemci či Britové (nevyjímaje prince Charlese, milovníka zahrad). Je zde filozofické zamyšlení nad japonskými a čínskými zahradami s jejich speciální funkcí. Potkáte se zde s příběhem založení Přírodní zahrady panem Mačurou v lomu u Tábora, iniciátorem projektu této knihy, a jak to bylo složité s úředním šimlem a nakonec i některými lidmi, kteří jí navštěvují a co vše přináší ostatním. Zjistíte, které stromy a kytky se spolu mají rády a ve společenství prospívají a které ne. Jak by měl vypadat design léčivé zahrady a proč těžce nemocní lidé nemají mít v parku u nemocnice barevné abstraktní sochy a výtvarná díla, k čemu slouží písek a hlína -mimo jiné, aby léčili a pomáhali lidem od prvních krůčků dítěte po veterány války v Afganistánu. Zamýšlí se nad studiemi, které prokazují, že pacienti, kteří vidí z okna nemocničního pokoje stromy nebo mají možnost jít do parku u nemocnice, se hojí rychleji a stráví v nemocnici méně dnů. Kniha mluví o péči o půdu, vodu a rostliny v celospolečenském kontextu. Je dokreslená množstvím fotografií a maleb, ilustrujícím informace v textu nebo nabízejícím naladění, volnou asociaci pro hloubavou mysl. Je to kniha typicky "cílkovská", zaměřená na relevantní informace (evidence based) a jejích praktické použití, na vjem emocí, prostoru, na pochopení souvislostí a vede nás k prožitku harmonie, celistvosti a k práci na tom, aby jsme tento aspekt života nezanedbali, podíleli se na jeho sestavování a péči o něj. Kniha nás odklání od virtuálního světa a od konzumu k přímému obnažení se a doteku s prostředím, s přírodou, vystavení se živlům a přitakání reálnému světu kolem nás. K jeho smysluplné a hluboké kultivaci.
"Máme mnoho lidí, kteří říkají, jaké to je. Teď bychom potřebovali pár lidí, kteří řeknou, jaké to být může." (citát Roberta Orbena)
No a to je právě práce Václava Cílka a "jeho" lidí.
Drsný jazyk příběhů šajenů vás pobaví, rozesměje, rozhodí, naštve, vyděsí... Podobně syrové bývají i příběhy jiných přírodních národů těžce zkoušených přírodními podmínkami - Evenků, Inutitů, Tibeťanů.
Syrové, humorné i roztomilé příběhy ze života indiánských kmenů, kterých bytí bylo těžce zkoušeno přírodou a také mezikmenovými válkami. Podobné drsné příběhy najdete u Tibeťanů, Evenků, Inuitů...
Knížka používá krásný a místy drsný jazyk tibeťanů, příběhy jsou syrové, ale s trochou znalostí a vcítění do jinakosti této kultury, lze uvidět, jak jsou obdařeny půvabem a duchem. Připodobnila bych to indiánským nebo grónským či eskimáckým bájím a mýtům. Jakoby namáhavý způsob život národa v drsných přírodních podmínkách produkoval syrovější příběhy a humor je taky trochu drsnější. Prostě krása neopracovaného vltavínu.
Zajímavý počin na poli osvětlování tajemných zákoutí východní filozofie, v tomto případě tantry. V tantře nejde o sex. Stejně jako v sexu obvykle nejde o sex, jak vám řekne každý psychoterapeut. Líbí se mi i přesah do filozofie Plótína (M. Calábek), do Karlštejnských mystérií (H. Blochová). Ohledně novoplatonismu a jeho propojení s advaitou - doporučuji knihu Michala Justa Novoplatonismus a paramadváita (srovnávací studie a překlad Spandakáriky). Hodně mi dala stať s rozhovorem s D. Berounským a Chokyong Pala rinpočem, jsou tam pro mně nové informace ze "zákulisí" tanter (tibetolog, mimochodem specialista na Burjatský budhismus, odkazuji taky na knihu Bělky Tibetský budhismus v Burjatsku, a tulku přímo od zdroje z linie Kagju). Rob Preece a Daniel Odier jsou staří známí českého čtenáře, již je zde několik knih od těchto autorů a všechny jsou "husté" (to abych nebyla za boomera).
R. Preece:" Víte, já byl vychováván v křesťanském prostředí. A domnívám se, že z křesťanské kultury si odnáším výtku, že má původní přirozenost je hříšná, mravně zkažená, kdežto poselství, které mi skýtá tantrické prostředí, říká, že má podstata je čistá, jasná, mnohostranná, je jen zapotřebí ji uvolnit, osvobodit, a to je veliký rozdíl, to jsou dva různé světy..."
Osvěžující mystika, podaná neotřelým a nám (v srdci Evropy) blízkým způsobem. Doporučuji všem, kteří mají rádi E. Tomáše a jeho dílo.
Tahle kniha nadchla moje dcerky. Ač klučičí, je hodně vtipná a lahodná.
(SPOILER) Obsahuje spoiler: Moc zajímavé téma, podezřelý je v době vraždy nade vší pochybnost na dvou místech současně. King jako obvykle uchopil téma a zpracoval ho sobě vlastním mysteriózním způsobem. Naštěstí jsou v knize otevřené hlavy, které se dokážou podívat rozporuplným faktům do tváře. A že z toho vyjde zrůda ne z tohoto světa? A jak jinak? V první části děj budí nenasytnou zvědavost, příliš se nerozvine do epické šíře, spíše je komorní. V druhé části se přijde na viníka, aha, takže takhle.... Ve třetí se hrdinové snaží vraha eliminovat, což se jim povede za cenu života několika méně zajímavých postav, které si nestihneme pořádně zamilovat (souhlasím s příspěvkem od Petra5167). Pěkná jednohubka. Možná dvojhubka. King nezklamal, ale jedná se o kapku slabší opus.
Vynikající kniha, která jde rovnou k cíli. Vše, co prožíváme, vše lze použít k osvícení, k zacílení své cesty k Jáství. Vše je čisté a je vodou na mlýn osvícení. Nepočítá se zde s nutností cokoliv štěpit a neznát se k tomu. Žádné hříchy. Žádné chybky. Žádné "nedovolené" emoce. Vše je zkrátka ok. Vše je jenom energií k použití. Ptáme se: "Kdo to je, kdo cítí touhu, hněv, cokoliv?" Hledáním zdroje a ponořením do zdroje je možné emoci "osvobodit". Ego mate tím, že samotou emoci (která není nic jiného než energií Já) naváže na objekt. To znamená, že čirou, průzračnou emoci sváže s předmětem emoce: po čem to toužím, na koho se zlobím? Tím znemožní využít energii emoce na zpětné vnoření se do Já. A emoci lze osvobodit ještě předtím, než se sváže se svým předmětem. Kniha obsahuje kromě Spandakáriky taky Vidžňána Bhairavu tantru (mimo jiné ji najdete v knize od J. Krutiny Uvědomění Vědomí), která popisuje ve více než 100 verších stejně tolik meditačních cvičení. Principiem je využití smyslových vjemů pro meditativní vnor. Dále je zde Padmasambhavovo poučení žačce Ješe Coghjal (ano žačce, ne žákovi, ač je to tam takto přeloženo) - Nazírání nezastřeným vědomím jako prostředek sebe-osvobození (jinak je naleznete v knize Rady mistra zrozeného z lotosu). Tohle dílo je ve publikováno v knize ve dvou verzích, jedna je od Thurmana. Dále je tam kopec textů od jiných mistrů, většinou krátké básně a konotace k tématu veršů Spandakáriky. Takže jestli chcete knihu doslova nabušenou původními texty, propojujícími šivaismus Kašmíru s tibetským budhismem, zde je. Jen si ta slova neracionalizovat, ale vnímat je naplno celou duší.
Ne, že by kniha přinesla zásadní novinky, ale je útlá a hřejivě napsaná. Co se mně týče, nezdá se mi, že by autor nějak příliš tlačil na křesťanskou pilu. Oproti mnoha jiným opusům je umírněný.
Trochu básnické a trochu filozofické dílo. Nemůžu se zbavit pocitu, že pohled Z. Neubauera na to, co znamená žít a být má mnohé společné s daseinsanalýzou a jejími kořennými filozofy a také s advaitou a védami. Útlé dílko popisuje překvapení filozofa, který chtěl "vidět" rozkvétání svého ibišku. A milý ibišek mu připravil nečekané odhalení o sobě samém a živoucím Bytí.
Text kašmírského šivaismu (snad až 4 tisice let starý) popisuje 112 způsobů meditace, od nejjednodušších po meditace určené pokročilým a zamýšlené praktikovat již z pozice Jáství. Je veden formou poučení, o které žádá Šakti od Šivy. Tedy božský princip pohybu - Šakti dostává poučení od zdroje pohybu, jádra a centra - Šivy. Text kromě jiného vysvětluje, jak cokoliv, co zažíváme, můžeme proměnit v zahloubení se do Já (Šivy, Brahmy). Prakticky vše je voda na mlýn cesty k osvícení. Text pracuje s pojmy kundalíni, dech vnitřní a vnější a energie za dechem, prostor, rozpuštění, sušumna, různé typy samádhi, mantry, pranavy a pod. Moc děkuji za to, že původní text Vidžňána Bhajrava Jiří Krutina nabídl hledajícím v české kotlině a na Slovensku.
Tato autorka proběhla s "pacienty" množství regresních sezení do minulých životů. To mělo vliv na pochopení současných životních obtíží a mnohdy vedlo k úlevě od zdravotních problémů. Zásadní je také, že kniha nabízí naději, že smrtí nekončíme. Nedoporučuji číst odpůrcům reinkarnace, asi by jim kromě nevůle nic nepřinesla. Možná by však mohli po jejím přečtení nechat otázku reinkarnace pro sebe otevřenou. Knihu jsem dala číst matce své tchýně pár let před smrtí a ta mi pak řekla, jo, to je jasný, já si pamatuji několik svých minulých životů, akorát jsem to nikdy nikomu neřekla...
Konečně si někdo dal tu práci a propojil kvantovou fyziku s budhismem, konkrétně ponejvíce s Nágardžunou a jeho "ne toto, ne tamto" (Múlamadhjamakakárika -MMK). Jedno podporuje druhé. Tento opus předpokládá u čtenáře jakési základy filozofie (Platón, Descartes a jiní) a alespoň laický zájem o fyziku, nejlépe kvantovou. Jde o to, uvědomit si rozdíly mezi extrémními názory, které jsou základem západního myšlení (zda věc vzniká sama ze sebe, skrze cosi jiného, skrze obojí předešlé, nebo zcela bez příčiny - substancielně) a najít vhled, který je nad tím. Dle mého názoru tato kniha patří do ruky těm, kdo si roky lámali hlavu nad zenovými výroky, nad pochopením neduality, a nad vnitřním smyslem materiálních věcí, jevů, myšlenek, konceptů a sebe samých. Kdo prošli martýriem nechápání a občasných vnorů a pročetli stohy jiných filozofických a budhistických děl ale neporozuměli ke své spokojenosti a kteří v této cestě nenacházeli oporu v intelektu a vědě.
Velmi podrobný životopis, krásná úprava stran, je zde množství informací doplňujících a vysvětlujících souvislosti.
Autor píše o detailech a úskalích meditace bez úsilí. Poprvé vůbec jsem se setkala s detailním vysvětlením myšlení spontánního a reaktivního. Do hloubky ujasňuje, jak prakticky uchopit učení Mahárišiho, a nabízí krok po kroku, jak meditovat aniž by sme se do toho nutili. První kniha, která mi ujasnila ten rozdíl, ač v mnoha (třeba v Tomášovi) je o tom dost podrobně psáno. Autor je intelektuál a uchopuje analytickou myslí praxi, aby jí explicitně vyjasnil hledajícímu. Vysloveně mi sedl. (Takový zen oproti tomuto je pro mně málo konkrétní, jen naznačuje.) Jediné, co mi na knize vadí jsou chyby ve slovech, větách, překladu.
Jako obvykle u knih od Vereny Kastové, dostáváme kvalitní čtení - v tomto zhutněné informace o konkrétních komplexech, na bazi pohádky o Modrovousovi a Dupynožkovi (Rumplcimprcampr nebo Martinko Klingáčik). Aktuálně o komplexech obsahujících dvojici oběť- agresor. Kastová objasňuje, proč je těžké vymanit se z pozice oběti a jak je těžké, aby se nositel takového komplexu v rámci uzdravy ztotožnil jak s obětí, tak s vnitřním agresorem. Ukazuje, jak je těžké v pasti pasivní agresor a jeho Pomahač, označit kdo je vlastně agresor a kdo oběť. Mluví o stáří a ustanovování nových komplexů v tomto nelehkém životním období, o tom, jak se senioři nekdy zapletou do pozice oběti či agresora, vlivem specifik tohoto životního období a vlivem postoje společnosti vůči seniorům. Knize místy není lehké porozumět, obzvláště pak pro laika. Ale dává klíč k řešení emočních útrap spojených s různými typy komplexů, včetně komplexu vícecennosti, neboli grandiozity. Dle Kernberga není možné překročit narcismus dříve než po 40-tém roku věku. To proto, že až po polovině života se stane nevyhnutnost smrti zřejmou a neoddiskutovatelnou, což jediné může vést k proměně tohoto typu komplexu.
Moc dobře napsané, někdy jsou pointy trochu předvídatelné, ale jednotlivé povídky mají hustou atmosféru klasických hororů. Nejde tolik o psychiku hrdinů (jako například v knize "Doupě. Zhroucení koně"), jako o temno a zlo samotné.
(SPOILER) Pozor, obsahuje spoilery.
Knihu jsem si pořídila na podnět komentáře od yerriho. Za mně upřesňuji: nasedneš do vlaku ČD a zjistíš, že jedeš vrtnou soupravou do žhavého centra země. Připomíná mi drobet Kafku - tou absurdností některých povídek a rozmlžeností obrazu. V principu se Evenson zaobírá těmito tématy - kapitulace, když je člověk pod tlakem okolností bezmocný, tématem zda lze odlišit mrtvé a živé v určitých situacích, kde obvyklé opory mysli nefungují, tématem ztráty stability mysli, rozkladem a zamlžením vědomí a nejistotou (ať už bolestí, bezmocí, poraněním mozku, halucinogeny nebo psychózou), také pojednává o neschopnosti uchopit přítomnou realitu, pokud nějaká vůbec je, a tím o nepredikovatelnosti dalšího vývoje.
Nepochybuji, že autor tyto stavy mysli někdy zažil.
"Doupě" pojednává o postapokalyptickém světě a aktuální definici člověčenství, o smyslu bytí člověka i "nečlověka", o neschopnosti integrovat více osobností v jedné mysli a jednom docela neduživém těle.
"Černá kůra" čtenáře nenápadně přenáší mezi žitím a zásmrtným nekonečnem, s velmi rozmazanými hranicemi mezi nimi. Tato povídka má propojení s povídkou "Kapání krve", která tu první rozvíjí a dotahuje.
"Hlášení" je velmi depresivní povídka o bezmoci a nejistotě, vině.
"Trestej" je více klasicky pojatý horůrek s mstivými prsty.
"Zhroucení koně" je moc hezké, pojednává o rozpadu vnímání reality u psychotické ataky, přičemž se prolíná svět mrtvých a živých.
"Tři potupy" je ponor do mysli člověka, který je nemocen a prodělává lékařské zákroky (jenž vypadají jako úmyslné mučení) a to ho radikálně mění. Umím si představit, že někteří lidé v nemocnici tohle prožívají naostro.
"Sekta" je ponor do chabé, závislé mysli člověka, se slabým sebepojetím, který se neumí odpoutat od teroru své psychicky narušené psychopatické partnerky. Tento horor je reálný, ze života.
"Přímořské letovisko" je o podobně slabém, rozpadlém a prázdném muži, který je vmanipulován přítelkyní do dovolenky. Dovolenka u moře ho mysticky (snad až Lovecraftovsky) promění na někoho zcela jiného, impozantního, se zcela jiným cílem, jak s partnerkou (která jím pohrdá a zneužívá ho) naložit.
"Prach" je cosi mezi Bradburym a Donaldem E. Westlake - Cesta ke smrti (Strašidla nejstrašnější).
"Méďa srdcík" je klasickou hororovou povídkou o "oživlém" plyšákovi, kterého převezme k používání a komunikaci duše mrtvého dítěte.
"Obrušování" je syrové, realita se míchá s nejistotou fantasmagorických stavů mysli. "Strnulost" je decentní, jemná a krátká povídka o utrpení při nespavosti, spojené s brněním rukou a o tom, jak si s tím chudák paní poradila po svém. Žádná krvárna, její myšlenkové pochody jsou zcela pochopitelné a my jí její způsob péče o sebe nejspíš rádi dopřejeme. "Dojet až za Reno" je velmi jemně psané, v náznacích, nic konkrétního, pak se v mysli čtenáře vynořuje strašná pravda - ale jaká přesně? Na konci povídky každý čtenář dostane to, co si tam dosadí sám. Úžasná povídka, velmi hororová.
"Jakoukoliv mrtvolu" je drsné, syrové, že by draci z pohádek ve formě jiné rasy z vesmíru, nebo paralelně se vyvíjející dvě rasy vedle sebe na zemi? Tuto povídku s Doupětem spojuje myšlenka tabulatury, přístroje na oživení mysli mrtvého nebo replikaci mysli do datové podoby.
"Úpění" je čistá halucinogenní psychedelie, zastřené vědomí.
"Okno" je klasický hororový žánr. Moc hezká. Přiskřípnout a poranit entitu se prostě nedělá. I když se líně vleče přes parapet a my s ní nemáme dostatek trpělivosti...
"Cvak" je čistý Kafka. Jak se léčí kartóni?
"Kapání krve" rozvíjí "Černou kůru", pojednává o nenápadném, nezaznameném přechodu na druhý svět, aniž by se tak zcela měnily osoby a kulisy. Čirá hrůza.
Zdá se, že Evenson miluje koně a bojí se pekla v podobě nejistoty, zda je člověk živ či ne, rozpadu mysli, prachu, písku a manipulujících žen (ostatně: kdo by se jich nebál?). Stojí za přečtení.
Pokud hledáte duchovní cesty, které se nezdržují oklikami, je to kniha pro vás. Je útlá, vybavená komentáři, velmi stará, založena na poznání. K ní doporučuji Drgdršjavivéku, Aštavakragítu, Mahárišiho a Eduarda Tomáše ( jeho knihy o advaite a mentalismu). Je tak dojemné, že ti, co věděli, si dali tu práci, nechat nám vzkaz, nauku.