Beebee komentáře u knih

Tak na tuto knihu jsem se velmi těšila. Prvně negativa: kniha je neuvěřitelně špatně svázaná. Rozpadla sa mi v rukou po páté stránce a je z ní salát. A to ke svým knížkám vždy přistupuji maximálně šetrně. Druhým faux pas je práce ilustrátora. Těžko bych hledala nevhodnější styl. Zaplňuje prostor mezi kapitolami děsivým "moderním" uměním, které budí dojem skládky technického a biologického odpadu na hromadě. Od žárovky přes šrouby, podivné vykuchané panenky, až ke kadaverózním zbytkům těl lidí. Tohle opravdu nenaladí čtenáře na smysl knihy a nepomáhá to ani stravitelnosti, ani harmonizaci obrazu a slova. A teď k textu: autor má v hlavě pořádek, na rozdíl od ilustrace fotky jeho hlavy pod papírovým přebalem. Kapitoly jsou řazeny srozumitelně a jsou v nich srozumitelně vysvětleny jak pojmy pro laiky, které lékaři budou připadat notoricky známé, tak věci nové i lékařům jiných oborů. Autor umí na jedničku fyzioterapii, pohyb a tělo, na o cosi horší známku psychologii, psychiatrii a filozofii. Jeho snaha o multioborovost a rozkročení textu od tělesna k psýché je úctyhodná, ale byl by to ořech i pro knihu více autorů erudovaných ve více oborech. Přináší na jednom místě ( pokud se vám nerozpadne na jednotlivé listy jako mně) poměrně ucelený pohled na možnosti pěstování odolnosti, zejména tělesné. Shrnuje jak funguje slabost a odolnost, z čeho pramení, málo však nabízí konkrétních cest, jak s tím pracovat. Třeba napíše další knížku: Odolnost, co a jak v praxi. Nicméně kniha jako celek je výborný počin na poli literatury tohoto typu. A právě pro odvahu autora a množství jeho myšlenek a poznatků, které můžou posloužit čtenáři jako inspirace a zdroj zajímavých podnětů k myšlení a konání, dávám téměř plný počet.
S čím nemůžu souhlasit:
1. Autor chápe povrchně potřebu usínacích rituálů u dětí. Zavrhl je a není to správný postoj. Kdo chápe psychologii dětí a potřebu rituálů, porozumí, proč to sděluji. Výuka rituálů dětem velmi pomáhá pak v dospělosti.
2. Autor na str. 326 píše o satčinanda. Zkomolil slovní spojení tzv. svaté trojice: sat-čit-ánanda (Bytí/Vědomí/Blaženost). Slova označují stav přechodného či trvale žitého satori/osvícení/spojení s Duchem svatým nebo Jástvím v Jednotu. Nedá se zažít ani nácvikem dechu s Wim Hofem ani rozlitím DMT v krevním oběhu. Jedná se o mystické probuzení napříč různými náboženstvími 3.

3. Nesouhlasím s tezí: když se chce, všechno jde. Jsou lidé, kteří se relaxovat nenaučí. Musí hledat jiné cesty k uvolnění.

17 05.07.2021

Povinná literatura pro všechny, kteří chtějí vědět cosi o svém těle a propojit si to do souvislostí. Mnohé bude nepochybně nové i pro lékaře.
Věděli jste, že vyhřezlá ploténka se mnohdy dá vstřebat změnou jídelníčku? Že bolesti zad někdy souvisí s nepoznanou dnou? Že pokud si necháte opravit zubařem nesprávný skus, můžou zmizet chronické bolesti kolena? Toto a množství dalších věcí vyčtete z rozhovoru s králem české fyzioterapie a zajímavým člověkem (mimochodem - také bojujícím s Bechtěrevovou nemocí). Milé mi přišlo, že se svěřil například s tím, že ač lékaři na bechtěreva doporučují pohyb, on dává přednost relaxačním cvičením nebo jak se rozhodl nechat posoudit zdravotní stav své staričké babičky od předního geriatra, zda-li je účelné jí ještě léčit. Rozhovor s ním je vlídně upřímný, ale ne sentimentální. Pan profesor stojí nohama na zemi a má ohromnou zásobu znalostí pro ostatní.

11 06.01.2019

Je úžasné vidět, jak extrémně rozporuplné a emotivní reakce Thoreau vyvolal zde v komentářích - až někteří zapomněli, že nejde o diskuzi a že napadat se vzájemně kvůli podivné a zajímavé osobnosti jednoho z prvních ekologů moderního světa, je zbytečné. Bude budit tak extrémní emoce právě tím, jak byl sám zvláštní. Díkybohu za to, jak jsme všichni jiní a ne stejní! Díky za jeho osobnost a jeho odlišný pohled na svět a jeho schopnost dokonce to vše popsat a dát těm vnímavějším podnět k zamyšlení. Například - od doby, co jsem ho četla, skoro denně přemýšlím, jestli to, co kupuji, opravdu potřebuji a jestli nestačí méně nebo jednodušší věci a co se děje s odpadem a jak se vlastně vyrábí věci, co denně používám. Ano, zůstala ve mně vězet otázka - jestli jednodušší život a taky mindfullness, jak trefně rozpoznala Laccaria, nedělat prostě nic - jen naplno být s tím, co je teď ve mně a kolem mně, v souladu s přírodou, není nejvíc naplněný čas, jaký kdy byl.

Neznám nikoho, kdo by v naší zemi byl schopen tak jasnou a pochopitelnou formou ukázat, co je štěstí a jak ho poznat v tom, co jest. Mišo Slaninka je skvělý nahrávač v rozhovoru a Anna Hogenová má srdce na dlani, je vřelá, bouřlivá, autentická, svobodná, někdy taky smutná a jindy plná naděje, přibližuje zhoubu konzumu, machenšaft, naši tendenci k opájení se "raušem", jako naplnění existenciální prázdnoty a jako náhrady za cosi, co chybí - za čiré bytí, které nutno vyhmatat z nitra. Připomíná Platona a jiné filozofy, kteří jsou jaksi v běhu reklam lehce zapomenuti. Mně připomíná svým neústupným ukazováním prstem rovnou k měsíci Zen, Jáství Maharišiho, Bruntona a Eduarda Tomáše, bezčasí a také budhistické "rozpoznání matky synem", když se noří individualita do oceánu Bytí, dobře připravena a vědomá v okamžiku smrti.

10 06.02.2020

Kniha je na našem trhu jedinečná, přináší pohledy na zahrady v antropocénu z různých úhlů a jak název napovídá, nepůjde o knížku suchou, nabitou pouze fakty, ale o projekt prolnutí témat a myslí mnoha autorů s filozofickým podtextem. Každý se zhostil tématu po svém a dokupy dávají jeden organický celek, asi jako různorodé stromy v parku tvoří prorostlý, kooperující biotop spolu s trávou, ptáky a housenkami. Základní myšlenka je, že prostřednictvím zahrad měníme sebe a také svět. A také, že základní dobrota světa se dá vyjádřit číslem nebo šalvějí. Potkáte se zde s popisem historie zahrad od egyptských a římských k těm evropským, kde se autoři věnují otázkám, proč je francouzská zahrada pravoúhlá a jak k zahradě přistupují třeba Nemci či Britové (nevyjímaje prince Charlese, milovníka zahrad). Je zde filozofické zamyšlení nad japonskými a čínskými zahradami s jejich speciální funkcí. Potkáte se zde s příběhem založení Přírodní zahrady panem Mačurou v lomu u Tábora, iniciátorem projektu této knihy, a jak to bylo složité s úředním šimlem a nakonec i některými lidmi, kteří jí navštěvují a co vše přináší ostatním. Zjistíte, které stromy a kytky se spolu mají rády a ve společenství prospívají a které ne. Jak by měl vypadat design léčivé zahrady a proč těžce nemocní lidé nemají mít v parku u nemocnice barevné abstraktní sochy a výtvarná díla, k čemu slouží písek a hlína -mimo jiné, aby léčili a pomáhali lidem od prvních krůčků dítěte po veterány války v Afganistánu. Zamýšlí se nad studiemi, které prokazují, že pacienti, kteří vidí z okna nemocničního pokoje stromy nebo mají možnost jít do parku u nemocnice, se hojí rychleji a stráví v nemocnici méně dnů. Kniha mluví o péči o půdu, vodu a rostliny v celospolečenském kontextu. Je dokreslená množstvím fotografií a maleb, ilustrujícím informace v textu nebo nabízejícím naladění, volnou asociaci pro hloubavou mysl. Je to kniha typicky "cílkovská", zaměřená na relevantní informace (evidence based) a jejích praktické použití, na vjem emocí, prostoru, na pochopení souvislostí a vede nás k prožitku harmonie, celistvosti a k práci na tom, aby jsme tento aspekt života nezanedbali, podíleli se na jeho sestavování a péči o něj. Kniha nás odklání od virtuálního světa a od konzumu k přímému obnažení se a doteku s prostředím, s přírodou, vystavení se živlům a přitakání reálnému světu kolem nás. K jeho smysluplné a hluboké kultivaci.
"Máme mnoho lidí, kteří říkají, jaké to je. Teď bychom potřebovali pár lidí, kteří řeknou, jaké to být může." (citát Roberta Orbena)
No a to je právě práce Václava Cílka a "jeho" lidí.

9 20.05.2021

Pozor, komentář obsahuje spoiler:

Vynikající thriller o tom, jak přežít manželství s těžkým narcistním psychopatem a nepoložit se z toho.

9 04.01.2019

Velmi dojemná kniha o křehkých věcech, jako je identita, láska, svoboda, starost o druhého, svébytnost a soužití s přírodou. Těžko bylo tuto knihu přečíst a udržet srdce, aby nesmutnilo.

8 06.02.2020

Ano, těžce se čte. Ne, není zcela nesrozumitelná. Koneckonců, dnes si každé cizí slovo můžeme vygooglit. Pokud vám připadá, že četba neteče a porozumění je pomalé, jste u ní netrpěliví, tak fajn. O této netrpělivosti totiž právě kniha pojednává. Věty jsou hutné, ač místy se fakta opakují. Konečně kniha, která mi po dlouhé době čekání dává smysluplnou odpověď na otázku, proč je v populaci teď víc depresí, ADHD, syndromů vyhoření a hraničních poruch. Dává obrovský smysl. Místy autor ujede do těžce pochopitelných konstruktů a teorií, ale jako celek dává kniha smysl nad jiné. Díky bohu a autorovi za tento zajímavý pohled na současný svět posledních let. Silné poselství. Nenechte si ho ujít. Navíc nemám pocit, že to je kniha pesimistická, spíše je zde velká naděje, pokud pochopíme poselství.
Citace: "Funkci "přátel" v sociálních sítích je v první řadě stupňovat narcistní prožívání sebe sama, a to tak, že podobně jako konzumenti věnují pozornost našemu egu vystavenému jako nějaké zboží."
"Společnost orientovaná na výkon je společností sebevykořisťování."
"Propast mezi reálným já a ideálním já vede k rozvoji autoagresivity."
"Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, jenž jej nutí, aby neustále překonával sám sebe, aby doháněl svůj vlastní stín. Toto násilí praktikované na sobě samém, jež se manifestuje jako "svoboda", má smrtelné následky."

8 05.07.2018

Kniha zcela výjimečná na našem trhu. Autorka expresivně a zcela otevřeně pojednává o svém životě před náhlou smrtí manžela, v průběhu smiřování se s touto správou a také píše o tom, jak jí tato ztráta transformovala. Styl psaní je čtivý, sympaticky řazen do vět oddělených od sebe mezerami. Čte se sama. Pro mně nebyla kniha na víc než dva dny, protože byla jak vír, co mně strhnul do závrati z krásy bezprostředního žití se vším všudy. Bez vyhýbání se, bez padání do hloubek deprese a pasivity. Proces osobní proměny je strhujícím čtením, plným obrovské pokory před životem a smrtí, ale také jakýmsi vstáváním Fénixe z popela. Je to kniha o naději, která překračuje smrt, protože vede ke smíření, přijetí a uchopení života nejen jako smysluplného daru, ale také ukazuje jak smrt pochopit v celkovém kontextu jako blízkou a v hluboké podstatě DOBROU, nevyhnutnou, proměňující. Mnohé, na co autorka přišla (ať už prožitkem ztráty nebo ztrátou a pátráním po jejím smyslu) je vlastně zkrácená tresť buddhistického učení (a pokud jste dobří křesťané, najdete tam i Krista), byť jediné slovo z náboženství světa tam není napsané. Přímý prožitek, přímá proměna. Není sluníčková. Není New Age. Dovolila bych si říct, že není nutno skákat na první pocit, že je přeslazeně pozitivní. Spíše mi připadá jako člověk, co je po amutaci nohy a má prvé těžké chvíle za sebou, boj není dobojován, zmítá to s ním, je v nemocnici už dva měsíce, a vedle něj položí dalšího člověka, čerstvě po amputaci. Ŕíká mu: "Neboj, to dáme, lze to přežít, lze si na to zvyknout, už to zkouším, ještě to není za mnou, ale zkouším chodit s protézou. Je to na prd, ale cosi je na tom ohromně zajímavého a podnětného... Chceš podat čaj?" Uznává strach, smutek, má je a netrvá na tom, že by je neměla mít. Má je a u toho je naplněná po okraj a šťastná. Paradox? Ne. Je to žití v přítomnosti se vším všudy. Kde je psáno, že nesmíme být smutní, abychom byli plní radosti a štěstí. Vylučuje se hrdinství a strach? Ne, bez strachu není hrdinství. Musíme to štěpit? Zažili jste sladkobolný pocit, že je totálně zle, ale že jste nějak uvnitř oka hurikánu, v jakémsi tichu, klidu s vědomím, že je vše jak má být? Že jste jak okem, tak neklidem hurikánu, jste jím celým? Někdy, když je totálně zle, je v tom skrytý bod, kdy se myšlení zastaví, emoce jsou šokovány a zcela pohlceny v "Teď" a v tu chvíli lze zažít zkušenost jednoty se vším, vědomí správnosti, pravdy v absolutním nejširším smyslu. Není při psaní arogantní, aby nutila svůj pohled jiným, možná ho (ten svůj pohled) spíše nivelizuje a snižuje, jako bláznivý, ale není právě ona "bláznivost" podstatou toho, proč ti, co prohlédli, připadali ostatním divní? Smrt si přála, aby byla napsaná tato kniha, aby sme jí mohli pochopit, přijmout a čerpat z ní sílu. Aby sme neskákali na lep pošahanému trendu smrt vytěsnit, vyhostit z našich životů a v důsledku toho žít slepě a ignorovat smysl, který nám konečnost života a přijímání jeho změn i nejistot dává. Tak díky, dobrá Smrti, díky i Vám, Veroniko.

7 11.06.2021

(SPOILER) Pozor, obsahuje spoilery.
Knihu jsem si pořídila na podnět komentáře od yerriho. Za mně upřesňuji: nasedneš do vlaku ČD a zjistíš, že jedeš vrtnou soupravou do žhavého centra země. Připomíná mi drobet Kafku - tou absurdností některých povídek a rozmlžeností obrazu. V principu se Evenson zaobírá těmito tématy - kapitulace, když je člověk pod tlakem okolností bezmocný, tématem zda lze odlišit mrtvé a živé v určitých situacích, kde obvyklé opory mysli nefungují, tématem ztráty stability mysli, rozkladem a zamlžením vědomí a nejistotou (ať už bolestí, bezmocí, poraněním mozku, halucinogeny nebo psychózou), také pojednává o neschopnosti uchopit přítomnou realitu, pokud nějaká vůbec je, a tím o nepredikovatelnosti dalšího vývoje.
Nepochybuji, že autor tyto stavy mysli někdy zažil.
"Doupě" pojednává o postapokalyptickém světě a aktuální definici člověčenství, o smyslu bytí člověka i "nečlověka", o neschopnosti integrovat více osobností v jedné mysli a jednom docela neduživém těle.
"Černá kůra" čtenáře nenápadně přenáší mezi žitím a zásmrtným nekonečnem, s velmi rozmazanými hranicemi mezi nimi. Tato povídka má propojení s povídkou "Kapání krve", která tu první rozvíjí a dotahuje.
"Hlášení" je velmi depresivní povídka o bezmoci a nejistotě, vině.
"Trestej" je více klasicky pojatý horůrek s mstivými prsty.
"Zhroucení koně" je moc hezké, pojednává o rozpadu vnímání reality u psychotické ataky, přičemž se prolíná svět mrtvých a živých.
"Tři potupy" je ponor do mysli člověka, který je nemocen a prodělává lékařské zákroky (jenž vypadají jako úmyslné mučení) a to ho radikálně mění. Umím si představit, že někteří lidé v nemocnici tohle prožívají naostro.
"Sekta" je ponor do chabé, závislé mysli člověka, se slabým sebepojetím, který se neumí odpoutat od teroru své psychicky narušené psychopatické partnerky. Tento horor je reálný, ze života.
"Přímořské letovisko" je o podobně slabém, rozpadlém a prázdném muži, který je vmanipulován přítelkyní do dovolenky. Dovolenka u moře ho mysticky (snad až Lovecraftovsky) promění na někoho zcela jiného, impozantního, se zcela jiným cílem, jak s partnerkou (která jím pohrdá a zneužívá ho) naložit.
"Prach" je cosi mezi Bradburym a Donaldem E. Westlake - Cesta ke smrti (Strašidla nejstrašnější).
"Méďa srdcík" je klasickou hororovou povídkou o "oživlém" plyšákovi, kterého převezme k používání a komunikaci duše mrtvého dítěte.
"Obrušování" je syrové, realita se míchá s nejistotou fantasmagorických stavů mysli. "Strnulost" je decentní, jemná a krátká povídka o utrpení při nespavosti, spojené s brněním rukou a o tom, jak si s tím chudák paní poradila po svém. Žádná krvárna, její myšlenkové pochody jsou zcela pochopitelné a my jí její způsob péče o sebe nejspíš rádi dopřejeme. "Dojet až za Reno" je velmi jemně psané, v náznacích, nic konkrétního, pak se v mysli čtenáře vynořuje strašná pravda - ale jaká přesně? Na konci povídky každý čtenář dostane to, co si tam dosadí sám. Úžasná povídka, velmi hororová.
"Jakoukoliv mrtvolu" je drsné, syrové, že by draci z pohádek ve formě jiné rasy z vesmíru, nebo paralelně se vyvíjející dvě rasy vedle sebe na zemi? Tuto povídku s Doupětem spojuje myšlenka tabulatury, přístroje na oživení mysli mrtvého nebo replikaci mysli do datové podoby.
"Úpění" je čistá halucinogenní psychedelie, zastřené vědomí.
"Okno" je klasický hororový žánr. Moc hezká. Přiskřípnout a poranit entitu se prostě nedělá. I když se líně vleče přes parapet a my s ní nemáme dostatek trpělivosti...
"Cvak" je čistý Kafka. Jak se léčí kartóni?
"Kapání krve" rozvíjí "Černou kůru", pojednává o nenápadném, nezaznameném přechodu na druhý svět, aniž by se tak zcela měnily osoby a kulisy. Čirá hrůza.
Zdá se, že Evenson miluje koně a bojí se pekla v podobě nejistoty, zda je člověk živ či ne, rozpadu mysli, prachu, písku a manipulujících žen (ostatně: kdo by se jich nebál?). Stojí za přečtení.

7 29.06.2020

Kniha je útlá, za jeden den se dá přečíst. Kvantový fyzik objasňuje poměrně jednoduchou formou své názory na to, co je čas, zda existuje, a pokud ano, v závislosti na čem. Shrnuje minulost fyziky a propojuje se současným věděním od řeckých filozofů a matematiků , přes Newtona a Einsteina k nám. Představit si platnost jeho názorů je překvapivé, až šokující. Například - věděli jste, že v každém bodu prostoru čas plyne jinak? Že na horách plyne rychleji a u moře pomaleji? Že směr času z minulosti do budoucnosti je dán jen a pouze počáteční velmi nízkou entropií vesmíru, která se neustále zvětšuje? Že čas je závislý u toho konkrétního atomu či předmětu na jeho poloze v prostoru a jeho rychlosti? Že elektron v původním stavu a ten samý elektron interagující např. se stínidlem se v mezifázi nachází v alternativním nematerializovaném stavu jakéhosi oblaku svých existenčních možností? Že čas je vlastně naší neznalostí, existuje jenom díky rozmazanosti našeho pohledu na svět? Tohle a mnoho jiného na vás vykoukne z neotřelé mysli Rovelliho. Vše by bylo perfektní až na jeho potřebu filozofovat, která nemá dostatečnou oporu v jeho mysli, znalostech a prožitcích. Takže je schopen vytáhnout příklad z Mahabharáty o tom, že nejsme tělem ani jeho součástmi, dokonce ani interakcí jeho součástí a pochopit to po svém (to znamená z hlediska ztotožnění se s tělem), také je schopen citovat Budhu, koketuje s advaitou, ale nemá hlubší znalost, vlastní prožitek bezčasí a ztráty ega. Tudíž nakonec si vede svou, egem invertovanou pravdu - jsem svými myšlenkami, vzpomínkami, jsem omezen v čase, jsem svým tělem, jsem svojí myslí. Místy budí dojem, že si není jist tím, zda emoce chce a zda jsou na jeho straně v pátrání po pravdě, nebo mu hodně vadí, zda jimi je, či není, zda jsou mu sympatické nebo nesympatické (zde masivně polarizuje). Kdyby byl schopen propojit kvantovou fyziku s empirickým věděním starých jógových mistrů - tento opus by byl dokonalý. Když se do něj ponoříte se znalostí Védant, Aštavakragíty, Drgdršjavivéky, Šankary, zjistíte, jak se jeho poznatky fantasticky kryjí s dávnou filozofií. Tam ještě tento skvělý pán nepřekročil svůj stín. Ale to nevadí, kniha má stejně svoji obrovskou hodnotu.

7 04.05.2020

Neznám kvalitnější knihu o meditacích. Jde i to, že většina běžných knih o meditacích různých typů je psána autory tu méně a tu více pokročilými, ale ne tak blízko jsoucími pravdě jako Tomáš. Jsou tam obsaženy velmi staré i novější způsoby jak dojít k osvícení, na jednom místě je moudrost védant, asparšajogy, advaity, krijajógických cvičení, budhistických, bhakti- rádža- džňána jógy, je tu i křesťanský ponor, stačí zkoušet, hledat ty své. Tato kniha mne doprovází už 24 let, mám několik výtisků na různých místech, kde prodlévám. Pokud chcete cestu, zde je. Možná není víc knih ani potřeba. Tomáš si dal tu práci vše sepsat do jedné knihy a vše sám vyzkoušel. Moc hezké je, že to sestavil tak, že každé cvičení pod číslem, které je násobek devítky a jehož ciferný součet dává také devítku, je nejvíce účinné. Jsem vděčná za tohoto Mistra, Našeho mistra.

7 02.05.2020

Není moc knih, které se dají číst znova a znova, tahle taková je. Duch povídek, větná skladba a výběr slov, pointy Bradburyho opusů, to vše má takovou kouzelnou sílu, že z času na čas je potřeba je znovu číst. Je to cosi jako kaviár, tatarák nebo kousek ferrero. Prostě jednou za čas se přihlásí z nitra touha a zasytí jí jen Bradbury. Záležitost na celý život.

7 19.01.2019

Velmi doporučuji každému, kdo nevyhnutnost smrti sebe a lidí kolem je schopen neignorovat a něco víc o ní chce vědět nebo potřebuje sám umřít v klidu a smířen, připraven nebo doprovází svého blízkého. Poprvé jsem jí četla ve 20 letech a od té doby ještě 6x při silných příležitostech. Je jak praktická, tak hladivá, vychází z hluboké moudrosti budhistického přístupu ke smrti. Nevylučuje ani křesťanskou mystiku a hloubku obsaženou v Kristu. Doporučuji všem hledajícím smysl smrti a života spolu s knihami s tématikou smrti od Nairna - Žití, snění, umírání, Ole Nydahla, Dalajlámy - Rady jak umírat a žít lepší život, speciálem Budhismus dnes O smrti z 2003, Grosz- Dopisy umírajícímu příteli, Fremantle - Zářivá prázdnota, Lama Lodo - Bardo, Rinpoče Lati - Smrt, mezistav a znovuzrození, přidám i Jiřinu Šiklovou Vyhoštěná smrt. "Nebojte se smrti, bojte se promanit život. "

7 29.07.2017

(SPOILER) Obsahuje spoiler: Moc zajímavé téma, podezřelý je v době vraždy nade vší pochybnost na dvou místech současně. King jako obvykle uchopil téma a zpracoval ho sobě vlastním mysteriózním způsobem. Naštěstí jsou v knize otevřené hlavy, které se dokážou podívat rozporuplným faktům do tváře. A že z toho vyjde zrůda ne z tohoto světa? A jak jinak? V první části děj budí nenasytnou zvědavost, příliš se nerozvine do epické šíře, spíše je komorní. V druhé části se přijde na viníka, aha, takže takhle.... Ve třetí se hrdinové snaží vraha eliminovat, což se jim povede za cenu života několika méně zajímavých postav, které si nestihneme pořádně zamilovat (souhlasím s příspěvkem od Petra5167). Pěkná jednohubka. Možná dvojhubka. King nezklamal, ale jedná se o kapku slabší opus.

6 05.01.2021

Moc dobře napsané, někdy jsou pointy trochu předvídatelné, ale jednotlivé povídky mají hustou atmosféru klasických hororů. Nejde tolik o psychiku hrdinů (jako například v knize "Doupě. Zhroucení koně"), jako o temno a zlo samotné.

6 01.07.2020

Buď vůle tvá... Larsen "viděl dovnitř", stojí za to, přečíst jeho knihy, obzvláště pak tuto.

6 29.07.2017

Zajímavý počin na poli osvětlování tajemných zákoutí východní filozofie, v tomto případě tantry. V tantře nejde o sex. Stejně jako v sexu obvykle nejde o sex, jak vám řekne každý psychoterapeut. Líbí se mi i přesah do filozofie Plótína (M. Calábek), do Karlštejnských mystérií (H. Blochová). Ohledně novoplatonismu a jeho propojení s advaitou - doporučuji knihu Michala Justa Novoplatonismus a paramadváita (srovnávací studie a překlad Spandakáriky). Hodně mi dala stať s rozhovorem s D. Berounským a Chokyong Pala rinpočem, jsou tam pro mně nové informace ze "zákulisí" tanter (tibetolog, mimochodem specialista na Burjatský budhismus, odkazuji taky na knihu Bělky Tibetský budhismus v Burjatsku, a tulku přímo od zdroje z linie Kagju). Rob Preece a Daniel Odier jsou staří známí českého čtenáře, již je zde několik knih od těchto autorů a všechny jsou "husté" (to abych nebyla za boomera).
R. Preece:" Víte, já byl vychováván v křesťanském prostředí. A domnívám se, že z křesťanské kultury si odnáším výtku, že má původní přirozenost je hříšná, mravně zkažená, kdežto poselství, které mi skýtá tantrické prostředí, říká, že má podstata je čistá, jasná, mnohostranná, je jen zapotřebí ji uvolnit, osvobodit, a to je veliký rozdíl, to jsou dva různé světy..."

5 14.02.2021

Vynikající kniha, která jde rovnou k cíli. Vše, co prožíváme, vše lze použít k osvícení, k zacílení své cesty k Jáství. Vše je čisté a je vodou na mlýn osvícení. Nepočítá se zde s nutností cokoliv štěpit a neznát se k tomu. Žádné hříchy. Žádné chybky. Žádné "nedovolené" emoce. Vše je zkrátka ok. Vše je jenom energií k použití. Ptáme se: "Kdo to je, kdo cítí touhu, hněv, cokoliv?" Hledáním zdroje a ponořením do zdroje je možné emoci "osvobodit". Ego mate tím, že samotou emoci (která není nic jiného než energií Já) naváže na objekt. To znamená, že čirou, průzračnou emoci sváže s předmětem emoce: po čem to toužím, na koho se zlobím? Tím znemožní využít energii emoce na zpětné vnoření se do Já. A emoci lze osvobodit ještě předtím, než se sváže se svým předmětem. Kniha obsahuje kromě Spandakáriky taky Vidžňána Bhairavu tantru (mimo jiné ji najdete v knize od J. Krutiny Uvědomění Vědomí), která popisuje ve více než 100 verších stejně tolik meditačních cvičení. Principiem je využití smyslových vjemů pro meditativní vnor. Dále je zde Padmasambhavovo poučení žačce Ješe Coghjal (ano žačce, ne žákovi, ač je to tam takto přeloženo) - Nazírání nezastřeným vědomím jako prostředek sebe-osvobození (jinak je naleznete v knize Rady mistra zrozeného z lotosu). Tohle dílo je ve publikováno v knize ve dvou verzích, jedna je od Thurmana. Dále je tam kopec textů od jiných mistrů, většinou krátké básně a konotace k tématu veršů Spandakáriky. Takže jestli chcete knihu doslova nabušenou původními texty, propojujícími šivaismus Kašmíru s tibetským budhismem, zde je. Jen si ta slova neracionalizovat, ale vnímat je naplno celou duší.

5 03.01.2021

Tato autorka proběhla s "pacienty" množství regresních sezení do minulých životů. To mělo vliv na pochopení současných životních obtíží a mnohdy vedlo k úlevě od zdravotních problémů. Zásadní je také, že kniha nabízí naději, že smrtí nekončíme. Nedoporučuji číst odpůrcům reinkarnace, asi by jim kromě nevůle nic nepřinesla. Možná by však mohli po jejím přečtení nechat otázku reinkarnace pro sebe otevřenou. Knihu jsem dala číst matce své tchýně pár let před smrtí a ta mi pak řekla, jo, to je jasný, já si pamatuji několik svých minulých životů, akorát jsem to nikdy nikomu neřekla...

5 25.10.2020