Belbo
komentáře u knih
Zápisky odstřelovače
Vasilij Grigorjevič Zajcev
Jak to jen napsat? Německé snajpr eso major König nikdy nežil... Tož asi tak o věrohodnosti a důvěryhodnosti chlapce z Uralu... Pěkné čtení na večer.
Muž, který se směje
Victor Hugo
Znovu jsem se neubránil masivnímu zatrhávání :)
Krajní velikost i krajní nízkost mají k sobě velmi blízko. Nízkost vládne. Je to tak pochopitelné! Kdo je dole, tahá za všechny nitky. Je to navíc tak pohodlné.
Takový člověk je okem a má ucho.
Je okem vlády.
A má ucho královny.
Kdo může našeptávat králi, může zavírat a otvírat podle vlastní libosti závoru královského svědomí. A může do něj vpravit co se mu zachce.
Ucho králů nepatří králům; proto mají tito ubožáci celkem malou zodpovědnost. Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své skutky. Král jenom poslouchá.
Koho?
Některého zloducha, který mu zvenku bzučí do ucha. Temnou mouchu pekel.
Takové bzučení rozkazuje. Vládnout znamená poslouchat, ce je diktováno.
Panovník vládne, našeptavač panuje.
Skutečnými historiky jsou ti, kdo dovedou v podpolí vlády rozpoznat hlasy našeptavačů, kdo dovedou porozumět, co našeptávají uchu a rozumu vladařů. (Muž, který se směje, 2000, s. 168-169).
Muže člověk prominout tolik světla, když sám je vtělená tma? (s. 165)
Hardquanonne, který jediný znal tajemství doktora Conquesta. Za tím účelem provedl na něm Hardquanonne operaci Bucca fissa usque ad aures, kterou vzniká v tváři věčný smích.
Lord Fermain Clancharlie, baron Clancharlie a Hunkerville, markýz z Corleone na Sicílii, peer anglického království
Sub clara nuda lucerna / nahá pod jasnou hvězdou
Měl pocit zajatého člověka. Co ho však zatklo? Vězení? Ne. Řetěz? Také ne. Co to tedy bylo? Lep. zabředl do velikosti. Komupak se ještě nestalo, že byl zdánlivý volný a přitom cítil, že má svázaná křídla? Jako kdyby mu byli nastražili síť . Co je v počátku pokušením, stane se nakonec zajetím. Ale - a v tom bodě ho svědomí tížilo - podrobil se opravdu prostě jen tomu, co se odehrálo? Ne. Souhlasil s ní. (s. 430)
O bláznech jen dobré
Jan Trefulka
Neboť každý člověk je ovšem svobodný, absolutně svobodný jako Bůh, pokud nezačne brát v úvahu lidi kolem sebe. V nich je jeho nesvoboda, a čím jsou mu bližší, tím víc ho spoutávají. Proto může pocítit krutou nenávist k lidem, které nejvíc miluje, bolestnou nenávist k těm, s nimiž jde ruku v ruce, zoufalou nenávist k tomu, koho potřebuje k životu (s. 30).
Tu jsem viděl, jak je Pravda vydávána napospas Lži a že sa vždycky musí hájit nýbrž Lež sa vůbec nikdy nemusí hájit a dobrá Lež vypadá lepší než pravda a lidi jí vždycky nejspíš uvěří neb jim dělá dobře když jejich bližní jest svině a berou to za předem dokázané. A dobrá Lež je stejně polovic Pravdy neb lidi povětšině svině jsou a Pravda je po většině polovční Lež takže dobrá Lež je někdy lepší než Pravda (s. 33).
Jenom jsem nikdy nikomu nedovdl říct do očí co si o něm myslím ale ne že bych byl falešný neb jsem to nedělal ve svůj prospěch ale proto že mně bylo lidí líto říct někomu že je hlúpý nebo že je sviňa a lhář a myslí jenom na svoje dobro. Nechtěl jsem nikomu brát to co si myslí o sobě dobrého každý si myslí o sobě to nejlepšé a každý rád vidí když mu to někdo druhý uzná. ... Byla to pro mne radost dát se klamat a lež jsem viděl u každého a za každým slovem. však hodina -Pravdy nepřichází a jak stárnu vidím že veškeré ctnosti vždycky trochu smrdí myšinou a papundeklem (s. 81-82).
"No, no, pane Duša, gratuluju. Rozum zvítězil.""
"A," řekl Duša. "Vítězství rozumu, pane doktore, stojí zpravidla za hovno"
...
"Rozum pobere každej vůl, když nad ním zapráskají bičem kdekterý tupec má rozumu, že mu to stačí i na ministra, ale moudrost a charakter, pane doktore, dává Pámbu jenom bláznům" (s. 158).
Bídníci
Victor Hugo
Pár mnou vybraných citátů:
Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124)
Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338)
Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran.
Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339)
Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520)
O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví.
Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543)
Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří.
Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str.
Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty, které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)
Hnůj země
Zdena Salivarová
Nadprůměrná kniha, která mohla být skvělou. Co u mě sráží hodnocení dolů, je důraz na ústřední trojici/čtveřici pisatelů dopisů, v různé míře spojených s Libra Publisher. Trochu jsem doufal, že bude text více mozaikovitě propracovaný a struktura nebude rozdělena na hlavní a okrajové marginální příběhy, s různým prostorem. Např. mě mrzí nevyužití historických dopisů z přelomu 19. a 20. století a celkem vyhořelá linka s Petrem Skočdopole. I přes tyto výtky jsou to dobré 4 hvězdy
Teorie sémiotiky
Umberto Eco
Dle mého názoru smysluplný a poměrně (chce se říci ecovsky) srozumitelný úvod do vědního odvětví.
SS - výstraha dějin
Guido Knopp
Po faktografické stránce se jedná a jednostranný a zjednodušující nesmysl. Obecně u knih G. Knoppa platí, že by se jim měl vyhnout každý, kdo se 2. světovou válku zajímá více do hloubky.
Bojovali a umírali v Indočíně
Ladislav Kudrna
Kapitola o kontextu je bohapustý plagiát, nic víc. Kdyby to docent Opišto uznal, neměl bych s tímhle trotlem problém. Vlastní výzkum pak představuje takovou českou malou domů, kdy autor/blb neumí franinu a vytahal většinu informací z českých archivů. On by to nebyl problém, kdyby uměl řeči a byl schopný vytvořit funkční výchozí platformu o cizincích v cizinecké legii. Takhle dostaneme populárně naučný spisek s mnoha fotografiemi a mnoha doslovnými citacemi, který má charakter blbě napsaných rozsáhlých medailonů. Kdyby autor nedostal za tuhle srajdu na Slezské univerzitě docenturu, byl bych v hodnocení mírnější
Plující andělé, letící ryby
Jaroslav Vejvoda
Vejvoda je génius, má úžasný cit pro všednodenní detail, pro banalitu událostí a hlavně má pochopení pro člověka. Co je exil a kdy do něj vcházíme.
Kniha v barvě krve
Ladislav Kudrna
Bývalý práskač z BiS a docent Opišto si splnili sen, spojili síly a vydali další opus o bídě socialismu (a né že by to tenkrát nestálo za ). Těch cca 540 stran vlastního textu by se dalo bez větších problémů zredukovat na sto a nic by se nestalo.
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
Kniha je dost nevyrovnaná, některé pasáže mi přijdou buď blbě napsané, nebo blbě přeložené nebo obojí, jiné skoro hraničí s genialitou... Hezky se to čte, myslet se u toho kdo ví jak nemusí a vůbec to hezký odsejpá. Nebýt to takový špalek, doporučím do MHD, takto pouze jen do vlaku a autobusu. ... Po krátké výměně názorů s personou zainteresovanou na českém vydání, měním hodnocení. Trochu jsem se zamyslel. Kvítek je moderní jazykem a některými postupy/řešeními, jinak to je konvenční devatenáctka opepřená sexíkem a sajrajtem ulic.
Peiperova válka: Válečná léta velitele SS Jochena Peipera: 1941–1945
Danny S. Parker
No... co do kvality značně rozporuplné. Danny S. Parker vědomě vztahuje text knihy do kontextu svých předchozích prací o Jochenu Peiperovi, takže se v zásadě dovídáme o jeho vojenských operacích mezi léty 1941 (1942) až 1944, přičemž je důraz převážně kladen na období zima 1942 až přesun na západní frontu na jaře 1944, kde mění perspektivu a popisuje průběh bojů bez ohledu na téma své práce. Přiznám se, že víc než další popis německého výprasku na Západě by mne zajímal vztah JP k manželce, přátelům, dětem, průběh jeho rekonvalescence atp. Hodně zjednodušeně se minimálně 100 stran textu Peiperovi nevěnuje. K ediční práci: chyb jak máku, kniha postrádá seznam použité literatury a zdrojů, místy nesedí odkazy (jsou prohozeny), úroveň přeložených dopisů je příšerná (připouštím, že zde je možná na vině převod do angličtiny a až druhotně do češtiny)... No a aby nezůstal autor bez viny, tak vývody z některých citací nechápu, prostě to nedává smysl.
Jeroným Pražský
Martin Chadima
Pan Chadima je asi vzdělaný muž, skvělý popularizátor a podle toho co vím i dobrý pedagog. Jako vědec stojí za starou bačkoru. V zásadě se jedná o kompilát převážně ze tří knih... V české kotlině je jedna profesionální monografie o Jeronýmovi a jejím autorem je F. Šmahel. Chadimův Jeroným je i přes několik zajímavých (nikoli originálních) postřehů dobrý tak pro studenty středních škol.
