bertrand komentáře u knih

Nostalgie. Bělovlasý! Teď jsem si připomněl, jak jsem tuhle knihu a Bělovlasého pouť v dětství miloval. Stejně jako rytiny Zdeňka Mézla, které ji doprovázejí.

Colin Bateman se zlepšuje každou knihou, ale kam došel, to se zřejmě nedozvíme, když poslední jeho vydaná kniha u nás je z roku 2008. Nu nevadí, máme tu skvost jménem Zpropadení páteři.
Sean na mušce, tedy druhá část trilogie, která je u nás k mání. Předpokládám, že knih s tímto hrdinou je více. Bateman opět irsky svůj a to znamená co nejvíce originální v mantinelech daných žánrem, kadence dialogů, dekadence peripetií předčí očekávání. Plusy za zápletku točící se kolem natáčení filmu. Co vyráží dech bucharem na solar plexus je konec. Nevím, zda přidat body za odvahu nebo je srazit za tento zvrat, v zábavné literatuře nevídaný a... nežádaný. Nakonec srážím hodnocení, konec mi patrně zabrání, abych si tento díl ještě někdy přečetl. To už na mě bylo trochu moc, to víte, otec rodiny...

25.03.2024

Bohužel, mimořádné zklamání. Průměrná, nudící záležitost. Ještěže to Mr. Bateman nevzdal a napsal Zpropadené pátery!

25.03.2024

Nejen jedna z nejlepších detektivek, ale i jedna z nejzábavnějších knih (ve smyslu dosaženého potěšení z četby), jaké jsem kdy četl. Díky Youtube kanálu Rudá žeň (Kopřiva and Pavlovský) za doporučení. Kvalita knihy je zde ovšem více než kdy jindy otázka vkusu a kačeního žaludku, černý humor mi sedl, nemusí každému. Alkoholik hlavní hrdina, každý to nemusí. Pevně ale věřím, že slušné tempo, přesnou dialogickou výměnu, opravdu vypečené charaktery, morbidní osudy ostrovní komunity napadené virem zmutovaného chiliasmu a odloučené od spásné pevniny a (spásné) síly alkoholu si může užít každý.

2 25.03.2024

Tohoto Korzára jsem četl v mládí snad 100x. Bylo to napínavé, pořád se tam něco dělo a do toho tajemné ilustrace Jaromíra Vraštila, kdy si čtenář mohl více domýšlet než vidět.
Po mnoha a mnoha letech jsem knihu opět objevil v jakési bedně na půdě a jal se ji předčítat svým čtyřem potomkům v rámci každodenního uspávacího maratonu. Výsledek: totální fascinace. Co se jim tak líbí? Je to napínavé, pořád se tam něco děje, Carmauxovy hlášky, putování pralesem, souboje aligátorů s leopardy, Indiáni si pečou Španěly na rožni! Moko a jeho černá hrubá síla, dokonalý hlavní hrdina (má černé i péro, za kloboukem) a jeho tragické dilema, ne-mrtví bratři, láska, zrada, válka, vynikající padouch.
Ušil jsem si na sebe bič, už ji musím číst podruhé! Může být ještě něco známkou nesmrtelné, byť totálně brakové knihy? Napsána před více než sto lety, čtená před skoro čtyřiceti a znovu triumfující v roce 2024. O jejích literárních či jiných kvalitách můžeme vést polemiku, stejně jako u stejnojmenného filmu s Kabirem Bedi, ale jedno je jisté: Emiliovi Salgarimu prý říkali italský Jules Verne. Oproti slavnějšímu jménu má však jednu velkou přesnost: nenudí neboť jak známo, Verne byl oboje, geniální i nudný, nikdy však geniálně nudný. Salgari má takové tempo, že na nudu (nebo logiku) není čas! Ondřej Neff by holt po Salgarim neměl co přepisovat. Howgh.

3 14.03.2024

Přijde James Bond za Travisem McGee a ptá se ho:
"Poslouchaj, pane McGee, jak voni to dělaj, že maj takový úspěchy u ženských?"

01.03.2024

Mr. Brown napsal konečně knížku o svých oblíbených filmech ze sedmdesátých let. Zároveň také knížku o tom, jaké to BYLO chodit ve zlatých sedmdesátých v USA do kina. Taky o tom, jakýma očima se v těch letech na filmy dívalo. Taky o tom, jak některé z filmů vznikaly a proč vypadají tak, jak je dnes známe. Mr. Brown je sběratel filmových drbů a kuriozit. Ale tuhle knížku píše taky PAMĚTNÍK. Zažil ty filmy v kině! Zažil třeba, když publikum řvalo nadšením při finále Rockyho! A teď nám to popsal, takže i my víme, co pro Amíky v té době kinoprojekce znamenaly. Rozumějte, byli to časy před VIDEOREKORDÉRY. Kino bylo všechno a pro všechny.
Měl taky tu výsadu, že s tvůrci děl o kterých dnes píše, stihl jako auteur to auteur ještě za jejich života mluvit. Dnes už jich je většina na pravdě Boží. Škoda, že nestihl Drsnýho Sama Peckinpaha, škoda....
Mr. Brown je také, jak tu zaznělo, cinefil. Umí drby, kurizozity, zdánlivě nepodstatné maličkosti dosadit do faktů, doby, souvislostí a z toho vytěžit jiný, neotřelý, autorský pohled na filmové dílo co by nedílnou součást určité kulturní epochy. I ty nejblbější filmy tak dostávají nový rozměr.
Skvělá, zábavná i poučná kniha pro milovníky dané éry i filmografie vůbec.
Jen nechápu, proč se Mr. Brown podepsal jako nějaký Quentin Tarantino. Ale i ten, až skončí s filmem a bude jen psát, nebudu mu lát.

2 29.02.2024

Stručné, hutné, drsné. Pokud bychom dokonce vystříhali McGeeho (MacDonaldovy?) svérázné náhledy do ženské psychologie a na vztahy mezi oběma pohlavími vůbec, bylo by to ještě hutnější a plynulejší, ale už ne tak vtipné. Inu, stará garda.
Řadím se mezi spokojené čtenáře a nejvíce se mi líbila ta podvratnost (chcete-li hra s očekáváními), kdy McGee nastupuje k finálnímu zúčtování jako pravý superman a...
Ale to už bych spoileroval. Užijte si dobře napsanou oddechovou jízdu.

21.02.2024

Petr zhmotňuje noční můry každého backpackera, o to věrohodněji, že neopouští hranice důvěryhodně možného. Úsporný styl dokáže popsat vše potřebné a ich forma nahrazuje subjektivní survival kameru. Té je ovšem popřáno vidět a vnímat jenom omezenou část reality subjektivně zreprodukovanou lidskými smysly. Hlavní hrdina, který není hrdina, ale jeden z nás, začíná věci vidět jinak, opravdověji, až na hranici smrti. Petr si umí pohrát s napínavým, hororovým, ale nikoli explicitním a přestože nejsem fanda tohoto žánru, knížku jsem ocenil jako vkusnou, neblbou jednohubku. Nejvíce si mi asi líbila úvodní část, popisující příchod bledé tváře do jiného světadílu, jiné kultury. Jeden hned cítil ten pocit mimochodnosti, ty jeho sandále a propocený triko.

3 02.02.2024

Pokud mám napsat něco k této knize, musím zmínit nové a velice vydařené vydání z roku 2023, nakladatelstí Květy života. Vyšla knížka mnohými čtenáři dlouho očekávaná a s ohledem na toto i nakladatelstvím nadprůměrně opečovaná (barevné celostránkové ilustrace berou dech!).

Knížka sama je vyprávěná člověkem mladší doby kamenné, který byl neurvalým zásahem dějin nucen se přenést o mnoho století dopředu, do civilizace, která mu byla očkována a která mu byla ve své podstatě tak cizí a nepochopitelná, že ji nikdy nepřijal za vlastní. To mu ovšem nebránilo, aby využíval jejích výdobytků jak se jen dalo (pomsta rudého muže?). Nemáme mu to za zlé, dokonce to můžeme i obdivovat. Je koneckonců zvykem, že bílý muž si zase z jeho kultury vybírá jenom to, co se mu hodí jako vhodně doplňující jeho způsob života, ať je to tomahawk, potní chýše, náhodné indiánské výrazy, části filosofie, rituály nebo třeba mýtus o hrdém a dokonalém rudochovi.

Tak v knížce stojí Chromý jelen, zástupce poraženého národa, proti celému bílému světu a Erdoes poctivě zaznamenává, nekomentuje, nebrání se. Možná by byl radši sám Indián.
Knížka se dá rozdělit na dvě poloviny - ta první, čtivější, vypráví o životě vypravěče, o jeho Cestě a v druhém plánu o hlubokém smutku ochočeného přírodního člověka nad nemožností žít život způsobem předků. To vše prošpikováno nemilosrdnou kritikou fungování vítězné civilizace. Kdo by se divil! Druhá polovina pak provází bělocha indiánskými zvyklostmi a rituály, což ocení zejména ti, kterým chybí, nestačí nebo se nelíbí lidové zvyky naší české kotlinky.
Při četbě knihy jsem si uvědomoval, jak mi v naší literatuře chybí (nebo neznám) nějaký srovnávací kritický pokus o objektivitu na dané téma střetnutí těchto dvou civilizací. Jak se to stalo, že se v průběhu let proměnil status rudocha z lovné zvěre a polozvířete (dobrý Indián je mrtvý Indián) na ideál svobody, new age a dokonalosti vůbec? Je zde přítomno cosi jako kolektivní vina a soucit s decimovaným etnikem, stejně jako to vidíme na dnešním Izraeli? Indián z toho přitom vychází jako mnohem dokonalejší bytost než Žid. Proč? Ideál vznešeného rudocha je přece pořád jen ideálem, což nám Chromý jelen mezi řádky dokazuje a jiní (Helena Valérová, John Tanner) potvrzují.

Na závěr ještě podvratná otázka do debaty: Nedělal si Chromý jelen z Erdoese po celou dobu prdel? Jeho smyslu pro humor by to odpovídalo.

Aneb nekonečná variace na jedno téma. Dokonalá kniha z dávných dob, kdy ještě nebyly kreslené vtipy, ale tzv. humor, který si mohl dovolit být jemný a chytrý.

16.01.2024

Nabízí se otázka: proč číst tuto graficky luxusní publikaci s rozporuplným, často ironicky subjektivně laděným textovým obsahem a skvělou nabídkou dobových fotografií, když máme Adamovičovu Encyklopedii fantastických filmů, chudou publikaci s luxusním a zasvěceným textovým obsahem a zastaralým grafickým zpracováním?
Moje odpověď: důvod není, Adamovič jasně vede.

14.12.2023

Když Adamovič dělá angologii znamená to skvěle odvedenou práci, kvalitní výběr, zasvěcené medailonky, prostě fanservis. Toto bylo pro mne ve své době zjevení.

3 14.12.2023

Proboha! Ano! Jistě! Byly doby, kdy jsem měl tuto knihu otevřenou snad denně. Víckrát jsem snad četl jenom Haškova Švejka a nahlížel do Bible!
Adamovičova EFF mi nabízela to, co dnes internetové filmové databáze. Popisovala mi fantastické světy, u nichž jsem byl odkázaný jenom na svou představivost (filmy nebyly k sehnání) a shrnutí děje, který byl a je často zajímavější než filmy samy. Nikdo mi nevezme, že EFF byla na tu dobu skvěle vybavená (u každého filmu soupis tvůrců, popisek děje, zahraniční recenze a recenze autorů encyklopedie, černobílé fotografie nevadily). Pro mě důležité a formující dílo po němž i dnes sáhnu, když se mi nechce dívat na film a chci si ho v hlavě oživit. Bravo!

4 14.12.2023

První díl je dokonalý, druhý díl pouze skvělý.
Je třeba však podotknouti, že většinu současné produkce detektivek nechávají Škvorecký se Zábranou daleko za sebou, ať to bylo s autorstvím jakkoli. Vražda se zárukou splňuje parametry detektivky, thrilleru (podstatně nekompromisní druhá polovina) i společenského či dobového románu, tedy zrovna přesně to, co od dobrého krimi románu očekávám. Zde navíc ještě okořeněno humorem a nádherně hravou prací s českým jazykem.
Proč tedy nedávám pět hvězd?
Dokonalá mozaika má pár trhlin, kterých jsem si v bezešvé "Vraždě se štěstím nevšiml nebo nebyly tak výrazné.
Literární: rekapitulace průběhu zločinu se v podání páně Pivoňkově se proměnila nudné zopakování celé knihy a ubrala tak na svižné čtivosti.
SPOILERY:
Logické: akademický "vlastenecký" malíř Stránský. Jeho motivace pro zapojení do zločinu zde byla opomenuta či nedostatečně psychologicky vysvětlena, což prostě v tak skvěle vystavěné knize působí rušivě. Taktéž bohužel zápletka s hadimrškou má chatrnou konstrukci a působí nadbytečně.
Osobní: pánové, když už se Vám líbí udělat sem tam z doktora Pivoňky pitomce, nemám nic proti tomu, přidává mu to na věrohodnosti. Ale nechat ho vniknout do pokoje zlosynova s nedobitou pistolí... to už jste, takříkajíc, přehnali. Opět, co bych odpustil u Leona Clifftona nemohu přejít u dra Pivoňky.
Tak to by byl můj komentář ke druhému dílu. Do třetího se mi nechce...protože Boženka!

Tak nám zabili Tarzana,paní Müllerová!
Ano, vydání celé série od Paseky zasadilo bílému opičákovi poslední ránu. Kdo kdy četl pod lavicí tomu je jasné , že dobrodružnou knížku z poloviny dělají ilustrace. Zdeněk Burian, Jiří Wowk! To jsou jména, a jejich obrazy mi zůstávají v hlavě desetiletí. Ne tak zdejší, zřejmě umělecké podivnosti. Tarzan je legenda, toto vydání (1991 Paseka) nehodnotím, abych nečastoval oblíbené nakladatelství odpadem právem tomuto paskvilu náležejícím.

Vraždu pro štěstí si lze opravdu užít. Podle mě je ale detektivkou až na druhém místě (ačkoli autorové by jistě oponovali). Nejdříve bych ji dal do poličky pro literární fajnšmekry, kteří mají pestíky i blizny dostatečně vyladěné k příjmu vysoce vymazleného materiálu, stylem i obsahem. Řekl bych, že mírné výtky zdejších kolegů čtenářů jsou i nejsou proto na místě - týkají se obsahu knihy ve vztahu k žánru, plynulosti četby, nikoli literatury. A zde Škvorecký se Zábranou jedou svoji první ligu, ti vědí, jsou v radosti a já jsem rád, že se můžu vézt s nimi na vlně skvěle napsané knihy. Za toto pošušňáníčko dávám nekompromisně plný počet.

5 06.11.2023

Pokud znáte Bengtssonova Zrzavého Orma, tak Gerpla je jeho pravým opakem a zároveň se obě nepopsatelným způsobem doplňují. Nebo možná jen v mé hlavě. Stylisticky jsou si podobné a Gerpla je kupodivu místy stejně vtipná (příběh mnicha na ostrově!).
Ale co je důležité: obě jsou skvělé a rozhodně stojí za přečtení.

25.10.2023

Ne vážně, já proti kapitánu Hornblowerovi nic nemám, problém je prostě v tom, že mi prostě víc vyhovuje Jack Aubrey. To je prostě frajer co nic nepředstírá, milovník života a chlap a ne taková zakomplexovaná hromádka nervů, ufňukánek jako tady Horatio. Ten je mi z duše protivný a číst o něm je jako boží umučení. Na druhé straně uznávám, že je Mr. Hornblower zřejmě věrnější obraz většiny námořních důstojníků té doby. Jeho autor mu ale dává pěkné kapky co se duševní stránky věci týče, a podle mě už tlačí moc na pilu a kde je pak potěšení z četby, to mi řekněte?
Zde bych dále mohl psát ódy na P. O´Briana a jeho vybroušený styl, který strká i zde nadprůměrného Smithe do kapsy. Nošení dříví do lesa. To si nechám na jiné komentáře. Zkrátka, za mě: Aubrey vždy a znovu a pokaždé jinak, Hornblower nikdy více (nebo tuhle knížku aspoň určitě).

1 04.10.2023

Velice osobní a svojsky poetické k tomu. Spíše než zpověď snaha o zachycení pocitů, imprese života. Jak je to intimní, tak to není pro každého. Vymyká se hodnocení, snadnému uchopení. Lze pouze nacítit a (spolu) prožít. Každopádně důkaz nebo spíš připomenutí, že v každém z nás jsou ukryté nevídané a neviděné světy, poplatné vlastníkovi, které stojí za objevitelskou cestu, třeba pomocí této knihy. Výhoda je, že k tomu nepotřebujete batoh.