bertrand komentáře u knih
...aneb jak se stal Stephen King užvaněnou parodií sebe sama. Ale moje chyba, čekal jsem (velice naivně) krimi s úderností Páté čtvrtiny (Fifth Quarter 1986) a dostal jsem směšný vývar ze všech možných špatných kingovek. Kdyby to nenapsal (dávný, pradávný) Mistr populární žánrové literatury dovoluji si tvrdit, že by po tomto skvostu neštěkl ani pes.
Charles Willeford dosahuje v jistých kruzích pověst spisovatele kultovního a jeho kniha Miami Blues je o hodně věcech, ale NENÍ DETEKTIVKA. S trochou nepřesnosti bychom ji zařadit po boku děl Elmora Leonarda (když přidáme na autorské zlomylsnosti a odečteme Floridu) nebo Carla Hiaasena (když necháme Floridu a odečteme to, čemu se dá říkat humor) - tedy téměř neuvěřitelné příběhy osob na straně nebo na hranici zákona jejichž osudy se navzájem proplétají, brilantní dialogy, drsný humor, prapodivné vztahy mezi protagonisty a nezbytné násilí.
Zlou službu udělalo této knize nakladatelství MOBA neboť obálka s polonahým modelem má s obsahem společného málo asi tolik co Petr Fiala se sebekritikou. Snad i díky obálkou vzbuzenému očekávání jsou zdejší komentáře většinou mimo mísu.
Miami Blues je skvělý zástupce svého žánru, podle mě předčí většinu u nás vydaných Leonardovek i Hiaasenovek (těch bez Micka Stranahana).
Na knihu mě upozornil podcast Rudá žeň pánů Kopřivy a Pavlovského. Kdo má uši k slyšení, slyš!
Přijde tuhle Killick do kapitánovy kajuty a s upjatým výrazem cedí skrze zuby: "Kterýžto hlásí další čtenářský orgasmus na obzoru. Přeje si panstvo poděkovat nakladatelství Tallpress?"
Panstvo si přeje, ctěné paní Lindě Bartoškové zvláště.
Už jsem si objednal a těším se zase na moře.
Je to už let, co jsem Preachera četl, takže moje hodnocení je vlastně z roku 2000 nebo tak nějak. "Až do konce světa" byl pro mě tehdy vrchol série. Zdatně mu sekundovala ještě epizodě v tajné pevnosti Grálu, ale pak už to byla jen nastavovaná kaše.
Ennisův velkohubý, rádoby nápaditě brutální a obhroublý styl mi byl sympatický cca před dvaceti + pěti lety. Tehdy se vezl na vlně posttarantinovek a Bůhví čeho ještě. Obratně ve svých komiksech spojoval, varioval žánry a mělo to punc svěžího vánku jedinečnosti a originality. Úzkostlivě jsem šetřil každou penci a ve chvílích volna obrážel londýnské comicshopy abych sehnal další díly Hitmana, Preachera a nebo dnes už legendárního Hellblazera. Tak jsem si ho znovu přečetl. Bohužel, dneska už mi to nic neříká. Stojí to přesně za jednu ryze subjektivní hvězdičku - z dávné nostalgie.
Je to s podivem, ale kdysi jsem se u této knihy válel smíchy. Měl jsem ji pěkně očtenou. Bohužel historku, kterou slyšíte stokrát už nechcete slyšet po sto prvé. A tak mě i knížka nakonec omrzela. Přál bych si How I Won the War číst znovu poprvé....
Dashiell Hammett jako hrdina hard boiled detektivního románu? Sem s tím!
Lze knihu Joe Gorese považovat za promarněnou příležitost nebo je nutné ocenit odvahu, se kterou se látky chopil i když jeho spisovatelské schopnosti nebyly takové, aby dostaly fanouškovskému očekávání?
B je správně. Hammett byl výraznou a složitou osobností, podsvětí San Franciské té doby si představuju nějak jako stavbu babylónské věže po zmatení jazyků, jenom dravější a násilnější. V knížce se z toho všeho objevuje málo, Gores jede na půl plynu. Kupodivu, i to málo stojí za opětovné přečtení... Reálný Hammett stále něčím fascinuje své čtenářstvo, stejně jako R.E. Howard, Jack London, Jaroslav Hašek, Lovecraft - všichni byli stejně fascinující jako literatura, kterou psali...
Jako fanoušek Stanislava Komárka, Lexe Barkera a pozorný sledovač komiksové tvorby dávného spolužáka Vojty Maška jsem nemohl odolat a za přijatelnou cenu zakoupil tento skvost. Obálka ve stylu pradávného časopisu Větrník či edice Karavana, prostě evokující četbu mého mládí mě mile naladila.
Necudná a vtipná, leč na kvalitních základech postavená archetypální hra na romány Karla Maye mě ze začátku nehorázně potěšila, Grusova rozjívená i ukázněná kresba potvrdila jeho status české komiksové legendy, nejvíce se mi kupodivu líbila v jejích přiznaných nedokonalostech. Vrcholem je bezesporu lips tullianovské zpracování hospodské bitky.
Jak už to u parodií bývá, úroveň vtipnosti začíná klesat ke konci, kdy je třeba příběh nějak uzavřít.
Knížku jsem koupil v rozšířeném vydání, s komiksovým dovětkem. Ten je opravdový chabě vykonstruovaný trapas, katastrofální kvalitativní sešup někam směrem ke "srandě" komiksu z westernového městečka v Boskovicích.
Tohle si mohli chlapci raději nechat v šupleti.
Takže celkově za čtyři za prvotní nápad a úžasné bitce v hospodě.
O životě Wyatta Earpa toho, navzdory dvěma výrazným filmovým zpracováním (u mě vede Cosmatosův Tombstone nad Costnerovým Wyattem Earpem), v našem rybníčku mnoho nevíme. Může za to rozhodně Jiří Brdečka, který kapitolu o tomto velikánovi nestihl do Koltů bez pozlátka napsat. A ten by se s ním nemazal.
Nejlepší literární zpracování pana Wyatta Earpa se neodehrává v Pistolníkově rapsódii nýbrž v Bergerově románu Little Big Man. SPOILER: Jack Crabb si splete slyšené Earpovo jméno s říhnutím. Wyatt Earp ho za to omráčí pažbou svého revolveru. Konec SPOILERU.
Robert B. Parker se poměrně cudně vyhýbá hodnocení Earpova charakteru či morálky, nechává čtenáře, ať si udělá názor sám. Měl být odvážnější a vybrat si jestli ryba nebo rak, knížce by to pomohlo.
Dojem rapsódie navozují krátké kapitoly, vysekané z Earpova života. Předpokládaný vrchol knihy, šarvátka u O.K. Corallu podaná z Earpova pohledu mne svým zpracováním zklamala. Doc Holliday by si zasloužil větší prostor a větší pochopení spisovatele. Ale co já vím, třeba po smrti Morgana Earpa skutečně plakal. Asi v půli mě kniha svým nemastným neslaným stylem přestala bavit. Ale nezatracoval bych ji, své čtenáře si jistě najde.
(SPOILER) Tento komentář se hemží SPOILERY.
Připadá mi nespravedlivé odsoudit Nothing Lasts Forever jako bezduché béčko či brak. Za známou akční premisou (překvapilo mě, kolik si filmaři z předlohy vyloupli pro sebe) se skrývá mnohem komplexnější příběh.
Joe Leland, je muž bez iluzí o společnosti, válečný veterán, vyléčený alkoholik s nevyzpytatelně agresivními sklony. Jako tolik jemu podobných, stačí se rozhlédnout, je úspěšný ve svém zaměstnání (kterému obětoval veškeré soukromí), ale nepřekvapivě neúspěšný v roli obyčejného člověka, manžela nebo otce. Když dojde k přepadení mrakodrapu, neváhá. Na teroristech si ovšem spíše vybíjí svou frustraci z neúspěšného života a kosí je genderově vyváženě, ženské i chlapy. Asi je to ještě slušný člověk, protože mu nakonec přece dojde, že s nimi vlastně stojí na stejné lodi, vždyť jako oni odsuzuje svévoli bezcitných ziskuchtivých korporátních megaspolečností a její podíl na mizérii světa vezdejšího. Jeho podvědomí je zřejmě tímto poznáním otřeseno a nezpracovaný vnitřní nesoulad přivede na práh smrti Lelandovu dceru, zaměstnankyni takové společnosti využívající všech benefitů, které taková spolupráce obvykle přináší (sex, drogy, peníze, moc). Leland pro ni najde jedinou omluvu - je to jeho dcera. Snad aby ji i sebe očistil, v závěru vyhazuje špinavé peníze získané prodejem zbraní z okna těm, kterým vlastně náleží. Paradoxně stejně by to učinil i Malý Tony, shodou okolností vůdce teroristů.
Kniha si podle mě přímo říká o více interpretací. Přínosné by jistě bylo i srovnání s filmem. Die Hard je perfektní ve své kategorii - popíková nenáročná popcornovka, kterou lze sledovat s vypnutým mozkem a pochvalovat si, jak je chytrá. Osobně ho považuji za nejlepší akční film vůbec. Kdyby se ovšem některé z výše zmíněných aspektů knihy ve filmovém zpracování mohly objevit vzniklo by kultovní dílo ze kterého by akcionáře filmových společností trefil šlak. Roderick Thorp se s tím nepáral.
Proti Appaloose, kterou mám právě rozečtenou a která se mi jeví jako vyváženější mix realistického a mýtického příběhu z Divokého západu je Resolution "pouhý" rodokapsový příběh s neporazitelnými hrdiny a ukázkovým padouchem. No ale kdyby všechny rodokapsové jednohubky byly psány takto, člověk by se ani nezlobil.
Musím nerad a bohužel trošku podhodnotit, protože ten darebák jménem Štěpán Kopřiva prozradil v podcastu (jinak naprosto úžasném) Rudá žeň pointu neboli totožnost vraha. Díky tomu jsem tuto "scudderovku" četl jen do počtu série. Zápletka je na Blocka dosti nerealistická, spíš agathochristieovská, nějak jsem také nepochopil to osvícení, které vedlo Scuddera k odhalení totožnosti pachatele. Možná mu to taky ten Štěpán vykecal. Takže solidní tři, Block se Scudderem nikdy neklesne do podprůměru.
Trpělivost, prošlapané boty, popsaný zápisník a ve finále vše osvětluje záblesk intuice. To jsou tyhle nenápadné a vysoce kvalitní příběhy o detektivu bez licence Scrudderovi. Vlastně si ještě můžeme přidat bourbon a kávu. Litry bourbonu a kávy.
Na ostří nože (název se vztahuje k Scudderovu alkoholismu, který je vlastně životem na ostří nože) je příběh nenápadný, pomalu plynoucí a na konci zjistíte, že jste vlastně četl výbornou téměř staromilskou, detektivku. Ale nenechte se mýlit - zločiny zde spáchané patří svou krutostí do první ligy a děsí svou reálností. Apropos první setkání s Mickem Ballou a jeho bílou řeznickou zástěrou...
Druhý příběh - Eight Million Ways To Die mám rozečtený, zatím to vypadá na nejlepší Scrudderovku, uvidíme. Scrudder se více potýká se svým alkoholismem a v Blockově podání to není laciná berlička pro hrdinovo trauma, ale opravdový střed mezi odvahou žít a chlastem, bytím a nebytím....
(SPOILER) Přímočará linka, téměř jako podklad pro thrillerový film. Jak na začátku říká Scudder, je to spíše příběh Micka Balloua a on je jen vypravěč. Poté, co se odkryly karty a bylo jasné, kam příběh směřuje (tzn. akční finále), nechtělo se mi příliš do čtení, od Blockova Scuddera zřejmě očekávám více nejednoznačnou zápletku. Nebo spíše více neviditelnou. No, nakonec jsem se přemohl a neudělal jsem chybu. Právě finále povyšuje tenhle příběh o další hvězdičku. Dovolím si spoiler - mrtvá prasata a drubež. Tenhle zdánlivě bezvýznamný detail ukazuje, proti jakému zlu Scudder s Ballou stojí. Zlo ve své zvrácenosti tak obyčejné a bohužel obvyklé...
Block si udržel svou kvalitu.
Autor předmluvy pan Vaughan se sice rozplývá nad novým zázrakem v americkém komiksovém světě, který se může postavit po boku slavným jménům anglické provenience (zmiňuje Moorea, Gaimana...haha) ale popravdě, je to pouze další variace na nekonečnou vztahovou americkou telenovelu ozvláštněnou rasovým původem hlavních hrdinů, méně obvyklým místem děje a řádnou dávkou brutality, která má za úkol vše zmíněné okořenit a "povýšit" na literární událost.
Já bych řekl, že se jedná o slušné počteníčko na deštivé odpoledne a to je tak všechno.
Pokud je první díl dokonalý a druhý skvělý tak třetí si zaslouží přízvisko temný. Tady opravdu skončila legrace a doktor Pivoňka bojuje o život. Jako procedurální detektivka perfektní, jako noir detektivka excelentní a brilantní akční závěr s krutou koncovkou ukazuje, kdo byl v té době u nás žánrová spisovatelská špička.
Klasika a jedna z nejlepších "travisovek".
Dostatečně čtivé a nekomplikované naplnění westernové šablony "osamělý vlk, klaďas, objevuje a na vlastní kůži zakouší záludnosti a zkaženosti obyvatel typického vidláckého amerického maloměsta".
Česká TOPKA, co se u nás vydaných příběhů pana McGeeho týče. Za komančů holt preferovali při výběru kvalitu před kvantitou. To samé se týká i překladu. Znovu bych si rozhodně rád přečetl Dlouhý levandulový pohled.
Překlad tomuto dílu pravda nepomáhá ke čtivosti. Jinak je to starý dobrý Travis McGee, tentokrát méně akčnější a víc zadumanější. A taky mi mi připadne jaksi nostalgičtější, poetičtější a rozhodně nezastíraně brutálnější co do odhalování sexuálně sociálních "vztahů" prohnilé a zdegererované smetánky a jiné lidské spodiny. A Meyer se mi zdá dost odklizený do pozadí, v podstatě takový lepší komparz. Z celé série se jedná o celkově slabší kousek.
Velmi, velmi, velmi dobré byť rozhodně nikoli dokonalé.