BeyondHorizon komentáře u knih

Zaprvé musím říct, že tohle je neuvěřitelně hezky napsané a některé věty a obraty mi vyloženě působily rozkoš. Vtipných momentů také nebylo málo a tak to má být - dokonalé vyvážení mezi seriózností a komičností.
Zadruhé, postavy byly moc hezky vykreslené a charekterizované. I někteří loupežníci, jmenovitě Schweitzer a Roller, kteří nedostali tolik prostoru, si mě dokázali získat. Takové kámoše mít je prostě k nezaplacení. Hlavní postavy, ač mají své charakteristiky, převážně zastupují koncepty (ateismus, křesťanství, archetyp otce a syna). Nejvíce mě zklamala jediná ženská postava v celém díle, Amálie. Ta na rozdíl od ostatních neměla vlastní charakteristiky žádné, pouze se stala zosobněním ženského ideálu a žila pouze svoji láskou ke Karlovi. Je to škoda, měla potenciál pro zásadní ovlivnění příběhu.
Řešení etických otázek a dilemat bylo také zajímavé, dochází k setření hranic mezi dobrem a zlem a zmatení, zda lze vůbec svět takto černobíle rozdělit. Osobní rozervanost postav a rozklad mysli jsem si užívala. Konec byl nečekaný.
Čtenářský prožitek mi lehce rušily překlepy, kterých ve vydání z r. 2005 nebylo málo.
Myslím si, že kniha má rozhodně co nabídnout, nicméně svými klasickými náměty i zpracováním zřejmě nebude úplně pro každého. Chce to trpělivost a chuť transportovat se do oné doby. Předem jsem se vzdala naděje vidět toto někdy naživo v divadle.

5 21.04.2023

Velice krátká kniha s lineární linkou a jednoduchým jazykem. Jde o autorčinu osobní zpověď, kdy s nemilosrdnou upřímností popíše vše tak, jak to je. Stáří a umírání je tabu, o kterém se moc často nemluví... Svět se točí okolo mládí a náš nevyhnutelný konec si málokdy uvědomíme, dokud mu nestojíme přímo tváří v tvář.
V mnohém jsem Beauvoir chápala, ocitla jsem se v hodně podobné situaci a intelektuální cynismus je dobrou ochranou proti zničujícímu smutku, nicméně přirozeně lidskou emocionální stránku zcela nepotlačí a ani by neměl. Bolest a utrpení jsou lidským údělem stejně tak jako radost a štěstí. A rodíme se, abychom umřeli. V tomto bodě se nicméně s Beauvoir neshodneme, projevil se u ní klasický existencialismus a kategoricky odmítla stáří a smrt jako nehumánní, násilné, zbytečné a nespravedlivé. Chápu, z jakých myšlenek vychází a samotné mi přijde stáří mnohdy kruté, se stupňujícími se zdravotními potížemi a bolestmi, slabým a unaveným tělem... Nicméně, odmítnutí samotné smrti se mi jeví jako dětinské a naivní - jde o zcela přirozenou část života, je to cyklus, kterému na zemi podléhá vše, i věci neživé (postupné opotřebování, rozdrolení, zničení). Ano, ne všichni mají to privilegium zemřít "lehkou smrtí", někteří umírají za velice násilných okolností, ale to bohužel není něco, co by šlo změnit. Navíc zejména v západních společnost smrt vytlačována na samý okraj našeho vědomí, je schovávána a nesmí se o ní mluvit, není divu, že nám začala připadat nepřirozená a strašlivá. Jenže nás tento konec čeká všechny a je zavhodno se na takovou chvíli připravit a zejména na čas, kdy nás opustí naši milovaní. Souhlasím však s Beauvoir, že neexistuje správný způsob, jak truchlit. Každý truchlí jinak a každý způsob je validní.
Abych se vrátila zpátky ke knize, je sice kraťoučká, ale očividně může nabídnout mnoho k zamyšlení už jen tématy, která řeší - stáří, rozpad tělesné schránky, etika medicínské přísahy, eutanazie, smrt, truchlení, existencialismus. Ne se vším jsem souhlasila a na můj vkus byl styl psaní příliš jednoduchý, nicméně kniha svůj přínos rozhodně má.

5 04.04.2023

Na toto dílko musí být člověk správně naladěn. Jde o meditativní a duchovní počin a ač je kniha útlá a lze ji v klidu přečíst za jeden den, pro větší prožitek by se měla vstřebávat pomalu. Na každém místě se alepsoň v duchu zastavit, představit si ho, a teprve pak jít dál.
Ač Bašóova pouť trvala několik let a byla jistě strastiplná, text se tohoto tolik nedotýká a může se zdát, že sebrat se a projít velkou část Japonska pěšky je jednoduché. Přijde mi zajímavé si uvědomit, o kolik snazší máme cestování v dnešní době a ač existují jedinci, kteří dobrovolně velké poutníky napodobují a jdou pěšky, pro většinu lidí dnes je toto naprosto nemyslitelné a nemožné.
Velice se mi líbilo propojení prózy s krátkými básněmi, které postihly daný moment a celkově odlehčují a povznáší text. Vybrané obrazy knihu hezky doprováděly. Ačkoliv se mi celkově kniha líbila, mám s ní pár problémů (které se týkají spíš mě než díla).
Největším úskalím této knihy se mi jeví neznalost míst, které Bašó popisuje. Nikdy jsem je neviděla, nenavštívila, a proto jsem byla odkázána pouze na vlastní fantazii. Další přitěžující okolností je neznalost japonských literárních odkazů - za Bašóovými popisy a básněmi se skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá, což Líman v doslovu výstižně popisuje. Ačkoliv vysvětlivek je mnoho, stále nestačí k postihnutí všeho, co se Bašó snažil vyjádřit. Japonci se s těmito odkazy setkávájí neustále a důvěrně je znají, minimálně jsou seznámeni s nejpopulárnějšími poutními místy. Pro nás "zápaďáky" je to však často velká neznámá a může být těžké pro to nalézt porozumění, pokud nechceme pouze brouzdat po povrchu.
Kniha bude dle mého přínosnější lidem, kteří se o Japonsko více zajímají nebo ho studují. Rozhodně nejde o běžné nenáročné čtení, jak jsem již zmiňovala, dílo je zatíženo četnými historickými a literárními odkazy.

5 01.04.2023

Monstrózní bichle, kterou jsem přečetla za 2 měsíce s přestávkami (dávala jsem tomu tak rok). Ač se toho děje opravdu hodně a sledujeme kvantu různých postav a někdy je lehké se v tom všem ztratit, jde o neuvěřitelně čtivou knihu. Fabulace Musašiho života je opravdu mistrná a není divu, že právě toto dílo nejvíce ovlivnilo pohled všech (nejen) čtenářů na nejlepšího japonského šermíře.
Kromě Musašiho sledujeme i cesty různých postav s ním spjatými a díky tomu se nám dostává různých pohledů na život v Japonsku v 17. století. Kniha má opravdu velký přesah a ačkoliv je samozřejmě mnoho částí prací imaginace, víceméně se snaží držet historických souvislostí. Setkáváme se s mnoho filosofickými a náboženskými pasážemi, společenskými konvencemi, zvyklostmi, atd., které byly Japonsku období Tokugawa vlastní.
Kniha má také své nedostatky. Kolikrát mi postavy přišly šablonovité a jednoduché, ale pak jsem si uvědomila, že se kniha možná pokouší být něco jako epos, a v nich také postavy představují spíše myšlenku a princip, spíš než individuálního člověka - tudíž se to snažím nevnímat jako mínus. Nicméně po tom, co se honičky Ocú s Musašim stále opakovaly a prodlužovaly, už jsem opravdu ztácela trpělivost a velmi brzo to ztratilo i svoji humornost.
Další možné mínus jsou přílišné popisy, které nebyly vždy relevantní a rozhodně by se daly zkrátit. Vesměs mi to ale nevadilo, jelikož jsem se do toho světa ponořila, až jsem naopak chtěla popisů ještě víc. Navíc je to pro zájemce skvělá příležitost dozvědět se více o historických souvislostech.
Ke konci mi kniha přišla moc uspěchaná, zejména konec - jako by příběh skončil uprostřed děje. Možná jsem měla moc velké očekávání, protože jsem věděla, co se stane a přesně to se také stalo, ale stále mi tam něco chybělo.
Každopádně můj verdikt je následující: pokud vás zajímá "tradiční" Japonsko, samurajové, jejich filosofie bušidó a fungování japonské společnosti, neváhejte a přečtěte si to. Všechny mínusy jsou vyvážené tím, jaký obrovský vhled do části japonské historie podává. Plus je to neuvěřitelně čtivé i zásluhou skvělého překladu.

5 27.12.2022

"Všechny ubohé literáty pronásleduje neštěstí
nás vždycky nejvíc trápí zima, hlad
Máme dost času na psaní básní
zaníceně čmáráme - a každý z nás je tomu rád
Kdo by však četl díla takových ztroskotanců?
Proto ti radím, přestaň s těmi nářky
I kdybychom psali na nejjemnější rýžový koláč
ani toulaví psi by si nekousli"
(Já bych si teda kousla ráda)

Neorientuji se v historii a kulturní symbolice Číny a proto mi jistě mnoho smyslu uniklo, přestože se poznámky snažily o objasnění. Nicméně i tak na mě mnoho básní hluboce zapůsobilo svojí zdánlivou jednoduchostí, prozřetelností a úderností. Mnoho věcí si uvědomujeme a pociťujeme je stejně jako Chan-šan, ale nezvládneme je vyjádřit slovy tak jako on. Jeho verše jsou velice obrazotvorné a v hlavě mi vždy vyvstala nějaká konkrétní scéna. V kombinaci s krásnými malbami to byl příjemný kontemplativní zážitek.
Tato sbírka mě motivuje zjistit si o buddhismu více. Prozatím se loučím a až se zase s Chan-šanem setkáme a budu v životě o kus dál, snad budu rozumět více básním.

5 27.08.2022

Mám velký problém s tím, když kniha, která má být naučná, obsahuje zprzněné tvary cizích slov a nepoužívá správné termíny. Je zcela očividné, že překladatel není japanolog/neumí japonsky/neobtěžoval se ani zjistit si správnou českou transkripci, jinak by se nemohlo stát, aby se z daimjóa stal damijó či dajmjó (správná forma daimjó se objevila pouze jednou, do třetice všeho dobrého). O to je to horší, že japonština je jazyk s obrovským počtem homonym, a proto je správné zapsání slov kritické.
A jelikož jsem hnidopich, postěžuju si ještě na náhodné použití znaků hned na začátku knihy. Nikde dál už se znaky nevyskytují a knihu pravděpodobně budou číst lidé, kteří neumí japonsky, tak jaký to tam mělo smysl?
Poslední rýpnutí: kresba byla v mých očích dosti ošklivá. Další minus.
Uznám, že jinak kniha podává dobře stravitelný, ač silně romantizovaný, přehled nejzákladnějších pohnutek bušidó, jde ale opravdu jen po nejpovrchnějším povrchu. Raději doporučuji přečíst si Bušidó - Cesta samuraje (Taira Šigesuke).

5 26.07.2022

Dobré pro základní přehled dějin Japonska. První polovina byla skvěle shrnutá, bylo vysvětleno, jak jisté změny ovlivnily celek, byly popisovány větší souvislosti. Nešlo jen o seznam jmen lidí, kteří něco udělali, aniž by z toho jasně nevyplývalo, jaký to mělo dopad na stát a společnost. K tomu bohužel kniha spadla v druhé polovině, kdy se dostáváme k moderním dějinám Japonska. Zejména období Meidži, období největších změn v nejkratším časovém měřítku, bylo v tomto ohledu chaotické. V této části už se kniha nečetla snadno.
Celkově však přínosné a dobré pro odpich na vyhledávání podrobnějších informací pro ty, kteří mají o historii Japonska hlubší zájem.

5 23.06.2022

Výborná sbírka esejů, ze kterých jsem se dozvěděla o japonské mentalitě na 100 stránkách víc, než z některých objemnějších monografií. Tanizaki píše velmi čtivě a osobitě. Nezdráhá se líčit své osobní zkušenosti, na kterých ilustruje některé své závěry, ke kterým došel na základě svých pozorování. Ocitá se totiž na samotném předělu dvou epoch - staré japonské tradice se ostře kříží s moderními západními inovacemi. Navíc má Tanizaki velmi citlivý smysl pro detail. Často mě udivovalo, jakých drobností si byl schopen všimnout a dát je do spojitosti s širším obrázkem. Avšak to je jedna z vlastností pro Japonce typická - jemný cit pro detail, pozorování rozdílů, touha po harmonii... to všechno se podílelo na utváření specifické japonské estetiky, která touží po stínu.

5 26.03.2021

Každému, kdo se mě zeptá na příběh této knihy, jsem schopná vše shrnout do 3 slov: stařecký Battle Royale. Ne úplně přesné, avšak každý si hned získá nějakou představu.
Celá kniha má očividně poukázat na čím dál relevatnější otázku stárnoucí populace v Japonsku, která se stala opravdu velkým problémem zejména pro mladší generaci, která musí vše táhnout. Toto dílo satiricky situaci řeší tím, že "přemnožené" babičky a dědečky staví do ringu a nutí je, aby se vzájemně pozabíjeli. Konečný vítěz tak získá právo na zbytek života, o který po tolika násilí a krutostí zřejmě stejně už nestojí. Setkáváme se s mnoha různými individuály s různými okolnostmi, zkušenostmi a představami o životě - každý důchodce má jiný způsob, jak se se situací vypořádat. Někteří volí sebevraždu, nechají se zabít jinými, snaží se schovat do konce bitvy a jiní se naopak na zabíjení těší, berou to jako nutné zlo, případně se postupně zblázní a zapojí se, protože už jim je vše volné.
Hlouběji kniha nejde, vyobrazuje absurdní a groteskně morbidní situace, avšak jiné (a realističtější) řešení problému na konci nenabízí, ale to ani není smyslem této knihy. Kniha má šokovat a lidi se smyslem pro černý humor i pobavit. Je to vskutku šílená jízda a dokážu si představit, že by z toho mohl vzniknout velice krvavý a absurdní béčkový film (na který bych se pravděpodovbně podívala). Každopádně respekt autorovi, že se v konzervativní japonské společnosti nezdráhal zpracovat toto kontroverzní téma ještě kontroverznějším způsobem.

5 14.03.2021

Sbírka tří povídek, které mě vesměs nenadchly. Četly se velice hladce, avšak v tom je také tak trochu kámen úrazu - styl psaní není ničím zajímavý či odlišný.
Třešňový ostrov je vyprávěním o zkušenostech z druhé světové války stylem à la Remarque, akorát je to mnohem sušší, nezáživnější a podivně neosobní, ačkoli se s námi protagonista podílí o své emoce a myšlenky. Zajímavé však bylo líčení celkové atmosféry na sklonu války, kterou mělo Japonsko prohrát. Nacionální cítění a hrdost, stejně jako strach a touha obětovat svůj nicotný život pro slávu Japonska byli u mnohých jedinců na svém vrcholu, díky čemuž bylo možné zrealizovat něco jako kamikaze, které vypravěč-autor tvrdě odsuzoval. Vypravěč zároveň nechtěl pasivně přijmout svůj nevyhnutelný osud padlého vojáka. Tyto dva odlišné přístupy se pak projektovaly do různých postav příběhu. Potenciál zde byl, ale ze všech povídek mě tato oslovila asi nejméně.
Krátká historie jedné barabizny mě naopak zaujala nejvíc. Kvůli podvodu musí jeden dům sdílet dva naprosto odlišní spolubydlící, kteří se zprvu snaží vycházet a pak je to jen soutěž, kdo koho vyžene. Celá situace má nádech absurdna a tragikomiky, která mi naprosto sedla a pobavila mě. S válkou to nemělo nic společného, jde jen a pouze o psychologii postav, která byla vykreslena pěkně.
Bláznivý drak je poslední a také nejdelší povídka. Sledujeme osudy několika postav, jejichž příběhy se prolínají a doplňují, skáčeme mezi přítomností a minulostí. Ne vždy to bylo přehledné a celkově jsem nepochopila, co se povídka snažila říci, to mi pomohl pochopit až doslov. Některé části byli zajímavější, některé nudnější. Zaměření je tu hlavně na válečné zkušenosti mimo japonské ostrovy (zima, časté přesuny, nedostatek zásob, stesk po domově). Něco málo mi to osvětlilo, ale povídka byla moc zmatená a slabě vykreslená.
Celkově ve mě tato sbírka zanechala neurčitý, rozpačitý dojem. Nečekala jsem nic a moc jsem toho nedostala, přestože tu potenciál byl. Povídky brousily hodně po povrchu, jakoby se bály jít do hlubších a temnějších zákoutí lidské duše. Je také možné, že se něco ztratilo v překladu nebo že se mi pouze nepodařilo zachytit jemnější nuance japonského písemnictví. Každopádně největším přínosem pro mě byl pohled na válku z japonského pohledu.

5 01.11.2020

Četla jsem krásné vydání z roku 1943. Toto byla moje první sbírka japonských básní a musím říct, že se mi takový formát velice zamlouvá. Básně jsou krátké a přesto toho tolik říkají. Většinou se zaměřují na jemné detaily - kapku rosy, měsíční svit, okvětní lístek... Připomíná nám to, že se musíme občas zastavit a obdivovat krásu momentu, všímat si i takových malých a bezvýznamných věcí, které už dávno známe a ani se nad nimi nepozastavíme. Přitom nevědomky provází celý nás život.
Mnoho básní pro mě však nebylo příliš srozumitelných, jelikož mi chybí kontext, který bych velmi ocenila (jako např. u Chrámu plný květů od Límana). Také nejsou uvedeni autoři, což je škoda, i když mnoho z nich asi bylo anonymních.
Velice se mi však líbilo zpracování starého vydání i reprodukce dřevorytů. Sbírka je velice krátká a lze ji přečíst za večer. Lepší je však číst si básně víckrát a v jiných fázích života, není totiž možné je všechny pochopit po prvním přečtení.

5 20.09.2020

S takto roztahaným dějem plných nejrůznějších odboček, které vysávají jakékoliv napětí, které by mohlo vzniknout, jsem se ještě nesetkala. Dočíst tento dvojdíl mě stálo nemalého úsilí a na konci jsem se ani nedočkala toho, na co jsem celou dobu čekala, což mě dost zklamalo, ale vůbec nepřekvapilo.
Co u Murakamiho opravdu oceňuji je originálnost přirovnání a metafor, které naprosto konkrétně popíšou vzhled či vlastnosti zcela běžných věcí a trochu je ozvláštní. Pozornost k detailu je někdy až přílišná, dle mého názoru. Také kvůli tomu je kniha roztahaná mnohem více, než by musela být.
Hlavní věcí, která mě u knihy unavovala a nudila, je absence reálného děje... postavy si většinou o tom, co proběhlo nebo má proběhnout pouze povídají, ale k popisu samotné akce už nedochází, nebo velmi poskrovnu. Dialogy jsou sice vykresleny velmi pěkně, ač ne vždy realisticky (což není problém), ale někdy je jich až příliš. Je dobré nechat postavy jednat a nechat jejich činy mluvit samy za sebe, ne vše vysvětlovat skrz dialogy a monology. V tomto ohledu mi styl vyprávění opravdu nesedl.
Zajímavou věcí na tomto příběhu je výskyt a zároveň absence záhady. Po celou dobu vlastně nemáme ponětí, jak a proč se postavy ocitly v novém světě a kdo vlastně jsou ti, proti kterým jdou. Vysvětlování a různých hypotéz se sice dočkáme až až, v podstatě se ale nedozvíme nic moc. Kniha má přes 700 stran. To už je opravdu umění.
Další zajímavou věcí, které jsem si všimla po přečtení několika jeho knih, je Murakamiho záliba v dysfunkčních a lehce (či více) deviantních sexuálních životech jeho protagonistů. Toto je prý produkt japonské represivní společnosti a kultury a v literatuře je to prý běžné. Pokud je toto pravda, pak se asi není čemu divit, ale na mě některé erotické scény působily moc křečovitě a do příběhu mi vůbec nezapadaly, jako by byly navíc a měly sloužit jen pro potěšení autora. Mně osobně trochu kazily prožitek z knihy.
Překlad plný překlepů a chybějících písmenek, které bijí do očí, tomu všemu také moc nepřidal.
Další díl přečtu, ale také s velkým vynaložením sil. Murakamiho styl psaní vám musí sednout, jinak to bude běh na dlouhou trať.

5 15.08.2020

Tak trochu netradiční peklo, kde na vás nechrlí plameny a rohatí pekelníci vás nepopichují vidlemi do zadnice, abyste se uložili do vařící lázně v kulatém kotlíku a proměnili se v člověčí vývar. Ne, tady ani nejprve nepoznáte, že jste mrtví, a pak se chtě nechtě musíte stát součástí myšlenkového guláše, kde se flashbacky z minulosti prolínají se sny, a musíte se potkat s lidmi, které byste za živa nejradši už nikdy neviděli. Prakticky je vám dána šance vyrovnat si účty a pak být bez lítosti odeslán někam dál. Peklo je zde totiž jen jakási mezi stanice.
Oceňuji originální nápad, snadno čitelný styl a občasný sarkasmus. Dílo je velmi chaotické, což asi dává smysl, když se ocitáme v pekle, ale ruší to čtivost - přestože se kniha čte velmi snadno, trvá dlouho ji přečíst, protože když se do příběhu nedokážete ponořit, začínáte se nudit. Což byl můj případ. Kniha má na svoji délku příliš mnoho postav a příliš mnoho různých útržků z jejich života, které nutně nenavazují a složit si z toho větší celek stojí značné úsilí.
Řekla bych, že kniha vám dá i něco k zamyšlení, pokud jste ochotni v tom všem hledat nějaký smysl. Pokud knihu přečtete pouze povrchově a nepozastavíte se nad ní, velmi snadno na ni zapomenete. Což bude pravděpodobně za nějakou chvíli i můj případ, bohužel. Nápad měl velký potenciál, ale způsob zpracování mě až tak neuchvátil.

5 31.07.2020

Po otřesech je soubor lehce (či více) surreálních povídek, které spojují události, které se staly roku 1995 v Japonsku - zemětřesení a útok v metru. Tyto události jsou však zmíněny pouze jen tak na okraji a de facto se jich příběhy téměř vůbec nedotýkají. Spíše jsou jen jakýmsi katalyzátorem pro změny, které by v životech lidí nastaly tak jako tak. To je nejspíš to, co mě docela zklamalo. Podle anotace (jiná než zde) jsem čekala, že to bude ústřední téma. Vím, že Murakami není žádný reportér, ale zajímaly by mě příběhy skutečných lidí, kterých se to dotklo. Samozřejmě nemám na mysli přímou výpověď zážitků, stačila by viditelná inspirace realitou. Když už nic jiného, tak aspoň, aby ty události hrály v příbězích důležitější roli. To se však nekonalo. Přesto však musím uznat, že má autor fantazii a psát rozhodně umí - neustále mě překvapují jeho originální asociace a přirovnání. Nejvíce mě bavila alegorická povídka s Žabákem, ostatní mě až tak nezaujaly. Problém se zdá být ve formě, některé nápady byly velice zajímavé, ale potřebovaly by být více rozvedeny, tudíž jako povídka nefungují.
Na oddychové čtení asi dobré, bohužel mě tato sbírka nedonutila se zamyslet nad něčím konkrétním a o atmosféře té doby jsem se také mnoho nedozvěděla.

5 22.07.2020

Abych byla upřímná, tohle bylo pro mě docela zklamání. Obecně si zachovávám odstup od populárních knih, protože vím, jak to končí, ale tentokrát jsem tomu dala šanci. Název samotný mě zaujal.
Řekla bych, že je kniha populární hlavně proto, že je napsána pro ty z nás, kteří se k Charliemu dokáží přirovnat. I když se kousek po kousku měním, pořád jsem z větší části velmi pasivní a nekonfliktní člověk, který je radši sám a myslím, že jím taky zůstanu. Tato kniha má být pozitivním vlivem a ukázat, že přece jen je lepší se do toho života trochu zapojovat. To je hezké a já naprosto chápu o co se autor snaží, ale to provedení a styl psaní je otřesný.
Za prvé, ten cringe, jakým jsou dialogy i monology, je téměř nesnesitelný. Já vím, že to má být melancholické a někdy i naschvál klišé, ale jak je to podané... to mi prostě fakt nevyhovuje. Působí to na mě moc jednoduše.
Za druhé, tahle kniha je neuvěřitelně nudná. I scény, které by mohly být poměrně zajímavé, ve mně nic nevyvolaly. Žádné emoce.
Přiznávám se, že mi možná některé věci unikly, jelikož jsem poslouchala anglický audiobook a to ještě s velkými pauzami, ale myslím, že moje zvýšená pozornost by hodnocení knihy nezvýšila. Spíš naopak.
Chtěla jsem dát nižší hodnocení, ale konec knihy, který byl rozhodně nečekaný a zpráva, kterou nese a některé myšlenky si zaslouží alespoň tohle.

5 02.01.2019

Kniha je psaná velmi čtivě, ale obsahově mě velmi nudila. Vůbec jsem se příběhu nechytla a nezajímalo mě, co se postavám děje. Kromě Nicka, vypravěče, mi nikdo sympatický nebyl. Ke konci už to bylo lepší a samotný konec mi přišel příhodný, ale celkově mě to nenadchlo a vracet se nejspíš nebudu. Jen mi vrtá hlavou, co je na této knize tak skvělého, že jde o jednu z těch knih, kterou by každý za svůj život měl alespoň jednou přečíst.

5 04.12.2018

No. V této knize se toho hodně událo. Ohromuje mě, jak moc se liší od filmu, který byl jednoznačně nejhorší ze série (i proto si ho snad pamatuji nejméně). Je tu mnoho věcí, které se mi líbily a nelíbily.
Plusko dostává množství informací a délka knihy. Oproti tomu, jak už jsem psala u předchozího dílu, i tady hlavní děj trval moc krátce, asi jen 3 kapitoly. Kniha má 38 kapitol. U jiné série než HP by mi to vadilo mnohem víc.
+ za Lunu, testrály a kritiku manipulativnosti médií.
- za puberťáckého Harryho a Umbitchovou, ze které se mi dělalo fyzicky zle.
Na mém žebříčku je zatím tento díl na druhém místě, hned po Vězni z Azkabanu.

5 11.08.2018

Jediné, co mě zatím u této série mrzí je, že knihy jsou tak krátké. Mnoho věcí nebylo rozvedených a děj byl napsán úsporně, zůstalo jen to nejdůležitější. Děsí mě, jak rychle se knihy přečtou. Klidně bych přečetla 500 stránek navíc o nějakých nedůležitých událostech každodenního školního života HP, jen abych v jeho světě mohla zůstat o něco déle.
Film prakticky vystihl téměř všechno. Ne všechno mi ale bylo úplně jasné a po přečtení knihy do sebe všechno konečně krásně zapadá. Jen, jak už jsem psala předtím, mě zklamal popis. Boj s baziliškem byl popsán téměř v jediném odstavci a to je na mě moc rychlé. Chci víc detailů!

5 01.07.2018

Slezské písně jsou velmi osobité a snadno poznatelné. Popisují pochmurný a těžký život tehdejších obyvatel, stejně tak jako útlak českého jazyka. Pokud budu upřímná, polovině básní jsem nerozuměla, nicméně toto z básní přímo křičí. Na mém neporozumění se z velké části podílí nářečí či zastaralé výrazy a hlavně fakt, že neznám Slezsko. Nikdy jsem tam nebyla. Myslím, že těmto básním mohou skutečně porozumět jen sami Slezané, protože byly psány hlavně pro ně.

5 29.03.2018

Jedna z nejdepresivnějších a nejodpornějších knih co jsem četla. Čisté, koncentrované zlo se silnou dávkou šílenství. Musím říct, že jde o velmi zajímavou a jedinečnou knihu. Takových počinů je málo. A možná je to dobře. Tušila jsem, do čeho se pouštím, ale překvapil mě způsob, jakým byla napsána. Ta přirovnání a metafory jsou prostě krása.
Na příběh stačí jediné slovo - šílenství. Je zbytečné psát něco víc, protože to ani nejde popsat. To si musíte prostě přečíst. Celé mi to přišlo jako alegorie něčeho, čemu nemám šanci porozumět. Možná by mi pomohlo, kdybych znala Bibli. Možná to ale ani žádný hlubší význam nenese a já se z toho snažím vyhrabat víc, něž je potřeba, což je dost možná právě tenhle případ.
Na tuhle knihu určitě jen tak nezapomenu. Doslov mi pomohl porozumět, když už ne knize samotné, tak alespoň okolnostem za jakých vznikala, takže Shoenfeltovi děkuji.

5 10.12.2017