BeyondHorizon komentáře u knih

Tak trochu netradiční peklo, kde na vás nechrlí plameny a rohatí pekelníci vás nepopichují vidlemi do zadnice, abyste se uložili do vařící lázně v kulatém kotlíku a proměnili se v člověčí vývar. Ne, tady ani nejprve nepoznáte, že jste mrtví, a pak se chtě nechtě musíte stát součástí myšlenkového guláše, kde se flashbacky z minulosti prolínají se sny, a musíte se potkat s lidmi, které byste za živa nejradši už nikdy neviděli. Prakticky je vám dána šance vyrovnat si účty a pak být bez lítosti odeslán někam dál. Peklo je zde totiž jen jakási mezi stanice.
Oceňuji originální nápad, snadno čitelný styl a občasný sarkasmus. Dílo je velmi chaotické, což asi dává smysl, když se ocitáme v pekle, ale ruší to čtivost - přestože se kniha čte velmi snadno, trvá dlouho ji přečíst, protože když se do příběhu nedokážete ponořit, začínáte se nudit. Což byl můj případ. Kniha má na svoji délku příliš mnoho postav a příliš mnoho různých útržků z jejich života, které nutně nenavazují a složit si z toho větší celek stojí značné úsilí.
Řekla bych, že kniha vám dá i něco k zamyšlení, pokud jste ochotni v tom všem hledat nějaký smysl. Pokud knihu přečtete pouze povrchově a nepozastavíte se nad ní, velmi snadno na ni zapomenete. Což bude pravděpodobně za nějakou chvíli i můj případ, bohužel. Nápad měl velký potenciál, ale způsob zpracování mě až tak neuchvátil.

5 31.07.2020

Některé nápady byly fakt dobré a kresba je naprosto nádherná, ale zdá se, že scénář není autorovou silnou stránkou. Dialogy působí velmi kostrbatě a strojeně, objevují se obvyklá klišé a viditelné logické nesouvislosti (pro někoho možná maličkost, ale když si toho v tak krátkém útvaru všimnete, dost to ubírá atmosféře příběhu). Problémem se zdá být i délka příběhů - opravdu by stálo za to některé z nich natáhnout. Nejvíce mě zaujaly Balónky oběšenců, Dlouhý sen, Velectění předkové a Tuk, kterým velmi pomohl právě originální nápad, na kterém většinou stojí všechno ostatní. Další příběhy tak inovativní nejsou a proto velmi snadno spadli do klišé, a tím pádem ztratili atmosféru, která by je mohla dělat děsivými.
Celkově pro mě tato sbírka byla spíše zklamání, jelikož velmi očividně vyšly najevo špatné vypravěčské schopnosti Ita. Přesto však oceňuji výbornou kresbu a pár dobrých nápadů. Plusem jsou i doslovy za každou povídkou, které objasňují okolnosti vzniku a co se vlastně autorovi honilo hlavou. Upřímně, některé nápady ze zápisníku zněly mnohem zajímavěji, než co z nich nakonec vzniklo ve finální podobě.

6 22.07.2020

Po otřesech je soubor lehce (či více) surreálních povídek, které spojují události, které se staly roku 1995 v Japonsku - zemětřesení a útok v metru. Tyto události jsou však zmíněny pouze jen tak na okraji a de facto se jich příběhy téměř vůbec nedotýkají. Spíše jsou jen jakýmsi katalyzátorem pro změny, které by v životech lidí nastaly tak jako tak. To je nejspíš to, co mě docela zklamalo. Podle anotace (jiná než zde) jsem čekala, že to bude ústřední téma. Vím, že Murakami není žádný reportér, ale zajímaly by mě příběhy skutečných lidí, kterých se to dotklo. Samozřejmě nemám na mysli přímou výpověď zážitků, stačila by viditelná inspirace realitou. Když už nic jiného, tak aspoň, aby ty události hrály v příbězích důležitější roli. To se však nekonalo. Přesto však musím uznat, že má autor fantazii a psát rozhodně umí - neustále mě překvapují jeho originální asociace a přirovnání. Nejvíce mě bavila alegorická povídka s Žabákem, ostatní mě až tak nezaujaly. Problém se zdá být ve formě, některé nápady byly velice zajímavé, ale potřebovaly by být více rozvedeny, tudíž jako povídka nefungují.
Na oddychové čtení asi dobré, bohužel mě tato sbírka nedonutila se zamyslet nad něčím konkrétním a o atmosféře té doby jsem se také mnoho nedozvěděla.

5 22.07.2020

Kniha vypráví o osudech jedné vesničky kdesi v Laponsku, kde panují drsné podmínky. Dozvídáme se o každodenním životě obyvatel, o jejich útrapách a o událostech, které jsou téměř na denním pořádku, jako krvavé rvačky a nezávazný sex. Přestože valná většina vesničanů věří v Boha a chodí na pravidelná shromáždění, i při kázání a fanatickém vyznávání se očividně oddávají hříchu (osahávají se navzájem, apod., a to i včetně kazatele).
To ale není zas tak důležité. Obecně řečeno, tamní lidé se s ničím moc 'nesrali'. A stejný je i styl, jakým Mukka své dílo napsal (jako 20letý, mimochodem). Je plný nářečí a věcných popisů jak přírody, tak i událostí. Důležité scény (jako pohřeb, porod či sebevražda), které by v jiných knihách byly rozvedeny na několik stran, ne-li na celou kapitolu, zde zabírají většinou pouhý odstavec. Autor nezachází do žádných detailů a nepřidává žádné barvité přívlastky. Napíše to jen tak, jak to je. Netřeba dále dramatizovat bolestné a silné zážitky. Na takový život už jsou Seveřané zvyklí, je potřeba to nějak přejít a přežívat dál.

2 02.07.2020

(SPOILER) Velice slabý odvar, co se humoru týče. Některé scénky byly přinejlepším úsměvné, ale nic víc. Povětšinou jsem se velmi nudila a nutila se knihu dočíst.
Myslím, že potenciál se ztratil někde v překotném a fragmentovaném stylu vyprávění, kvůli kterému jsem ani neměla šanci vyvinout nějaké sympatie k zaběhlému novináři. Název Zajícův rok je pak výstižným názvem. Události se stávaly postupně čím dál víc bizarnějšími a konec mě zanechal lehce zklamanou. Předpokládala jsem, že se pan Vatanen vrátí zpátky do normálního života, ale to by pak v člověku zanechalo pesimistický dojem, což asi většina lidí neocení, zvlášť když má jít o humoristickou knihu.
Je to těžce oddechová kniha, zábavná pro mě nebyla, ale pro jiné možná bude. Přínosná byla popisem finské přírody a zdejších běžných jevů - je to neustálý boj s přírodou.

2 23.06.2020

Námět se mi velmi líbil, postavy byly realisticky charakterizovány a zpracovány a mozaika skládaná z pohledů více postav nám nabídla hlubší pochopení pro příběh. Přesto, jak již bylo v komentářích zmiňováno, koncept nebyl zvládnut dobře stylisticky.
Trvalo mi dlouho knihu přečíst, jelikož mě místy až zoufale nudila a do čtení jsem se musela nutit. Příběh sám obsáhl příliš dlouhou časovou linku, která nutně musela být příliš fragmentována, aby se do knihy vešly perspektivy tolika postav. Tak dostáváme různorodé útržky, momenty, zážitky z života různě starých členů rodiny a tak se příliš narušuje kontinuita příběhu - nemohla jsem se do něho pořádně ponořit. Kinnunen si také očividně vypůjčil tzv. metodu ledovce, tudíž neříká vše a čtenář si musí valnou většinu věcí domyslet, což někdy funguje a někdy ne. Zároveň celý příběh provází vyčerpávající popisy stavby domu, který je očividně jakýmsi symbolem a odrazem celé rodiny. Nicméně jelikož nejsem stavební nadšenec ani architekt, táhlé popis jednotlivých místností, plánů a zatloukání hřebíků jsem nedokázala ocenit.

2 21.06.2020

Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě.
Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií.
Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.

1 21.06.2020

Fosse má jiný a velmi specifický styl psaní. Myšlenky jsou cyklicky opakovány až maniakálním způsobem, což nás uvádí do myšlenkového prostoru naší hlavní postavy - Larse Herterviga (který mimochodem skutečně existoval a obrazy má pěkné... takže si nevymýšlel, že uměl malovat). Moc věcí se o něm nedozvíme, příběh začíná někde uprostřed, někdy musíme číst mezi řádky a domýšlet si. A jelikož se jedná o příběh schizofrenika, realita se velmi často prolíná s halucinacemi, někdy až neoddělitelně, tudíž zmatení narůstá.
Uznávám, že jde o velmi zajímavý počin, nicméně myšlenkový guláš se mi velmi špatně trávil (sama nemám své myšlenky zrovna srovnané) a příběh to pro mě také nemohl zachránit, jelikož zde ani nehrál důležitou roli. Tak proto mé relativně nízké hodnocení.

1 21.06.2020

Bělidlo je krátký dramatický počin (je poznat, že to bylo zprvu myšleno jako divadelní hra), který má jednoduchý a trochu banální konflikt, rychlý spád a přehnané vyústění. Co jsem si z této knihy odnesla je fakt, že komunikace je opravdu důležitá. Lidé se často nechají něčím zaslepit (nejčastěji nenávistí) a pak už nechtějí poslouchat, věří jenom tomu, čemu chtějí a překrucují si realitu podle sebe.
Kniha je velmi jednoduše, bohužel musím říct, že až primitivně napsána. Postav je na tak krátký román mnoho, tudíž působí ploše a příběh je lehce přehnaný. Probíhá i jakási snaha o symbolismus, jelikož kniha se otáčí okolo bělidla (- bílá - čistota - nevinnost), ale bohužel to bylo přímo do očí řvoucí. Není toho mnoho, nad čím se lze zamyslet, alespoň tedy pro mě.

1 18.06.2020

Ty si snad myslíš, že něco znamenáš? Ty si snad myslíš, že jsi lepší než my? Ty si snad myslíš, že na tebe něco nevím?
Velmi atypicky psané dílo, což oceňuji. Nedostane se nám žádného jasného a chronologického příběhu, máme k dispozici pouze útržky, fragmenty myšlenek člověka, který se snaží najít sám sebe. Kniha je jakýsi chaotický zápisník, který slouží ke zkoumání vzpomínek, zejména na dětství, o kterých se Espen domnívá, že vedly k onomu osudnému činu, se kterým se nemohl vyrovnat.
Nejdůležitější ze všeho je tzv. Zákon Jante, který Espena pronásleduje od dětství do dospělosti, který je přímou kritikou maloměšťáckého způsobu myšlení a který je Norům očividně blízký, jelikož se tento pojem z knihy ujal jako fráze (alespoň podle tvrzení wiki). Nicméně vše, o čem Espen píše, je subjektivně zabarvené, i když danou věc podává jako fakt.
Nebudu lhát, knihu jsem četla velice, velice dlouho (cca měsíc a půl), což je u mě opravdu nezvykem. Musela jsem si ji "dávkovat", rozhodně to nebylo tak, že mě děj vtáhl a nemohla jsem knihu odložit. Jak jsem říkala, tady totiž žádný děj není. Dostává se nám pouze mozaiky zdánlivě náhodných vzpomínek, ze kterých se pokoušíme něco složit, stejně jako Espen. Je to kniha, která vyžaduje hodně přemýšlení a pokud se nám podaří dobrat nějakého závěru, stejně jako Espenovi, pak jedině hurá pro nás. Přiznávám se, že si nejsem jistá, zda mně se to podařilo.

2 18.06.2020

Pro studenty středních škol nejspíš dostačující. Jde o stručné shrnutí důležitých směrů, jmen a děl, která bychom měli znát, formou studentských výpisků. Nicméně některé popisy, poznámky či úvody jsou očividně ovlivněny autorovým subjektivním názorem, který se mi zdál nemístný a značně ubíral na profesionalitě. Pár informací nebylo přesných a celá skripta doprovázely různé překlepy.
Určitě toto nedoporučuji vážným zájemcům o umění, kteří se chtějí něco dozvědět.

Hlad. Může být chápán ve svém prvotním významu, jako fyzický stav, nebo v přeneseném významu, např. intelektuál, který hladoví po vědomostech. Knížka pojednává o tom prvním, ale já z nějakého důvodu očekávala, že se bude týkat toho druhého.
Přestože takové téma přímo vybízí k naturalistickým popisům lidského utrpení, kniha má lehce romantický nádech. Hladovějící novinář se snaží stůj co stůj hájit svoji hrdost a nechce se "snížit" na úroveň pouhého žebráka, aby vůbec přežil. To je pěkná idyla, která však samozřejmě nemůže dlouho trvat, pokud člověk opravdu nechce zemřít.
Stavy zběsilé inspirace a zoufalé umělecké vyprahlosti byly líčeny působivě, stejně jako omámené stavy, kdy si člověk není jistý, zda je to sen, či skutečnost. Kniha začíná tak nějak uprostřed, nemá pořádný začátek ani konec, jako byl to byl pouze jeden úsek z života člověka a je na nás, co si z toho vezmeme.
Od knihy jsem asi očekávala víc, než se mi dostalo. Napsaná je pěkně, ale celkově tomu něco chybí.

2 18.06.2020

Mistra a Markétku jsem přečetla podruhé a nyní můžu s jistotou říci, že se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších knih. Nejvíce na knize se mi bezesporu líbil styl psaní - dramatický, popisný a přitom lehký na čtení a s dávkou ironie, která se tváří nenápadně, ale přitom vás celou knihou provází.
Líbilo se mi komické absurdno samotného děje a zdánlivě neexistující pointa příběhu. V knize na nás vyskakují jména ze všech stran a později se vrací, tudíž je potřeba vnímat a pamatovat si je, pokud se v dění nechceme zaplést a ztratit se v něm jako tamní obyvatelé Moskvy. A jako by zamotané klubko hlavního příběhu nestačilo, některé kapitoly jsou věnovány zcela jinému příběhu o Pilátovi Pontském, který však s hlavním úzce souvisí, tudíž tu máme také román v románu.
V díle se najde mnoho symbolů (zejména biblických) a intertextovosti (odkazy na jiná díla), tudíž věřím, že dílo nestačí přečíst jen jednou, aby člověk na vše přišel. Naopak lze knihu přečíst víckrát a pokaždé v ní najít něco nového.
Dle mého názoru knihu lze číst jen povrchově, jelikož hlavní děj mi přijde dostatečně zábavný, avšak příběh jde mnohem více do hloubky, pokud se v něm snažíme najít smysl. Přestože mě bavila snad každá strana tohoto románu, trvalo mi dlouhou dobu ho přečíst, přece jen jde o složitější dílo a vyžaduje neustálou pozornost.
Doporučuji přečíst si vydání z roku 2016 (Rybka Publishers), které má velké množství ilustrací od Borise Jirků. Jeho znepokojující malby neskutečně dokreslují atmosféru příběhu a jsou velmi originálně a kreativně zpracované.

24 23.04.2020

Nepochybně jde o velmi silné dílo, výborně napsané. Netřeba vypisovat všechny přednosti, zmiňují je tu ostatní komentáře. Pouze bych ráda dodala, že toto dílo by měli přečíst alespoň jednou v životě všichni, jelikož je to "opravdová" kniha o válce.
Nelíčí nějakou strategii, ideologii,... Vypráví o tom, co skutečně člověk, voják, prožívá v daném momentě na bitevním poli. V té chvíli nemyslí na to, jak to těm druhým "osolí" (pardon za neuvěřitelně hloupý výraz, v tuto chvíli mě nic lepšího nenapadlo), ale pouze se snaží přežít. Dožít se druhého dne je náhoda. Ano, částmi je to "nudné", ale měli bychom si uvědomit, že každá chvíle klidu, každé sousto jídla, každý úsvit slunce jsou pro vojáka spásou. Je to důkaz, jak málo stačí vojáku na frontě ke štěstí. A je to sakra smutné.
Voják uvidí a zažije věci, o kterých ostatní jen slyší a představí si je, ale nikdy je skutečně nepochopí a druhý den na ně zapomenou. Vojáci takový luxus nemají. A to mezi nimi a ostatními vytvoří nepřekonatelnou propast. Nakonec vyvstává otázka, proč vůbec bojují s nepřáteli? Vždyť to jsou úplně stejní obyčejní lidé, akorát všichni dostali ten samý rozkaz - zabíjet. Čin, který je odsuzován jako smrtelný hřích, dokud se nestane nařízením.
Na konec dodám, že tato kniha vás účinně zbaví jakýchkoliv romantických a naivních iluzí o válce, pokud jste vůbec nějaké měli.

15 15.01.2020

Zcela souhlasím s komentářem Ony. Po cca prvních 10 stránkách jsem začala přeskakovat a když jsem pochopila, že stejným způsobem je napsána celá kniha, tak jsem toto dílo raději odložila. Celé je to napsané v náhodných úryvcích historie, které jako by měly vzájemně souviset a něco dokazovat, jenže záměr není zcela jasný a pravdivost textu také ne.

Velmi rychlý přehled základních informací, co se propagandy týče. Najdete zde různá rozdělení typů propagandy, jakým účelům může sloužit a hlavně jakých prostředků propagandisté užívají k manipulaci. Učebnice se velmi stručně věnuje i historii. Na konci se nachází krátké spekulace o tzv. médiokracii.
K tomuto textu jsem přistupovala s jistou dávkou skepse, protože jak už tomu je u všech děl, které se věnují propagandě, je velmi lehké k ní sklouznout. Myslím si ale, že v tomto případě se podařilo zachovat jistou objektivitu. Odkazů na specifické události v minulosti není mnoho a uvádí se spíše obecné příklady. Lze však najít pár očividných narážek.
Text odkazuje na mnoho zdrojů a na konci je celý seznam doporučené četby pro ty, kteří se tématu chtějí věnovat více do hloubky. Vytkla bych překlepy, které působí, jako by si autor po sobě text ani jednou nepřečetl. Jak učebnice sama uvádí, má sloužit pouze jako zcela prvotní úvod do problematiky.

2 14.01.2020

Díla Borovského jsou plná satiry a kritiky. S ohledem na dobu, kdy psal, musím uznat, že se opravdu s nikým nemazlil a nebál se vyjádřit svůj názor, který hezky zaobalil do humorných veršů.
Tato sbírka (Fortuna Libri, 2017) je skvělý úvod k tomuto autorovi a navíc knihu doprovází ikonické kresby Josefa Lady. Pěkně zpracované!

2 31.10.2019

(SPOILER) Čekala jsem, že mloci budou mnohem agresivnější a válka začne dříve (ne na posledních 80 stranách), byla jsem překvapena. Mloci jsou vlastně dost sympatičtí tvorové, brání se pouze v krajních mezích a snaží se vyjednávat, pokud možno, nenásilnou cestou. Válka de facto začala z jejich nouze a z lidského strachu. Je to příběh o tom, co se stane, když lidstvo na sebe vezme odpovědnost větší, než dokáže unést.
Líbilo se mi, jak realisticky Čapek mločí otázku pojal a že se nedíváme očima jediné osoby, ale že dění sledujeme z globálního hlediska. Je znát, že Čapek si mloky promyslel do nejmenšího detailu a i když je množství informací o nich možná až nadbytečné, oceňuji to. Novinové útržky byly hezkým stylistickým doplňkem, který dotvářel atmosféru, jenže mě také zpomalovaly. Druhá část knihy se vleče a plynulé čtení se ruší tím, jak pořád musíte skákat mezi "poznámkami pod čarou". To je asi jediné, co mi na knize vyloženě vadilo.
Myslím, že (nejen) fanoušci dystopie by tuto knihu rozhodně neměli přehlédnout, jelikož je kniha stále relevantní. Čapek viděl dopředu. Fakt, že knihu napsal těsně před 2. světovou válkou, jen přidává na ponurosti.

11 31.10.2019

Film jsem tedy ještě neviděla, proto nemůžu porovnávat a kritizovat knihu, jak to tady dělají všichni ostatní.
Dle mého názoru to je velmi pěkně a zajímavě napsaná kniha. Je to skoro tak trochu proud vědomí, myšlenky hlavní postavy jsou tady a pak zase tamhle, najednou si vzpomene na něco v minulosti skrz nějakou asociaci, potom jsme zase v přítomnosti a sledujeme lidi okolo. Je to styl, který nevyhovuje mnoha lidem.
Příběh je vlastně velmi jednoduchý a krátký, skoro taková povídka. To ale knize rozhodně neubírá, popis postav je velmi dobře zvládnutý, jen je třeba se trochu zamyslet, vše není řečeno na rovinu.
A ta poslední věta... vyjadřuje všechno. Musela jsem se smát.

Edit:
Tak jsem film zhlédla a naprosto nechápu, v čem předčil svoji předlohu. Byl pěkně zpracovaný, ale vynechal několik důležitých scén. Hlavně konec mě dost zklamal, protože tam bylo velmi důležité duševní rozpolcení Miloše při potyčce s Němcem. Celkově to bylo odlehčeno a pojato spíše komicky. Pro mě jednoznačně vyhrává kniha.

8 09.10.2019

Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.

9 27.09.2019