Blue komentáře u knih
Z Finkovek se mi líbila nejvíc, ale četl jsem jich jen několik.
Tohle je prostě úžasný komiks. Ač dospělý, krásně jsem si početl.
Pánské čtení. Mohou to samozřejmě číst i dámy, ale budou se červenat.
Zajímavé, četl jsem to asi před pětadvaceti lety, jako čerstvě dospělý, tedy v tom rozjitřeném věku, a líbilo se mi to, četl jsem to nyní, už ve zralém věku, a líbilo se mi to opět. Takže dílo skutečně prověřené časem. Za sebe doporučuji.
Je to dobré, ale dříve mi Hailey přišel čtivější. Dnes už se zkrátka píše i čte trochu jinak, než před padesáti lety. Zvlášť tato konzumní četba.
Kniha je to nepochybně zajímavá. Čte se velmi pomalu, děj plyne velmi zvolna, je to čtení náročné, není to kniha, kterou můžete číst a zároveň sledovat televizi a vstřebáte obojí a nic vám neunikne. Pohřbený obr vyžaduje plné soustředění. Postupně čtenáře i přes svou pomalost a možná nezáživnost pohlcuje. Má svou zvláštní atmosféru, která se stupňuje, houstne a navnazuje k dalšímu čtení. Čtenář je postupně uveden v očekávání nějakého velkého vyvrcholení příběhu, něčeho překvapivého, a když se to nakonec v cíli nedostaví, protože vše už bylo řečeno cestou, může se cítit trochu zklamán či ošizen. Jako třeba já.
Už jako dítě jsem oceňoval, že Muž pro Oklahomu je více než obyčejný dobrodružný příběh, nedokázal jsem to pojmenovat, ale zdálo se mi, že ta kniha má vyšší kvalitu. Teď jsem si to při opakovaném čtení potvrdil.
Měl jsem obavy, že to nebude nic moc, vždycky jsem si říkal, že budou jen plnit nějaké bobříky, takže to bude spíš nuda. Mýlil jsem se. Je to výborné čtení, samozřejmě pro ty, kdo jsou naladěni na určité vlně. Foglar jistě také není četba pro každého.
Vše bylo řečeno v komentářích ostatních uživatelů, je to kniha opravdu syrová, takřka hmatatelně krutá, smradlavá, nechutná. Takže ačkoliv plně uznávám, že tak nějak to asi doopravdy bylo, četl jsem ji vedle tohoto objektivního uznání i s jistým subjektivním odporem. Ano, je to velmi dobrý příběh, ale opravdu nevím, jestli bych ho chtěl číst znovu. 90%
Já nerad píšu něco negativního, i nyní se budu mírnit. Hugo Haas patří k mým oblíbeným hercům. Já jsem se těšil, že snad konečně někdo napsal pořádnou knihu o této výrazné postavě našeho filmu, knihu, která nebude jen sledem již více či méně známých historek a slepencem vzpomínek jiných osobností. Tohle všechno už jsme mnohokrát četli a věděli, recykluje se to pořád dokola. A byť v Taussigově knize zazní i věci nové, a byť je tato kniha vcelku umně poskládaná, není to ta velká gruntovní biografie, kterou jsem si chtěl o Hugovi Hassovi přečíst. Na tuto knihu stále čekáme.
Příběh sám je neuvěřitelně naivní, plný náhodných setkání, ale jak nás poučuje doslov, jedná se o adaptaci původního Ferryho díla, nikoliv o autentického Ferryho. Pokud bych chtěl být sarkastický, napsal bych, že se jedná o knihu, v níž má doslov větší hodnotu, než samotný román. Ale nechci být sarkastický, a tak to nenapíšu. Potud tedy humor. Nyní vážně: já jsem velmi rád, že jsem si tento kousek pořídil do své sbírky klasických dobrodružných knih a nakladatelství Albatros patří velké poděkování, že se do těchto podniků pouští. Já si dost dobře nedovedu představit, komu je dnes tato kniha určena. Děti jsou už dnes jiné, mají jiné hrdiny, jsou zvyklé na jiný způsob vyprávění. Vychází mi z toho, že tyto knihy jsou určeny nám, co jsme je tak vášnivě četli před třiceti pětatřiceti lety, kdy jich bylo tak zoufale málo. Rád bych se mýlil. I přes mizernou literární úroveň (jako dítě bych to tak možná neviděl) se jedná o velmi záslužný ediční počin. Doplnil jsem si vzdělání, Ferry byl opravdu přímým předchůdcem Karla Maye. Ovšem bez toho doslovu by to nebylo ono, ten kvalitu knihy rozhodně povyšuje. (Píšu tu samozřejmě o vydání z roku 2017)
Spíše epizodicky vystavěné vyprávění, kdy osudy jednotlivých postav sledujeme přes jednotlivé výjevy během necelých deseti let, přitom je tu řečeno vše podstatné a každá z postav má v tomto široce rozkročeném románu své přiměřené místo. Pro českého čtenáře je zajímavé sledovat Josefa II. jako panovníka rozsáhlé říše, u nás je vnímán díky školnímu podání přece jen poněkud zúženě hlavně přes dva patenty. Atraktivní je i líčení počátků slovenského obrození, o kterém rovněž nemáme v podstatě žádné povědomí. Kniha je psána kultivovaně, čtivě, místy až neodolatelně, a narazil jsem pouze na jednu pravopisnou chybu a jedno významově nevhodné slovo, čili i redakčně se jedná o poctivou práci. Já jsem hodně spokojen.
Seriózně je tato kniha nehodnotitelná. Příběhy o Tarzanovi obecně jsou, nalejme si čistého vína, literatura spíše podřadná. Literární kvalitu to nemá v podstatě žádnou a je to záležitost pouze pro nadšence, kterým to z různých důvodů nevadí. Já jsem jedním z nich a k Tarzanovi se pravidelně vracím. Přesto musím napsat, že díl Tarzanovy šelmy je taková slátanina, že bych chápal, kdyby jejím autorem byl nějaký dvanáctiletý nadšenec. Není. I přes tento příkrý odsudek nevylučuji, že se k této četbě zase někdy vrátím. Vysvětlit to neumím a hvězdičkově tyto knihy hodnotit nedokážu.
Když řeknu, že je to poněkud akademicky upovídané, nebudu tím myslet nic jiného, než to, že jsem čekal hutnější obsah, víc konkrétních informací. Ale za čtenářovo očekávání autor samozřejmě nemůže. Pozoruhodné je autorovo tvrzení, že svazy v podstatě samy uvolnily pole a umožnily tak plné vítězství normalizátorů. Zajímavé je také zjištění, že to byl novinářský svaz, který se jako poslední přidal k reformnímu hnutí a jako první ho pak opustil. Čím to je, že novináři (samozřejmě ne všichni) tak inklinují k tomu, aby byli hlásnými troubami momentálně vládnoucího režimu?
Kniha s mimořádně odpudivou obálkou, která ale zase na druhou stranu stoprocentně přitáhne zraky návštěvníka knihkupectví. Text je svěží, jak je ostatně u autora zvykem, takže kromě poučení a neotřelých a inspirativních pohledů na některé společenské jevy a literární díla se člověk při čtení i usmívá. Navzdory tomu, že to vlastně není veselé čtení. Pozoruhodný interdisciplinární počin, který lze upřímně doporučit ke čtení a následnému uvažování.
Myslím, že nejvíce mi vadily časové skoky. Čekal jsem také, že to bude více věnováno tomu "zmrtvýchvstání", tedy tomu, jak se hlavní hrdina zotavuje a bojuje s divočinou. Nakonec to byl takový přelet historie jedné zrady a pomsty. Ale budiž, neočekával jsem, že to bude na ceny, chtěl jsem nějaké westernové čtivo, toho je jako šafránu. Takže buďme rádi aspoň za to.
Kniha je to dost rozporuplná. Co se týká obsahové stránky, je docela solidně našlapaná informacemi, někdy dost detailními. Ale i tady je nevyvážená. Nelze například pominout skutečnost, že samotné akci Tetřev je tu věnováno minimum prostoru, v tomto ohledu je název knihy naprosto klamavý. Chybí tu ty nejzajímavější momenty, například, jak přečkal zátah Murzin, jak přečkal zátah Wolfram, největší střetnutí s partyzány u Lhotské louky. Kniha tak pojednává hlavně o tom, co bylo před akcí Tetřev a co bylo po ní a zabývá se hlavně osudy Niščimenkova zpravodajského výsadku. Co se týká formální stránky, nějakého literárního zpracování, tady byly pasáže, které mě doslova zlobily svou jednoduchostí. Nechci být nijak neuctivý vůči autorovi, ale je to tak. A když starohamerský rodák v knize vzpomíná stylem "mohlo být tak k jedenáctý, když slyšíme nějaký hlasy...", je to vyloženě necitlivé. Zájemcům o partyzánskou historii v Beskydech v posledním roce války ale knihu přesto vřele doporučuji.
Antonín Bajaja umí podmanivě vyprávět, jeho příběhy jsou hluboce lidské, svým postavám rozumí a má je rád. Vše je tu odžité a přesně odpozorované. Je to zralá a moudrá kniha. Jen ten efektní styl plný střihů, kdy se střídají časové roviny i úhly pohledu, mi přišel někdy zbytečně složitý. Ale to je jen můj čistě osobní postesk, mám raději více přímočařejší vyprávění. Rozhodně doporučuji.
Stařík mě moc nebavil, vyloženě mě nudily retrospektivní scény, které příběh zpomalovaly, Analfabetka mi přišla kompaktnější a také vtipnější.
Je to v podstatě katastrofický román, pouze zasazený do budoucnosti a na Měsíc. Nic víc a nic míň než napínavé - ale velmi kultivované - čtení na dovolenou. V dobrém slova smyslu.