Blue komentáře u knih
Možná je to tím, jak byla kniha prezentována, jak byla všude chválena - mne prostě tak moc neohromila.
Ačkoliv se tu nevyskytují žádné vernovské vynálezy, pattří tato knížka, řečeno s mírnou ironií, mezi nejfantastičtější Vernova díla. Mne třeba vyloženě fascinovala indiánská dívka Kayeta, na kterou hrdinové románu narazili na Aljašce. Její kmen zanikl a ona jde do služby k bílým. A pak se ještě dovíme, že umí rusky. Ale dosti ironie, kdo se pustí ještě dnes a v pokročilém dospělém věku do četby verneovek, musí ledacos zkousnout. A já to udělal rád. Byla to příjemná četba. Šíleně naivní, ale já čtu hlavně pro radost. 70%
Napsat, že je kniha plná moudrých úvah a postřehů je poměrně klišovité, nicméně je to tak. Jsou tam místa tak rozkošná, že se dají číst pořád dokola a možná i učit nazpaměť. Na druhé straně tu je ale také dost, a nemyslím to špatně, hlušiny. Míst, která jsou psaním pro psaní, nebo aby se text natáhl. Kniha tak má i pasáže, které by šly ze čtenářského hlediska zkrátit. Ale ty lepší momenty opravdu stojí za to.
Solidní, spíše milé, než nějaké převratné, čtení pro děti s velmi pěknými obrázky. Ty byly také důvodem, proč jsem po knize sáhl. Všechny tři knížky mají stejnou úroveň, jde o spíše klasicky vystavěné jednoduché vyprávění, ovšem někdy s modernějšími stylistickými postupy, takže to není úplně primitivní text "máma solí maso". Nenajdete tu žádné módní zrůdičky, ale víceméně normální hrdiny jako jsou námořníci, respektive námořník, a jeho kamarádi: pes, mořská vydra a papoušek. A v samotném závěru si na své přijdou i romantici. Čtení, při kterém se rodič nemusí před dětmi stydět, co jim to před spaním čte za slátaninu.
Myslím, že se nejedná o román, nebo aspoň ne o román v běžném smyslu. Doznávám ovšem, že sám nevím, kam bych text zařadil. Máme tady několik někdy více někdy méně samostatných příběhů. Pokud bychom chtěli hledat hlavního hrdinu knihy, nebyla by to žádná postava z masa a kostí, ale byl by to zřejmě osud židovského národa za protektorátu. Kniha nese Weilův zřetelný rukopis - sugestivní text na pomezí beletrie a reportáže. Je to opravdu velmi dobrá kniha.
Kniha, která je předchůdkyní Fuksova Pana Theodora Mundstocka, ve své době nepochybně musela působit jako z jiného světa, dnes je spíše pozapomenutá. Stejně tak jako její autor. Velmi pozoruhodný text, najdete tu Kafku, Fukse i Hrabala. Nutno ocenit i brutálně černý humor. S dobovými literárními hrdiny se Weilův hrdina stýká v závěru knihy svým aktivním postojem, který ovšem není tak úplně vysvětlitelný vzhledem k jeho dosavadními pasivnímu postoji. Přítel Materna je z těch nových lidí, kteří otevírají oči těm, kdo ještě neprozřeli. Ale je to jen piha na kráse. Knihu i autora doporučuji k doplnění vzdělání.
Je to pěkné čtení, ale jelikož jsem dříve viděl film, který na námět této knížky vznikl, byl jsem zklamán. Poctivě ale přiznávám, že autor za to nemůže. Jeho text líčí příběh doktora Jana K. z jiného úhlu, měří ho jinou optikou a nemá ambice vytvořit plastičtější obraz. Filmaři přidali další postavy a příběh více rozklenuli. Vznikl film, který je dnes sice opomíjený a možná i zapomenutý, ale který patří k našim nejlepším "válečným snímkům". Vedle něj působí původní literární předloha značně krotce. Ale kdo jste film neviděli, dejte se směle do četby.
Čtěte a uvidíte, že tento mramorovaný klasik měl velký smysl pro humor. A že to byl i skutečně moudrý člověk.
Napůl dobrodružná, napůl didaktická kniha, kterou jsem jako dítě tak úplně nedocenil, protože zkrátka toho dobrodružství tam bylo na můj tehdejší vkus málo. A. V. Frič si své příběhy nevymýšlel jako třeba Karel May (budiž mu země lehká), ale čerpal ze svých vlastních zážitků, které už prostě vždy tak strhující nebývají, a celé to balil do formy, která měla mladého čtenáře poučit a navíc i vychovávat. Nyní, po takřka třiceti letech jsem si Strýčka indiána skutečně užil. Sehnal jsem v antikvariátu vydání z roku 1965 nejen s Burianovými obrázky, ale ještě i s dobovými dokumentárními fotografiemi. A toto skvostné vydání ještě umocnilo zážitek z četby, má to jiný šmak, než sešit z Karavany. Takže jsem jednu hvězdičku přidal.
Tento ediční počin je sám o sobě velmi záslužný. Zajímavý text spolu s úvodem a závěrem, které osvětlují jeho vznik a další okolnosti, tvoří dohromady úžasnou knihu, která, byť je určena primárně mládeži, přinese velké poučení a radost i dospělému.
V televizním dokumentu Gentleman J. Š. Škvorecký říká, že si této své knihy cení nejvíc. Kdysi v Samožerbuchu psal, že nejraději má Prima sezónu. S tím bych souhlasil více. Nevěsta se nepovedla. Se svou "stříhací metodou" tady došel až na samu mez srozumitelnosti, kniha se příliš rozbíhá do několika nesouvisejících celků a není tak úplně čtivá. Což pro Škvoreckého bylo vždycky samozřejmostí.
Po přečtení, a vlastně už při čtení, u mne převládaly spíše rozpaky. Tady opravdu nevím, co tím chtěla autorka říci. Po Tajze je to zklamání.
Tohle je skutečně literatura s velkým L. Občas bývám mile překvapen, když vedle profláknutých spisovatelů z učebnic objevím někoho "neznámého" s originálním rukopisem.
Pozoruhodná kniha, u níž čtenář zažívá velmi rozporuplné pocity. Jelikož po této knize sahá zpravidla čtenář westernů, má pocit rozčarování, že hrdinové jeho oblíbených příběhů byli ve skutečnosti poněkud jiní a vůbec reálie, jež zná z kovbojek, tak úplně neodpovídaly skutečnosti. Na druhou stranu je tento čtenář rád, že se dozvěděl hodně zajímavých věcí a získal určitý nadhled nad věcí. A obrovské potěšení skýtá jazyk, Brdečkova nádherná čeština plná jemného humoru. Měl jsem k dispozici druhé vydání knihy, do níž chtěl údajně autor přispět ještě jednou pistolnickou historií, což už mu pro časné úmrtí ale nebylo dopřáno. Je to velká škoda.
Moje nejoblíbenější verneovka a jedna z mých nejoblíbenějších dětských knih vůbec. A vracím se k ní pořád. Souhlasím, že Dumas je Dumas, ale dodávám, že Verne je Verne. Tahle napodobenina se moc povedla.
Texty jsou různorodé kvality, najdeme tu neodolatelné slovní hříčky i poměrně naivní popěvky. Nejlepší kousky jsou od Emanuela Frynty, jeho veršovánky jsou velmi vynalézavé.
Uf, konečně jsem to dočetl. Vedly mne k tomu v podstatě dvě věci. Knihu jsem chtěl zařadit do čtenářské výzvy a chtěl jsem si přečíst něco ze současné oceňované tvorby. Myslím, že jsem na dlouhou dobu vyléčen. Vracím se k dohánění klasiky.
Kniha se opravdu obtížně hodnotí. Autor to čtenáři nijak neusnadnil, spíše ztížil. O nějakém zážitku ze čtení tedy nemohu hovořit, protože jsem se knihou spíše protrápil. Může za to způsob vyprávění, který je plný retrospektiv a až filmových střihů, kdy se často vracíme do situací, které nebyly dořešeny a teprve zpětně se některé momenty vysvětlují. Ono se to nakonec nějak poskládá a výsledný obrázek je kompaktní a přiměřeně depresivní, ale je to pro čtenáře fuška. Nechám čtyři hvězdičky, protože tři by mi zase přišly málo. Ale není to kniha, kterou bych doporučoval.
Ta knížka je tak naivně bezprostřední a upřímná, až je čtenářsky neodolatelná. Myslím, že je to velmi povedené čtení pro kluky, kteří jsou těmto staromódním dobrodružstvím nakloněni. A pak samozřejmě pro nás nostalgiky. Jen tu bandu záškodníků, o níž hovoří anotace, v knize nehledejte. Asi škodí někde jinde. Tady se opravdu jen loví pumy.