bosorka@
komentáře u knih

Docela sonda do osobnosti pro mnoho lidí morální autority. Havla mám ráda a myslím si o něm že je víceméně dobrý člověk, což se dá říci o opravdu málo lidech. Na druhou stranu je zde k nahlédnutí spíše z té horší stránky, když
Je pod velkým tlakem životních okolností, Peskovani své ženy a zasahování do jejího osobního života je dost za hranou i za danych okolností. Také mi vadí jeho neschopnost vidět skutečné problémy nemajetnych lidí a jeho sebestredne stížnosti na okolnosti života v blahobytu ve kterém vyrůstal. Je také znát, že jeho pověst člověka patřícího mezi tehdejší celebrity ( divadlo, film, univerzity, zahraničí ) a jeho nadměrný dostatek financí, mu jeho vězení oproti ostatním politickým vězňům nezanedbatelne usnadnily. Obdivuhodna je jeho vůle k dobru a jeho schopnost se nenechat zlomit ani otravit šikanu nebo špatným zacházením či beznadejnymi vyhlidkami na budoucnost. Také jeho umění nenechat se vyprovokovat agresivitou a brutalitou vůči jeho osobě ke zlému, pomstychtivemu nebo agresivnimu jednání. I v tech nejtezsich chvílích bývá metodicky a slusny. Filozofické a humanistcke úvahy a pasáže jsou zde osobité, místy téměř jungovské a pro svou spontaneitu se
nepodobaji ničemu co bylo v těchto věcech napsáno. Líbí se mi jeho vztah k Neubauerovi, kterého jsem znala osobně jako profesora a kterého mám ráda i přesto že na něj nakonec zanevreli i nejbližší přátelé. Havel má mnoho špatných stránek a několikrát v životě se dal na zcela zcesti i v tom co reprezentuje, tedy v pravdě a lásce ( treba jeho rozhovor s novináři o tom komu prodal Lucernu je naprostá ostuda). Jeho vztah s Olgou je hodně netypicky a to nejen v tom obdivuhodnem smyslu. Přesto je i tady více znát jeho obdivuhodná a laskava osobnost.


Odskok do mainstreamu (od rozectenych dopisů Olze a dějin světla). Knihy o Harry Potterovi mi přijdou i něčím dobré. Tato detektivní série je ale založená na třech nejodpornejsich klišé dnešní doby. Prvním je kriminálka ( neustálé sledování mrtvol, sériových vrahů a detailů odporných zločinů, které vyřeší charismatický detektiv a tím pro nas zachraňuje svět od těch všech špatných lidí, zde pro uplnou jistotu se stigmatem a pohnutym osobním životem a
vojenskou minulosti za kterou by uronil slzu nejenom každý uvedomely Američan. Druhým je vztah s charismatickou kolegyní nenaplneny tak dlouho, dokud je třeba udržet závislost na kupování dalších dílů citově vyprahlymi čtenáři , třetím je aura celebrit (našeho moderního božstva ateistickoho světa) , se kterými je hl. hrdina spojený, svým původem i vztahem, tito bohové mu obcas hystericky vyjadřují náklonnost a on jimi bolestivé pohrda jakožto zivotem zoceleny zastánce našich morálních hodnot. Vážím si více knih, nebo díla, které moc lidí nečte nebo nechápe, které se podobají skutečnému životu a které se často špatně ctou a přihlásí
se ke čtenáři třeba s větší časovým odstupem, ale zásadně. Mám ale ráda i pohádky a přes všechny výhrady uznávám že autorka má i ve svých dílech nějaký další rozměr pro který je nelze úplně odsoudit jen na úroveň mentality výherních automatů. Je to myslim způsob podrobnejsi pravdy o našem světě (tedy o tom ktery všude převládá). Prijde mi ze dost nepovrchne charakterizuje poměrně povrchni postavy. Nejvíc se mi líbila tahle zápletka a
pak ta první o vraždě modelky. Obě z předchozího důvodu, tedy když se autorka pustí do nejvíce povrchního prostředí a "klišé" (jako je oblast
topmodelingu nebo společenského života na internetu) je z toho ne úplně povrchní záležitost a 'klišé". Přesto mam stále dojem, že neštěstí našeho světa spočívá v tom, že zcela pomijime skutečnost , že hranice mezi autorem čehokoli a jeho dílem je zásadní a nepřekonatelná a hranice mezi detektivem a jeho zlocincem je naproti tomu opravdu tenká.

Na Rackovi mne nejvíce zasahuje jak jeho konec zvýrazňuje a dává najednou jiné znění celemu předchozímu ději. Různé handrkovani a sebestredne manýry i humorne detinske glosy, egoisticka zamilovanost, mateřská preziravost, atd. se způsobem, jakým je podána sebevražda hl. postavy mění v existenciální drama s nadčasovým významem. Čechov rovněž ve svých postavách genialne reprezentuje jednotlive povahove rysy a emoce obsazene v každém z nás. Další vrstvou je výborně zachycena duše autora nebo umělce, podstata tvorby a její zásadní niterna dilemata. Racek jako zvíře mi tu dává analogii s labutí, která by jako symbol byla ale už příliš prvoplanova a příliš západní.

esence italského genius loci, autorka je nadana vyznavacka italskych mravů, zemepisu, umění a gurmanstvi, ale není to jen povrchní cestopis ve stylu P. Mayle, jeji vyprávění má i hlubší a temnější notu, na srozumitelnost a emoce spíše ženské čtení a to je docela vzácné


kniha o všem důležitém (z mého pohledu), autor se zabývá zejména životem v horách, jeho realiemi a jeho hlubší podstatou, je vždy zásadní jakým prizmatem je na téma nazirano, tady je mi úhel pohledu blízký a srozumitelný, uvědomuji si, že jde vzdy vlastne zejmena o autorův pomyslný žebříček hodnot, buď je psáno o tom co mne ( ( v tomto případě na horach) zajímá a nebo o tom co mne nezajímá vůbec, tedy pro každého hory představují něco zcela jiného, autor hory vnímá a prožívá hodně podobně, zajímavé čtení


Ono je tak jednoduché takoveto lidi odsoudit. Ale Fitzgerald odsuzuje hluboce a zajímavě, lépe než většina jiných autorů. Také je trýznivé a poučné sledovat hlavní postavy, které se topí ve vlastní situaci bez možnosti se z ní vymanit. Společným jmenovatelem jsou peníze, což svádí ke zjednodušení, ale autor je mistr v rozpracování a pochopení sdělení, že tak jednoduché to zas není. Autor sám je ztělesněním Ameriky. Ale i Ameriky velkých klasických filmu MGM, jako Velká země nebo Africká kralovna. Člověk u FSF automaticky musí srovnávat s díly Tennesseeho Williamse který je daleko lepší autor, opravdovější psycholog a dokáže zasáhnout ještě daleko hlouběji.


Autor má ve svém způsobu psaní něco neodolatelného. Přestože pohrdam americkými hodnotami i způsobem života (nechci to apriori jen odsuzovat, ale jsem na ně i jejich řeč jednoduše nějak alergická) a nezajímá mě ani jejich kritika, prostě mě nebaví se touto "kulturou" vůbec zabývat a autor i vypravěč se staví trochu do podobné pozice (tedy v tom odsuzování bohatých amiku). Současně ale odkrývá v díle vždy hlubší motivace, které máme všichni společné a úspěšně je tím zařazuje mezi ostatní lidi. To co jeho ústřední postavy nakonec zničí, je v jeho podání tak zásadní, společné, univerzální a politováníhodné, že jeho knihy činí psychologickými romány první kategorie. Při čtení vždy cítím silný osobní rozpor, kdy už už knihu odkládám ( viz. výše a navíc s pocitem, že je mi místy podsouván bulvár maskovaný za světovou literaturu) a přece nakonec nedokážu necist dál. Tady je osoba vypravěče zcela v podobném duchu nebo v tomto smyslu až ikonická. Obrovské morální odsouzení lidí s kterými se přátelí, inteligentní povznesenost a pohrdání jejich životním stylem a povrchními hodnotami, s tím souběžně, je také omlouvá, obhajuje, lituje, odpouští jim. Trochu tedy schizofrenicka situace, ale autentická a částečně omluvitelna (je to američan), a rozhodně čtivá.


Celkový dojem chvílemi malinko ujíždí do laciného románu, ale dílo má i silná místa a je zajímavé. Zejména zachycením poměrně nezromantizovane podstaty přírody a pro jakousi inspiraci z ní, pro svou vlastní přirozenost a sílu osobnosti.


Indiánsky psaná kniha o uprimnosti v mateřství a pralese, vypovídající o Kolumbii syrovou poezií. Hodně mě sedí vypraveccino nazirani na svět a její způsob psaní. Příběh krásně drží pohromadě a vše má své místo a čas. Střet v setkavani moderního a přirozeného světa je jako obvykle pro ten druhy fatální. Mám moc ráda inteligentni ženské psaní tohoto typu. Má tu moc vyvolat emoce a činit svět vrelejsim místem skrze vlastní laskavost moudrost, vytrvalost a vnitřní silu. Na konci autorka malinko vykrádá Tarkovskeho, ale není to nejak samoucelne, ten krvavy kostel poměrně nezbytně zapadá do celého kontextu.


Na mne je celkový dojem/styl knihy příliš americký. Když si tohle odfiltruji do umírněného rámce skutkové stredoevropske podstaty samotného příběhu a smyslu takové katarze, je to přesto silná a uvěřitelna (u mormonu bohužel dost běžná) věc. Autorka tu u nás byla v duši K viz youtube a působila trochu sympatičteji a trochu mene otravne než v knize. S touto formou sebeprijeti se lze částečně ztotožnit a někomu s podobnou naturou snad může pomoci. Je z toho vseho mozneho přesto nejvice patrny, ještě jeden velmi emotivní a silný, pusobivy dojem z nepodlehnuti naprosto zoufale situaci a vydrapani se po svem zase k sobě což bezvýhradně oceňuji.


Diviš kdesi marně touží rozdrtit svět úderem absolutní básně. Valente je této nesplnitelné touze snad nejblíž.

Krásná kniha s výraznou katarzí. Síla obyčejných, uvěřitelných a nadčasových příběhů a geniálně vystavěných charakterů, napsaná krásným jazykem.

Tahle kniha je vážně láska na celý život.. viz. komentáře níže.


Jedna z knih, která je při čtení strhující, člověk má v tu chvíli opravdu velké emoce. Ale vůbec nic moc mi z ní po dočtení nezůstane. Opakem jsou knihy, které se čtou poměrně obtížně, ale jsou schopné se trvale usídlit někde v prostoru mezi naší pamětí a snem, odkud rezonují.


Předně mám z textů zvláštní celkový dojem ženského psaní. Zvolená témata, zahrada, vztah ke spiritualite částečně zbavený obvykleho klišé, opírani se o jednoduche silne artefakty, podmaniva prostota skutečnosti. Vzacna absence sebestrednosti. A rostliny a byliny jako vyrazne ubezniky rozeznivajici situace, žitý cas. Výborná věc.

V. Hanisovou čtu ráda. Sedí mi její mentalita a způsob vyprávění i to, jak píše o svých postavách. Je to vždy napínavé psychologické drama. Civilní a naturalisticky pohled na lidské vztahy. Chování hrdinů velkoryse ospravedlnuje jejich minulost.


Moje oblíbená od autorky. Také tu dejem a jmenem hl. postavy odkazuje na D. Sayersovou, Podivné namluvy lorda Petra. Zajímavé je, že pres všechna tahle pouzivana romantická klišé, jsou obě autorky tak kvalitní a čtené.


Je to anglicky humorné. Málokde jsem se tak pobavila. Místy jsem slzela smíchy.


Krásná, hluboká záležitost. Autor má basnikovu vnímavost i cit pro prozaickou popisnost. Z díla je patrné, že Proust je výjimečný autor. Místy svou analýzou situací a vnitřních hnutí připomíná Kafkovu mentalitu. Na rozdíl od Kafky je ovšem jeho děj podstatně méně paranoidní a více upřednostňuje krásu krajiny , světa a mezilidských vztahů. Jeho styl je humanisticko-filozofický, osobitý a nezaměnitelný.


Moc dobré. Krásná spojení. Lehkost a hloubka. Inspirace. Archaismus mistra.
