boxas komentáře u knih
Této knize se nedá upřít, že když už si jednou zvyknete na Vančurův jazyk, tak vás jeho slova dokážou vtáhnout do děje. A to tak pevně, že ke konci prožíváte osudy loupežníků i jejich žen velice intenzivně.
Nedočetla jsem to, neviděla jsem žádný důvod, proč bych měla v četbě pokračovat. Nudné, místy až nechutné a k uzoufání hloupé.
Nic, kvůli čemu bych se ještě někdy k této knížce chtěla vrátit.
Není to špatné, ale se špionážní tematikou jsou jistě mnohem lepší knihy. Především mi vadil lehce předvídatelný děj.
Ve své době provokativní a (promiňte mi to) i poněkud poťouchlé. Ale i dnešnímu čtenáři či divákovi má jistě co říct.
Díky knize jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informací o počítačových hrách...bohužel někdy na úkor děje samotného.
Tuto knihu jsem četla velice dlouho. Je v ní totiž tolik informací, že se "zhltnout" ani nedá. Ale není to jen výčet suchých, strohých faktů! Autor vás donutí přemýšlet společně s ním. A otázek na přemýšlení tu je neobyčejně mnoho! Od životního prostředí, přes zbraně, atomovou energii, populační křivku atd. atd. A všechno čtivě a s naprostou znalostí tématu!
Jedna z nejlepších populárně-naučných knih, kterou jsem kdy četla. Vřele doporučuji! Tato kniha by neměla minout nikoho, kdo se někdy zamyslel nad tím, kdo jsme a kam směřujeme.
P. S. Víte, co tady po nás zůstane jako absolutně poslední připomínka lidské existence? Co zbude, až lidský druh zmizí jako dinosauři, všechny naše domy spadnou, mosty zmizí, plasty se rozpadnou a dokonce i naše úložiště jaderného odpadu přestanou být pro budoucí živočišné druhy hrozbou? Jaká bude poslední vzpomínka na lidi???
A nebo něco úplně jiného: komu nebo čemu prospěla nejostřeji hlídaná hranice našeho světa, tedy hranice mezi Severní a Jižní Koreou?
Ne, ne! Já vám to nepovím. :-) Přečtěte si tuto knihu!
P. S.
No tak dobře. Řeknu vám to. Hranice prospěla vzácným ptákům, např. jeřábům, protože je tam nikdo neruší při hnízdění.
Příběh čerstvého (skoro patnáctiletého...) pistolníka Rolanda a jen o něco málo starší Susan Delgadové není vůbec špatný, jen si myslím, že měl vyjít zvlášť jako samostatná kniha, ne jako součást hlavního "paprsku" Temné věže. Bylo by to ku prospěchu obou dějových linií. Kdo by chtěl, rozšířil by si svoje znalosti o Rolandově mládí a toho, čím byl utvářen jeho charakter, kdo by nechtěl, spokojil by se se stručným konstatováním, že si Roland v mládí prožil velikou lásku a ta ho poznamenala navždy.
A že by zůstaly nějaké otazníky? Těch je u Kinga vždy dost a dost i tak.
K Pistolníkovi jsem se vrátila po dlouhé době a znovu se ponořila do zvláštního Kingova světa.
Proč?
Protože se mi po něm a jeho hrdinech stýskalo...
Dobrá detektivka, ale je v ní na mne příliš mnoho náhod. A také první část knihy ne a ne nabrat tempo.
Nicméně i přes tyto drobné "chybky" se vám tento díl Milénia nesmazatelně vryje do hlavy a ke konci už jen poposedáte do noci na židli, nebo kde zrovna jste, a svádíte sami se sebou bitvu na téma: To dneska dočtu, i kdybych vůbec nešla spát!
Škoda, věčná škoda, že Stieg Larsson nám už nic nenapíše!!!
Shodou okolností a v rámci Čtenářské výzvy pro tento rok se mi souběžně dostaly do rukou dvě na pohled zcela odlišné knihy.
Erilian Město čarodějů Terezy Janišové a Sextánka Viléma Neubauera. Vydání těchto knih se od sebe liší asi o 80 let a zdánlivě nemůže být nic rozdílnějšího než život Stáni, zhruba šestnácti či sedmnáctileté studentky jednoho pražského prvorepublikového lycea a Kiary, stejně staré studentky Univerzity magie. A přece!
Obě nám jsou představeny jako rozjívené dívenky, které se v tom "zásadním roce" rychle mění v mladé ženy, obě se zamilují do tajemného muže, který je, ó hrůza, UŽ tak starý, neboť mu je něco kolem třiceti. V obou případech se začne jejich chování (a prospěch ve škole) rapidně horšit, obě tají před svojí nejlepší (a vlastně jedinou) kamarádkou jak to tedy s nimi vlastně je, obě, Stáňa i Kiara, jsou zoufale smuté z toho, jestli je dotyčný zajímavý muž (Obliba černé u obou mužů podmínkou!) miluje či nemiluje. A obě se kvůli "úkladům" a kvůli své tajné lásce dostanou až na pokraj smrti. A hele, kdopak do děje náhle zasáhne??? Kdopak si je asi nakonec odvede za "šťastným životem po boku milovaného muže"??? No jasně že ten starý páprda, který umí proměnlivá či jaká kouzla nebo hodlá studovat Asyřany. Podobnost obou knih je až tak důkladná, že např. v obou případech hrdinkám jde v jednu chvíli na nervy právě ta jejich jediná a nejlepší kamarádka, protože zatímco ony nic, tak ty jejich kámošky se neustále pusinkují, cukrují a vrkají se svým vyvoleným mládencem. No, řekněte sami, nenaštvalo by to Stáňu i Kiaru a vůbec každou sedmnáctiletou krásnou dívku, jejíž ošklivější kámoška má víc štěstí? A jasně, že se s ní nakonec udobří! Jak jinak. To že Kiara ráda tančí, ale Stáňa bruslí, nebo to že Ivan Sychrava alias Jan Sámo je zároveň nejen výborný učitel, ale i básník, kdežto Lyraz Perelian, je nejen výborný čaroděj, ale i učitel, to jsou jen třešničky na dortu. Kdo by taky dnes obdivoval básníka, že jo? Tak ještě kdyby byl frontmen nějaké kapely. To už je lepší a stylovější ten čaroděj!
A aby bylo jasné, já nepodezřívám Terezu Janišovou, že opisovala a dala Sextánce oděv 21. století! To ne. Tvrdím však že ať se doba mění jakkoliv, v mysli části mladých dívek (NEJEN!!!) přežívá stále tatáž romantická touha, jako u jejich praprababiček.
Ale odpusťme autorům perly jako: "zaparkovaný kůň" či "lahodný oběd" u Janišové nebo "jeho oko toužebně a měkce ulpělo na dívčí postavě v bílém šatě" či "pohodila hlavou a vlasy se jí jako pramen roztekly po ramenou a bocích až k patám" u Neubauera!
Obě knížky jsou typické oddechové čtení (a snění), a pokud je probůh nebudeme vydávat za "literaturu", tak proč ne?
Shodou okolností a v rámci Čtenářské výzvy pro tento rok se mi souběžně dostaly do rukou dvě na pohled zcela odlišné knihy.
Erilian Město čarodějů Terezy Janišové a Sextánka Viléma Neubauera. Vydání těchto knih se od sebe liší asi o 80 let a zdánlivě nemůže být nic rozdílnějšího než život Stáni, zhruba šestnácti či sedmnáctileté studentky jednoho pražského prvorepublikového lycea a Kiary, stejně staré studentky Univerzity magie. A přece!
Obě nám jsou představeny jako rozjívené dívenky, které se v tom "zásadním roce" rychle mění v mladé ženy, obě se zamilují do tajemného muže, který je, ó hrůza, UŽ tak starý, neboť mu je něco kolem třiceti. V obou případech se začne jejich chování (a prospěch ve škole) rapidně horšit, obě tají před svojí nejlepší (a vlastně jedinou) kamarádkou jak to tedy s nimi vlastně je, obě, Stáňa i Kiara, jsou zoufale smuté z toho, jestli je dotyčný zajímavý muž (Obliba černé u obou mužů podmínkou!) miluje či nemiluje. A obě se kvůli "úkladům" a kvůli své tajné lásce dostanou až na pokraj smrti. A hele, kdopak do děje náhle zasáhne??? Kdopak si je asi nakonec odvede za "šťastným životem po boku milovaného muže"??? No jasně že ten starý páprda, který umí proměnlivá či jaká kouzla nebo hodlá studovat Asyřany. Podobnost obou knih je až tak důkladná, že např. v obou případech hrdinkám jde v jednu chvíli na nervy právě ta jejich jediná a nejlepší kamarádka, protože zatímco ony nic, tak ty jejich kámošky se neustále pusinkují, cukrují a vrkají se svým vyvoleným mládencem. No, řekněte sami, nenaštvalo by to Stáňu i Kiaru a vůbec každou sedmnáctiletou krásnou dívku, jejíž ošklivější kámoška má víc štěstí? A jasně, že se s ní nakonec udobří! Jak jinak. To že Kiara ráda tančí, ale Stáňa bruslí, nebo to že Ivan Sychrava alias Jan Sámo je zároveň nejen výborný učitel, ale i básník, kdežto Lyraz Perelian, je nejen výborný čaroděj, ale i učitel, to jsou jen třešničky na dortu. Kdo by taky dnes obdivoval básníka, že jo? Tak ještě kdyby byl frontmen nějaké kapely. To už je lepší a stylovější ten čaroděj!
A aby bylo jasné, já nepodezřívám Terezu Janišovou, že opisovala a dala Sextánce oděv 21. století! To ne. Tvrdím však že ať se doba mění jakkoliv, v mysli části mladých dívek (NEJEN!!!) přežívá stále tatáž romantická touha, jako u jejich praprababiček.
Ale odpusťme autorům perly jako: "zaparkovaný kůň" či "lahodný oběd" u Janišové nebo "jeho oko toužebně a měkce ulpělo na dívčí postavě v bílém šatě" či "pohodila hlavou a vlasy se jí jako pramen roztekly po ramenou a bocích až k patám" u Neubauera!
Obě knížky jsou typické oddechové čtení (a snění), a pokud je probůh nebudeme vydávat za "literaturu", tak proč ne?
Zajímavý nápad napsat o tomtéž, ale očima jiné postavy. A přitom nenudit.
Knížku jsem si vybrala kvůli čtenářské výzvě, protože se odehrává v Praze, ale nezaujala mě, nebavilo mě to, tak jsem ji ani nedočetla.
Tak já nevím, je to bezesporu klasika a měla bych ji asi chválit, ale když ono mě to po většinu času nudilo a dočítala jsem jen se sebezapřením.
Jednoduše řečeno, čekala jsem od toho (mnohem) víc. Uspokojí, ale nenadchne.