boxas komentáře u knih
Bartolomějská noc - pojem, při kterém zbystří nejen znalci francouzské historie. Krvavé vraždění, ulice plné mrtvol a král, který jde na katolickou mši. Kdyby pro nic jiného, tak aby člověk viděl, kam až může zavést jiného člověka fanatismus a náboženská zášť, tak to stojí za to si tenhle díl přečíst!
Chcete se něco dozvědět o léčení, medicích a šarlatánech ve Francii přelomu 16. a 17. století? Zde máte možnost.
Dědictví otců je prvním dílem rozsáhlého cyklu zachycujícího život ve Francii v době bojů mezi hugenoty a katolíky. Podle mne tímto dílem začíná jedna z nejlepších, ba přímo nejskvostnějších sérií, co jsem kdy četla! A tím nemyslím jen historické romány!
Merle francouzskou historii 16. a 17. století znal a na cyklu je to patrné. Zároveň ovšem vykresluje život ve Francii tak zajímavě, poutavě a napínavě, že pravděpodobně nezůstanete jen u tohoto prvního dílu a budete sledovat osudy Petra ze Sioraku i v dalších pokračováních.
Malá rozsahem, ale knížka, která mi z různých důvodů trvale zůstala uložená v hlavě. Vykreslení světa, jaký by teoreticky mohl být, jasně patrná ironie v hodnocení světa mužů a světa žen, maskulinita a feminita, muži degradovaní na živou banku spermií, je tam tolik motivů, které vás sice pobaví, ale za tím úsměvem je ještě cosi jiného.
Myslím, že Merle, když to psal, tak nepřemýšlel až tak nad tím, co dnes označujeme slovem gender, ale je to tam všude. Ovšem pozor! Merle nepoučuje, nebojuje, nehodnotí. Jen se trochu posmutněle usmívá. Doporučuji!
P. S. Na povykující zednice fakt nikdy nezapomenu!
Já sice vím, že kniha by snesla nejrůznější ALE... je tak romantická, je tak naivní, je tak neuvěřitelná, ten vedlejší motiv bratra a sestry tam být nemusel atd. atd.
Všechno tohle samozřejmě vím, ALE když mě to tak chytilo za srdce a fakt jsem na konci zcela hloupě brečela.
A co se týče filmu - byla jsem už připravená, tudíž kapesník jsem nepotřebovala, nicméně ta scéna na křižovatce se nedá zapomenout. Ani v knize, ani ve filmu.
S nadhledem, humorem a tak aktuální, že to člověka až zaráží...
Smutný příběh, ale z těch, na které se nezapomíná.
Vypravování o časech, kdy fotbal byl "jenom hra".
Ta knížka je tak roztomilá, že jí odpustíte i některé drobné nedostatky.
A třebas to, jak pan Načeradec zdůvodnil sám sobě i své ženě, že prostě potřebuje pomocníka do krámu, to nemá chybu! A nebo jak paní Načeradcová pravidelně odcházela od manžela k mamince... :-)
Karel Poláček "svým" lidem a lidičkám prostě rozuměl.
Tak aspoň kousíček:
"Po jeho (Emanově) odchodu počal pan Načeradec prudce poletovat kolem pultu; pak zastavil se před záznamní pokladnou a vyzývavě se otázal:
„Kdo si přivede domů chlapa?“
„No, kdo si přivede domů chlapa?“ opáčila záznamní pokladna.
„No, já jsem si přivedl domů chlapa?“
„No, kdo si přivede domů chlapa?“
„Nemluv mi takový řeči, já to nemůžu slyšet. Já si žádnýho
chlapa nepřived, já si angažoval sílu, co mně má v obchodě
vypomoct –“
„Má vypomoct, když není co dělat,“ dala se záznamní pokladna slyšet.
„Co se chce ode mne?“ rozčilil se tlustý pán. „Chce se ze mě trhat kusy za moje starosti. Chce se mě připravit do hrobu?“
„No, to jsem jaktěživa neviděla,“ zasténala paní, „co já musím zkoušet, to už není k vydržení. Má zlatá maminko! Tys měla pravdu, když jsi říkala, a já tě neposlechla a teď to mám, patří mně to, já jsem cu moc velká dobračka… Ale už je toho na mě moc. Ani minutu nezůstanu s takovým nevzdělancem!“
A paní Načeradcová učinila pohyb, jako by si nasazovala klobouk. V dřívějších dobách skutečně končila se domácí hádka tím, že si paní nasazovala klobouk, aby naznačila, že s „tím člověkem“ nemíní dále žít. Je zaznamenáno, že jednou skutečně odešla na celé odpoledne k své matce."
Skvělá zápletka i skvěle vypointované rozuzlení.
Knihu mám ráda, četla jsem ji už několikrát, vracím se k ní, když potřebuji povzbudit a pobavit.
Vtip a nadhled, to jsou hlavní znaky této knížky. Ivanka Devátá mě vždycky potěší!
Knihu jsem začala číst s určitou předpojatostí, to připouštím. Bylo to dáno tím, že jsem nejdřív viděla film a moc mě nenadchnul. Připadalo mi totiž, že autoři příliš "tlačí na pilu", co se citů a motivace hlavních hrdinů týče. Příběh vyprávěný v knize uvěřitelný je a především Willovo chování najednou dostává smysl. Takže závěr: kniha se vám bude pravděpodobně líbit, ale film raději vynechte, nebo se na něj podívejte až po přečtení knihy.
Sama zápletka knihy je sice veskrze romantická láska mezi dvěma mladými lidmi z různých společenských vrstev, takže vlastně nic moc nového. Ale vylíčení tísnivé atmosféry v Římě v době prvních křesťanů je něco naprosto výjimečného a dech beroucího. Člověk ani zdaleka nemusí být věřící, aby této knize a jejímu poselství propadl. Mnoho takových knih, jako je Quo vadis?, neexistuje.
V mém soukromém žebříčku nejlepších knih, které jsem kdy četla, je Pán prstenů číslo jedna.
Důvodů proč je mnoho, tak uvádím jen ten nejpodstatnější - opravdu neznám jinou knihu s tak jasným, zásadním poselstvím. Proti zlu musíme bojovat, a i když je něco takového proti naší povaze, tak v tomto případě neexistuje jiná volba.
A ještě něco. Nepodceňujme se. I ten zdánlivě nejmenší může změnit svět, ve kterém žijeme.
Dobře to ta Rowlingová napsala... A soukromý detektiv Cormoran i jeho asistentka Robin jsou asi jedni z nejsympatičtějších vyšetřovatelů, které znám.
Cato a Macro opět v nejlepší formě!
Jen ten konec mě trochu zklamal. Připadal mi poněkud uspěchaný. Jako by si Simon Scarrow řekl, že toho už na jednu knížku bylo dost a že si také musí nechat něco na další díl.
Pro mne po předchozích dílech určité zklamání. Sice pořád dobré, ale...
Moc bojů, málo dalšího děje, takže trochu jednotvárné čtení.