broskev28 komentáře u knih

Kniha pro zkušeného malého čtenáře, a pokud ji dětem předčítáte, tak možná i pro zkušeného dospěláka.
Ilustrace byly to první, co mě na knize nadchlo. "Knižní" černé stránky se mi tuze špatně luštily, vůbec si nejsem jistá, zda je přečtou (a pochopí) děti, ale to by až tak nevadilo. Nevím, do které třídy chodí Amálka a Toník, ovšem třídní vochechule, ty bych tipovala na vyšší ročník, jsou fakticky děsné, podobně jako jejich slovník a jejich matinky.
Jenže hlavní "postavou" v téhle knize je Zahrada, protože jen na ní se mohou - při správné konstelaci - potkávat Kocour, myš Tudla, červík Erkyl a netopýr Alfréd a povídat si spolu. A za zvířecí vochechuli je zde králík Artur. Zvláštní, překvapivé, občas velmi úsměvné vyprávění, určitě doporučuju!
P.S. Škoda těch chybných zájmen, akuzativ je spolehlivým prubířským kamenem.

"Taky je tam pár věcí, kterým nerozumím. Nevíte například, co je to pré? To je nějaké jídlo?"
Fína, která si chtěla dál číst detektivku, trochu nezdvořile odsekla: "Ale kdepak, to je něco jako mecheche."

11 28.06.2023

Je to dětská kniha, a dobrá, jenže já s ní mám problém.
Osobní svoboda je určitě úžasná věc, ale pokud to pro někoho znamená svobodu válčit, tedy zabíjet jakékoli jiné svobodné jedince, byť z cizího státu, jsem proti. Pokud svoboda pro některé znamená svobodu mít/nahrabat si co nejvíc na úkor těch druhých, kteří se nedokážou bránit, jsem rovněž proti.
Určitě bych nechtěla žít v Jonasově ideální společnosti, ale dokážu pochopit, proč se "inženýři lidských duší" vydali tudy. A kdybych třeba byla jedním ze syrských/súdánských/jemenských/doplňsisám uprchlíků a válkou zdecimovaných rodin - a to nemluvím třeba o holocaustu! - asi bych považovala Jonasovu vlast za ráj, kam bych se také chtěla přestěhovat. Vyřazování starých lidí ještě dokážu pochopit, u dětí už je to těžší; doporučuju realitu konce 20.století v knize Čajová dívka z Kolibříkové ulice.
Takže abychom si rozuměli: jakákoli nesvobodná společnost/totalita je odsouzeníhodná a je určitě pochopitelné, že se s ní nechceme smířit. Jen je dobré, obzvláště pro nás dospělé, připomenout si, proč byla nastolena. Pokud bylo cílem upevnit výsadní postavení privilegované vrstvy a ožebračovat (dnes bychom asi spíše použili termín snižovat životní úroveň), případně beztrestně a hlavně nesmyslně likvidovat jiné názory, jiné myšlenky a hlavně jiné členy společnosti, vyjděme do ulic.
Pokud cíl spočíval v likvidaci válek, v odstranění hladomorů způsobených přírodními katastrofami, v regulaci přelidněné planety, pak bych revoluci odložila minimálně do doby, než mi někdo předloží efektivnější, humánnější a hlavně realizovatelnou a dlouhodobě udržitelnou variantu fungování lidské společnosti.
Jenže my lidé, a děti obzvláště, milujeme černobílá řešení . . .

Evie a Cyrus, oba se hledají, oba si musí pomoci především sami. Psycholog je určitě lépe teoreticky připraven, ale Evie je zase přirozený talent "pro přežití".
Druhý díl mě zaujal více než první, autor tentokrát nezařadil paralelní linii a výsledek byl povedenější. I když se mi některé věci nezdály úplně logické, hodnotím plným počtem a těším se na další díl. Poslední dvě věty poděkování jsou velmi optimistické.

"Proto o ni mám strach. Protože vím, že nikdy nezažije normální vztah ani skutečné přátelství, nikdy se nebude bavit o ničem s cizím člověkem nebo si nečekaně neporozumí s někým novým, protože každá věta, bez ohledu na to, jak příjemná a nevinná, s sebou ponese zvláštní význam, jakmile dorazí k Eviiným uším. V tu chvíli se dozví mnohem víc, než kdy čekala nebo chtěla."

33 26.06.2023

Eliška rebelka je prý už druhý díl příběhů Elišky a její rodiny, já se s ní setkávám poprvé a jsem moc ráda, že jsme se v každoroční záplavě dětských knih neminuly. Příběh čtyřčlenné, kdysi pražské rodiny, žijící nyní v Žitíně, a jejich příhod, které se týkají nejen školních zážitků jejich dětí, ale také přátelství s rodinou Gruberových, především s jejich dětmi Hedvikou a Arnoštem, jakož i s dvojčaty Aňou a Martinem, je velmi dobře napsaný a parádně ilustrovaný.
Eliška i její bráška Toník se těší na pejska - v Praze ho maminka rezolutně odmítala, ale teď přece mají zahradu, takže hlavní překážka je odstraněna. Jenže se ukáže, že to vůbec nebude jednoduché, a to ani poté, co se jim podaří maminku přesvědčit . . .

15 25.06.2023

Další kniha Ann Tylerové - zase jiná, a přesto v něčem stále stejná.
Opět skvělý překlad Marcely Nejedlé (včetně názvu), opět takový obyčejný příběh. Hlavní hrdinku Willu potkáváme poprvé, když je jí jedenáct let, v dalším oddíle má o deset více, potom se intervaly prodlouží na dvacet let. Willa vychová dva syny, postupně je manželkou dvou mužů, ani po mnoha letech nenachází spřízněnost se svou mladší sestrou Elaine a už vůbec nevidí šanci, že by se mohla stát babičkou. Takže se rozhodne k nečekanému kroku - dalo by se říct, že vyjde osudu naproti . . .
Výborné postavy (rodiče, ale taky Derek a Peter) i vztahy mezi nimi, obyčejné dialogy, resp. dialogy o běžných věcech, a přece je kniha velmi čtivá, alespoň pro mne. Takže doporučuju, ale jen těm, kteří nevyžadují akční příběh. A děkuju především za komentář Clair16.

"Moje manželka říkávala, že její představa pekla by byla vzít si za muže Gándhího. Jen se nad tím zamyslete: Gándhí byl vždy ten dobrý. Každý ve srovnání s ním působil nevychovaně, hrubě a sobecky."
Willa o tom uvažovala.
"Možná si Gándhího vzala moje matka", poznamenala nakonec.
Ben na ni na chvilku upřel pohled.
"Můj otec byl tak slušně vychovaný, že považoval za nezdvořilé zvednout telefon uprostřed zazvonění," vysvětlila. "Vždycky počkal, až dozvoní, než zvedl sluchátko."
"Chápu," přikývl Ben.
"Uzavřela jsem si to pro sebe tak, že je buď možné si někoho takového vzít, nebo se někým takovým stát."
"Možná byste to mohla přehodnotit," prohodil.
"Promiňte?"
"Tohle nejsou jediné dvě možnosti, které máte."
"Může vám to tak připadat, když je vám jedenáct."
"Jistě, ale vám už není jedenáct."

13 24.06.2023

Po Hlavním městě to pro mě byl krok vzad, spíše mnoho kroků, ale převeliké díky za ně! Zavedly mě totiž do zcela jiného, jakoby pohádkového, možná spíše mýtického světa. Který zřejmě, zcela paradoxně a neuvěřitelně, existuje (existoval?) hned vedle Kauflandů a Bravíček, takový civilizační šok. Vítejte v Podlasí, napůl cesty mezi Hajnówkou a Bóle.
Škoda, že jsem neměla slovenský originál; podobně jako mnozí další, i já si myslím, že k tomuto příběhu slovenština pasuje lépe. (Našla bych i ve slovenském originále na nečíslované s.10 u slovníkového hesla mor onen nezvyklý 6.p?) Kdybych si mohla vybrat jednu postavu, strávit s ní několik dní, povídat si s ní o jejím životě, byla by to báťuškova žena Aleksandra.
A co mě nejvíc překvapilo? Relativní mládí autorky. Když někdo už v tomto věku vidí, cítí a píše takto, máme se my čtenáři opravdu na co těšit . . .

"Nevěděla jsem o těch, kteří ještě přijdou, mají přijít, anebo je už nikdy nepotkám. To je dobře, že člověk neví. Je dobře, že nic nevíme dopředu, kdoví, co bychom dělali, kdybychom věděli."

24 23.06.2023

"Pokud byl Brusel otevřenou knihou, pak to byl komiks."
Koupila jsem na základě zdejších komentářů, resp. zdejšího celkem kladného hodnocení, aniž bych se nějak podrobně zabývala obsahem. Když jsem si konečně vyšetřila dostatek času na přečtení téhle přímou řečí nijak neoplývající knihy, byla jsem fakticky v šoku. Tolik "bruselských" podrobností, tolik sarkastických poznámek na téma (ne)fungování unijních struktur, samotná forma románu, to vše mě doslova posadilo na zadek.
Je to velkolepý projekt - jak jinak, když jeho předmětem je velkolepá idea sjednocené Evropy! Realizací této skvělé myšlenky však byli pohříchu pověřeni lidé, a to jsou, jak známo, tvorové chybující, někdy váhaví, někdy dokonce úplatní, a vesměs nacionalisté, jako správní zástupci svých národních států.
Pravda, soudím, že tak ve třech čtvrtinách začal autorovi trochu docházet dech a příběh mírně ztrácel na obrátkách, ale to bych ještě skousla. Mnohem víc mi vadila zdejší cizojazyčnost - možná nepatřím do správné skupiny čtenářů, možná autor cílil na polygloty. (Anebo spoléhal na překladatele?)
Já si ale stěží poradím s angličtinou, trochu porozumím i jednoduché polštině, hůř už jsem na tom s latinou, ještě hůř s francouzštinou, stěží poznám vlámštinu a sice poznám, ale vůbec nepoberu řečtinu. (Aspoň že tam nebyla čínština, nebo prostě obrázkové písmo!) Všechny tyto jazyky se tady objeví, jenže slovník nebo vysvětlivky žádné.
Možná není porozumění těmto větám nezbytné, ale potom je přece autor do knihy nemusel vůbec zařazovat! Anebo tam svůj význam mají, ale potom bych si prosila překlad. Vždyť o několik desítek stran dále se dočtu: "Problém s cizími jazyky, jak Erhart věděl, pokud je člověk neovládá aspoň jako macešštinu, je v tom, že člověk vždycky říká jen to, co dokáže říct, a ne to, co chce říct."
I tak jsem velice ráda, že jsem se s knihou potkala, a určitě ji budu doporučovat, ale spíše náročnějším čtenářům. Opět jsem zde narazila na Abelarda a Heloisu, smilnící přímo na oltáři Notre-Dame (tak kde je pravda a kdo ji bude hledat?); skvělé byly bruselské cyklistické etudy (EU Cycling Group a němečtí úředníci fakt boží!!!); úvahy o nevhodnosti formulace "řecký záchranný deštník" a obecně o řecké roli v EU, a mnoho dalších zajímavostí. Odkazy na české prostředí mě také velmi překvapily a v osobě Bohumila Smékala mi okamžitě naskakoval Bohumil Vostal, někdejší zahraniční zpravodaj ČT v Bruselu.
Já sama sobě časem naordinuju druhé přečtení, a to nedělám často.

"Erhart věděl, že lobbisté nejsou nutně cynici, ne všichni. Skutečně věří tomu, co říkají, zaprvé proto, že se nic jiného nenaučili, a zadruhé, protože se tím naučili vydělávat peníze. Jejich mantra je dobře placená, ostatní méně nebo vůbec ne. Taková je aspoň zkušenost. Člověku nelze vytýkat, že usiluje o blahobyt, ani to, že usiluje o bohatství, jedno ale ano: je-li prodejný. A to oni jsou. Objektivně. Svou ignorancí vůči ideám, které nezapadají do schématu, za jehož obhajobu jsou placeni."

10 22.06.2023

Třetí kniha K. Trpkové byla opět čtivá a zajímavá, ale mně nějak nesedla. Jednak popisem vyšetřování i vyšetřovatelů, viz třeba komentář raty - občasné nesrovnalosti, případně ignorování možností, které se vyšetřovatelům nabízejí.
Trochu jsem bojovala se stylem vyjadřování, třeba ve větě
"Zjištění, k němuž se v holčiččině pokoji forenzní tým dopracoval, bylo značně znepokojující; byť v případu představovalo zásadní zlom."
mi připadá použití středníku zcela nevhodné. Podobně šmitec na s.59; ještě že naši páťáci, kteří horko těžko bojují s vyjmenovanými slovy nejen po m, nečtou detektivky! Anebo že by autorka měla na mysli "vynikající a poctivou jihočeskou pomazánku" známou z pořadu Kluci v akci?
Ale to jsou jen drobnosti, takže našim čtenářům, kteří už netrpělivě čekají na "nějakou další Trpkovou", určitě doporučím.

21 21.06.2023

Pro mě docela čtivá jednohubka a potěšení z obrázků, které mi připomněly doktora Racka, ale nejsem si jistá přitažlivostí téhle knihy pro děti. Mně se moc líbila Vilémova pravdomluvnost a obecně jeho vztah s maminkou, jenže kde má tahle dvojka tátu? To se nedozvíme - proč?
Dědeček i doktor Pavlík jsou správní pošuci a recepční Daniel je člověk chápavý, ale citace Shakespeara asi moc čtenářů k dětské knize nenaláká, podobně jako dilema, které (ne)řeší Julie Heartová, zřejmě Srdcová. Tak snad aspoň některé čtenáře zaujmou právě ty zdivočelé obrázky Lukáše Urbánka, podobně jako třeba mě žluté číslování stránek, velikost XXXL . . .

"Kdepak," zakroutil hlavou doktor Pavlík. "Nemládnou díky tágům, stejně jako ti volejbalisti předtím nemládli díky kouzelné sprše. Je to tím, že nějakou věc tak strašně zbožňují a dělají ji s takovým zaujetím, že přitom zapomenou na to, kolik jim je let."

10 20.06.2023

Odeonka, která mě vytočila a současně nadchla.
To první je dáno množstvím gramatických chyb, které bych opravdu v knihách nakladatelství Odeon nečekala. Jako by nestačily chybné tvary zájmen ve 4. pádě, přidávají se také hrubky v přivlastňovacích zájmenech, opět ve 4. pádě: Neviděl jsi Macleodovi? Ale někdy byl špatně i nominativ, jindy mě zase zvedla ze židle (z pytle) neshoda podmětu s přísudkem v minulém čase. Jako téměř všude, i v Odeonu korektory zřejmě propustili pro nadbytečnost nebo pro nedostatek financí; kam to lidstvo spěje?
Ovšem obsah knihy, vlastní příběh a hlavně autorovy úvahy, to byly jakoby mimochodem servírované lahůdky, které mě často donutily vracet se a znovu si pročítat celé odstavce. Většinou se týkaly vztahů mezi manželi, lásky, zvyků, způsobu života, změn pohledu na svět i na život s postupujícím věkem; spousta postřehů, které stojí za to si přečíst a přemýšlet o nich. Takže já jsem velmi spokojená a těším se na další Barnesovy knihy.

"Tvrdila, že se chce opřít o mý rameno zlehka jako ptáček. Připadalo mi to poetický a taky naprosto dokonalý. Přesně to, co chlap potřebuje. Nikdy jsem se nechtěl citově vázat."
Odmlčel se, ale Paul vždycky ochotně poskytl nápovědu.
"Ale neklaplo to, co?"
"Mělo to dva háčky." Chlápek si potáhl a vyfoukl kouř do provoněného vzduchu. "Za prvý: ptáci odlétají, že jo? Jsou to ptáci, mají to v povaze. Za druhý: vždycky než odletí, tak vám to rameno poserou."

27 19.06.2023

Do příběhu Tomáše Krásy jsem se původně vůbec nechtěla pouštět. Ale přesvědčil mě režisér Jiří Svoboda - tento pán si totiž málokdy vybírá jako předlohu pro své filmy knihy podřadné a nezáživné. Navíc i čtenáři v naší knihovně jeví o tuto dvoudílnou sérii nebývalý zájem, takže jsem se k četbě odhodlala i já a nelituju.
Film jsem sice neviděla, ale kniha mě mile překvapila. Nevím, nakolik můžeme Václavu Láskovi věřit (on to po nás naštěstí nežádá), nakolik a zdali vůbec kniha kopíruje realitu, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nešlo o nijak výraznou nadsázku. Tomáš Krása je občas chybující, což některým čtenářům nesedne.
Mně zase připadaly trochu nereálné především jeho rodinné "pohovory"; seznamte se: Eva Dokonalá. Ovšem to nejlepší na konec: kniha je čtivá, uvěřitelná, odsejpající a plná českých jmen a příjmení, což zvláště postarší čtenáři naší knihovny velmi oceňují.
Takže v zásadě mi vadily jen ty chybky a překlepy, a to jsem byla varována, že prý jich v dalším dílu ještě přibude. I ty, Joto?

13 18.06.2023

Pokračování série mi zase zvedlo náladu a na rozdíl od předešlého dílu jsem tady nezaznamenala žádné rušivé momenty. Psycholog Joe i jeho dcery Charlie a Emma se vzpamatovávají ze ztráty Julianny, ne všichni to zvládají bez problémů. K tomu se Joe s pomocí Vincenta Ruize snaží vyřešit brutální napadení svého otce, přičemž o reminiscence z Joeova dětství není nouze. Jaký otec a hlavně jaký člověk je Wiliam? Kolik překvapení ještě svým potomkům přichystal?
Robothamův styl je stále výborný, ale tentokrát trochu pokulhává překlad, alespoň podle mě. Některé formulace mi připadaly kostrbaté a šroubované, ale možná je to jen můj dojem; překladatelka zůstává stejná jako v předešlém dílu.

23 18.06.2023

Ann Tylerová, nic víc asi netřeba dodávat.
Pro ty, kdo nečetli žádnou její knihu, doporučuju komentáře bekule, Boboking, Clair16, Lucienka220, eva3992. Příběhy A.T. jsou zdánlivě o ničem, nedramatické, nekonfliktní, ale určitě ne hloupé a nezajímavé. Čtenáři se mohou domýšlet, čím Micah mohl být, kdyby . . . a proč je nyní tam, kde je, a zdali mu tento způsob života vyhovuje (a to platí nejen o hlavním hrdinovi).
Za mě třeba Lorna, ta mě vytáčela!
Takže já určitě doporučuju; minimálně název - který skvělá překladatelka Marcela Nejedlá určitě zcela záměrně nezměnila, i když to bývá v našich končinách zvykem - je dokonalý a v podstatě vystihuje celou knihu. Zážitkem pro mě byl třeba Micahův Bůh dopravy, jak už zmínili mnozí přede mnou. Ovšem hovory se zákazníky taky občas neměly chybu:

"Tak přijedete? Prosím! Jaká je vaše základní taxa?" ptala se a zase použila ten svůdný tón.
"Osmdesát babek."
"Osmdesát," zopakovala. "To zvládnu."
"Osmdesát babek jenom za to, že vkročím do domu, bez jakékoli záruky úspěch. Vlastně spíš zaručuju neúspěch."
"O to nejde," ujistila ho. "Mou prací je vyřizovat půjčky."
"Vyřizovat půjčky?"
"Ve First Unified Bank. Mám k dispozici obrovskou spoustu peněz."
"To tedy určitě máte."
"Když to bude nutné, můžu něco zpronevěřit."
To ho konečně rozesmálo. Zeptal se: "Jak daleko bydlíte?"

14 15.06.2023

Já jsem naopak zklamaná, přišlo mi to jako nějaká jiná verze Angeliky.
Pro mě byl rozhodně zajímavější postavou Karolinin bratr a jeho vztah k otci - jeho názory na válku a na Napoleona jako takového byly velmi revoluční, dobře vyjádřené a uvěřitelně prožívané. Ani tak se ale na další díly nechystám; znám spoustu historických románů, které mě lákají mnohem více.

Knížku si vyprosily děti v naší knihovně, takže jsem ji koupila s tím, že ji prostě nějak přetrpíme. Když jsem se k ní konečně dostala a zhltla jsem ji, příjemně mě překvapila. Ano, je to jednoduché až primitivní, navíc sluníčkově americké a vdávací (už v útlém věku!), ale Lulu je prímová, a její dorozumění s ostatními zvířaty na statku skvělé - prostě terapeutka jak se patří. Ošklivá Stella byla po zásluze poplivána, takže jsem byla spokojená.
Ovšem mě osobně nadchlo nejvíce:
"Kam na svatební cestu? Slyšela jsem, že v Bééééskydech je nádherně!"

10 14.06.2023

Pro mě trochu překvapivé - čekala jsem, že se dozvím něco o minulosti únosce a o jeho důvodech, jenže ve druhém dílu se rozvíjí jiný motiv. Na druhou stranu proč ne, i tenhle směr je docela zajímavý a jsem zvědavá, kam to Sači zavede.
Každopádně tenhle díl se mi četl mnohem lépe než ten první, asi jsem si už na "humorné obrázky" zvykla . . .

Po Iluminacích jsem se pustila i do další knihy M. Sharrattové a i zde mě čekalo příjemné překvapení. Příběh tří generací žen, které žijí poklidný a bohabojný život nejchudších vrstev v Anglii konce 16.století, byl opravdu skvělý.
Střídání vlády papeženců a protestantů muselo být velmi náročné - nestačila víra v Boha, ale muselo se věřit v toho jediného, oslovovat jej těmi správnými modlitbami a uctívat ho v těch správných prostorách. Ti, kteří nezvládali měnit kabáty tak rychle jako lidé u moci, riskovali svůj život a v případě prozrazení umírali ukrutnou smrtí.
Pro mě to bylo výborné historické čtení a postavy Gran, Chattoxky, Annie, Jamieho a Alizon mi byly velice blízké a pochopitelné. Pravda, nejsem si jistá, že středověká Anglie byla až tak nevinná; pokud Alizon byla opravdu dívka jako obrázek a přitom chudá jak kostelní myš, je velmi pravděpodobné, že by pocestný kramář John Law nebyl tak daleko od pravdy. Ale četlo se to hezky, takže bych tomu ráda věřila.
Vlastnímu čarodějnickému soudu byl naštěstí věnován jen závěr knihy. A v doslovu jsem našla velmi zajímavé tvrzení; pokud se zakládá na pravdě, můžeme anglické justici té doby, resp. jí odsouzeným čarodějnicím, jen závidět.
Čarodějnice v Anglii totiž mohla být odsouzena i tehdy, když se nepřiznala; to zní spíše jako něco, co není až tak závidění hodno. Jenže v Anglii (podle doslovu M.S.) bylo zakázáno mučení obviněných, takže pokud se ženy k čarodějnictví nepřiznaly, nebyly podrobeny mučení. V evropských zemích naopak soudy přiznání vyžadovaly a právo útrpné bylo zcela běžné, takže evropští soudci (v našem kraji se každý člověk znalý historie otřese jen při vyslovení jména Boblig) si při vynesení rozsudku byli jisti svým bohulibým dílem . . .

"Ale nejzvláštnější se mi zdál jeden oválný obraz dívky, která vypadala jako vystřižená z těch příběhů, co znám od Gran. Byla půvabná, tak nějak bych si představovala dceru vládkyně Elfhamu, velké oči malinko užaslé nad krásou světa, tvář lehce zardělou, prameny vlasů barvy mědi zářící zpod plachetky. Byla jak živá. A pak - co je to za kouzlo? - se ta postava pohnula. Až jsem se zajíkla leknutím, když ta postava zamrkala stejně jako já."

13 11.06.2023

Mě ke knize přitáhla krásná ilustrace na obálce, ta se opravdu povedla.
No a abych nezůstala jen u obálky, nakoukla jsem taky dovnitř. Krásně portrétovaná předsádka nezklamala a příběh devítiletého Viktora jsem zhltla na posezení (vlastně na dvě a málem jsem přišla pozdě do práce). Dámy mají přednost, takže nejprve záhadná teta Bobina, kuchařka Anežka, dvojčata Ema a Ela, karetní vykladačka Darina, kuličková královna Amálka a taky nevypočitatelná Pomněnka. Pánské osazenstvo reprezentují především námořník Alois, pánové Kofránek a Horowitz a v závěru i tělocvikář Emil.
Dva prázdninové měsíce uběhnou jako voda a nudit se nebude ani Viktor, ani čtenáři, soudím já. Takže za sebe mohu jen a jen doporučit a doufám, že naši malí čtenáři budou téhož názoru. (Jednu hvězdičku ubírám za ten pro mě malounko nepřesvědčivý přerod sígra ve vzorného synovce.)

"Viktor se rozhlédl po ostatních a v jejich tvářích spatřil zvláštní druh smutku. Jako by každý z nich po něčem toužil, a přitom dobře věděl, že už to nikdy nemůže mít."

11 10.06.2023

Nádherné a skvělé, jak to zkrátka paní Daniela umí!
Básničky jsou povětšinou úžasné, za všechny uvádím třeba Tajný noční ples - podle mě vysloveně zvukomalebnou báseň, K.J.E. by určitě ocenil!!!

Noc je temná, tma je tmoucí . . .
Tou tmou tmoucí jdou dva brouci,
tichounce a bez hlesu
šinou si to do plesu.

V hloubi noci, v hloubi lesa
tajný spolek brouků plesá.
Dlouhým lesním paloukem
hopkuje brouk za broukem.

Pak ples končí. Zem se slehne.
Ani stéblo se už nehne.
Kde jsou brouci? Kdopak ví!
Tmoucí tma už růžoví.

13 09.06.2023

Pro mě druhá kniha této autorky a podobně jako u té první mi chvíli trvalo, než jsem se začetla. Připadala jsem si jako při studiu neznámého jazyka: nějakou dobu mám pocit, že vůbec ničemu nerozumím, všechny zvuky se mi slévají do monotónního hukotu. Teprve časem začínám vnímat jednotlivá slova a chápat jejich umístění, vyznění a smysl celého textu . . .
Pokud nevytrvám a odložím knihu před oním momentem prozření, asi se o mnohé ochudím. Tady se mi povedlo zaregistrovat v hukotu smysl naštěstí včas, takže poté jsem knihu se zájmem přečetla. Až na málo uvěřitelný závěr se mi líbí a určitě doporučuju.
P.S. Tak nicneříkající anotaci jsem snad ještě nezažila - tři věty, které vůbec nic nenaznačují a ani náhodou vás nepřipraví na postavy jako byla královna Kirsten nebo macecha Magdalena . . .

"Schopnost přijímat je nejkrutějším poučením, jakého se nám v životě dostává. A nejdůležitějším, kterému je potřeba se naučit."

10 07.06.2023