broskev28 komentáře u knih
Tuhle knížku (i její tři pokračování) mi doporučila naše desetiletá, velmi šikovná a aktivní čtenářka. Každý týden jsme se potkávaly v našem čtenářském kroužku a ona se mě téměř pokaždé dychtivě ptala: "Už jste si to přečetla?" A já jsem vždy odpovídala záporně, s nějakou výmluvou na nedostatek času, nebo prostě na jiné knihy, které nutně potřebuju přečíst.
Teď, když jsem se konečně ke knize dostala, naši čtenářku naprosto chápu. Jak může někdo procházet každý týden kolem TAKOVÉ KNIHY a nepodívat se do ní, neotevřít ji a nezačíst se? A neobdivovat ji, poté, co ji v úžasu přečtenou odloží? A nedoporučovat ji každému, kdo umí číst, zvláště těm, kteří si myslí, jak už všechno zajímavé přečetli a nic je nemůže překvapit?
Neváhejte tak dlouho jako já.
"Kdysi jsem utekl ze sirotčince v horách, ani jsem nemusel dělat nic z toho, co se v příbězích o útěcích dělává.
Vykopat tunel.
Převléct se za kněze.
Vyrobit si lano z hábitů svázaných k sobě.
Stačilo jen projít hlavní branou."
Zpočátku jsem se motala v kruzích - i když jsem druhý díl četla nedávno, nějak mi unikaly souvislosti. Ale postupem času se to zlepšovalo a já jsem opět oceňovala ironické poznámky, jen tak ledabyle roztroušené v textu. Slovní potyčky agentky FBI a vrchní inspektorky Burnsové mi spolehlivě vyvolaly úsměv na tváři. A když jsem konečně pochopila i to hlavní, Paulíku, byla jsem nadšená.
"Možná konečně nastala ta chvíle, aby svým příbuzným sdělila, že je lesba. To sice není, avšak pokušení použít to a zarazit všechny ty řeči bylo občas neodolatelné. Měla hypotézu, že spousta leseb jsou heterosexuální ženy, které si užívají svou svobodu, jelikož už nemohly vystát žádného dalšího Pepu, který věnuje pozornost jen fotbalu a pivu."
Souhlasím s Briv - na tohle téma určitě existují povedenější knížky.
Takže v zásadě jsem chytřejší pouze o ten nápad, jak může být odlišující se Leon nápomocen svým kamarádům, klasickým chameleonům. Ale chápu, že čím častěji budou malošci "vystaveni" výchovnému působení knížek tohoto typu, tím lépe, takže každý takový příběh je vítán.
Komentáře martineden nebo Afrodedek to řekly za mě, děkuju.
Odmala jsem kolem sebe měla děti se jmény jako Rita Michailidu (a nikdo jí ani její mamince přechylování -ová nevnucoval), dnes bydlím ve městě, kde mnoho lidí má příjmení typu Joanidis, takže naše řecké spoluobčany vnímám už dlouhý čas. A musím románu přiznat, že podrobnou historii jejich příchodu do naší země, resp. jejich útěku z vlasti jsem v této knize vlastně slyšela poprvé. Takže tohle především na knize oceňuju.
Méně nadšená už jsem ze způsobu vyprávění a z chování jednotlivých postav. Četlo se to snadno, děj i čas plyne bez zbytečného zdržování, ale i bez velkých překvapení; možná právě to je ta "chyba". Nic mě nenutilo zastavit se, vracet se v ději, přemýšlet o přečteném. Ani postavy mi nepřirostly k srdci, Sotiria nemastná neslaná . . .
Napadá mě srovnání s knihou Zuzanin dech - to je přece podobný příběh, takový "referát na téma život v naší republice v uplynulých 60 (70, 80) letech". Ale při jeho čtení jsem byla fascinovaná samotným pojetím, stylem vyprávění, vyjadřováním. Každá z postav byla pro mne výrazná a jedinečná. Tady jsem po celou dobu zůstávala odtažitým a nezúčastněným pozorovatelem.
Takže knihu beru jako zdroj zajímavých informací, ale rozhodně ji nepovažuju za uhrančivou četbu.
Naprosto souzním s komentářem Allebith: chvílemi je to skvělé a strhující čtení o lidech doby bronzové, a pak najednou máte pocit, že jste omylem vzali do rukou jinou knihu. Možná, že závěrečný díl trilogie by mě definitivně přesvědčil o kvalitách tohoto příběhu, ovšem podle informací tady na webu se autorka zřejmě o několik let později rozhodla trilogii prodloužit a já si nejsem jistá, že zvládnu další dvě knihy v podobném duchu.
"Život je spirála. Co se stalo jednou, bude se opakovat po celou věčnost. Pouze pokud někdo zvolí jinou cestu, lze cyklus přerušit. To je největší dar i břímě člověka."
Knihu už máme v knihovně delší dobu, ale já jsem o ni neměla zájem, dokud jsem nezjistila, že její autorka napsala i skvělou novozélandskou trilogii. Teprve potom jsem se odhodlala k četbě a dobře jsem udělala.
Jiné prostředí a jiná doba, ale i tady autorka zalidnila svůj román zajímavými a životnými postavami. Pravda, občas se mi nad jejich schopnostmi a šikovností tajil dech a vskrytu duše jsem záviděla, ale nadšeně jsem pokračovala v četbě. Hlavní historicky doložitelné situace - ať už je řeč o židovských obyvatelích konkrétních měst, nebo o výskyt moru a chování měšťanů - určitě nejsou nové, ale ve spojitosti s hrdinkou Lucií a jejími nejbližšími už nejsme odtažití pozorovatelé. Alespoň já jsem se cítila vtažena do děje a snažila jsem se vymyslet nejvhodnější řešení v té které prekérní situaci . . .
Takže určitě doporučuju, navzdory téměř teatrálnímu závěru. Středověká romance pro dámy, proč ne, tahle má určitě i nesporné atributy dobrého čtiva.
"Můj manžel," řekla po chvíli, "má jisté potřeby, jako každý muž. Ty samozřejmě namítneš, že si mohl opatřit metresu. To určitě mohl, ale nebylo by to bez rizika. Paní Margaret by všechno sledovala, možná by tu holku podplatila, aby z něj tahala rozumy. A navíc . . . urozená dívka, která má jistá práva, by jeho způsob lásky nepřijala. Ne, Lucie, on mě nikdy nepošle do kláštera - a tím spíš nezruší naše manželství. Jeho záměrům vyhovuje současný stav."
Tuhle knihu jsem si měla vzít na dovolenou! Ale ne, tuhle bych totiž přečetla za jeden den a víc takových v zásobě bohužel nemám.
Svěží, čtivé, místy dokonce vtipné, happyendové a po všech stránkách milé čtení. Pravda, mnohé věci jsou tam zjednodušené a (skoro) všichni mají dobré srdce, ale to se v knihách s touto barvou předpokládá.
Podle mě velmi povedená kniha, víc takových!
"Jednou mi připomeň, že tohle dítě, až se narodí, bude odstrašujícím příkladem pro případné další těhotentství. Jestli budeme ještě nějaké další dítě chtít, tak si ho koupíme. Všichni tvrdí, že to má být krásná zkušenost pro všechny smysly. Jenže když se člověk cítí jako hroch a taky tak vypadá, nic krásného na tom není."
Teď už vím, že to není kniha na dovolenou. Musela jsem se opravdu soustředit, nevynechat jediné slovo, vracet se a spojovat si události.
Ocenila bych, kdyby autorka pro nás méně zdatné odlišila prokázaná fakta od fabulace. Mě totiž forma jejího románu často sváděla k dojmu, že čtu faktografickou knihu. Vsuvky typu policejních a jiných hlášení, matričních údajů nebo prostě úředních spisů mi připadaly skvělé, ale (možná?) zavádějící. A souhlasím s komentáři, kterým (paradoxně) vadil jejich spisovný jazyk, bezchybná gramatika a myšlenkově urovnaný styl - podle mých skromných zkušeností to rozhodně nebývalo pravidlem.
Výsledkem pro mě bylo "splynutí vypravěčů" - popis událostí podaný řádovou sestrou se nijak významně nelišil od zprávy estébáka, všechno plynulo tak nějak stejně, uhlazeně, monotónně a bez výraznějších výkyvů. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že já jako osoba neorientující se v otázkách katolické církve jsem byla místy fascinovaná neuvěřitelností popisovaných dějů. A teď nevím: co je nadsázka, fikce a románová fabulace, a co naopak doložitelná historie? Myslím, že tímto postupem nás autorka, určitě neúmyslně, o mnohé ochudila, zpochybnila popisované praktiky, i když jsou zřejmě pravdivé; škoda.
Proto jsem zvědavá na ohlasy našich čtenářek a čtenářů - jelikož máme Bílou Vodu takřka za humny, tak se téměř všichni na čtení téhle knihy chystají.
Jak už napsala ve svém komentáři evaval, podtitul vás určitě přitáhne.
Zajímavý příběh z nelehké doby a z neveselé poválečné historie naší země. Čtivá kniha a uvěřitelné postavy, takže moje jediná výtka směřuje k chybným formulacím typu "hledám Vápenkovi" (to bych snad ještě mohla považovat za překlep) nebo "odtušil správně její úmysly". A nechám se poučit našimi čtenářkami v pokročilém věku, zda si tuto dobu pamatují, případně jak na ni vzpomínají.
Pro mě určitě čtivá a zajímavá knížka. O japonské hegemonii v jihovýchodní Asii už jsem slyšela i četla dost, ale spíše v souvislosti s Číňany. Nenapadlo by mě mě, že vztahy s Korejci jsou (byly?) jiné, možná ještě horší.
Takže minimálně tohle je důvod, proč mě čtení zaujalo a vtáhlo. Výtku "ploché postavy a časové skoky" chápu, podobně jako přílišné zalidnění postavami, které netvořily páteř příběhu. Korejská a japonská slůvka jsem brala jako obohacení, na rozdíl od překlepů či výrazů "měs, kdyžs". Některé situace byly méně uvěřitelné, jak už mnozí čtenáři podotkli (scény v parku). A naopak: pokud bych o jakuze doposud nikdy neslyšela, tak z této knihy si o ní obrázek určitě neudělám.
K názvu knihy - já jsem ho pochopila spíše obrazně, podobně jako na s.286 uvažuje Mozasu. Neznám princip ani pravidla, ale soudím, že každý z nás je účastníkem nějaké hry, přinejmenším té (celo)životní.
"Poslouchej, člověče, nemůžeš s tím nic udělat. Tahle země se nezmění. Korejci jako já neodejdou. Kam bysme šli? A Korejci tam u nás se taky nezmění. V Soulu takovým, jako jsem já, nadávají do japonskejch parchantů a v Japonsku zůstanu prašivej Korejec, ať mám peněz kolik chci, nebo jakýkoli školy. A kurva co? Všichni, co se vrátili na sever, zemřeli hlady nebo se z toho hrůzou podělali."
Mně to připadá jako docela dobrý nápad - klasické pohádky jsem nikdy moc nemusela, ale tohle jsou takové dva v jednom: dětem, které nečtou, lze předčítat "správný" text, a ti čtenáři, které už klasika prudí, si k tomu přidají moderní "komiksovou" nadstavbu. Dnešní třeťák/čtvrťák by Sněhurku zaručeně neotevřel, ale pokud větří čertovinu, aspoň to zkusí. Možná se chytí a bude příjemně překvapen, podobně jako já.
Nevím, jak se tohle pojetí osvědčilo u dalších pohádek, ale Sněhurku našim dětem určitě zkusím nabídnout. A už teď jsem zvědavá, co na ni řeknou . . .
P.S. My jsme zakoupili v Levných knihách, 59 Kč/kus, tedy zhruba za cenu časopisu, což není špatné.
Moje první Hilda - jednička je pořád rozpůjčovaná, tak jsem se rozhodla, že zkrátka začnu od druhého dílu. A přiznám se, že už chápu, proč naše děti Hildu milují a proč ji máme stále vypůjčenou. Jsem sice dospělák, ale kouzlu téhle malé modrovlasé holčičky, její starostlivé maminky a Větvíka (o kterém se asi v první knize dozvím ještě mnohé) nelze nepropadnout. Hilda je správňácká takovým velmi příjemným způsobem, hned bych se k ní přidala.
Takhle se aspoň těším na další díly!
Přiznám se, že tohle čtení mi moc nesedlo, takže zhruba od s.100 už jsem knížku jen prolistovala a podívala jsem se na konec. Ovšem už na s.19 jsem narazila na opravdový klenot:
"Pánové, my tuhle zemi řídíme jako blbou pokerovou hru. Obyčejný člověk vidí, že nemá nic, zatímco jiní mají požehnaně. Nedělá problémy, protože si optimisticky myslí, že v dalším kole shrábne všechno zase on. Ale dejte si pozor na den, kdy přijde na to, že žetony se k němu nedostanou jako dřív. A až přijde na to, že pracháči hrajou podle jiných pravidel, mějte raději spakováno. Mluvíte o daňové revoltě, proboha, ale ona přijde revolta skutečná."
Už jen kvůli tomuhle stálo za to tuhle knihu otevřít, no ne?
Určitě doporučuju k přečtení - tohle je jedna z knih, které kromě netradičního příběhu nabízejí také spoustu zajímavých informací, v tomto případě o Číně, o tamních horských kmenech a jejich tradicích, ale taky o americkém způsobu adopce dětí z jiných světadílů (a o problémech s tím spojených), a samozřejmě především o čaji a o stromech čajovnících.
Naše rodina patří k dlouhodobým pravidelným konzumentům sypaného čaje, v oblibě máme nejen klasické černé a zelené čaje, ale i vzácnější bílé čaje anebo třeba rooibos. Ochutnali jsme také pu-erh (tak je označován v prodejně Oxalisu) a zjistili jsme, že jeho chuť i vůně jsou výrazně odlišné a že je potřeba si na něj zvyknout. Takže já jsem velmi přivítala údaje o tomto zvláštním čaji servírované románovou formou (a podobně jako vandalka jsem pochopila, že jsem zřejmě pila jen pu-erh velmi podřadné kvality).
Exotické prostředí Číny (a ty čepce, ty mě braly), její zrychlený vývoj (Třicetiletá politika beze změn) a překvapivá, nebo spíš překvapivě veřejně hlásaná nová teze: být bohatý je krásné! Odkazy na Maovu kulturní revoluci a na změny, které přinesla celé zemi. A jako kontrast - jiným písmem - se rozehrává americký příběh "lidského odpadu"; zejména školní práce mi připadaly velmi zajímavé a podnětné.
Takže navzdory tiskovým chybám a redakčním nedostatkům je to výborná kniha.
"Vyrůstala jsem s vírou, že rýže je pro výživu a čaj je lék. Teď jsem pochopila, že čaj je i pojítko a cesta ke snům. Že svůdná přitažlivost je hlubší a silnější, než by mohl vyvolat jakýkoli člověk."
Knížku mi doporučily dvě naše dvanáctileté čtenářky a já jsem jim za to moc vděčná.
Souhlasím s mnoha komentáři, za všechny třeba Pett, Faila, Mášenka31 nebo OsolenéKnihy - na malém prostoru je bez krutosti zachycen příběh, jaký se v té době a v té zemi mohl odehrát. Kouzlo tkví právě v tom, jakým způsobem autorka tento příběh vypráví, jak se dokáže přiblížit dětskému vnímání světa. A i když si nemyslím, že všichni Dánové byli ve vztahu k židovským spoluobčanům zcela jednotní, určitě mají být na co hrdi.
Oceňuju, že i já jako dospělák jsem se dozvěděla zajímavé informace, a to nejen o "kapesníku". Jak to bylo se Švédskem - proč nebylo obsazeno? Budu muset pátrat dál, i to je velké plus každé přečtené knihy: když vás nutí dohledávat informace a dávat věci a události do souvislostí. A jsem zvědavá na dětskou válečnou tetralogii Morrise Gleitzmana, kterou mi doporučily tytéž čtenářky; už teď je mi jasné, že se mám na co těšit.
"Na okamžik se jí zmocnil strach. Ale pak si přitáhla deku výš pod bradu a uklidnila se. Beztak je to všechno jenom jako, ne doopravdy. To jen v pohádkách se po lidech chce, aby byli tak odvážní, že položí život pro druhého. Ve skutečném Dánsku se takové věci nedějí."
U druhého dílu už není důvod otálet s pěti hvězdičkami. Detektivní trojka - v tomto dílu povětšinou pouze dvojka, ale o to povedenější - je skvělá a irská politika, ať v roce 2000, nebo o 16 let později, nám něco silně připomíná. Asi je to ve všech demokratických zemích zhruba stejné . . .
Každopádně detektivní linka se velmi povedla, Bunny nezklamal a vrchní inspektorka Burnsová mile překvapila. Takže já ve shodě s oběma níže podepsanými dámami vřele doporučuju!
"Za ty roky neustále slýchala, že je kariéristka. Bylo to myšleno jako urážka, ale ona to tak nikdy nevnímala. Považovala se za člověka, který se plně soustředí na svou práci, aby ji vykonal co nejlépe, k čemuž potřebuje ty největší pravomoci. Ambicióznost dávala smysl, pokud představovala prostředek k dosažení cíle, tedy ke zlepšení osudu obyčejných lidí, kteří dodržují zákony. Lidí, kteří tvrdě pracují a chtějí se cítit bezpečně ve svých domovech a na ulicích svých měst. Burnsová využila každou špetičku svých pravomocí, aby rozdrtila gangy v Limericku, a fungovalo to. Kombinovala politiku s rozumným dohlížením a vykonala potřebnou práci. Nebyla naivní; dobře věděla, že na volné místo, které vytvořila, už se dere čerstvá krev. Přesto se jí povedlo dostat z ulic zbraně a výrazně narušit cesty zásobování drogami, což se počítalo. Ambicióznost a morální zásadovost pracovaly ruku v ruce a díky nim odvedla dobrou práci.
Uplynulo několik dní od jejího nástupu do čela kriminální policie a ambicióznost a zásadovost směřovaly navzájem opačnými směry. Přestože to zřejmě znamenalo její konec, vybrala si zásadovost."
Když si s dětmi povídáme o knížkách, tak jim vždycky říkám: kniha nemusí mít 300 stránek, aby byla zajímavá, krásná, dokonalá. Jsou knížky kraťoučké, a přesto jsou moudřejší a nápaditější než mnohostránkové ságy.
A právě knížka O mráčkovi k nim patří. Ať ji otevře malý nebo velký čtenář, oba se na chvíli ztratí v tom úžasně krásném, a přitom tak známém světě. Já osobně jsem měla jediný problém: zapomínala jsem číst text, protože mě uchvátily všechny detaily obrázků; ještě že ho bylo tak málo . . .
Knihy jsem objednávala podle názvu, v domnění, že to pro nás středoevropany bude takový štorchovský popis doby bronzové na severu. Takže když dorazily první dva díly trilogie, zarazily mě ilustrace na titulu - tak nějak si představuju obálku líbivého čtení pro paní a dívky . . .
Když jsem začala číst, bylo to o něco lepší, ale zprvu jsem stále nedůvěřivě očekávala ten okamžik prozření ve stylu "tohle byl velký omyl a nepovedený nákup"! Jenže čím déle jsem četla, tím jasnější bylo, že kniha vůbec není špatná. A že opravdu splňuje to, co jsem od ní očekávala: pokouší se srozumitelně objasnit původ a vznik severských náboženských mýtů. Najdete tu Ódina, T(h)óra i Lokiho v časech, kdy ještě nebyli velcí a uznávaní bohové Valhally, ale vůdčí osobnosti kmene Ásů, a jako takoví se přirozeně dostali do konfliktu s Vány, kteří žili v matriarchátu.
Hodně mi pomohl i doslov, autorka konzultovala s historiky a archeology, takže některé údaje jsou historicky ověřené. Já jsem se mimo jiné dozvěděla, že právě Freya byla největší severská bohyně a její kontakt s Ódinem je nepopiratelný. Takže pro mě určitě zajímavá kniha a jsem zvědavá na další díl.
"Časem se naučila mluvit s Ódinem upřímně. Občas se dokonce na jeho návštěvy těšila. Věděl mnoho o věcech skrytých, více než tušila. A rychle se učil galdrům, které zpívala. Ačkoli by to nikdy neřekla nahlas, učila ho ráda."
I my jsme měli letos s prvňáčky pasování na čtenáře: nejprve splnili čtyři úkoly, a tím vyluštili tajný kód. Díky němu je náš knihovnický hlídací pes - plyšový baset jménem Jerema, který má na zadních tlapkách knihovnické ponožky - pustil k téhle knížce. Každý z prvňáčků měl potom za úkol přečíst alespoň jednu větu ze druhé kapitolky; tu první jim přečetla paní učitelka.
Příběh je milý, zajímavý a napínavý, takže si myslím, že se malým čtenářům bude líbit. A fotografie Petra Václavka jsou skvělé, podobně jako postavičky žaludových skřítků. Soudím, že děti nebudou - jako já - řešit otázku, jak malá musela být lahvička, aby ji dubánek unesl. A že se jim, stejně jako mně, bude zamlouvat úžasný název léčivé meducínky z jehličí!
Mně se to líbilo, a docela dost.
Možná thriller, ovšem policista se třemi dcerami taky není procházka růžovým sadem, takže celý příběh se tímhle posune jinam, stává se lidštějším, stravitelnějším a pro mě taky zábavnějším. Je znát, že autor čerpá ze svých zážitků - kdo někdy zkoušel třeba na úřadě zabavit alespoň na chvilku otravné dítě tak, aby bylo možné projednat s úředníkem konkrétní věc, ví, jak je to náročné. A jak nesmyslné vám to připadá ze zpětného pohledu. A to nemluvím o odpočinku, případně relaxaci!
Detektivní zápletka vůbec nebyla špatná a řešení mě nenapadlo ani náhodou. Vysvětlení Kettovy samostatné aktivity je zde uvedeno, na rozdíl od mnoha jiných "supermanských" akcí v knihách tohoto typu. Pravda, v předposlední kapitole mi nesedl překlad, ale je mi jasné, že překladatele v tomto případě nenapadlo konzultovat s odborníky - každý z nás o tomto oboru už někdy slyšel, ale málokdo používá odbornou terminologii.
Takže mě detektiv Robert Kett zaujal a doufám, že se dostanu i k dalším dílům této série.
"Ale nakonec to zvládnete," řekl Clare. "Věřte mi, znám to. V celém vesmíru není těžší práce než být rodič. Snad jen rodič, který je na to sám. A zcela určitě rodič, který je sám na tři holky."