broskev28 komentáře u knih

První díl jsem nečetla, ale tenhle se mi líbil moc. První, co mě nadchlo, byla spousta netradičních jmen - potkanka Jasmína, myš Klaudie, kočka Komtesa a samozřejmě kocour Herkules (i když, jak někdo trefně hlasitě poznamenal: vždyť to je lepidlo!!!) Spousta krásných nápadů se starými zámeckými předměty - mně osobně se moc líbil Hádankovec, a to jak jeho nezvyklý vzhled, tak jeho skvělé přesmyčky!
Nevím, nakolik děti ocení přidruženou "výuku" latiny, ale já si okřídlené "tempus vulnera sanat" asi budu pamatovat dlouho, protože se k němu Herkules dopracoval docela rozumnou cestou. Rovněž rýmování za každou kapitolou nemá chybu: Tempus fugit - čas nám pádí, mlékus orel bugati. Motor kvílí, davy šílí, kocour jede po trati.
A na závěr drobný postřeh: ačkoli je to dětská knížka, děti se v ní vůbec neobjeví. Za dospěláky jsou tady manželé Marta a Jan a já osobně jsem toho názoru, že se oba autorce velmi povedli. Přinejmenším tak, jako ilustrátorce Evě Chlupíkové její obrázky a vůbec typografie celé knížky. Sama jsem se přesvědčila, že šikovnému a nadšenému čtenáři (v tomto případě 11leté čtenářce, kupodivu silné dyslektičce) stačí letmé prolistování knížkou a už se mu doslova sbíhají sliny při představě skvělého počtení . . .
Tak ať se dobře čte i vám!

5 13.03.2018

"Už týdny Furia voněla po knihách." Dovedete si představit nadějnější začátek knihy? Druhá kniha bibliomantie pokračuje s jinou překladatelkou, ale nijak zásadně se to neprojeví. Prohřešků proti české gramatice naštěstí výrazně ubylo, takže čtenáře v podstatě nic neruší (snad jen vazebná nedokonalost "má vinu/odpovědnost na něčem" - určitě by lépe znělo za něco). A přesto si většina komentářů stěžuje na nesympatické a ploché hrdiny, na příliš akční děj(?) i na nejasnosti v příběhu.
Mně se tato kniha četla lépe něž ta první - možná to bylo proto, že už jsem znala většinu hrdinů i základní pravidla a prostředí. Za hlavní hrdinku považuju Furii a poněkud překvapeně jsem si uvědomila, že autor se jí opravdu nijak nevěnuje. O Cat, Isis a nakonec i o Finianovi se postupně dozvídáme více, dokonce i jakási milostná zápletka se rozvíjí jinde než u ní. Naopak u postav zcela vedlejších se autor doslova vyřádil - mám na mysli třeba Patience, Ariela a především Pandoru, ta se mu opravdu povedla velmi plasticky a reálně.
Čím více jsem se do příběhu nořila (to je slovo, br), tím uvěřitelnější mi jeho hrdinové a jejich jednání připadalo, ať už jde o Isis a Duncana (drogoknihy, to tedy bylo něco!), zvrhlé sourozence Rachelle a Veita či o neuvěřitelně akční starou hraběnku a jejího předčitatele Jamese. Úžasný oblouk, kterým se celý příběh vrací k jeho zakladatelům, mě fascinoval. Pravda, největší tajemství světa bibliomantiky, jak je psáno v anotaci, jsem neodhalila. Ale už jsem si zvykla na velmi nepravděpodobnou věc: popisky některých knih zřejmě sestavuje osoba, která knihu vůbec nečetla.
Rozhovor(?) Furie se světicí Viboradou byl naprosto úžasný (s.106):
„Znáš ten pocit, když jsou všichni kolem šťastní, plní naděje a optimismu a ty bys nejradši něco rozmlátila a jsi jediná, kdo vidí, že na obloze se stahují temné mraky? . . . Ale nakonec zůstaneš zticha, protože je ti jasné, že to jsi možná ty, kdo myslí jenom na sebe a nedochází mu, že má všechny důvody být šťastný. Nebo aspoň trochu spokojený.“
Následný dodatek přisednuvšího si Ariela je snad ještě lepší, ale přečtěte si ho sami, milí čtenáři. A nezapomeňte na výčet bibliomantských parfémů, příští týden dokonce ve slevě (s.144).
Podobně úchvatné bylo vyznání, které Patience věnoval kalistě Nassandře, je ovšem mnohem delší, takže už nebudu nikoho unavovat. Možná tento příběh není dokonalý, má svá slabší místa, ale pro nadšené čtenáře a milovníky knih má velké kouzlo. Autor, který takový svět dokázal vymyslet a poslat k nám čtenářům, si určitě zaslouží alespoň 4 hvězdičky.

4 08.03.2018

Autorku neznám a soudě podle její prvotiny, asi nebude ani má oblíbená. Nevím jak ve švédštině, ale v češtině mi Vrána vůbec nesedne - to už spíš Havran. Než jsem pochopila, že je to opravdu ten černý pták a ne třeba přezdívka, chvíli mi to trvalo (asi jsem slabší duchem, možná by to děti poznaly hned).
Další věc, která mě - jako rodiče - dost vytočila: dcera Ebba se rozhodla pomoci Vránovi hledat jeho rodinu, a tudíž nechá doma rodičům stručný vzkaz (skvělé!) a jdou spolu stopovat nějaký kamion, který jede do Norska!
Právě letos jsme ve škole řešili situaci, kdy neznámý rodič vezoucí domů v silném lijavci své dítě, nabídl svezení jinému dítku, které šlo bez deštníku. Dítě odmítlo, ale doma to řeklo rodičům. Nastala téměř policejní honička onoho jedince, který si dovolil nabídnout dítku svezení. A tady děti přímo navedeme, aby šly stopovat, navíc hnedle kamiony.
Jsem zvyklá na to, že v dětských knihách se občas objevují nelogičnosti až nesmysly, a obvykle mi to vůbec nevadí, ale tady jsem byla úplně naježená a nesedlo mi to. Jediné, co se mi líbilo a co bych si taky chtěla vyzkoušet, byla půjčovna vorů na Průzračné řece! A nesmím zapomenout na zajímavé obrázky Martiny Matlovičové, ty se opravdu povedly.

5 07.03.2018

Já se naopak přidávám k nadšeným komentářům. Tento týden máme jarní prázdniny a já jsem se rozhodla udělat si čtenářské prázdniny: každý den čtu jednu knihu, střídám dospělé a dětské. Pekařova dcera je první knihou, která mě do sebe doslova vtáhla. Chvílemi jsem zapomínala, kde jsem, neslyšela jsem členy své rodiny a jejich případná oslovení, jen jsem četla a četla. Ale na rozdíl od detektivek jsem nespěchala na konec, jen jsem chtěla vědět, jak se život hlavních postav odehrával dál. A vůbec se mi nechtělo odcházet z pekařství dam Schmidtových - jak už tady někdo psal, to byl úžasný obchůdek a já bych se tam moc ráda někdy podívala a hlavně ochutnala!
Válka je vždy silné téma, takže je jasné, že příběh Reby bude slabší. Oč méně místa v knize dostává, o to víc jsem nad ní přemýšlela. Problémy její rodiny, resp. jejího otce, nejsou o nic menší - koneckonců se taky jedná o válku, i když jinou a "pouze" lokální.
Takže určitě doporučuju, je to skvělé počtení! Už ta krásná obálka vás osloví . . .

11 07.03.2018

Moderní pohádky pro moderní děti, tak zní podtitul téhle knížky plné opravdu vydařených ilustrací Evy Sýkorové-Pekárkové. Mně osobně se nejvíc líbila právě ta titulní, Buenos Aires, kotě - rozhovor kotěte se sádrovým trpaslíkem opravdu nemá chybu. Rodiče, kteří se řídí radami společnosti Celé Česko čte dětem (a hlavně svým vlastním rozumem), určitě svým dětem přečtou všechny pohádky. Třeba takový Vlčí mág má také svoje kouzlo!
A doporučení pro rodiče i děti: nezapomeňte si pořádně prohlédnout "květinové" ilustrace na předsádce - nepřipomínají vám dozrálé bobulky na každém stonku očka, která se za vámi zvědavě dívají?

6 06.03.2018

Souhlasím, skvělá knížka pro děti 2. až 5.třídy. Prázdninová pánská jízda (nebo také dědečkové léto) ve vesničce jménem Hrušany, kde žijí sourozenci Vilém, Vendelín a Vincent, jinak také . . .
Ale to už si přečtěte sami. Spousta krásných nápadů, příběhů ze života, zvláštních jmen a báječných ilustrací. Mě mrzí jen jedna věc: že jsem si knihu nemohla přečíst v originále. Nějak se nemohu zbavit pocitu, že potom by tahle prímová knížka byla ještě lepší!

5 06.03.2018

Pokud nemáš přečteno, tak raději přeskoč tento komentář!
Nedovedu si představit nic originálnějšího a působivějšího, než nabídnout knižním nadšencům fantasy svět, v němž hlavní role "hrají" knihovny, knihkupectví, antikvariáty, knižní záložky, exlibri. Kde bibliomanti získávají svou sílu právě z knih a kde si každého bibliomanta najde ta správná a jediná dušekniha - která je ta tvoje, milý čtenáři?
Dějovou linkou už se - soudě podle komentářů - renomovaný autor čtenářům zdaleka tolik nezavděčil. Uvidíme, zda si pokračování vyslouží v tomto směru nadšenější ohlasy.
Já bych ale od společnosti Albatros Media čekala kvalitnější práci. Nepamatuju, kdy jsem naposledy četla knihu s tolika pravopisnými (a občas i věcnými) chybami. Jestliže jsou podmětem věty slova lampa a křeslo, pak s nimi musí překladatel (?) umět pracovat i v minulém čase. Chybná shoda podmětu s přísudkem (zkušenosti ho naučili), vyjmenované slovo (mi staří harcovníci), špatné skloňování zájmen (potkal jí na ulici). Na jedné stránce jednou Isis, podruhé Iris. A vrchol všeho: chtěl se vymanit z Catina obětí!
Kdo je za tyto nepříjemné a rušivé chyby odpovědný? Existuje v dnešní uspěchané době profese korektora?

6 04.03.2018

Taková normální rodinka - maminka se synem Jaroslavem, který chodí do školky. Tatínek, který většinou přichází domů příliš pozdě na to, aby pomohl mamince a aby stihl povyprávět Slávkovi další ze svých zajímavých pohádek. Babička, která ví své o mezigeneračních sporech. Školková dvojčata Heduš a Ájínek, s nimiž se Slávek velmi často dostává do konfliktu. Paní učitelka, která se snaží být spravedlivá, ale ne vždy se jí to daří.
Pro čtenáře od 6 let, čtu v tiráži. Autorka asi předpokládá četbu rodičů dětem a mně je moc líto, že už jsou mí kluci velcí a že jim tohle přečíst nemůžu. Obrázky i typografie, slovní zásoba a realita běžného života (Jířo, Jířo, kam se poděla tvoje fantazie a dobrá nálada? První umřela u sporáku, druhá u žehlicího prkna.), řešení situací ve školce, to všechno bych si ráda znovu se svými dětmi prošla právě takovouhle "knižní" formou.
Myslím, že se oběma dámám a vůbec celému kolektivu pracujícímu na vzniku této knížky povedla skvělá věc. A já jen doufám, že se knížka dostane do všech domácností, ve kterých rodiče nezapomněli, jak důležitá a úžasná věc je právě společná chvilka s knížkou.

4 04.03.2018

Skvělá a velmi čtivá kniha, velká poklona autorovi! Netypická konstrukce příběhu, zajímaví hrdinové a hrdinky. Těšila jsem se na citáty v úvodu jednotlivých kapitol. "Musíme si na to zvyknout: na nejdůležitějších křižovatkách naší životní cesty nejsou semafory."
Šok pro mě znamenala kapitola 19 - předměstí Chicaga v roce 1982: "je to Bagdád po bombardování v samotném srdci Ameriky." Autorovi bylo v té době pouhých 8 let, tak nevím, odkud čerpal informace a zda se jedná o fakta; koneckonců je to román. Demokratická společnost svobodných občanů ale bohužel může mít i takto hrůzostrašnou podobu, a tam bych se opravdu nechtěla octnout!

9 04.03.2018

I já jsem knihu brala jako oddechovou - už jen kvůli tomu názvu. (Předmluvu samotné autorky jsem ale pro jistotu vynechala, neb mi připadalo, že vyzradí bez uzardění skoro vše.) A jako taková mě nezklamala. Zklamáním však byla úroveň českého vydání, resp. práce tiskaře - tiskárny - korektora? Pochybuju totiž, že by v originále došlo hned několikrát k záměně hlavní hrdinky (Carter) za pubertálního synovce jménem Cort.

2 03.03.2018

Jak už nějaká čtenářka u jiné Kunderovy knihy napsala - připadá mi, že ve svých dílech vždy pokořuje ženy. Ale když jsem četla tuhle knihu, měla jsem pocit, že autorkou musí být žena. Popis ženských pocitů a nálad byl naprosto jedinečný, to přece žádný mužský nemůže vymyslet! Právě to - ale nejen tohle - je důvod, proč potřebuju Nesmrtelnost ve své knihovně. A díky za ni!

7 03.03.2018

Mohu potvrdit - naše šikovná páťačka/dyslektička si v úterý vypůjčila 1.díl a ve čtvrtek si přišla pro 2.díl. Moc si tohle čtení pochvalovala, takže za ni doporučuju!

Anotace přináší snůšku nesmyslů a chyb, opravdu nechápu, kdo tyhle bláboly píše. Plukovník se jmenuje Mills, ne Milles. Ten, komu se chce plukovník pomstít, má jméno Indrajit Rai, ale žádný strašlivý trest ho nestihne. Syn Jagat nepřísahá, k pomstě ho navádí jeho zachránce. Vyvolená Jane nemá s kletbou nic společného, bohužel je však manželkou jistého Millse. S city se musí vyrovnat až Ramesh Rai, vnuk Shivy Raie . . .
Kdyby to byl diktát, hodnotím za pět. Lépe si těchto přebreptů nevšímat a soustředit se na samotný text. Oddychový, exotikou lákající, v jedné generaci tragický, zatímco v té další happyendově ukončený příběh. Patří k těm, které velmi pravděpodobně nezanechají trvalou stopu. A ani po přečtení mi nebylo jasné, k čemu se vztahuje název knihy - k masakru v Moraphuru? K oběma manželstvím, která popírala samu podstatu takového svazku?

2 28.02.2018

Přečetla jsem asi 50 stran a potom jsem se dlouho ke knize nemohla dostat; už jsem se smířila s tím, že ji odnesu do knihovny nedočtenou. Víkendové mrazy mě místo na lyžovačku přivedly zpět k téhle knížce a já jsem moc ráda, že jsem to nevzdala. Tenhle příběh určitě za přečtení stojí, tak si to užijte!

6 27.02.2018

Mám moc ráda knížky Wilbura Smitha, které se odehrávají v Africe. Nepochybuju o tom, že život místních domorodců byl krutý, ale měl SVÁ pravidla. Nikdo jim nevnucoval monarchii či demokracii; na základě svého dosavadního vývoje si vládli sami. Jenže potom přišli Evropané. Mám pocit, že první etapa globalizace proběhla už kdysi dávno, v době, kdy si námořní mocnosti rozdělily dobyté kolonie.
Změny, ke kterým právě na africkém kontinentu kvůli nám bělochům došlo, přinesly asi víc špatného než dobrého. Zbrojní průmysl potřebuje odbyt; ideální je válka v jiném světadílu. To, co se dnes děje v Africe a na blízkém východě, je z velké části "zásluha" bělochů, resp. politické reprezentace zemí, které i nadále africké poměry ovlivňují.
Fanatismus, svatá válka, džihád, sebevražední atentátníci, to je odpověď afrických a arabských zemí. Demagogie, ano, ale jako všechny demagogie má v sobě alespoň kousek pravdy, a to stačí, aby jí někteří uvěřili a jiní se nechali přesvědčit.
Jestliže do země jako je Somálsko, navzdory výslovnému upozornění na nebezpečí, zavítá běloch, vždy musí počítat s tímto vývojem situace. Zatímco knihy jako Bílá Masajka nebo Bez dcerky neodejdu mi připadaly velmi naivní, o hrdince téhle knížky si to nemyslím. Denně slyšíte o autonehodách, ale dokud se něco nestane vám osobně, neřešíte to. Počet pravděpodobnosti je neúprosný - už v Afghanistánu, Pákistánu, Íránu se jí mohlo přihodit totéž.
Byla si toho vědoma a stejně ji to překvapilo. Pokud je její zpověď pravdivá, pak si zasluhuje obdiv nejen ona, ale také její nejbližší rodina. Pro mne byla velmi zvláštní scéna, v níž "vycítila" tragický příběh svého trýznitele Abdulláha. A také událost v mešitě, kdy sledujeme zoufalou snahu místní ženy pomoci trýzněné neznámé. Spousta "návodů" na přežití, přičemž každý z nás pevně věří, že je nikdy nebude potřebovat. Tlustá čára, která dělí život jedné mladé ženy na dobu před zajetím a dobu následující. A ještě větší obdiv za aktivitu, kterou vyvíjí na pomoc potřebným.
Kniha možná nesplňuje všechna měřítka bestselerů, ale vrchovatě naplňuje poslání dobré knihy: dozvědět se něco nového, poučit se a být účasten. Bohatou slovní zásobu a fantazii v tomto případě nežádám.

4 25.02.2018

Mám moc ráda Pohoršovnu od této autorky a tak nějak mi přišlo zatěžko věřit, že by ji ona sama mohla překonat. Jenže už po několika stranách jsem pochopila, že mám před sebou další kouzelný, i když ukrutně zamotaný příběh. Občas mě napadlo: nebude na děti moc složitý? Ale třeba je zbytečně podceňuju - aspoň doufám.
Já jsem si užila všechno, ze všeho nejvíc ale neuvěřitelnou práci s jazykem. Já osobně moc ráda používám závorky, takže stranu 60 jsem si opravdu vychutnala. Dále jazykolamy (v podání opičky Kiki), hříčky, přísloví, slova známá i neznámá (Chlap štěkl: "Ticho, prcku, nebo tě rozstřílím jako řešeto! " Neví někdo, co je to řešeto?)
Naprosto skvělé mi připadalo vyprávění mnoha vypravěči - každý vidí a popisuje to své a čtenáři postupně všechny události zapadají do sebe a dávají mu smysl. Jména hraběnky Bellinky se chci naučit nazpaměť; momentálně mi utkvělo pouze to neexotičtější, Ygdrasila. Když už zmiňuji jména, tak právě tady se autorka doslova vyřádila. Otec a syn, bratři, sama hraběnka, seznam ostrovínských obyvatel, no pro mne poezie v próze, moc jsem se nasmála, ale hlavně jsem obdivovala tu nápaditost.
Málem bych zapomněla na tajemné jazyky - jedním z nich je dokonce přímo na obalu knihy napsaná věta. Ale je jich tam mnohem více, čtenář si může vybrat. První odstavec na s.41, resp. jeho poslední věta se mi nesmazatelně vryla do paměti, ač jsem silný sklerotik; kudy chodím, tudy ji cituji svým kolegům a známým a všichni se skvěle bavíme. Já osobně hledám učitele tartariánštiny - základy už mám třeba ze sprchování studenou vodou či z pravidelných návštěv u zubaře . . .
Takže vřele doporučuju dětem i rodičům a moc děkuju autorce za skvělou knížku! Určitě by si zasloužila nominaci na knihu roku.
P.S. Zapomněla jsem na ilustrace - některé se mi moc líbí, jiné (většinou ty celobarevné) zas až tak ne. Ale určitě do příběhu patří.

4 22.02.2018

Naprosto souhlasím se "sachistou" - na rozdíl od většiny knížek tohoto autora tahle kniha rozhodně není prvoplánově legrační. Autor popisuje situace, které asi nejsou mezi pubertální mládeží zcela běžné, a pokud se přece jen objeví, reakce okolí bývá jen o málo vstřícnější nežli reakce bratra hlavního hrdiny.
Naše děti si často tuhle knížku - na Walliamse až nezvykle tenkou - s nadšením vypůjčí. O týden či dva později ji jaksi bez nadšení vracejí; připadá mi, že samy nevědí, co si o ní mají myslet, jak ji hodnotit. Kdyby měly možnost si o ní s někým popovídat, diskutovat, určitě by to přivítaly. Jenže najde se učitel (nebo rodič), který si knihu také přečte a bude ochoten pustit se do diskuse?

7 21.02.2018

Na úvod předesílám: nečetla jsem (ani číst nehodlám) 50 odstínů a v otázkách sexu jsem určitě staromódní. Přesto se mi tahle kniha docela líbila. Jak je vidět na všech postavách, sex je neodmyslitelnou součástí mezilidských vztahů. Když chybí sexuální soulad a prožitek jako takový, vždy se to někde negativně projeví.
Hlavní hrdinka se - naprosto netypicky na tehdejší dobu - rozhodne vzdělat v oblasti sexuálních praktik, aby dokázala uspokojit svého manžela. Velmi mě překvapil věk i rodinné zařazení oné dámy a tím spíše před ní smekám. Díky své zvídavosti se seznámí nejen s arabským "učitelem", ale i s jeho matkou. Oč lépe si rozumí s touto dámou, o to hůř nachází pochopení u své matky a u své rodiny obecně. Pokrytectví, které Elizabeth posléze odhalí přímo u svých nejbližších, je opravdu šokující.
Francouzova milenka, která viktoriánské puritánství a dvojí mravnost popisuje poněkud méně eroticky, zato se spoustou věrohodných dobových informací, je pro mne nepřekonatelná. Učitel lásky poodhalí tehdejší společenské a také politické praktiky možná méně věcně a historicky přesně, zato pikantněji a pro mnoho čtenářů věrohodněji. Proč ne?

3 20.02.2018

Když jsem si tuhle knihu přečetla poprvé, doslova a do písmene jsem se posadila na zadek a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Genetiku mám moc ráda, o Mendelovi taky něco vím, ale Mawerovo uštěpačné (v praxi předvedeno na osobě vypravěče) a přitom obdivné (neskutečná preciznost a promyšlenost "hrachových" pokusů v porovnání se zabedněností vídeňských akademiků) pojetí mě fascinovalo. Málokdy jsem byla nějakou knihou tak nadšená, takže jsem ji okamžitě nakoupila všem svým známým čtenářům nadšencům.
Po čase jsem zjistila, že zdaleka ne všichni mé nadšení sdílejí, což mě velmi překvapilo. Proto jsem si dala tu práci a poctivě jsem tady pročetla všechny komentáře. Zjistila jsem, že čtenáři se v zásadě dělí do dvou skupin - jedni jsou nadšení a knihu velmi chválí a obdivují, ti druzí jsou znudění, zklamaní a často otrávení. Přesně jako moji přátelé.
Proto moc děkuju za komentáře Achilla a Prey - naprosto přesně vystihují mé nadšení z téhle knihy, včetně skvělé obálky.

13 09.02.2018

Ke knize jsem se dostala díky Atanone, a díky je to opravdu veliké. Macbeth byl pro mě vždycky těžko stravitelné drama, špatně jsem se orientovala v postavách i místech. Po přečtení téhle knížky se pro mne situace zásadně změnila a z Macbetha se určitě stane má oblíbená hra. K tomu jsem si opravdu vychutnala trio ženských hrdinek z odlišných období - každá je jiná a přesto mají mnoho společného. Marně dumám, kdo byl onen ďábel z příběhu o Jennet a proč jí nemohl - nebo nechtěl? - pomoci. Skvělá četba!
A ještě ke hře a jejímu jazyku: neznám originál a nejsem tak kovaná v angličtině, abych ho mohla posoudit a vychutnat si jamby a daktyly. Ovšem Saudkův český překlad už posoudit můžu a jsem přesvědčena, že si s originálem určitě nezadá. Úvodní zaříkání čarodějnic jsem si musela přečíst nahlas, abych si všechna ta nezvyklá a zvukomalebná slova a rýmy řádně vychutnala a slyšela jejich zvuk. Za celou dlouhou báseň vypovídají třebas jen dva opakující se verše:
Tuplem psot a slot a klopot,
ohni, hoř, a kotli, v klokot!

2 08.02.2018