Bubun komentáře u knih

Tak ani nevím, kde začít. Hlavní hrdinka údajně vystudovala žurnalistiku, a živí se - pouze cca do třetiny knihy - psaním dvou tří článků měsíčně, a stačí jí to na obživu. Navíc postrádá kritické myšlení, koníčky, nějaké zajímavé názory... Navíc pokud to "puťkovství" v ní bylo celou dobu, což mi tedy úplně zpočátku nijak zvlášť nepřišlo, tak zhruba od poloviny knihy se naplno rozvine, a z Heleny se stane naprosto nezajímavá, obyčejná buchta, co vaří svému milému guláš a užírá se tím, že má dvě kila navíc. Což řeší i před, během a těsně po porodu. Její milý si zas všímá toho, že i u porodu měla upravené ruce. Tak co to je, sakra, za lidi, a hlavně: je nutné o nich číst knihu? Kniha, stejně tak jako VŠECHNY postavy v ní, postrádá smysl pro humor. A tím tedy u mě ztrácí body, a to hodně. Obě hlavní postavy, Helena i Karel, nemají žádné kamarády, pardon, vlastně každý má jednoho. On má dobrého kamaráda, kterýho vidí jednou za uherskej rok, a ona má kamarádku, se kterou jde jednou za dva týdny na víno, kde si dá sotva dvojku, kterou sotva vypije, a po dvaceti minutách se rozloučej, a jdou domů, což bych pochopila, kdyby měla doma někoho, o koho by se potřebovala starat, děti, psa, babičku, ale obě dvě jsou v první části knihy poměrně nezávislé, přesto se po pár minutách loučí (já nevim, kdo to takhle dělá, tak to si tyhle dvě nejlepší kamarádky asi nemaj co říct...)nebo na kafe, kde to probíhá stejně - sednou si, řeknou dvě věty, jedna nebo obě dvě po dobu rozhovoru neustále sledují hodinky a čas, a jdou domů. Helena a Karel - naprosto nezajímavý pár dvou sucharů bez koníčků, s takovými lidmi bych si fakt neměla co říct. Navíc člověk jim to pouto nějak prostě nevěří (to samé se týká Heleny a Oliny, nechápu, proč jsou vlastně kamarádky...), nic je nespojuje, kromě později toho podnikání, ale nic je nespojuje tak nějak... lidsky. Líbí se mi dvě věci: princip nerealizovaného vztahu dvou lidí , který na začátku vypadal slibně, kteří pak mají každý svůj život a jiného partnera, aby se pak opět sešli a začali spolu žít, a ta druhá věc, zasazení děje do ulic a podniků (no, spíš do jednoho podniku, do Liberálu) Letné. No, už končim, asi si dám sraz s kamarády, vypiju decku vína, řeknu jim dvě věty a pofrčim domů. ... A ještě jedna věc: gramatická chyba , tzv.hrubka, na straně 271. Ostuda.

11 03.05.2019

Všichni tady vychvalují Nabíječe.... Už když jsem hodnotila Sexy mlékaře, tak většina uživatelů (resp.uživatelek) si ve svých komentářích našla místo na poznámku, že teda ale Nabíječ je bavil mnohem víc, hrdinové lepší, obálka lepší a kdesi cosi. Nechápu proč. Tohle (Wallbanger) je obyčejný, v podstatě nudný příběh, který je tak předvídatelný, že už to snad ani víc nejde (ano, u Mlíkaře je dějová linka taky dost předvídatelná, ve srovnání s tímhle se přece jen nedá všechno tak snadno odhadnout), hrdinka nesympatická, nezajímavá čúza, která ještě ke všemu má až příliš často hysterické záchvaty) ,její kamarádky na zabití, hlavní "hrdina" je v podstatě normální chlap, aspoň zpočátku (až se člověk musí ptát, co proboha na té hysterce vidí) pak ale začne být tak pateticky trapný v té své nehynoucí lásce a "tohle je pro mě tak nové" apod., že tím autorka příběh ochudila o veškeré poslední zbytky zábavy. U Mlíkaře měla hrdinka aspoň nějaký background, byla něčím zvláštní, zhruba v polovině knihy se čtenář dozví, proč a co, jasně, taky to byla trochu pipka, ale ne tolik jako Caroline, ani její kamarádka nebyla tak únavná a protivná jako tady tyhle dvě kravky. Od Mlékaře jsem naprosto nic nečekala, a přiznám se, že mě celkem bavil (jistě, chvílemi nechtěně), tady jsem (s ohledem na chválu uživatelek databáze) čekala zábavu a nosný příběh, místo toho přišlo peklo.

Haha, jako jasně, chápu tu ideu, nenásilně a ve formě příběhu dospívajícím vštípit základy etikety a varovat před různými nástrahami dospívání, ale jako chodit s takovym týpkem, tak to bych asi nedala. A to jsem celkem tolerantní. Neumim si představit, že by s ním kdokoli mohl chodit :D Ale ještě ke knize: na konci hlavní "hrdina" (pracovní název magor) úplně otočí a zblázní se. Chvíli jsem si říkala, jestli netrpí nějakou psychickou chorobou, když v jedné minutě si rozkládá na klín ubrousek, v tramvaji si raději ani nesedne, a tvrdí, jak je s alkoholem opatrný, a za pár stránek se na jachtě (!) nalejvá whisky už od rána a producíruje se tam před lidma nahej :D A ještě chce to samý po partnerce :-)) Omlouvám se za smajlíky, ale tady to fakt nejde jinak....

6 30.11.2019

Příběhy zajímavé byly (a smutné, samozřejmě), o tom žádná. Ale jak už zde psal uživatel los, autorky na to nešly moc komplexně, a bohužel celkový dojem z knihy kazí ještě dovětky a "analýzy" nějakých šarlatánů a ezoteriků, které jsem pak už přeskakovala. To s tématem nemá nic společného. Udělaly by lépe, kdyby zakomponovaly do knihy vyjádření k problematice od víc než jednoho psychologa, mohly oslovit psychiatry, určitě by se někdo našel, kdo má dostatek zkušeností z praxe, a byl by ochoten přispět k tomuto - dodnes pohříchu tabuizovanému - tématu. Pokud se zajímáte o tuto problematiku, doporučila bych knihu Budu vůbec někdy dost dobrá?, tam se setkáte s mnohem větším počtem příkladů toxického vztahu matka/dcera a je psaná z pohledu terapeutky s x letou praxí. Oceňuji záměr autorek vynést tento problém trochu na světlo, ale buď měly oslovit více odborníků, nebo to nechat pouze jako soubor životních příběhů žen, které spojuje stejná minulost - narcistická matka.

6 15.10.2019

Jsem ráda, že to mám za sebou. Autorka děsně tlačí na pilu v touze po nějakém hlubším sdělení a filozofování, ale moc jí to nejde a snaha vyznívá křečovitě. Navíc je to celé vyprávěné velmi arogantním jazykem - "hrdinku" bych v reálném životě poznat nechtěla, a pokud by se tak stalo, rozhodně by mi nebyla sympatická, staví se do pozice nějaké životem protřelé, skeptické mentorky, "opájí se vlastní výjimečností", ale nic z toho jí nevěřím, nemá to žádnou autenticitu.

5 21.01.2020

Další originální text od Miroslava Pecha. Je to taková jednohubka na pár hodin, ale tak fascinující, jak se autor dokáže vcítit do jím popisovaných omezenců, primitivů, psychopatů a jinak narušených jedinců, jak plynule a přirozeně dokáže komunikovat z jejich pozice, až se logicky nabízí otázka, zda sám M.Pech nemá něco z balíčku těchto psychických poruch či odchylek. No, to je jen takové malé zamyšlení. Každopádně knihu doporučím známým a možná ji někdo dostane i pod stromeček.

4 10.11.2020

Nedokážu tuto knihu hodnotit hvězdami. Vojtu, nebo spíš Waiderse, protože pod touto přezdívkou jsem se s ním seznámila, jsem poznala v roce 2007 a od té doby až do listopadu 2017, kdy jsem ho viděla naposled, jsme spolu mnoho zažili. Nemůžu tvrdit, že naše setkání byla stejná, jako ta, která zažívá Alsas v knize, některé rysy ale byly společné. Uzavřu tenhle debilní koment tím, že Na vrcholu zoufalství rozhodně stojí za přečtení, a pokud jste Vojtu znali, což je víc než pravděpodobný, tak tuplem. A nejlíp se bude číst v příjemné hospodě či kavárně se sklenicí piva, vína, kmínky, vodky, nebo třeba s moravskym kohoutem.

Čas psychopatů mě velmi bavil, rozhodně zajímavá kniha, ve které se dozvíte o projevech, motivech a determinaci psychopatů. Přiznám se, že první část se mi četla mnohem lépe, v té se autor věnuje tomuto tématu z psychologického, psychiatrického a sociologického hlediska, včetně stručného, ale výstižného výkladu o úzkostných poruchách, paranoidních osobnostech, OCBD apod., a vymezuje i termín psychopat, který laicky často používáme jako označení pro úplně jiné poruchy osobnosti či chování. Druhá část, jak už tady zmínil uživatel BStone, mapuje chronologicky různé psychopaty na našem území od knížete Václava k Babinskému. Tato druhá část bude určitě bavit historiky, mě bavila víc ta první. Dávám ale pět hvězdiček, protože je to záslužná práce a Honzák tuto problematiku umí podat místy i s humorem.

4 01.12.2018

Výborná filozofická esej, ve které Flusser nabízí nové pohledy na problematiku každodennosti v kontextu estetiky a umění a mj. předbíhá svou dobu. Mnohá tvrzení a hypotézy jsou aplikovatelné i dnes, po více než třiceti letech. Některé z nich nejenže se potvrdily, ale s časem i zesílily. Doporučuji každému, kdo rád analyzuje a chce na svět podívat trochu jinou optikou.

4 07.01.2015

Tak tohle je můj poslední Kepler. Jakmile člověk jednoho dva přečte, je to fakt na jedno brdo. Oni na to maj snad nějakej mustr, nebo co.

3 08.02.2022

Nemůžu tomu upřít slušný příběh a zápletku, občasné napětí a sympatické postavy, ale ten konec je teda zbytečně natahovaný a bohužel to začne být ke konci celé předvídatelné.
Také mi docela dost vadilo nadužívání slovesa "řinout". Pořád se někde něco řinulo, ať už voda, krev, nebo jiné tělní výměšky.
Autor chvílemi popírá svá vlastní slova, např.v jednom odstavci popíše Sagu jako dívku, do které se okamžitě každý muž, poté co na ní pohlédne, zamiluje, a v následujícím ji kamarád jejího partnera okatě ignoruje, později je na ni dokonce hrubý. Možná by to nepůsobilo tolik jako pěst na oko, kdyby tento popis Sagy a výše zmíněná situace opravdu nebyly v knize hned po sobě. Ale to jsou spíš takové drobnosti.

3 10.02.2021

Bacha, spoilery... Nemám ráda, když jsou viníci, vrazi, pachatelé, devianti - to je jedno, až příliš geniální, a odhadnou všechny budoucí kroky kriminalistů a obyčejných lidí, prostě všech. Oni snad uměli předpovídat budoucnost a také zahráli na jasnovidce a věděli, co si která postava z knihy ve kterékoli chvíli myslí. To prostě neberu, v jiném žánru (komedie, tragikomedie, absurdní divadlo, prostě žánry, kde je prostor pro nadsázku) by mi to nevadilo, ale v tomto thrilleru je to prostě všechno až moc přitažený za vlasy. Jo, a asi jsem - i když jsem si to nemyslela - přece jen citlivá povaha, některá popisování těch zločinů a vražd a mučení byla až tak detailní, že mě to přimělo si o autorovi trochu začít myslet, že on sám je sadista a vychutnává si to. Například to s rozbuškou v hrdle jedné z obětí, to bylo fakt hnusný. Navíc mi přijde, že čekat přes dvě stě stránek, než mě to trochu vtáhlo do děje, je až moc, při celkovém počtu cca 460 stran.

3 30.08.2019

I přes drobné výhrady se mi to velmi líbilo, ale napsat, že grog je čaj s rumem, to teda neodpouštim.

3 01.06.2019

Tak Harlan byl jasnej od začátku, takže pokud chtěly autorky čtenáře překvapit, nepovedlo se.

2 03.12.2020

No, taková lepší Lanczová... Nominaci na Magnesii Literu vůbec nechápu. Hlavní hrdinové byli oba nesympatičtí (i když tedy každý z jiných důvodů) a nezajímaví a některé popisy a přirovnání (a to nejen ta "zvířecí"), jak už zmínila uživatelka Salamandrina, byly tak hrozné, až byly komické. V podstatě červená knihovna.

2 22.11.2020

Většina básní zábavných, některé dost výstižné. Některé obsahují konkrétní názvy a jména osob, takže čtenář, který Karla Škrabala nezná osobně, nebude nic vědět, ale nevadí. Většina básní/textů je funkčních i tak. A jak to bejvá, některý samozřejmě vyvolávaj hlavně smutek. Doporučuju pro pobavení (Beskydy, U Zmije, Rozpad Vítrholce), občas i pro trochu nostalgické zamyšlení (Hotel Continental, Ruce pryč od Adamova, Vzpomínky na hovno, Gangy). A vlastně i pro ten smutek...

2 10.11.2020

Jiří Olič odvedl skvělou práci. Součástí knihy jsou i ukázky rukou psaných původních textů, takže si člověk snadno udělá představu - vyznat se v tom drobném, občas trochu nečitelném rukopisu, který obsahuje šílené množství někdy nerozluštitelných zkratek, a přepsat jej, to vše muselo dát obrovskou práci. Mě tyto deníky strašně bavily, nenašla jsem žádné hluché místo. Všechny ty procházky, pocity, myšlenky, piva, kávy, řezby, tisky, kamarádi, různá jídla k obědu, všechno si to člověk snadno představí, jako kdyby tam byl.
Ukázka:
29. března 1929

K 6. domů, slunce. Ryl 2.desku Zakrslíka a otiskl. H. v 1/2 11., dotiskl ji Albrechtice. Společně k H., oběd vajíčka. Bolela mi hlava, sešlo se zamýšlené proch. s Tarz. do Prahy, i šel jsem sám. Před Vozábovou schůzka s H., jeli /?/ zpět po 4. hod., káva, šli pak spol. pod Grobovku, nahoru pod vily, barýček byl vesel, hrál si a koulel se. - Dnes Velký Pátek a po obědě jsem proklínal a zlořečil Nazaretskému: asi proto, že vše přelidněno a že nelze tomu, kdo chud žíti svým šťastným životem o samotě, obklopen krásou Přírody. Proklínám též národ v němž darebáci dostali se k veslům, že jsem odstaven a bez kusu zahrady a vlastního domku, kde bych bez ohledu na ostatní dvounožce nerušen své práci žíti mohl. - Po procházce H. opět nevlídná, jdu raději domů, četl jsem tam do 1/2 8., pak k H., Tarz. mně vítal. Šel jsem k 9. spát, pomodlil se dokonce k Nazaretskému a dobře spal.

27.listopad 1935

...  Vypil 2 piva, šli do Kumanovo, pěkná zábava, tři vína a rozchod, Proch. jel taxíkem. Doprovodili pí. Jank. a kol vodárny k H., značně namazáni, erotika velká. Vrhnul, spal jako na vodě.

2 03.12.2019

Nejslabší mi přišla povídka Miloše Urbana, přišlo mi to trochu jako nepovedená snaha zahrát si na Bukowskiho (obsahem i formou), navíc mi přišla zbytečně dlouhá a ani mi neseděla do konceptu celého souboru, u druhé povídky psané mužem, Svatej tejden!, jsem měla chvíli také pocit, že Epsteinovo ego by nezvládlo mít povídku kratší (navíc občasný oslovování, i kdyby za jejich zády, dětí sprostýma výrazama "kráva" apod. mi od dospělýho přijde hloupý, a je jedno, že to tam trousí kamarád otce té dívky), cca od třetiny jsem se ale docela pobavila, pointa byla slušná. Překvapila mě Geislerová, od ní jsem nic nečekala a téma mě zaujalo. Sice byla Ema má babičku trochu přehnaná, ale i tak se četla dobře. Mornštajnová lehký nadprůměr, Hejdová také. Docela se mi líbila i povídka od Myškové, ale ta "silná" pointa byla už zbytečná, stačil předchozí text. Svojí oblíbenou Soukupovou jsem si nechala na konec, a nebyla jsem zklamaná. Dokázala zas vystihnout každodenní realitu spousty lidí, žen, rodin. Povídka Soukupové a Dvořákové za mě nejlepší.

2 27.11.2019

Nechápu, jak je možné popsat přes třicet let historie hudební skupiny/kapely, analyzovat přes dvacet alb, a přesto přitom dát vznik knize, která je zábavná, zajímavá, vtipná, ale přesto sofistikovaná a poměrně dost detailní. Je logické, že když autor je léta zároveň šéfredaktorem časopisu/občasníku (?) o Jethro Tull a to, pokud si to pamatuji správně, téměř od jejich vzniku, či opravdu jen několik let po založení kapely, že půjde do hloubky a kniha nebude jen výčtem desek či významných letopočtů v historii Jethro Tull, ale David Rees byla fakt výtečná volba i co se týče záživnosti. Spousta takto odborně pojatých knih týkajících se hudebních interpretů či umělců v jiných disciplínách jsou pojaty tradičně, Malé dějiny Jethro Tull naštěstí ne. Obsahuje spoustu přímých citací nejen od členů kapely, ale i od příbuzných a přidružených hudebníků, které jsou často velmi zajímavé, a mnohdy dost zábavné. Skvělé je, jak Rees popisuje vznik každého alba, ale hlavně to, co mu předcházelo. A, stejně jako když vzpomíná kdokoli z nás na to, jak se stala nějaká událost před dvaceti lety, každý z členů kapely má např.jinou vzpomínku na to, jak Ian Anderson přišel ke své flétně, či na to, jak proběhla "velká roztržka" v roce 1980 apod. Fakt zajímavé čtení, a jak píše Neby, povinnost pro fanoušky Jethro Tull. Škoda, že se kniha už delší dobu nedá sehnat. Já ji nemám, četla jsem ji sice asi 6x, ale už je to hodně dlouho. Ach jo.

2 24.02.2018

Výborná kniha. Cleese vypráví o svém dětství, dospívání, o krátké kariéře na poli učitelském, o prvních zkušenostech v showbusinessu, až se dostane k seznámení s Grahamem Chapmanem, o jejich spolupráci dlouho před prvním Létajícím Cirkusem, až se na posledních stránkách dostane k seznámení s ostatními Pythony, a činí tak s velkou dávkou humoru, ale i s pokorou a uznáním kvalit téměř každého herce, scénáristy nebo režiséra, se kterými kdy pracoval. Užívala jsem si to od začátku do konce, a nesdílím pocity, že by kniha měla hlušší místa. Bavily mě narážky na různá nedorozumění a roztržky, které zjevně proběhly mezi ním a Terry Gilliamem, přičemž se Cleese nikdy nesníží k nějakým impertinencím, nebo bezduchým urážkám, jeho narážky mají vždycky styl. Ke konci věcně komentuje situaci kolem Grahama Chapmana, jaký byl, když neměl svůj nejlepší den a nebyl nejlaskavější - spousta autorů by se po vzoru "o mrtvých jen dobře" zdráhala takový krok učinit, a objektivně popsat některé situace. Možná to souvisí s tím, jak Cleese také zmiňuje, že televizní, ale i celkově mediální průmysl ovládá politická korektnost, a to ho štve, a i když je přirozeně "britsky zdrženlivý" nebo až stydlivý, zřejmě se naučil během terapie, kterou v knize také otevřeně přiznává, s tím pracovat a umí se oprostit od pokryteckého adorování již zesnulých. Celkově doporučuju knihu ale hlavně pro svou zábavnost. Smála jsem se častokrát nahlas.

2 26.07.2017