bukiet komentáře u knih
Můj pětiletý prasynovec má narozeniny a já jako hodný prastrýc musím dbát o jeho kulturní výchovu. A tak jsem zavzpomínal, co jsem to „četl“ v tom nenávratně ztraceném, úžasně krásném věku pěti let a vzpomněl jsem si na Čtyřlístek, který mi maminka od prvního čísla pravidelně kupovala. Takže někde u šestého čísla jsem si ho už četl sám. A teď po 54 letech listuji znovu touhle bichlí obrázků, abych „zkontroloval nezávadnost“ a zjišťuji, že se neskutečně bavím. Při pohledu na některé panely se mi vrací dětské vzpomínky, nálady, chutě a vůně. Tak doufám, že prasynovec bude taky takovým čtenářem a věčným dítětem, jako jsem já.
Paráda. Prostě paráda. Činy a důsledky. Kdysi dávno kohosi napadlo napsat a nakreslit první příběh s hrdinou, který měl podivně nadlidské schopnosti. Přidali se další a další. Hrdinů celý pytel. Superhrdinů. Pak někoho napadlo, podívat se na to, jak na činnost takových superlidí hledí obyčejný člověk. Hrdinství se začalo relativizovat. O hrdinství hrdinů se začalo pochybovat. Jako ve skutečném životě. Z prostoduchých příběhů o mlácení záporáka, se staly příběhy s určitou hloubkou, příběhy řešící běžné problémy lidské reality. Nenávist, rasismus, homofobii, cokoliv chcete. Když hledáte, najdete to. Kurt Busiek je jedním z těch autorů, který marvelovský komiks hodně rehabilitoval. A výtvarnou práci Alexe Rosse nelze komentovat, jen obdivovat.
Tak tohle je splněný sen. Vzhledem k tomu, že jako Čechoslovák jsem byl od dětství ovlivněn oběma rodnými jazyky, mateřskou češtinou i otcovskou slovenštinou, byly mé první dětské knihy ve slovenštině. Maminka mi objednávala ze Slovenska dětské knihy z nakladatelství Mladé letá v typické čtvercové vazbě. A jednou z mnoha těchto knih byla i Janovicova sbírka vtipných povídek pro chytré děti Neukradni tri vajcia. Tu negaci si vyžádala tehdejší vrchnost a dnes kniha opět vychází pod originálním názvem Ukradni tri vajcia. Kniha se mi, jako skoro všechny dětské tituly, někam zakutálela, a ze všech těch slovenských knížek to byla jediná, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Vždycky jsem věděl, jak se doopravdy jmenoval Na pole On. Vzpomínal jsem na úžasné ilustrace Mariána Vaneka. A díky skvělé interpretaci pánů Borise Farkaše a Juraje Kemky se opět mohu na chvíli vrátit do dětství.
Kdo má alkohol rád, tomu bude děj knihy leccos připomínat, kdo alkoholem opovrhuje, může se poučit, jak se žije na druhé straně barikády. To vše s humorem a pitoreskností typickou pro vyprávění z lokálů nižších sociálních skupin. Knihu jsem si vychutnával ušima. Interpretem je v Česku působící divadelní režisér Peter Gábor, který svým příjemně znějícím hlasem oživil všechny ty panoptikální postavičky kolem hlavního hrdiny a možná je to i jeho zásluhou, že příběh hodnotím lepšími čtyřmi body.
Daleká cesta za lidstvím. Jedna z nejlepších Asimovových povídek, kterou jsme měli možnost si přečíst již ve sbírkách Robohistorie a Vize robotů, se stala základem pro společný román dvou autorů, Isaaca Asimova a Roberta Silverberga. Společně napsali ještě další dva romány podle geniálních Asimovových povídek. Ve všech třech případech šlo o povídky výjimečné.
Dvěstěletý člověk aneb Pozitronový muž je úžasným příběhem touhy a sebeuvědomění a nutí nás přemýšlet o tom, co je podstatou lidství.
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
První díl Robouniversa Isaaca Asimova přináší jen pár povídek, které jsme ještě nečetli v předcházejících sbírkách a z těch je nejzajimavější ta titulní – Vize robotů. V poslední třetině knihy nás autor, se „skromností“ sobě vlastní, seznámí s některými svými eseji, ve kterých se, jak sám uvádí, často opakuje. I tak jsou ale tyto texty hodně zajímavé, protože přináší myšlenky o budoucnosti, která je v mnohém už naší přítomností od člověka, který v minulosti o budoucnosti snil a psal. Autor k osmisvazkové kompilaci textů o asimovovských robotech napsal, či spíše poskládal, první a poslední knihu, ostatní jsou díla jiných autorů.
Cyklus Nadace:
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
Tak už jsme klesli na úroveň Karla Maye nebo Henryho Haggarda. Nic proti nim, mám je rád, ale jsou prostě z jiné doby. A zdá se, že Preston s Childem už taky.
Pořád čtivé a lehce stravitelné, jen už to nemá tu šťávu, jako první knihy série. Možná je to tím, že se autor až příliš v posledních dílech soustředil na americkou historii.
Mám problém s příběhy, kde hrají důležitou roli sny, halucinace a drogy. Mám problém s příběhy, které prožívají velmi nesympatické postavy. Čteno ušima díky skvělé interpretaci Přemysla Boublíka.
V prostředí intrik a zrady se Roland rozhoduje k celoživotnímu úkolu, k putování k Temné věži.
Díky tomu, že jsem si rozflákal čtečku, jsem se konečně donutil dočíst tuto vynikající knihu o zákulisních dějích v dějinách Marvelu. Jistě, je to čtení hlavně pro komiksové fanoušky, ale nejen pro ně je dobré zvědět, jak to všechno možná bylo. Najednou si uvědomíte o čem to celé je. Pamatujte, vždycky jde o prachy. Kniha je opravdu docela čtivá a asi bych ji i v papírové podobě přečetl dříve,kdyby vyšla v normálnější verzi a ne jako gigantická bichle. Zamrzí také totální absence nějakého obrazového doprovodného materiálu, především portréty komiksových autorů, o jejichž práci a životě kniha především je.
Jedna z těch milých knih o vztahu k nějakému zvířeti, která ale nedosahuje emotivní hloubky jiných titulů.
Tak zatím poslední česky vydaná Sigma je za mnou a já se loučím s celou partou a těším se na další dobrodružství. Čekání si ukrátím s jedním pánem a jeho chytrým psem - Tucker Wayne už čeká.
Marvelovský hrdina nového věku. Hrdina vypovídající hlavně něco podstatného o nás čtenářích, že? Kam jsme se to od slušňáka Petera Parkera posunuli?
Tak tohle se fakt nezdařilo. Vnitřní dialogy s kompem na zabití, akce roztahaná a totálně nepřehledná. A protože mne to nebavilo, podruhé už zjišťovat nebudu, o čem že to vlastně bylo.
Adaptace nehodnotím. V tomto neffovském převyprávění to nejvíc odnesl chudák Benedikt. S potrhlíka k pousmání se vypracoval na debila k vyfackování.