bukiet komentáře u knih
Druhý příběh z komiksové řady Temná věž pokračuje tam, kde skončil díl první a Rolandovo vyprávění ve čtvrté knize, na cestě z Hambry domů do Gileadu. Roland sám ovšem cestuje ještě dál, prostřednictvím "grapefruitu" se setkává s nejmocnějším nepřítelem ze všech, s Karmínovým králem.
Ka-tet je konečně kompletní (tedy prozatím) a čtenář dostává do rukou finální podobu Kingova mistrovského díla. Ale nemusí mít strach, další díly budou ještě lepší. Členové ka-tet se seznamují s tím, jak svět kolem nich funguje, jak je propojen Věží s jinými světy. Potkají Strážce paprsku a projdou dvojencem pozemského New Yorku - městem Lud a nakonec si trochu zahádají.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8 Nezbytné věci
Značně nevyrovnaná sbírka "hororových" povídek. Ty Kingovy jsou příliš krátké a jsou to spíše nápady. Pro mne byla nejdůležitější povídka první -Přemístění-, která se svým motivem zařazuje do Velkého cyklu Temná věž, kde se řadí hned na druhé místo v seznamu. Ukazuje nám, že nejen z naší reality Země se mohou lidé přemisťovat jinam (Jake Chambers v Pistolníkovi), ale i lidé odjinud mohou navštívit naši realitu. Strašidelná není ani náhodou. To -Kecky- už nějakou tu atmosféru mají. A -Věnování- je z těch tří Kingovek asi nejlepší. Simmonsovy povídky jsou také dobré, ale -Iversonovy jámy- jsou zbytečně dlouhé a nezáživné. A vítězem tohoto souboru se stává G.R.R. Martin a jeho -Proměna kůže-. Tato rozsahem spíše novela sice také není zrovna strašidelná, ale jako správná detektivka je aspoň napínavá.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
...
Zvláštní věc. Mám radši marvelovské universum, než to od DC, ale grafické romány od DC mně baví víc, než ty od Marvelu. Schizofrenie?
Za dojemný konec hvězdičku navíc. Je před Vánocemi, máme být na ostatní hodní.
Dlouhá cesta od Neffem převyprávěných verneovek, přes jeho vlastní, navazující trilogii až k Troskově space opeře skončila. Byla to úžasná cesta do dětství, kdy mne pohled na nebe plné hvězd naplňoval úvahami o inteligentním životě ve vesmíru. A Troskovy naivní romány jsem hltal. Říkám si, jestli by nestálo za to převyprávět je pro současného čtenáře. Ale to bychom zase přišli o všechny ty elektřiny...
Trilogie dočtena a jediné, co bych Sangvinistům vyčetl je právě to, že to je trilogie. Na můj vkus zbytečně roztahaný děj, kterému by více slušela větší semknutost a gradace. Také hrdinové zrovna neoplývali kdovíjakým charismatem. Ale oceňuji nový pohled na boj dobra se zem, na Lucifera a koneckonců i na upíry, i když právě tento motiv postupně v ději značně zplaněl.
Nebývalé překvapení. Bowden při převyprávění hry Assassin's Creed III (což nehledě na číslo v názvu je hra v pořadí pátá) zcela ignoroval nezajímavého hlavního hrdinu Connora Kenwaye, kterému dovolil odvyprávět jen epilog knihy a zcela se soustředil na život jeho otce Haythama Kenwaye, který ve hře hraje důležitou, ale přesto vedlejší roli. Čtenář tedy nedostává do rukou přesný přepis herního děje, zato získává čtivou knihu.
Gideon je zábavný, naštěstí neřeší rodinné vztahy a jde tvrdě po akci. Čtivo je to typicky pulpové, koneckonců stejně jako příběhy kolegy Pendergasta. Ty už ovšem poněkud zasmrádají. Gideon je ale dosud svěží. Brak. Svěží brak. Neřešit, nemíchat a číst rychle až dokonce.
Příjemná a humorná sci-fi z dob, kdy nejzajímavější mimozemšťani ve vesmíru byli sami pozemšťané. Pro drsné hochy ovšem asi trochu nuda, protože je zde málo laserů, blasterů a jiných paprskometů v akci.
Mám rád historii a zajímá mne i náboženství a dějiny církví. A také mám rád Cottona Malonea a Stevea Berryho. Mám rád celý tento cyklus, protože Berry velmi chytře proplétá skutečnost a fikci. On si nevymýšlí, on fabuluje. Mám rád hlavní charaktery této série, protože knihu od knihy rostou a rozvíjí se. To u tohoto žánru není moc obvyklé. Chápu, že jiné Cottonovy fanoušky zrovna tento díl nemusel příliš zaujmout. Přece jenom je to více o politice než o hledání starodávných artefaktů. Na druhou stranu bychom měli mít radost z toho, že v celé knize není zničena žádná památka UNESCO. Nad vytrženou stránkou z Knihy Mormonovy přimhouřím oko.
Tak toto bylo obrovské zklamání. Nikdy bych nevěřil, že budu dočítat Kingovu knihu jen proto, že nemám rád nedočtené příběhy. Nezajímavé charaktery, spletitě a dlouze vyprávěný vpravdě jednoduchý děj. Popření zásad, jež King vyslovil ve své předešlé knize O psaní. Tolik nic neříkajících canců, které mohly a měly skončit vytrženy v koši. Potěší jistá návaznost na román To, který by Pavučina snů mohla i trochu připomínat a jemuž sotva ke kotníkům dosahuje.
Jsem zvyklý na to, že knihy této série se pořádně rozjíždějí až v druhé polovině, takže stačí přetrpět prvních padesát procent, ale tentokrát se ani po překonání magické hranice v půlce knihy nedostavil silný a přitažlivý pocit a touha chtít číst a číst. Poprvé jsem také uhodl vraha ještě v té první půlce. No nic, dočteno a jdeme na lov Levharta. Obecně k celé sérii bych připodotkl, že je to dobrá série detektivek, ale není to ten druh detektivního románu, který bych četl podruhé.
Tentokrát za čistých pět hvězdiček. Pro mne, chronologicky čtoucího čtenáře, zatím vrchol série. Tak jdem na to, pane sněhulák...
Záhady, archeologie, Egypt, no to musí být přece výborná a čtivá knížka. A kupodivu není. Childovi se nedaří budovat napětí, kniha je nesoudržná a balancuje mezi žánry, aniž by se k nějakému zajímavě přičlenila. Hlavní hrdina je totálně nijaká persona a závěr je dobrý jen proto, že je na konci.
Smutná kniha a hlubší než se na první čtení zdá. Největším sci-fi prvkem jsou ty malé nezletilé superinteligentní "zrůdy", ale člověk k nim musí cítit lítost. Stejně jako k politováníhodnému antihrdinovi Enderovi. Po dvaceti letech a na druhé počtení není třeba měnit hodnocení. Je to za plný počet.
Při četbě této knihy můžete nechat šedé buňky mozkové klidně spát. Detektivka se nekoná. Poirot si s Hastingsem vyzkoušeli akční žánr a moc jim to v něm neslušelo. Během četby jsem neustále myslel na Roberta Krafta a jeho Nobodyho. Kraft by za toto dílko dostal hvězdičky čtyři, Agatha však jen tři.
Dokonáno jest. A napadá mne otázka, proč až v pátém díle se objevuje jakýsi náznak příběhu (a vůbec ne špatného) a konečně získávám aspoň závan sympatií k některým postavám? To se to nemohlo stát dříve? Autor dále zvlčile mění vyprávěcí pohledy, zahlcuje nás postavami, ke kterým nedává šanci najít si vztah. Ani ti záporáci nejsou zajímaví. Natož většina "klaďasů".
Zaklínač získal slávu díky povídkám, z nichž vycházel jako mladší příbuzný Conana z Cimmerie - muž činu. Kdyby Howard chtěl Conana nasadit do dobrodružství v Tolkienově stylu, dopadlo by to stejně jako se Ságou o zaklínači a Ciri, nevalně. Sága je, zdá se, docela oblíbená a i já bych jí, jako celku, udělil tak 3,5 bodů. Ovšem nemohu se zbavit dojmu, že nebýt té prvotní slávy povídek, kdo by dneska zaklínače ze ságy znal?
Na druhé povídkové sbírce je vidět, jak příběhy zvolna ztrácejí epizodovost a jsou víc a více provázány v kompaktní děj. Místo zabíjení monster řešíme Geraltovy vztahy, zejména s jeho láskou Yennefer. Příběhy s Ciry pak už jsou přímou cestou k pentalogii. Humorný epilog jsem rozdýchával ovšem dost těžko a tak budu dělat, že jsem ho nečetl.