bukiet komentáře u knih
Naprosto zbytečné pokračování skvělého příběhu, které vysvětluje záhady, které měly zůstat záhadami. Lepší než další dvě pokračování, ale stejně zbytné.
Přiznávám, že A.C. Clarke není můj oblíbený sci-fi autor. Tím Je Asimov a Heinlein. Přesto jej ctím coby skvělého povídkáře. Bohužel psal i romány. A ty se bezesporu spoustě lidí líbí. Zejména těm, co mají rádi spíše sci než fi. A to já nejsem. Mám rád příběhy, silné příběhy. A v případě pana Clarkea je tím silným příběhem právě román a film (siamská dvojčata) 2001: Vesmírná odysea. A opravdu si nemyslím, že ústřední myšlenkou příběhu je Halova vzpoura. Pro mne je to příběh o tajemství zrodu lidství a neznámé cizí kultuře z hlubokého vesmíru, která nám dopomohla na cestě k inteligenci a civilizaci. Baví mne to napětí mezi jednotlivými segmenty děje, které nakonec vyústí v těžko pochopitelný přerod člověka Bowmana v kosmické dítě. A baví mne zejména to, že je tento příběh neukončen, protože dobré příběhy konce nemají.
Proto mne vůbec neoslovují další pokračování, protože všechno to vysvětlování a ozřejmování zcela vyhubilo mystiku původního příběhu. Prostě stejný problém jako Pohl a jeho záhadná civilizace Heechee, nebo další díly Matrixu.
Můj pětiletý prasynovec má narozeniny a já jako hodný prastrýc musím dbát o jeho kulturní výchovu. A tak jsem zavzpomínal, co jsem to „četl“ v tom nenávratně ztraceném, úžasně krásném věku pěti let a vzpomněl jsem si na Čtyřlístek, který mi maminka od prvního čísla pravidelně kupovala. Takže někde u šestého čísla jsem si ho už četl sám. A teď po 54 letech listuji znovu touhle bichlí obrázků, abych „zkontroloval nezávadnost“ a zjišťuji, že se neskutečně bavím. Při pohledu na některé panely se mi vrací dětské vzpomínky, nálady, chutě a vůně. Tak doufám, že prasynovec bude taky takovým čtenářem a věčným dítětem, jako jsem já.
Paráda. Prostě paráda. Činy a důsledky. Kdysi dávno kohosi napadlo napsat a nakreslit první příběh s hrdinou, který měl podivně nadlidské schopnosti. Přidali se další a další. Hrdinů celý pytel. Superhrdinů. Pak někoho napadlo, podívat se na to, jak na činnost takových superlidí hledí obyčejný člověk. Hrdinství se začalo relativizovat. O hrdinství hrdinů se začalo pochybovat. Jako ve skutečném životě. Z prostoduchých příběhů o mlácení záporáka, se staly příběhy s určitou hloubkou, příběhy řešící běžné problémy lidské reality. Nenávist, rasismus, homofobii, cokoliv chcete. Když hledáte, najdete to. Kurt Busiek je jedním z těch autorů, který marvelovský komiks hodně rehabilitoval. A výtvarnou práci Alexe Rosse nelze komentovat, jen obdivovat.
Vrcholné období Lovecraftovy tvorby začíná, dle mého, jeho nejlepším kusem, krátkým, ale hutným, románem V horách šílenství. Mýtus Cthulhu již zcela ovládl autorovu tvorbu, ale nemylme se, stále se vyvíjí. Právě v románu V horách šílenství, který je opět spíše skvělým a popisným cestopisem než nějakou akční jízdou, dochází k razantní změně, kdy fantasy je zcela nahrazeno vědeckou fantastikou. Tajemní a nepochopitelní „bohové“ se proměňují v tajemné a nepochopitelné emzáky. Autor se v další tvorbě snaží propojovat děje svých povídek a novel a zprvu jen lehce nahozenému mýtu dát nějaký řád. Bohužel předčasná smrt mu v tom zabránila. A tak je na dalších tvůrcích dát Mýtu Cthulhu nějaké pevné kontury. Faktem pak zůstává, že většina z nás má o Lovecraftovi trochu pomýlenou představu, která je způsobena skutečností, že se s „jeho“ mýtem setkáváme často až prostřednictvím jiných autorů a jiných médií. Lovecraft? To je ten s těma potvorama plnýma chapadel? Jo! Opravdu? Jasně, jsem to viděl ve filmu a hrál jsem videohru… A on ten Lovecraft je zatím podivný pán z Providence, který na akci moc nedal, strach vyvolával hutnou atmosférou na základě někdy až hnidopišských popisů a občas i projevil náznak humoru. Možná už je pro většinového čtenáře Lovecraft trochu zastaralý, stejně jako jeho vzorové E.A. Poe, R.W. Chambers, A. Machen či lord Dunsany a E.R. Burroughs, ale právě proto je skvělé, že jeho práce pořád žije v dílech jiných spisovatelů a tvůrců. Kde by bez Lovecrafta byl Mike Mignola se svým Hellboyem a Ú.P.V.O? A teď už končím a jdu si zahrát Fallout 4 a hledat na mapě všechny odkazy na H.P.Lovecrafta i E.A Poea.
Dvousvazkový třetí díl sebraných spisů představuje vrcholné období Lovecraftovy tvorby. Krátké povídky jsou vystřídány delšími, dále novelami, a dokonce i dvěma krátkými romány. (Druhý román až ve čtvrtém díle.) V novele Putování k neznámému Kadathu vrcholí Snový cyklus a povídka Volání Cthulhu naplno otevírá cyklus Mýtu Cthulhu, kterým se autor proslavil. Nemění se jen délka jednotlivých příběhů, ale i jejich zasazení. Autor zvolna opouští žánr dobrodružné a mystické fantasy a přes horor se dostává až ke kosmickému hororu, který často spadá do žánru science-fiction. Nechybí i nějaký ten humor, kterým Lovecraft docela překvapuje, viz Tamtéž.
Dvousvazkový třetí díl sebraných spisů představuje vrcholné období Lovecraftovy tvorby. Krátké povídky jsou vystřídány delšími, dále novelami, a dokonce i dvěma krátkými romány. (Druhý román až ve čtvrtém díle.) V novele Putování k neznámému Kadathu vrcholí Snový cyklus a povídka Volání Cthulhu naplno otevírá cyklus Mýtu Cthulhu, kterým se autor proslavil. Nemění se jen délka jednotlivých příběhů, ale i jejich zasazení. Autor zvolna opouští žánr dobrodružné a mystické fantasy a přes horor se dostává až ke kosmickému hororu, který často spadá do žánru science-fiction. Nechybí i nějaký ten humor, kterým Lovecraft docela překvapuje, viz Tamtéž.
Druhá kniha sebraných spisů H.P.L. se nese v podobném duchu jako ta první. Obsahuje zhusta krátké povídky a pár delších, zpravidla vzniklých jako seriálové čtení. Opět se noříme do snového světa ovlivněného Poem, Machenem a Dunsanym a vedle gotických hororů z Nové i Staré Anglie, ale i autorem nenáviděného New Yorku, vystrkují růžky další informace o vznikajícím Mýtu. Pokud vám ty snové příběhy moc nesedí, musíte se obrnit trpělivostí, jednak jsou i ty snové vždy nějak propojeny s Mýtem Cthulhu a hlavně dovršení Snového cyklu nás čeká až v další knize. Přesto se tady najde více příběhů, oproti knize první, které lze směle označit za kvalitní horory, jež spolehlivě způsobí nebývalý pocit mrazení v zádech.
Mooreova Providence (Omnibus) je skvělou poctou spisovateli H. Phillipsu Lovecraftovi a výborným startovním bodem, který vás k četbě stvořitele Mýtu Cthulhu dovede. Navíc u Alana Moorea máte jistotu poctivě nastudovaných zdrojových materiálů a skvělé fabulace. Protože jsem četl omnibus vydání, jen podotýkám, že to se skládá ze tří samostatných částí a jen v této formě si opravdu příběh správně užijete. První dva díly, které na sebe přímo navazují, se odehrávají v současnosti, kdežto hlavní a nejdelší příběh, samotná Providence, se odehrává ve dvacátých letech minulého století, avšak v závěru se k prvním dvěma částem knihy vrací. Grafický román nás ovšem neseznámí jen se spoustou motivů z Lovecraftových povídek, ale také opráší Chambersova Krále ve žlutém a možná vás ponoukne se po tomto autorovi a jeho slavné knize také poohlédnout.
Vánoční četba Mooreovy bichle Providence (Omnibus) ve mně podnítila touhu znovu a opět se ponořit do podivného světa páně Lovecraftova. Nu a není lepší volba než četba sebraných spisů, že? Tak tedy první díl, Hrobka, který zahrnuje chronologicky seřazené povídky z počátků autorova veřejného působení. Je jen škoda, že kniha nezahrnuje i juvenilie, tedy věci napsané před autorovou literární dospělostí, ale to už by někteří místní fanoušci asi nerozdýchali. První svazek spisů nám představuje dílka, která patří zejména do tzv. Snového cyklu a také věci ovlivněné tvorbou lorda Dunsanyho. Ale v některých případech se již rodí někde na pozadí slavný Mýtus Cthulhu, takže pozorný čtenář se baví při prvních zmínkách o známých jménech ať už osobních, či geografických, jež budou hrát důležitou roli v pozdějších příbězích. Neznalý čtenář se ovšem u této knihy může i trochu nudit, protože přece jen první svazek neobsahuje to nejlepší z autorovy tvorby. Důležité je také uvědomění si, jak se proměnil v čase pojem hororu. Nemluvě o tom, že Lovecraftovský horor je kapitolou samou o sobě. Kosmický horor, v němž není místa pro krev a šok. Zato si užijete budování hutné atmosféry a popisů podivných krajin v příbězích zdánlivě bez děje. Zkrátka je to podivno. Excelentní Podivno.
Kdo by v dětství nemiloval Tři mušketýry, kteří byli čtyři? Kdo by nemiloval, tedy z těch, kdož vůbec v dětství četli, i všechna další pokračování hrdinných francouzských šlechticů? Všechny tyto knihy jsem přečetl tolikrát a stále mám chuť se k nim vracet. A kdo by nechtěl trpět s Edmondem čtrnáct let ve vězení pevnosti na ostrově If? No nevím, jestli bych chtěl trpět, ale ač jsem Dantesův příběh pomsty viděl v mnoha filmových podobách a poslouchal ve spoustě dramatizací, čas na přečtení celého šestidílného díla jsem si tak nějak neudělal. A to byla chyba! Naštěstí se objevila možnost si celého Hraběte Monte Crista poslechnout v interpretaci Vladislava Beneše. A když píšu celého, tak myslím opravdu vskutku celého. Protože pokud příběh znáte, tak jako donedávna já, jen z dramatizací, tak znáte jen hrubou kostru příběhu, protože zpravidla se do filmu vejde první a poslední kniha a nějaké výňatky z prostředních čtyř. Spoustu postav nepoznáte, spousta věcí vám bude utajena a nevysvětlena. A tak jsem si konečně smáznul jeden literární dluh.
Mýty jsou důležité. Jsou náplní naší společné paměti. Literatura, výtvarné i hudebně dramatické umění začasto odkazují na znalost příběhů, které jsme zdědili z naší antické, židovské a křesťanské minulosti. Bez znalosti mýtů jste odkázáni na poznámky pod čarou, nebo odsouzeni k nepochopení leckterého textu. Proto je osvěžující práce, kterou si pan Fry dal, aby nám všem připomenul základy naší kultury. Nečiní si nárok na komplexnost, s jakou své mýty sepsal svého času Robert Graves, ale na hravost a přístupnost, jež by měla oslovit i člověka, který se chce jen pobavit a zcela náhodou je i trochu vzdělán. První ze tří knih, v nichž Stephen Fry převyprávěl starořecké antické mýty, excelentně do zvukové podoby přenesl pan Otakar Brousek mladší.
Od Rudiše jsem zatím četl jen Aloise Nebela a ten se mi líbil. Ne bez výhrad, ale líbil. U této knihy mám trochu problém. Mnohomluvnost, takřka ukecanost, monology, citace z knih a děj řídký jak třikrát převařený čaj. No, že je to knížka oceněná a oceňovaná, ještě neznamená, že je určena pro mne. Asi rozumím, co chtěl autor říci, mám na to už svůj věk, ale forma příběhu mne nechala chladným a tuším, že za pár měsíců mi titul vyšumí z hlavy. Ocenit musím ale interpretaci Pavla Batěka, který si s oběma hlavními hrdiny krásně vyhrál.
Jsou knihy, které umí pohladit a pobavit. James Herriot měl výjimečný dar vyprávět poutavě, vesele i smutně o své práci veterináře, o svém životě na anglickém venkově, o své rodině a přátelích. A především o zvířatech. Napsal o tom všem deset knih a věřte, že pokud se do nich začtete, budete se k nim vracet.
Tak tohle je splněný sen. Vzhledem k tomu, že jako Čechoslovák jsem byl od dětství ovlivněn oběma rodnými jazyky, mateřskou češtinou i otcovskou slovenštinou, byly mé první dětské knihy ve slovenštině. Maminka mi objednávala ze Slovenska dětské knihy z nakladatelství Mladé letá v typické čtvercové vazbě. A jednou z mnoha těchto knih byla i Janovicova sbírka vtipných povídek pro chytré děti Neukradni tri vajcia. Tu negaci si vyžádala tehdejší vrchnost a dnes kniha opět vychází pod originálním názvem Ukradni tri vajcia. Kniha se mi, jako skoro všechny dětské tituly, někam zakutálela, a ze všech těch slovenských knížek to byla jediná, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Vždycky jsem věděl, jak se doopravdy jmenoval Na pole On. Vzpomínal jsem na úžasné ilustrace Mariána Vaneka. A díky skvělé interpretaci pánů Borise Farkaše a Juraje Kemky se opět mohu na chvíli vrátit do dětství.
Tak kde začít? Nejprve ty plusy. Oba pánové načetli knihu mimořádně citlivě a za to jim sluší dík. Moc hezky se poslouchali. Je úžasné, že i v českém prostředí vznikla konečně jednoduchá gay story, která neřeší nemoci, sebevraždy a podobné tragédie teplého života. Myslím, že si mladí gayové zaslouží nějakou tu pěknou romanci. Podobně jako u Srdcerváčů mohu jen závistivě povzdechnout, jaká že je to škoda, že za mého mládí takové příběhy nebyly. A teď ty mínusy. Příběh, který se odehrává v českém prostředí, a v něm podivná internátní soukromá škola pro elitu, ve které nemají ani výchovného poradce. Oba chlapci asi nejsou, dle jejich příjmení, představiteli typických Čechů. To samozřejmě není problém, ale čouhá z toho úsměvná snaha po světovosti. Zatracená globalizace. Hlavní peripetie je přitažená za vlasy a její vyřešení zdlouhavě nepravděpodobné. Připojený epilog je velkým omylem, který by měl, vzhledem k existenci dalšího dílu v příštím vydání tiše zmizet. A samozřejmě, že si poslechnu i druhý díl. A budu se těšit, že někdy vznikne příběh o obyčejném Frantovi a Tondovi, kteří se mají rádi a mám šanci je potkat na ulici.
Není na škodu si občas připomenout něčí života běh. Zejména, pokud jde o člověka, kterého si vážíte a chcete se o něm dozvědět co nejvíce. Písně Hany Hegerové mne provázejí od dětství a její Recitál 2 jsem poslouchal ve věku, kdy jsem možná tak dával intelektuálně ty Lipicány z prvního Recitálu. A asi taky spíše ne. Pro mne byla paní Hegerová člověkem, který si nezadal. Kniha o této zpěvačce tedy byla jasnou volbou ve chvíli kdy se objevila v audio podobě. Petr Kubes mne mile překvapil příjemným hlasem a zejména uvěřitelnou slovenštinou. Jediný zápor pak vidím v hostující Ivě Bittové, což je herečka a zpěvačka, které si vážím, ale její hostování na této nahrávce bylo mírně řečeno kontraproduktivní.
Ač mám žánr fantasy rád a jsem docela kovaný hráč videoher, tato kniha podle počítačové hry mne nějak míjí. Stručně řečeno, přečteno a brzy bude zapomenuto. Pratchett to vskutku není, i když leckteré vtípky byly povedené. A protože jsem knihu vlastně poslouchal, musím pochválit alespoň autorův příjemný hlas a dobré načtení vlastní knihy.
Proti knize Tajný život stromů, která vysvětluje, že strom je živý tvor a les zase živý organismus a v níž autor jen krátce zavzpomínal na svá učednická léta, je tato kniha mnohem více plná osobních vzpomínek, které mapují autorovu cestu od běžného lesníka až po zapáleného ochránce lesa. Tématu samotného lesa se ovšem nevyhýbá a upozorňuje na zapomenutý fakt, že králem evropských lesů není smrk, ale buk a že vztah ochranářsky založeného lesníka nemusí být nutně v souladu s názory státních úředníků a myslivců a lovců. Nejde o zelenou agitku, ale o ucelené, životem a praxí ověřené názory rozumného člověka, který pro les žije. A nám z města nezbývá než mu i trochu závidět. Obě knihy krásně načetl Aleš Procházka.
Vzdělání nikdy není dost a platí to i pro nás laiky v jakémkoliv oboru. Miluji historii a rád se dozvídám něco nového i o historii Slovanů, protože k nim, alespoň z části, také patřím. Je pravdou, že více se běžně dozvíte o skandinávských vikinzích, ke kterým také mimochodem trochu patřím, než o Slovanech. U těch jsou to jen samé dohady a spekulace. A knih, které by populární a čtivou formou toto zprostředkovaly, není zas tak mnoho. Proto jsem rád za kompendium, které sepsal pan Kačer pro nás, sice laiky, ale přesto zájemce o vlastní historii.
Bohužel mi není jasné, pro jakou cílovou skupinu autor své dílo napsal. Odborné pasáže, tedy většina knihy, jsou fajn a myslím, že osloví i mladého člověka, který je dostatečně zvídavý. (Ten nezvídavý stejně žádné knihy nečte.) Problém vidím, a jak se tak kolem rozhlížím, nejsem sám, s pasážemi, ve kterých autor chce historické myšlenky ilustrovat krátkými příběhy. Jenže ty jsou prostě divné. Protože jsem knihu poslouchal, zvažoval jsem, není-li chyba na straně interpretů. Audioknihu načetli tři hlasy, kdy pan Kupka svým příjemným hlasem načetl odborné pasáže a v příbězích se střídali pan Jedlinský s paní Štvrteckou. A načetli vše nejlépe jak to šlo. Problém je, že ilustrační příběhy jsou psány podivně moderně, jako když vám vypráví někdo o příhodách patnáctiletého syna vaší sousedky. Absolutně mne ty příběhy míjely a nevzbuzovaly ve mně dojem, že teď jsem v minulosti u starých Slovanů. Někde u třetí kapitoly jsem zjistil, že příběhy poslouchám jen na půl ucha a zpozorním zase až u hlavního textu. Korunkou pak bylo neustálé opakování krátkého melodického jinglu, který mi, díky krátkým a častým kapitolám, dost brzy lezl na nervy.