Candid komentáře u knih
Knížka se moc líbila dětem (dcera 5, syn 8), i mně. Příběh je vtipný a napínavý. Nejednou jsem měla před spaním v plánu přečíst jen jednu kapitolu, ale sama jsem byla zvědavá, jak bude příběh pokračovat, takže jsme kapitol přečetli hned několik.
Někdo v sobě možná ten rozpor s vnějším světem neměl nikdy, počítám, že ale většina lidí v určité fázi života ano. Potom si myslím, že vnímání téhle knihy závisí především na tom, jestli ve vás ještě zbylo něco z toho vnitřního dítěte, nebo už je úplně pryč. Zároveň tak kniha může být pro někoho o ničem a pro jiného úplně o všem.
Nedočetla jsem, bohužel. Kniha mě bavila, četla se dobře, ale jakmile začal příběh páté osoby, opustila mě najednou veškerá vůle číst. Neměla jsem chuť začínat zase "od začátku". S věkem jsem si dovolila knihy nedočítat, takže předpokládám, že už se k ní ani nevrátím.
Budu spoilerovat... Knížka se mi velice líbila celou dobu. Rozběh byl pomalejší, ale v průběhu jsem zjistila, že se od ní nemůžu odtrhnout a úplně mě to vtáhlo. Z konce jsem ale byla celkem zklamaná. Vlastně se mi moc nelíbil ani jeden. V knize mám ten víc happyendový. Ten druhý mi přišel ale ještě horší. Vůbec nechápu, proč by se Karri měl spřáhnout s Anne, i když se píše, že pak už to vlastně ani nebyl on... ale stejně... nedává mi to smysl.
"...za jistých podmínek mohl by se stát katovým pacholkem každý z nás, a ti, co se nestali, vděčí za to spíš své šťastné hvězdě, než silnému charakteru..."
To je naprosto přesné...
Moje první knížka přečtená v nezkrácené podobě v originále a stálo to za to. Vtáhla mě do děje a s napětím jsem ji četla od začátku do konce... a ten konec je mimochodem geniální! Přesně napsaný tak, aby člověk knihu odložil a nezapomněl, ale ještě nějakou chvíli si ji nosil v hlavě.
O něco lepší než Nemesis, čtivé, rychlý spád, ale konfrontace s Princem a závěrečné rozuzlení (z mého pohledu) hodně slabé.
Místy velice vtipná knížka s jednoduchým příběhem (a složitými souvětími) o jednom maloměstě a jeho „malých“ lidech, zažívajících nevšední události a malé otřesy v už zevšednělém životě, které předcházejí velkému zemětřesení zvanému normalizace. Zajímavý styl, kterým je psáno.
Nalákal mě popisek knihy, který vypadal hodně zajímavě. Bohužel knížka mé očekávání nesplnila, ne že by byla špatná, jen je průměrná. Také mi vadila velikost písma a nejedna hrubka.
Po přečtení jsem chtěla vědět víc, tak jsem projela internet a ani trochu mě nepřekvapuje, že byla autenticita knihy zpochybněna. Příběh je strhující a čtivý, ale… Motýlek je ten nejcharakternější, vždy nejchytřejší, který na vše přijde a vše vymyslí… ať je kde je, je vždy vůdcem skupiny, každý za ním stojí a uznává ho od bachařů (pouze těch kladných samozřejmě), indiánů, domorodců až po další trestance (opět ty kladné samozřejmě) a to je trochu otravné, protože je to neuvěřitelné a působí to na mě celé trochu moc sebestředně. Na jednoho člověka je těch historek až neuvěřitelně moc.
Po přečtení Hvězdné hodiny vrahů bych nejradši překopala spoustu svého dosavadního hodnocení tady. Nevím jak to přesně popsat, ale Pavel Kohout má neuvěřitelný dar psaní. Neměla jsem pocit, jako bych četla knížku, ale sledovala příběh, který se teď skutečně děje. V jiných případech bych třeba byla rozmrzelá, že něco dopadlo tak a ne jinak, ale tady jsem si říkala, je to prostě tak, stalo se… přesně jako si člověk řekne v normálním životě. Sice zklamaná, ale ne vypravěčem nebo příběhem, ale chováním lidí a tím, co život přináší. Tím, že po světě chodí spousta Ryplovi podobných, z kterých sociopaty a asociály dělají už v dětství jejich zakomplexovaní nebo neméně labilní rodiče. Že se lidi a společnost, stávající se ve svém fanatismu a touze po odplatě tím, čím byli jejich vlastní tyrani, nemění. Tím, že tuhle knížku a jí podobné, si nepřečtou ti, co by to potřebovali ze všeho nejvíc. A nakonec jen zbožné přání, abych se po tom, až se opravdu někdy něco semele, mohla na sebe podívat do zrcadla a říct sama sobě, že jsem se chovala správně.
Asi nejvtipnější Pratchettovka, co jsem dodnes četla. Bohužel u mě buď zafungovala jarní únava, nebo příběh už na rozdíl od vtipu nebyl tak silný a měla jsem jakýsi problém se na knížku pořádně soustředit a louskala ji pěkně dlouho. Ale Noby a jeho ženské pocity nebo drobnosti typu Blamuže mě bavily opravdu dobře :)
Souhlas s minirockem a pár dalšími- kniha působí rozpolceně a druhá polovina je o poznání slabší. Na začátku skoro každé kapitoly v poslední části jsem si říkala: "Už zase začíná takhle, ach jo." Naprosto chápu, co některým na téhle knize vadí. Já za sebe ale nemůžu jinak, než dát nakonec plný počet bodů. Dočetla jsem ji před pár dny a stále ji ještě vstřebávám. Zanechala ve mně silný dojem a jsem ráda, že mi autorka otevřela cestu k tomuhle tématu. Na druhou stranu si ale budu teď muset odpočinout a sáhnout po něčem lehčím, protože z téhle knihy deprese jenom kape.
Ze začátku mě knížka moc nebavila a musela jsem se do jejího čtení nutit s tím, že čím dřív ji přečtu, tím dřív můžu začít číst něco jiného. Se současnou linií jsem docela bojovala, nejhůř na mě asi zapůsobila rádoby vtipná sprostá mluva - minulost byla rozhodně lepší a zábavnější. Ale tak v poslední třetině se to zlomilo a chytlo mě to celé. Ve finále jsem zjistila, že mě to vlastně baví dost a jsem spokojená. A tenhle pocit ve mně zůstal i po přečtení knihy - je to prostě taková pohodová záležitost.
Narozdíl od ostatních, kteří zde píší, mě Ushikawova linie bavila a postava si našla i moje sympatie. Naopak linie Aomame pro mě byla místy hodně nezáživná. Po prvních dvou dílech mírné zklamání- především konec. Chápu příběhy, které mají v člověku zanechat ten hlodavý pocit, že něco nebylo vyřčeno. Tady to ale na mě působilo spíš nedotaženě. Zavřela jsem knihu a říkám si: Hmm, tak to je celé...
Malevil byl a je má nejoblíbenější knížka a s postupem času má pro mě dokonce daleko větší váhu. Když se podívám na svět kolem nás, je mi jasné, že návratu k přírodě, zodpovědnosti každého sám za sebe, neotročení mamonu atd., se lidstvo kvůli své hlouposti a nenasytnosti nikdy nedobere a podobná katastrofa by mu (nám) jedině prospěla. Samozřejmě nejsem tak naivní, že bych si snad myslela, že by něco takového změnilo člověka ve své podstatě a zbyli tu jen samí „sluníčkoví lidé“, kteří nekradou, nelžou, nezneužívají ostatní a nezabíjejí se navzájem... ale aspoň by to oslabilo možnosti ničit všechno krásné kolem nás a Země by se mohla zase zregenerovat. Tohle se mi honí hlavou a vždy ve mně tahle kniha vyvolává a doporučila bych ji přečíst úplně každému.
No nic, jdu se vrátit ze světa snění a řešit nějaké ty nesmyslné blbosti, které jsou k ničemu, ale svět už je jednou takový a mně to za chvíli stejně ani nepřijde…
Psáno jednoduchou a velmi čtivou formou, která neubírá nic na síle a hloubce sdělení.
Začátek byl poutavý- knížka mě hned chytla. S čím jsem měla trochu problém, bylo filozofické plkání, které už po chvíli bylo otravné. Představa, že někdo komunikuje jen tímhle způsobem, je dost neuvěřitelná. Konec, jakkoli byl předvídatelný, to ale napravil- četla jsem ho jedním dechem.
Nedočetla jsem a už se ani nechystám... knihu jsem několikrát odložila a zase se k ní vrátila, abych jí dala šanci. Poslední pokus, který skončil tím, že mi vypadla záložka a já nemohla za boha snad pět minut najít, kde jsem skončila, vypovídá naprosto o všem- kniha je totálně o ničem.