capricorn__ komentáře u knih
Za mě spokojenost. Po "Třech přáních" jednoznačně moje druhá nejoblíbenější kniha od autorky. Sedly mi hlavní postavy a jejich osudy, ano, postav je vcelku hodně a docela obtížně se v nich vyznává, ale ve výsledku jsem si k nim našel cestu. Jsem obvykle kritický ke knihám, které se zaobírají snad každým členem rodiny, protože se časem opakují, ale v tomto případě se určitě hodil autorčin styl psaní a její způsoby vypravování. Závěr se mi taky moc líbil. "Poslední výročí" má svojí odpočinkovou, nostalgickou náladu.
Do této trilogie od Maye jsem se dostal v období, kdy jsem četl převážně thrillery, detektivky a kdy jsem toho žánru byl tolik "přejedený", že mě začal otravovat, protože jsem v mnohých detektivkách viděl spoustu totožných znaků a už pro mě nikdy nebylo tak šokující poznat pachatele. "Skála" je jiná, už od první stránky. Pomalejší a klidnější takovým zvláštním klidem, který víte, že není ve skutečnosti klidný, ale je tak udusaný pod zem, že ho prvně přehlížíte. A čím více čtete, tím více zjišťujete, že "Skála" (a vlastně všechny další knihy ze série) není tolik o vyšetřování, jako o hlavních postavách a jejich osudech. Peter May je skvělým vypravěčem, umí velmi dobře popisovat prostředí, proto vám na (relativně) krátkém prostoru poskytne možnost procházet se po krušném, skotském prostředí a seznámit se s místními obyvateli.
Perfektní kniha do letních měsíců. "Stín větru" v sobě nese kousek typického románu, thrilleru, kousek historie a intrik, ale především hodně čtivosti a velmi poutavého stylu psaní a sympatických, uvěřitelných hlavních postav. Jedna z knih, která se obtížně popisuje, protože má svůj osobitý nádech a atmosféru.
Od Bukowského mám zatím načteny pouze dvě knihy, tahle se mi dostala pod ruku na doporučení známé. Začátek byl velmi slibný a svižný, líbily se mi dialogy a humor, jenže přibližně za půlkou jsem pomalu začal ztrácet zájem. Připadalo mi totiž, že děj plyne příliš rychle na to, abych si z něj něco odnesl a dokázal se do něj ponořit. Druhé dílo, které jsem od autora přečetl - "Šunkový nářez" - je podobně dlouhé, ale podstatně hlubší a intenzivnější. Hlavní postavy a situace jsou ryzejší, v "Hollywoodu" je vše jaksi povrchní, byť je hlavní myšlenka velmi zajímavá. Konec se mi líbil a jsem s ním spokojený, ale celkově mě kniha spíš zklamala. Každopádně není vůbec těžké ji přečíst, za to dávám velký plus.
Velmi zvláštní kniha. Na mě ze všeho nejvíc působila velmi stísněně, protože se během čtení nikdy nehnete od Mundstocka, který chová ptáky, takřka nikdy neopustí svůj malý byt a jehož myšlenkové pochody běžný člověk jen stěží pochopí. Fuks byl velmi poutavým vypravěčem a líbí se mi jeho styl psaní, jeho charakteristický cynismus a i použité metafory. Na mě upřímně tato kniha zapůsobila trochu více než profláknutý "Spalovač mrtvol" kvůli bravurnímu psychologickému profilu hlavní postavy. Tato válečná kniha v sobě nese pouze nádech války jako takové, ale i přesto je velmi působivá a hluboká.
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.
Z celé knihy si nejvíce pamatuju specificky smutnou, melancholickou náladu plnou nesnáze a beznaděje, kterou autor nastavil. Líbí se mi, jakým stylem Doerr píše - popsal hlavní postavy, dobu, ale i prostředí velmi citlivě a jemně; podařilo se mu bravurně sepsat dílo, které je literárně velmi hodnotné a bohaté, dokonce s občasnými vědeckými pasážemi, ale zároveň mu taková kvalita neubírá na uvěřitelnosti a čtivosti. Původně jsem knihu četl natřikrát, protože jsem se do ní nemohl začíst, připadala mi příliš depresivní a náročná, ale když jsem se začetl, nemohl jsem ji pustit. Mám rád knihy, u kterých máte i po zaplacení velké sumy v knihkupectví pocit, že cena byla zasloužená.
Z celé (velmi kvalitní) trilogie jednoznačně nejlepší dílo. Autor zde uzavřel všechny dějové linie a líbila se mi svižnost románu, která mi v předchozích dílech trochu chyběla. Skoro jsem si říkal, že je škoda, jak "Prach" rychle utíká. Slyšel jsem, že má být trilogie zfilmovaná, takže se moc těším - pokud se nápad dostane pod ruku správným lidem, z filmů může být trhák.
Upřímně řečeno z této knihy příliš nadšený nejsem. Možná, že kvůli tomu, že mi ostatní říkali, že to je nejlepší Kingova knížka, jsem měl příliš velká očekávání. Nedokázal jsem přilnout k hlavním postavám a děj se upřímně docela vlekl a rozjel se cca až v poslední části. Závěr, ano, ten je skvělý, k tomu všemu King píše poutavě, takže se mi (i v jeho horších knihách), nestalo, že bych knihu chtěl odložit, ale tahle knížka mi připadala taková nijaká. Na to, že jde o horor, mi dokonce připadala občas velmi nudná.
Z celé série jednoznačně můj nejoblíbenější díl, hned v závěsu za ním stojí "Přízrak" a "Pentagram". Jo Nesbo má svůj mustr psaní detektivek, a pokud čtete detektivní žánr hodně, ještě od jiných autorů, pak ho brzy prokouknete a výsledný pachatel vás ani nepřekvapí. K tomu všemu cca od "Levharta" začíná Nesbo překombinovávat děj a já od toho dílu třeba nejsem schopen přeříkat, o co tam šlo. (S výjimkou "Přízraku".) Ve "Spasitelovi" píše Nesbo jiným stylem, což mě zaujalo.
Přečetl jsem hodně knih, dokonce i z klasické literatury a mně blízké ruské literatury 19. století, ale žádná z knih na mě nezapůsobila tolik jako "Evžen Oněgin". Pokud jsem zrovna neobdivoval průběh románu, pak jsem žasl nad stavbou veršů. Moc se mi líbí hlavní postavy, samotná pointa a především nadčasovost tohoto díla. Rád se k románu někdy zase vrátím.
První díl ze série se mi líbil dokonce i o něco více než "Šifra mistra Leonarda". Dan Brown mě zaujal tím, že dokonale spojil dohromady historii a detektivku, jeho kreativita se skvěle mísí s jeho znalostmi a výsledkem je velmi poutavá, napínavá kniha, která skoro nejde pustit z rukou. Líbí se mi i kombinace vyšetřovatelů, jejich povahy jsou mi blízké a stejně tak se mi líbilo i tajemné prostředí. Na konci to podle mě Brown trochu přepískl s dramatičností a bizarností, která by se v katolickém prostředí, o kterém píše, rozhodně stát nemohla. I přesto jsem si knihu užil a vřele ji doporučuju. Za mě jedna z nejlepších detektivek, které jsem přečetl.
Moje první setkání s autorem a ze všech knih, které jsem od něj od té doby přečetl, zatím to nejlepší. King mě v tomto případě vtáhl do děje velmi uvěřitelnými postavami a melancholickým příběhem. Nejvíce se mi líbí kontrast dobra a zla, který King ukazuje na postavách a jejich činech a v průběhu čtení se mění. Zážitek ze čtení mi nezkazilo ani to, že jsem o ději věděl a od začátku tedy znal konec. Protože jsem po této knize začal vyhledávat více knih od autora, určitě doporučuju čtenářům, kteří s Kingem taky začínají.
Na knize se mi líbí nejvíce celková atmosféra, která je velmi klaustrofobní a hutná. Podobnou větu jsem psal i u (taky úžasné) "Farmy zvířat", ale Orwell mě ohromil tím, jak pomocí svého přítele byl schopen podat lidem nebezpečí totalitních režimů. Nejsem zastáncem toho, aby se určité knihy vnucovaly čtenářům, ale věřím, že by "1984" (nebo "Farmu zvířat") měl přečíst každý. "Farma zvířat" se mi líbí o chlup více svojí bizárností, tím, jak autor schovává historické postavy za zvířata, ale "1984" je zase lepší v tom, jak se autor za nic neschovává a všechny ty absurdity, nesvobodu a potlačení lidskosti strčí čtenáři před obličej, aby nezapomněl, co se jemu může stát taky.
Na to, že autorka knihu napsala rychle a nebyla s ní příliš spokojená, jde o bravurní román, který u čtenáře vyvolá spoustu emocí. Oblíbil jsem si styl psaní Sylvie Plathové, líbí se mi její cynismus, ale i smysl pro humor - postava Esther byla velmi lidská a uvěřitelná (hlavně proto, že velmi splývá s autorkou). První část - ta mírnější, sloužící skoro jako jakési tiché doutnání pod povrchem, které praskne v druhé části - se mi zdála živější a více mě i bavila. Druhá část byla na mě docela náročná tím, jak Plathová popisy a myšlenkami Esther udeřila na hřebík. (Sebevražedné monology se mi nečetly lehko, což je ale správné.) Ve výsledku perfektní dílo, škoda, že pouze jediný román od autorky.
"Ariel" jsem četl ve stejné chvíli jako "Pod skleněným zvonem", což mi usnadnilo čtení poezie a její pochopení. Sylvia Plath má specifický styl psaní, její metafory jsou velmi originální a líbí se mi i způsob, jakým dovede nastavit atmosféru. Většinu jejích básní jsem četl několikrát, protože až tehdy mi excentrická přirovnání dala smysl a já je dokázal pospojovat dohromady. Za sebe "Ariel" doporučuju - pro mě to byl opravdu příjemný zážitek (byť mnohdy depresivní a hutný).
Úžasná knížka, ke které jsem se dostal jen náhodou kvůli doporučení kamarádky, která mi říkala, že díky "Hodinám" lépe pochopila "Paní Dallowayovou". Kdyby se kniha netočila kolem již zmiňované knihy a mé nejoblíbenější spisovatelky, Virginie Woolfové, asi se "Hodinám" vyhnu, protože mě anotace příliš nenadchnula. Kniha je velmi nádherná a byť velmi krátká (tak, že jsem nechtěl, aby končila), stejně uvnitř sebe nese tolik, že přesně nedokážu určit, co si z knihy odnáším nejvíce. Jen vím jistě, že až se do ní podívám o pár let později, najdu v ní spoustu nového a nejspíš na mě zapůsobí úplně jinak. Určité pasáže jsou tak hezky napsané, že jsem si je musel opsat.
Byl jsem trochu zklamán, když jsem si z knihovny přinesl útlou knížku s přesně 150 stranami. Dostat se na samý konec není opravdu těžké, zvládnete to za jedno odpoledne, ale za sebe doporučuju si mezi krátkými povídkami dělat pauzu, abyste je mohli lépe strávit. Povídky mě velice zaujaly, s Čapkovou filozofií jsem se dobře ztotožnil. Některé části byly sice trochu zvláštní a občas se mi stalo, že jsem nechápal, co čím Čapek myslí, ale ve výsledku jsem nadšený. Byť jsou "Boží muka" souborem Čapkových raných děl, stejně mě ohromil stylem psaní; nejvíce tím, jak "obyčejné" věci dokázal rozvést, nadnést je. Pro mě čtení bylo magickým zážitkem a rozhodně se ke knize někdy vrátím.
Knihu jsem přečetl během jediného dne, kdy u nás vypadl proud, a musím říct, že mě moc bavila a autor mě vtáhl do prostředí Říma velmi snadno. Ono se v knize vlastně vůbec nic neděje, název přesně vystihuje to, co čtenář dostane naservírováno na prostoru 216 stran, proto chápu nízké hodnocení některých uživatelů. Mně se ale kniha líbila tím, jaká je milá a nenáročná. Byť mi Doerr ne vždycky sedl, nemůžu mu odepřít jeho perfektní styl psaní, barvité popisy prostředí a to, jak umí ve svých dílech prodat svoji citlivost a věčně přítomnou nostalgii. Jestli hledáte krátkou knihu, která vás (aspoň na chvíli) vytrhne ze shonu a stresu, pak věřím, že s tímto dílem neminete.
I když mě první dva díly ze série HH nenudily a já si užil jak "Netopýra", tak "Šváby", stejně jsem se moc těšil na "Červenku", kde má Nesbo pořádně projevit svůj spisovatelský talent. Nevím, co přesně se stalo v období, kdy Nesbo dopsal "Šváby" a přemýšlel nad třetím dílem, ale připadá mi, jako kdyby tato dvě díla psali dva odlišní autoři. "Červenku" řadím mezi jeden z nejoblíbenějších dílů ze série, protože se mi na ní líbilo napětí, surovost, ale i popisy prostředí a zápletka. I když moc nemusím retrospektivitu, tady mě moc bavila.