Carlita.cte komentáře u knih

Moorův román je mnohovrstevnatý a kompozičně složitý. Důležitou součástí je Příběh Černé lodi vytvářející paralelu k hrdinskému dění. Celý příběh je vlastně příběhem naruby. Zabývá se archetypem hrdiny, lidskou odpovědností a morálkou. Samotné motto „Who watches the Watchmen" nejlépe vyjadřuje jeho základní myšlenku. Kdo stráží Strážce, kdo stráží policii... - kdo rozhoduje čí morálka je správná, jaká je hodnota lidstva a jaký význam může mít oběť lidského života.

Nejsem příznivcem hrdinských ság, popravdě mi vždy přišly příliš nereálné, než aby mohly v člověku zanechat silnější dojem. Avšak Strážci do tohoto žánru bezesporu nezapadají, což je jen další z mnoha paradoxů této látky. Strážci jsou neobyčejným komiksem, který má v sobě více filozofie než mnohé „seriózní“ knihy, které si na to jen hrají. Je to zkrátka opus, který by neměl ujít žádnému čtenáři, který chce naslouchat příběhu s nepopsatelným přesahem.

10 13.02.2017

Hořký měsíc bývá často zařazován do seznamu knih, které prosluly odvážnými erotickými pasážemi jako např. Lolita, Pianistka a další. V knize je těchto pasáží opravdu dost, ale není to nic pro čtenářky 50 odstínů šedi. Erotické pasáže často vyvolávající lehkou nevolnost zde neplní účel erotického rozptýlení nebo šoku, ale opravdového a drásavého vylíčení toho, kam až bažení po slasti a zbožňování může dojít. Ve filmu (Roman Polanski, 1992) jsou erotické scény de facto líbivé, a jestliže je vrchol obscénnosti čuník na statku, bude čtenář asi mírně šokován. Líčení geneze vztahu od romantických gest po zničující sebedestrukci je zde vylíčen v surové dokonalosti. Zrcadlem divokého vztahu Franze a Rebeky je typický maloměšťácký pár Beatrice a Didiera, jehož pevnost se má teprve prověřit.

10 05.08.2016

Skvost psychologické literatury, krásné čtení. Ač Havlíček líčí děj s chladnou hlavou a žádné z postav nedává do vínku jen obdivuhodné vlastnosti, nepůsobí Štepka jako nesnesitelná a nehezká osoba, ale jako přímá žena, která se nesnaží skrývat své pravé nitro. Ač vrstvy její osobnosti nejsou příliš složité, nacházíme v nich opravdový ryzí cit, něhu a nesplněnou touhu po děťátku. Přerod městské dívky z bohatých poměrů v silnou ženu vedoucí celé Vejrychovsko a nesoucí těžké břímě v podobě vypočítavého manžela zachytil Havlíček neopakovatelným způsobem a právem se jeho dílo řadí k jednomu z nejlepších českých psychologických románů.

Doporučuji ke čtení také nepřekonatelného Neviditelného a návštěvu Havlíčkovy rodné Jilemnice.

10 28.07.2016

Co spojuje Jacka Londona, George Orwella a Stephena Cranea? Ano, byli to spisovatelé, ale mimojiné na vlastní kůži dobrovolně pocítili chudobu a poznali nejnuznější vrstvy obyvatelstva. Musíte být přeci jen charakter na to, abyste odložili svůj společenský status a dobrovolně chtěli žít mezi tuláky, trpět hladem a spát ve špinavých útulcích... A Orwell takový charakter byl.
.
Na dně v Paříži a Londýně je autentickou sondou mezi tuláky a bezdomovce, ale také mezi tzv. plonguery, tedy umývače nádobí stojící v gastronomickém průmyslu snad na nejnižším stupínku. Nebyl by to Orwell, kdyby nedokázal trefně shrnout, jak to v takovém podsvětí francouzské restaurace chodí a jeho výstižným popisům by mohl přitakat snad i sám Pohlreich. Orwell se nezdráhá popisovat špinavé spiky (bezdomovecké útulky v Anglii), zvláštní životní osudy tuláků, se kterými se setkal, vývoj nadávek i četnost homosexuální vztahů.
.
Orwell tu a tam vyzdvihne, co člověku může dát pád na absolutní dno, přesto chudobu nijak neopěvuje. Objevuje se i kritický tón, z většiny ale hovoří o tulácích jako o lidských bytostech, které si nezaslouží, aby jimi většina společnosti opovrhovala, navrhuje také změny, které by mohly dopomoci k lepšímu životu. Zvláště působivé je zamyšlení nad tím, že tuláctví je práce: "žebrák pracuje, když stojí venku za každého počasí a dostává křečové žíly, chronické bronchitidy, apod. Je to řemeslo jako každé jiné, ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je také bez užitku (...) Jen zřídkakdy získá od společnosti víc než na holé živobytí a navíc za to, což by ho mělo podle našich etických ideálů ospravedlňovat, zas a zas platí svým utrpením."

9 29.08.2024

S Vančurou je to jako s hořkou čokoládou: stačí ji vychutnávat po kouskách. Ani Vančuru proto nedokážu číst na jeden zátah, ale užívám si jeho krásného (a nenapodobitelného) jazyka po malých troškách. Občas ani na několikáté přečtení nepochytím smysl, ale tak to asi s Vančurou je a občas zkrátka budete přemýšlet, co tím chtěl říci a jestli si zrovna tohle slovo prostě nevymyslel.
.
Čtenářsky jsem k němu dospěla a dokážu si ho vychutnat. Stejně jako tenhle lehkým perem psaný příběh o novodobé agrární smetánce po první světové válce a jednom kouzelném pábiteli. Josef Abrhám (ve stejnojmenném filmu) jako kníže Megalrogov si vás prostě získá svojí nespoutaností, divokostí a konec konců i svým "prášením".
.
Co ve filmu nenajdete (bohužel) je pasáž, kde sluha Váňa vypráví o tom, jak nalezl knížete Alexeje. Mrazivé vyprávění o brutálních bojích v Rusku, vraždění nevinných civilistů i vraždě vlastního důstojníka. Tato pasáž rozhodně není oslavou Ruska a komunismu.... A co je myšleno oním "koncem starých časů"? Na to si každý čtenář musí přijít sám.

9 15.12.2022

Quo vadis - historický román z úsvitu křesťanství odehrávající se za dob Nerona. Myslela jsem, že ho nikdy číst nebudu, až mě nalákala jeho fenomenální audioverze v podání Jaromíra Meduny. A bylo to úchvatné, sugestivní, napínavé, drásající. Nečekala jsem, že by se mi tento román napsaný ještě v 19. století mohl tak líbit. Křesťanství je zde sice líčeno až moc idealisticky, ale příběh o lásce Vinicia a Lygie je nezapomenutelný, a to díky sofistikovaným zápletkám a autorově schopnosti vylíčit Neronův Řím tak realisticky. Při líčení smrti křesťanů v aréně mi tuhla krev v žilách. Nejlepší byla postava Petronia, jeho inteligence, hravost i vtip dávala románu něco navíc. Nenechte se odradit pozvolným začátkem, druhý a třetí díl stojí za to!

9 18.04.2021

Golding si změrně vybral skupinku britských chlapců, aby zbořil mýtus o „čestném britském chlapci“. Ne nadarmo je zde spojitost s oblíbeným viktoriánským románem Korálový ostrov s hlavními postavami Ralphem a Jackem, který popisuje, jak chlapci všem nástrahám „čelí s čítankově příkladnou britskou chrabrostí a křesťanskou ctností, takže v závěru nad jejich hlavami září aureola dokonalosti“ (Nenadál, Radoslav. Od barbarství k civilizaci nebo opačně?. In Pán much. Praha : Naše vojsko, 2010. S. 250). Elementární skupina chlapců Goldingovi slouží k popsání základních protichůdných tužeb v lidské společnosti. Na jedné straně je zde snaha žít v míru, demokracii a uznávat morální hodnoty, nakonec ale vítězí právo silnějšího, vyhrožování a prosazování vlastního názoru bez ohledu na ostatní. Pán much tak představuje mistrnou analýzu konfliktu mezi jednotlivcem a skupinou, mezi demokracií a diktátorstvím.

9 05.03.2017

Portnoyův komplex v dnešní době jistě nebude vzbuzovat tak silné emoce, jak v době svého vzniku. Líčení Alexandrova světa, jeho pocity trapnosti a sebelítosti mnohému připomenou něco z vlastního dospívání. Pasáže o právě objevené sexualitě textu dodávají na upřímnosti, otevřenosti a často i zábavnosti. S tímto mladým židovským hrdinou, který je příliš lapen v sítích své lehce potrhlé rodiny, bude čtenář nejednou soucítit a přát mu, aby překonal své komplexy. Ačkoli Portnoyův komplex svým tématem „trablů dospívajícího mladíka“ připomíná mnoho současných románů s jediným cílem pobavit čtenáře, má mnohem větší hloubku spočívající v nevázanosti jakýmkoli tabu, schopností vystihnout trapné momenty maloměšťáctví a také upřímností k sobě samému

9 05.08.2016

Zázračný úklid je hlavně o úklidu v hlavě a o tom, jak dospět k rozhodnutí, které věci si chcete ponechat, protože je milujete a potřebujete, a které věci zbytečně hromadíte a nemáte k nim vlastně žádný vztah. Efekt této metody je nejen uklizený dům a osobní prostor, ale také uvědomění si, kolik věcí hromadíme, kolik jich doopravdy potřebujeme a zda si chceme svůj domov znovu zaplevelit zbytečnostmi. Metoda KonMari sice je pro každého, ale osobně si myslím, že k jejímu pochopení je nutný i určitý stav mysli.

9 06.05.2016

Po přečtení anotace se mi do knihy moc nechtělo, ale o to větší překvapení mi přinesla. Povídky o důsledcích války o Náhorní Karabach jsou totiž napsány tak zvláštně - mísí se v nich smířlivost, odhodlanost, nádhera divoké přírody s brutalitou lidské nenávisti, válečnými traumaty a všudypřítomnou smrtí.
.
Z povídek vás bude chvílemi mrazit, ale jindy se zase dojmete, ale vždy na hranici literárního vkusu. I přes tíživé téma je styl psaní konejšivý a je velmi blízký magickému realismu. Jsou tu nádherné lyrické pasáže a nejkrásnější jsou pro mě ty, které popisují zdánlivě jednoduché věci - vaření tradičního jídla, tkaní koberce, výčet potravin ve spižírně. Vedle lidského pekla války je tu zlatavá plástev medu, modrá obloha, tiché hory a mlhavá údolí. Abgarjan svojí knihou říká pokorou a nikoli patosem, že lidské dobro přetrvá navěky. Chtělo by se říci: překvapivě krásná kniha navzdory tomu, že je o válce.

8 11.11.2024

Kosmický horor, tak by se jistě dala nazvat novela H.P. Lovecrafta V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936), která spojuje prvky sci-fi i hororu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.

Kresba Gó Tanabeho je úchvatná, nejen zachycení polárního prostředí, ale především jeho nepochopitelná schopnost dát podobu všem prapodivným stvořením, kterých není v Horách šílenství zrovna málo. Kdyby to nakreslil někdo jen s o málo menším talentem, byla by z toho směšná fraška, ale Gó Tanabe odvedl neuvěřitelnou práci.

8 03.06.2024

Popel a sníh, finská literární senzace Petry Rautiainenové je vcelku zajímavým příběhem čerpajícím z historie Finska v období tzv. Laponské války mezi Finskem a Německem (1944-45). Nenazvala bych jej úplně historickým románem, přece jen jde o literární fikci, která tíhne spíše k detektivce a lehce možná ke špionážnímu thrilleru. Přesto je příběh napsaný velmi vkusně a hodně mu pomáhá atmosféra tajemného a mrazivého Laponska, severských pustin, které odmítají vydat svědectví o ukrutnostech zajateckých táborů.
.
Kniha může jistě velmi dobře posloužit pro další zkoumání této smutné části finských dějin, která spolu s jinými předznamenává i složité období poválečné rekonstrukce země. Z celé knihy mě ale nejvíce zaujaly zmínky o Sámech (domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska), jejichž domy byly během války vypalovány a jejichž kultura byla zničena, a to zřejmě i s velkým přispěním samotných Finů. Pro Finy asi známé téma, pro nás celkem exotismus, o kterém bych se chtěla dozvědět více…

8 31.12.2022

U některých knih to prostě cítíte. To, že vám teď sice moc neříkají, ale jednou se k nim musíte ještě vrátit. Tak to bylo i s Kdo chytá v žitě. Četla jsem ji jako teenagerka a po letech jsem dostala hroznou chuť si ji přečíst znova. A ano, ocenila jsem ji až teď.
.
Je to vlastně úsměvný paradox: kniha o teenagerovi, kterou jako sám teenager moc nechápete, protože jste moc vážní a „intelektuální“, důvěřivě následujete společenská osidla a vůbec se vám zdá, že Holden Caulfield vede samé nezáživné plky. No a po letech (kdy už fakt teenager nejste) vám to vlastně přijde tak nějak fajn a řeknete si: ten Holden, to je ale borec. Kladu si otázku, proč a taky si odpovídám: je to sice rebel a vzdal už několik škol, ale je v něm svoboda, autentičnost a čisté srdce. Je v něm přesně to všechno, co je v mladém člověku plném ideálů, než přijde „dospělý“ život.

8 15.12.2022

Tahle kniha, to bylo dokonalé literární blaho... Nádherný překlad Hany Žantovské, doslov Martina Hilského, atmosférické ilustrace Karla Teissiga... To vše dokreslilo román z viktoriánské Anglie o nerovném vztahu džentlmena Charlese a guvernantky Sarah. Kniha se dá číst i jako zábavná rukověť o viktoriánské době stejně jako "austenovský" román o jednom zvláštním vztahu.
.
Autorova dokonalá znalost prudérní Anglie viktoriánského věku se všemi jejími klady i podivnými rozpory, jemný anglický humor, postmoderní vstupování do děje, hra s postavami, psychologická znalost lidských povah... John Fowles tady exceluje a díky němu jsem měla zase o něco krásnější podzim.

8 15.12.2022

Krásná melancholická kniha zachycující soumrak jedné epochy. Žádá si soustředěného čtenáře, kterému se odmění nevšedním literárním zážitkem. Lampedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kompozice je rozvolněná a čtenáři, kteří čekají rychlé tempo a zvraty, budou zklamáni. K těm ostatním ale Gepard promluví zvláštní posmutnělou poetikou.

Cesta je románem v první řadě o putování samotném. Nedozvídáme se z něj, co způsobilo zkázu země, ani kdo je za ni zodpovědný. Nevíme, kolik lidí přežilo, ani jestli vůbec mají šanci na přežití. Od katastrofických románů se kniha odlišuje tím, že popisuje putování dvojce ne následně po zániku světa, tak jak jej známe, ale až několik let poté, co na zemi zůstávají poslední zbytky lidské rasy. V kontextu přečtených knih je tak Cesta jakýmsi pomyslným pokračováním Dne trifidů, jakožto pochmurná a místy až děsivá vize postapokalyptického světa několik let po globální katastrofě.

8 05.03.2017

Podle mého názoru je povídka Zmizet jednou z nejlepších, jaké jsem v současné české literatuře četla.
Není potřeba hledat vznešená témata, šokující zápletky a drásavé motivy. Petra Soukupová nám líčí dramata všednosti, která jsou opravdová a často mnohem naléhavější, než ty, které na sebe strhávají pozornost. V jejich povídkách je až mrazivě vystižena realita dětství, která není vždy laskavá a naivní, ale často velmi drsná a trpící křivdami. Děti zápasí se sourozencem nejen o rodičovskou pozornost, ale o své místo na slunci. Ze sourozeneckého hašteření vyplývá na hladinu vzájemná nevraživost, touha druhého ranit a ponížit jej. Nejsou to jen nevinné hry, často z nich jde cítit čiré zlo, které pro sebe soupeři chladně připravují. Petra Soukupová nic nepřibarvuje, což je vzhledem k dětským hrdinům jejich povídek obdivuhodné.

8 16.05.2016

Upřímně, stojí tahle novela za tolik povyku?
.
Stejně jako kdysi, i na druhé přečtení mě to utvrdilo v tom, že Capote dle mého názoru napsal mnohem lepší novely a povídky než je tato. Může za to slavný melodramatický film? Já ho neviděla, ale vsadím se, že toho moc s knihou společného nemá, protože si nějak nedokážu představit Audrey Hepburn, jak šlape newyorské chodníky. V jádru je totiž tahle novela skutečně dost depresivní a Hollyina maska roztomilého a roztžitého diblíka zakrývá utržené šrámy z nelehkého dětství. Dnešním pohledem by se dalo říct, že Holly je taková zlatokopka, sice se zlatým srdcem, ale pořád zlatokopka, která sice touží po klidném koutu, ale jde na to dost naivně a vypočítavě.
.
Nechápejte mě špatně, je to dobře napsané, ale Holly mi zkrátka k srdci nepřirostla. Ano, ta scéna s kocourem na konci je dojemná, ale že by mě to vystřelilo na jinou planetu, tak to zas ne. Osobně mi vůbec nesedl překlad a přimlouvám se za nový, protože tohle bylo dost hrozné. Capote napsal spoustu lepších věcí, z novel třeba Luční harfu, ale tohle je pro mě trochu přeceněné dílko.

7 03.06.2024

Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie.
.
Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku...
.
Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít.
.
Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké

7 03.06.2024

Jestli máte chuť změnit na chvíli žánr, nechat se vtáhnout do mrazivé atmosféry polárního světa, pak je V horách šílenství skvělá volba, ať už kniha nebo komiks. V době, kdy Lovecraft psal, nebyla celá země probádána jako dnes a sama představa tajemného dosud neobjeveného světa dokazující existenci starověké mimozemské civilizace je originální a její atmosferické líčení přestavuje hlavní hodnotu této novely.

Novela není příliš rozsáhlá, přesto však od počátku buduje temnou atmosféru napětí a strachu z neznámého. První polovina bezpochyby velmi dobře funguje (popis zaledněného území, nález mrtvé posádky, bájná megalopole), avšak druhá polovina působí přetaženě, jak se snaží vylíčit veškerou historii bájné rasy, války, osídlení, stěhování, návraty, apod. Komiks s geniální kresbou Gó Tanabeho je pro čtenáře jistě přívětivější, hlavně tedy v druhé části, kde díky němu máte šanci vyznat se v té kosmické změti.

7 03.06.2024