Carlita.cte
komentáře u knih
Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Skvost psychologické literatury, krásné čtení. Ač Havlíček líčí děj s chladnou hlavou a žádné z postav nedává do vínku jen obdivuhodné vlastnosti, nepůsobí Štepka jako nesnesitelná a nehezká osoba, ale jako přímá žena, která se nesnaží skrývat své pravé nitro. Ač vrstvy její osobnosti nejsou příliš složité, nacházíme v nich opravdový ryzí cit, něhu a nesplněnou touhu po děťátku. Přerod městské dívky z bohatých poměrů v silnou ženu vedoucí celé Vejrychovsko a nesoucí těžké břímě v podobě vypočítavého manžela zachytil Havlíček neopakovatelným způsobem a právem se jeho dílo řadí k jednomu z nejlepších českých psychologických románů.
Doporučuji ke čtení také nepřekonatelného Neviditelného a návštěvu Havlíčkovy rodné Jilemnice.
Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
Quo vadis - historický román z úsvitu křesťanství odehrávající se za dob Nerona. Myslela jsem, že ho nikdy číst nebudu, až mě nalákala jeho fenomenální audioverze v podání Jaromíra Meduny. A bylo to úchvatné, sugestivní, napínavé, drásající. Nečekala jsem, že by se mi tento román napsaný ještě v 19. století mohl tak líbit. Křesťanství je zde sice líčeno až moc idealisticky, ale příběh o lásce Vinicia a Lygie je nezapomenutelný, a to díky sofistikovaným zápletkám a autorově schopnosti vylíčit Neronův Řím tak realisticky. Při líčení smrti křesťanů v aréně mi tuhla krev v žilách. Nejlepší byla postava Petronia, jeho inteligence, hravost i vtip dávala románu něco navíc. Nenechte se odradit pozvolným začátkem, druhý a třetí díl stojí za to!
Farma zvířat
George Orwell (p)
Farma zvířat je proslulou satirou, která byla v zemích východního bloku zakázaná, neboť se v ní soudruzi ze Sovětského svazu příliš poznávali. Napoleon tak představuje Stalina, Kuliš Trockého, psi tajnou policii a uštvaný Boxer trpící lid. Orwell vystihl hlavní rysy totalitního režimu jako je propaganda, ovládání nejobyčejnějších vrstev, překrucování minulosti, zastrašování a vytváření obrazu třídního nepřítele.
Farma zvířat je tak poselstvím o tom, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.
Watchmen: Strážci
Alan Moore
Moorův román je mnohovrstevnatý a kompozičně složitý. Důležitou součástí je Příběh Černé lodi vytvářející paralelu k hrdinskému dění. Celý příběh je vlastně příběhem naruby. Zabývá se archetypem hrdiny, lidskou odpovědností a morálkou. Samotné motto „Who watches the Watchmen" nejlépe vyjadřuje jeho základní myšlenku. Kdo stráží Strážce, kdo stráží policii... - kdo rozhoduje čí morálka je správná, jaká je hodnota lidstva a jaký význam může mít oběť lidského života.
Nejsem příznivcem hrdinských ság, popravdě mi vždy přišly příliš nereálné, než aby mohly v člověku zanechat silnější dojem. Avšak Strážci do tohoto žánru bezesporu nezapadají, což je jen další z mnoha paradoxů této látky. Strážci jsou neobyčejným komiksem, který má v sobě více filozofie než mnohé „seriózní“ knihy, které si na to jen hrají. Je to zkrátka opus, který by neměl ujít žádnému čtenáři, který chce naslouchat příběhu s nepopsatelným přesahem.
Portnoyův komplex
Philip Roth
Portnoyův komplex v dnešní době jistě nebude vzbuzovat tak silné emoce, jak v době svého vzniku. Líčení Alexandrova světa, jeho pocity trapnosti a sebelítosti mnohému připomenou něco z vlastního dospívání. Pasáže o právě objevené sexualitě textu dodávají na upřímnosti, otevřenosti a často i zábavnosti. S tímto mladým židovským hrdinou, který je příliš lapen v sítích své lehce potrhlé rodiny, bude čtenář nejednou soucítit a přát mu, aby překonal své komplexy. Ačkoli Portnoyův komplex svým tématem „trablů dospívajícího mladíka“ připomíná mnoho současných románů s jediným cílem pobavit čtenáře, má mnohem větší hloubku spočívající v nevázanosti jakýmkoli tabu, schopností vystihnout trapné momenty maloměšťáctví a také upřímností k sobě samému
Zázračný úklid - pořádek jednou provždy
Marie Kondo
Zázračný úklid je hlavně o úklidu v hlavě a o tom, jak dospět k rozhodnutí, které věci si chcete ponechat, protože je milujete a potřebujete, a které věci zbytečně hromadíte a nemáte k nim vlastně žádný vztah. Efekt této metody je nejen uklizený dům a osobní prostor, ale také uvědomění si, kolik věcí hromadíme, kolik jich doopravdy potřebujeme a zda si chceme svůj domov znovu zaplevelit zbytečnostmi. Metoda KonMari sice je pro každého, ale osobně si myslím, že k jejímu pochopení je nutný i určitý stav mysli.
Popel a sníh
Petra Rautiainen
Popel a sníh, finská literární senzace Petry Rautiainenové je vcelku zajímavým příběhem čerpajícím z historie Finska v období tzv. Laponské války mezi Finskem a Německem (1944-45). Nenazvala bych jej úplně historickým románem, přece jen jde o literární fikci, která tíhne spíše k detektivce a lehce možná ke špionážnímu thrilleru. Přesto je příběh napsaný velmi vkusně a hodně mu pomáhá atmosféra tajemného a mrazivého Laponska, severských pustin, které odmítají vydat svědectví o ukrutnostech zajateckých táborů.
.
Kniha může jistě velmi dobře posloužit pro další zkoumání této smutné části finských dějin, která spolu s jinými předznamenává i složité období poválečné rekonstrukce země. Z celé knihy mě ale nejvíce zaujaly zmínky o Sámech (domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska), jejichž domy byly během války vypalovány a jejichž kultura byla zničena, a to zřejmě i s velkým přispěním samotných Finů. Pro Finy asi známé téma, pro nás celkem exotismus, o kterém bych se chtěla dozvědět více…
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
U některých knih to prostě cítíte. To, že vám teď sice moc neříkají, ale jednou se k nim musíte ještě vrátit. Tak to bylo i s Kdo chytá v žitě. Četla jsem ji jako teenagerka a po letech jsem dostala hroznou chuť si ji přečíst znova. A ano, ocenila jsem ji až teď.
.
Je to vlastně úsměvný paradox: kniha o teenagerovi, kterou jako sám teenager moc nechápete, protože jste moc vážní a „intelektuální“, důvěřivě následujete společenská osidla a vůbec se vám zdá, že Holden Caulfield vede samé nezáživné plky. No a po letech (kdy už fakt teenager nejste) vám to vlastně přijde tak nějak fajn a řeknete si: ten Holden, to je ale borec. Kladu si otázku, proč a taky si odpovídám: je to sice rebel a vzdal už několik škol, ale je v něm svoboda, autentičnost a čisté srdce. Je v něm přesně to všechno, co je v mladém člověku plném ideálů, než přijde „dospělý“ život.
Konec starých časů
Vladislav Vančura
S Vančurou je to jako s hořkou čokoládou: stačí ji vychutnávat po kouskách. Ani Vančuru proto nedokážu číst na jeden zátah, ale užívám si jeho krásného (a nenapodobitelného) jazyka po malých troškách. Občas ani na několikáté přečtení nepochytím smysl, ale tak to asi s Vančurou je a občas zkrátka budete přemýšlet, co tím chtěl říci a jestli si zrovna tohle slovo prostě nevymyslel.
.
Čtenářsky jsem k němu dospěla a dokážu si ho vychutnat. Stejně jako tenhle lehkým perem psaný příběh o novodobé agrární smetánce po první světové válce a jednom kouzelném pábiteli. Josef Abrhám (ve stejnojmenném filmu) jako kníže Megalrogov si vás prostě získá svojí nespoutaností, divokostí a konec konců i svým "prášením".
.
Co ve filmu nenajdete (bohužel) je pasáž, kde sluha Váňa vypráví o tom, jak nalezl knížete Alexeje. Mrazivé vyprávění o brutálních bojích v Rusku, vraždění nevinných civilistů i vraždě vlastního důstojníka. Tato pasáž rozhodně není oslavou Ruska a komunismu.... A co je myšleno oním "koncem starých časů"? Na to si každý čtenář musí přijít sám.
Francouzova milenka
John Fowles
Tahle kniha, to bylo dokonalé literární blaho... Nádherný překlad Hany Žantovské, doslov Martina Hilského, atmosférické ilustrace Karla Teissiga... To vše dokreslilo román z viktoriánské Anglie o nerovném vztahu džentlmena Charlese a guvernantky Sarah. Kniha se dá číst i jako zábavná rukověť o viktoriánské době stejně jako "austenovský" román o jednom zvláštním vztahu.
.
Autorova dokonalá znalost prudérní Anglie viktoriánského věku se všemi jejími klady i podivnými rozpory, jemný anglický humor, postmoderní vstupování do děje, hra s postavami, psychologická znalost lidských povah... John Fowles tady exceluje a díky němu jsem měla zase o něco krásnější podzim.
Pán much
William Golding
Golding si změrně vybral skupinku britských chlapců, aby zbořil mýtus o „čestném britském chlapci“. Ne nadarmo je zde spojitost s oblíbeným viktoriánským románem Korálový ostrov s hlavními postavami Ralphem a Jackem, který popisuje, jak chlapci všem nástrahám „čelí s čítankově příkladnou britskou chrabrostí a křesťanskou ctností, takže v závěru nad jejich hlavami září aureola dokonalosti“ (Nenadál, Radoslav. Od barbarství k civilizaci nebo opačně?. In Pán much. Praha : Naše vojsko, 2010. S. 250). Elementární skupina chlapců Goldingovi slouží k popsání základních protichůdných tužeb v lidské společnosti. Na jedné straně je zde snaha žít v míru, demokracii a uznávat morální hodnoty, nakonec ale vítězí právo silnějšího, vyhrožování a prosazování vlastního názoru bez ohledu na ostatní. Pán much tak představuje mistrnou analýzu konfliktu mezi jednotlivcem a skupinou, mezi demokracií a diktátorstvím.
Cesta
Cormac McCarthy
Cesta je románem v první řadě o putování samotném. Nedozvídáme se z něj, co způsobilo zkázu země, ani kdo je za ni zodpovědný. Nevíme, kolik lidí přežilo, ani jestli vůbec mají šanci na přežití. Od katastrofických románů se kniha odlišuje tím, že popisuje putování dvojce ne následně po zániku světa, tak jak jej známe, ale až několik let poté, co na zemi zůstávají poslední zbytky lidské rasy. V kontextu přečtených knih je tak Cesta jakýmsi pomyslným pokračováním Dne trifidů, jakožto pochmurná a místy až děsivá vize postapokalyptického světa několik let po globální katastrofě.
Zmizet
Petra Soukupová
Podle mého názoru je povídka Zmizet jednou z nejlepších, jaké jsem v současné české literatuře četla.
Není potřeba hledat vznešená témata, šokující zápletky a drásavé motivy. Petra Soukupová nám líčí dramata všednosti, která jsou opravdová a často mnohem naléhavější, než ty, které na sebe strhávají pozornost. V jejich povídkách je až mrazivě vystižena realita dětství, která není vždy laskavá a naivní, ale často velmi drsná a trpící křivdami. Děti zápasí se sourozencem nejen o rodičovskou pozornost, ale o své místo na slunci. Ze sourozeneckého hašteření vyplývá na hladinu vzájemná nevraživost, touha druhého ranit a ponížit jej. Nejsou to jen nevinné hry, často z nich jde cítit čiré zlo, které pro sebe soupeři chladně připravují. Petra Soukupová nic nepřibarvuje, což je vzhledem k dětským hrdinům jejich povídek obdivuhodné.
Malý dům
Kjóko Nakadžima
Malý dům mě hrozně lákal a čekání v knihovně se vyplatilo. Byla to krásná kniha, která je vzácná tím, co neříká víc než tím co ano. Devadesátiletá služka vzpomíná na doby, kdy téměř jako dítě ve 30. letech odešla do služby do domu s červenou střechou, aby tam prožila dobu před válkou i období válečných let. Malý dům tradiční středostavovské japonské rodiny je zde symbol stálosti, oddanosti a místa, kam se člověk může vždy vracet.
.
Vyprávění stařičké Taki je kriticky "poznámkováno" jejím čtenářem prasynovcem, který nedokáže uvěřit, že mohla být Taki skutečně šťastná jako "pouhá" služka, nebo že mohla prožívat během války svá krásná osobní léta. Nakolik můžeme být kritiky vzpomínek a dojmů někoho jiného, pakliže jsme my nic podobného neprožili?
.
Příběh je jemný a celý takový diskrétní. Právě v té symboličnosti, náznakovosti a věrnosti Taki své paní Tokiko i celé rodině je křehká neuchopitelnost a poetičnost. Rozhodně zajímavá kniha, která utkví v paměti...
Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
Moje první setkání s Delphine de Vigan. Tato kniha mě vtáhla a nepustila, získala si mě svojí totální upřímností.
.
Spisovatelka se v této knize vypořádává se smrtí matky, která trpěla maniodepresivitou. Hledá její příčiny, projevy i následky. Snaží se ve svých vzpomínkách (ale i matčiných sourozenců a přátel) rekonstruovat, kdo vlastně matka byla.
.
V době nukleárních rodin je líčení rodinné mytologie jedné velké francouzské rodiny velmi atraktivní, přestože s sebou nese nejen radost, ale i nečekané tragédie. Smekám před autorkou, že byla schopná napsat o kostlivcích ve skříni, které každá rodina má, ale žádná o nich nemluví. Bylo to strhující, drásavé. Takové psaní mám ráda, autobiografické, jdoucí k podstatě lidských osudů.
.
Sekundárně tu vyvstává nejen otázka, do jaké míry můžeme někoho poznat a znát, ale také hlubší vody spisovatelského řemesla. Tahle kniha ve mně zanechává hlubokou a bolavou vzpomínku.
Smrt v Benátkách
Thomas Mann
Smrt v Benátkách - klasika, na kterou jsem potřebovala správné načasování. Kdysi jsem ji pouze rozečetla a vzpomínka byla mlhavá. A pak přišla audioverze v podání Jiřího Hromady. Ach, to byla nádhera! Bylo to jako usrkávat dobré víno a vychutnávat život. Opravdu atmosferické dílo, pochmurné Benátky, krása mladosti a destrukce jednoho dosud klidného života...
Moje máma Jana Brejchová
Tereza Brodská
Pokud máte rádi český film, tak budete mít rádi i tuhle knihu. Povedená grafická práce jde ruku v ruce s obsáhlým množstvím fotografií z archivu a citlivým textem dcery Jany Brejchové a Vlastimila Brodského Terezy Brodské. Všichni, kteří do knihy nahlédli, se do ní začetli a já se od ní také nemohla odtrhnout.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
ak dlouho jsem se fenoménu "Zibura" vyhýbala, až jsem si ho přečetla. A musím vám říct, že to bylo docela fajn čtení. Přiznávám, grafická úprava mi není dvakrát po chuti a svého času jsem měla pocit, že už je "přeziburováno", ale nastal čas dát mu šanci. Evropu jsem si vybrala záměrně, protože mě lákalo přečíst si o cestování na severu... aby mě nakonec mnohem více bavilo cestování po jihu :)
.
Je vlastně docela umění nalákat na cestopis i čtenáře, kteří vlastně cestopisy nečtou, necestují a ani je to neláká... Myslím, že úspěch Ladislava Zibury je v tom, že se zajímá o lidi a o toulání více než o výčet pamětihodností, že věci bere s humorem (skutečně je tak pohotový, nebo až při psaní svých knížek? :)), užívá si chvíle, snaží se podporovat místní a je celý takový "neturistický". Aspoň tak na mě působil a bylo mi s ním na autostopu po Evropě dobře.
Srdce temnoty
Joseph Conrad
Srdce temnoty není rozsáhlým románem, což asi většina čtenářů uvítá, protože čtení je to těžké, tíživé a velmi hutné. Skoro nic zde není řečeno naplno a vše si musí čtenář neustále domýšlet a převracet ve své hlavě. Kromě jiného je tento román jedním z prvních, ve kterých se kriticky pohlíží na zhoubu kolonialismu. I když jej Conrad nekritizuje přímo, poukazuje na temný střet evropské touhy ovládat s naprostou izolovaností a vládou temného světa venku.
Divočina
Cheryl Strayed
Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.