Carlita.cte
komentáře u knih
Lahodně s Ellou
Ella Woodward
Kniha je skvělým pomocníkem pro ty, kteří chtějí jíst zdravé jídlo, nebo jen oživit svůj jídelníček. Specifikum je, že Ella je veganka, takže v knize nejsou recepty s živočišnými produkty. Rovněž se v receptech nenachází bílá mouka, rafinovaný cukr a maso. Přesto kniha nepůsobí ortodoxně, protože se recepty dají volně upravovat, tj. vyměnit rostlinné mléko za mléko kravské, k pohankové kaši si dát rybu, salát zkombinovat s masem, místo kokosového oleje dát máslo, apod. Recepty jsou variabilní, ale hlavně opravdu velmi chutné a zábavné.
S čím jsem měla trochu problém, je velikost porcí, protože mi přišly vždy moc velké. Když je předpis pro 4 lidi, tak z toho bylo vždy porcí minimálně pro šest lidí. Co mi také chybí, je tabulka výživových hodnot. Tato kuchařka sice nechce být o hubnutí a o kaloriích, ale i zdravé věci dokážou být pěkně tučné a sladké (především recepty s banány, avokádem, kokosovým tukem, datlemi, atd.)
Berlíňanka
Veronika Jonášová
Autorkou knihy je Veronika Jonášová, novinářka, která není – jak sama píše – žádným módním guru, ale žila v Berlíně tři roky a rozhodla se o berlínské módě udělat knihu. Berlínskou módu popisuje jako antikapitalistickou a silně provázanou s životním postojem (bio, eko, recyklace). Fotografie nejsou upravovány a pořídila je autorka nebo samy Berlíňanky a musím říct, že jsou skvělé a krásně podtrhují street style jednotlivých outfitů.
Kniha je mi sympatická i po grafické stránce, která je jednoduchá a dává největší prostor fotkám, i trefným shrnutím berlínské módy, která se mi zdála vždy tak trochu neuchopitelná. Samozřejmě nechybí kapitola o hipsterské kultuře a jak poznat pravou Berlíňanku (used look, nákupy v second-handech, zapovězené syté barvy a značky na odiv,…). Berlínská móda je svobodná, nepodléhá trendům a je přirozená.
Kniha bude skvělá pro mladší ročníky, které ocení její grafickou stránku a množství fotek. Knížka je svěží a inspirativní, omladí a vyhraní šatník.
Se šarmem Pařížanky
Ines de La Fressagne
Se šarmem Pařížanky jsem podle mého názoru fajn, ale nějak z ní cítím, že je určena starším ženám, které již mají svůj zajetý styl, ale chtějí ho pozdvihnout. Je to pochopitelné, protože knihu sice psala bývalá modelka, ale modelka, která je dnes už přes padesát.
Osobně mi kniha přišla celkem fajn a má moje sympatie už jen proto, že byla jedou vůbec z prvních knih, které běžné smrtelnice začaly učit stylu. Nicméně mám pár výhrad k samotné úpravě, ilustrace nejsou špatné, ale není to úplně můj šálek kávy. Mnohem více bych ocenila více inspirujících outfitů. Na druhou stranu se mi líbí, že kniha si na nic nehraje a je humorná.
Líbí se mi nákupní tipy i navržené netradiční kombinace. Stejně tak dobře poslouží kapitola věnovaná tomu, co by nemělo chybět v žádném šatníku (a do čeho se tedy vyplatí investovat). Samozřejmě je nutné nikdy nezapomínat na vlastní postavu a věk, stejně tak přistupovat k radám trochu s rezervou (ne každému bude slušet světle hnědá kožená bunda). Velkou část knihy tvoří tipy na pařížské butiky společně s odkazy. Nejen tady mě dost překvapily nekvalitní fotky, které vypadají jako pořízené někde za běhu mobilem. S tímhle si myslím kniha mohla dát větší práci.
Příběh kriminálního rady
Ladislav Fuks
Případ kriminálního rady je typický „fuksovský“. Téma napjatého vztahu otce a syna uchopuje po svém, velmi netradičně. Příběh je celkem přístupný, nicméně není příliš dramatický a svoji atmosféru buduje velmi pomalu. Děj není zasazen do žádné přesně určené doby ani existujícího města (podle narážek na vánoční výlohy s pyramidami exotického ovoce a obchodu M&S, by se mohlo jednat o Anglii, což však vylučují názvy vesnic, kde dojde k vraždám). Fuks textu dodává na lyričnosti pomalým tempem a opakovanými slovními obraty, které mě ale osobně trochu otravovaly (výlet do Smyrny a Istanbulu, padání snížku, chození po krčmách). Jako vždy je text fuksovsky podivný, temný, bezútěšný, zasažen kdesi na pomezí reality a fikce. Rovněž vyvrcholení knihy je tradiční mystifikací. Rozhodně nesdílím názor, že má kniha jasný závěr tak, jak je popsán v rozuzlení zápletky na wikipedii. Podle mého názoru připadají v úvahu tři možné konce románu, z nichž ten popsaný na wikipedii pečlivému čtenáři nepostačí.
Vlastní životopis
Helmut Newton
Newtonův životopis je zábavný, jednak proto, že Newton žil zkrátka zajímavý život, ale také proto, že se v něm upřímně vyzpovídal i ze svých zlozvyků a špatných vlastností. Newton se neskrýval s tím, že byl narcista a většinu svého života prožil sebestředně. Proto čtenáře nepřekvapí, když se Newton mimo své dětství nevrací k osudu svých rodičů, kteří uprchli do Jižní Ameriky. Newton napsal zkrátka životopis o sobě a nebojí se to přiznat. Detaily z Newtonova osobního života jsou stejně zajímavé jako z jeho pracovního, kde popisuje zrod mnohých fotek, nebo preferované fotografické postupy (polaroid, figuríny, big nudes,…). Závěr knihy pak tvoří krátké komentáře k vybraným fotografiím, kde autor mluví o tom, jak vznikaly. Kniha odhaluje z Newtonova života nejenom fotografické nápady i ale fascinaci sexem v podobě monoklů, kruhů pod očima, fetišismu a sadomasochistických témat. Tuto knihu jsem četla asi třikrát a vždy v ní najdu něco nového – mimo jiné i to, že cesta za snem je někdy nelehká i pro ty největší umělce.
Jákob lhář
Jurek Becker
Jákoba lháře napsal v roce 1967 Jurek Becker, který prožil dětství v ghettu a v koncentračních táborech Ravensbrücku a Sachsenhausenu. Tento román se v Německu stal literární senzací, což je o to zajímavější, že v těchto letech zájem o literaturu věnující se druhé světové válce, koncentračním táborům a nacismu výrazně poklesl, neboť těmito tématy byla čtenářská obec již přesycena. Úspěch Jákoba lháře spočívá v novém úhlu pohledu, jakým je na holokaust pohlíženo. Jákob zde vystupuje jako prorok a posel dobrých zpráv. Přestože tyto zprávy nejsou pravdivé, dokáží v lidech podpořit chuť k životu a oddálit jejich případné sebevražedné pocity.
Portnoyův komplex
Philip Roth
Portnoyův komplex v dnešní době jistě nebude vzbuzovat tak silné emoce, jak v době svého vzniku. Líčení Alexandrova světa, jeho pocity trapnosti a sebelítosti mnohému připomenou něco z vlastního dospívání. Pasáže o právě objevené sexualitě textu dodávají na upřímnosti, otevřenosti a často i zábavnosti. S tímto mladým židovským hrdinou, který je příliš lapen v sítích své lehce potrhlé rodiny, bude čtenář nejednou soucítit a přát mu, aby překonal své komplexy. Ačkoli Portnoyův komplex svým tématem „trablů dospívajícího mladíka“ připomíná mnoho současných románů s jediným cílem pobavit čtenáře, má mnohem větší hloubku spočívající v nevázanosti jakýmkoli tabu, schopností vystihnout trapné momenty maloměšťáctví a také upřímností k sobě samému
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Ačkoli román Jako zabít ptáčka často dominuje žebříčkům nejoblíbenějších knih, osobně mě příliš nezasáhl. Své nezastupitelné místo bude určitě mít mezi dospívajícími dětmi, kterým poskytne srozumitelný a čtivý pohled i na vážnější témata jako je rasismus. Ačkoli Harper Lee odmítá nadále reagovat na dopady své knihy, jako například kritiku příliš plochých charakteristik černošských postav, byla by chyba ji proto odsuzovat. Nejen proto, že v dnešní době budou tyto výpady působit přehnaně, ale také proto, že Harper Lee vytvořila skutečně výjimečný román o dopadech lidských předsudků.
Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel
Martin Šámal
Kniha mě mile překvapila tím, že nepřistupuje k Emilu Holubovi nekriticky, snaží se podat věrný obraz jeho osobnosti a vyvrací mýty, které se o něm tradovaly. Bez citového zabarvení poukazuje jak na jeho slabší stránky, tak na jeho nedozírný a nikdy ne úplně doceněný přínos k prozkoumání jižní Afriky. Pozoruhodné je, že se Emilu Holubovi nikdy nedostalo oficiální podpory ze strany státu a na své cesty musel neuvěřitelně těžce shánět peníze. Nedostatek prostředků jej provázel vlastně celý život a ve vazbě na českou závist, nepřejícnost a nelibost jej ocenit, vyznívá jeho snažení často trpce až smutně. Knihu doporučuju všem, kteří se obdivují tomu, co Holub vykonal, ale také těm, kteří mají stejně jako já rádi objevitelskou literaturu.
Holub
Patrick Süskind
Krátký příběh oplývá atmosférou úzkosti, paniky a zvláštní naléhavostí a odehrává se v horizontu čtyřiadvaceti hodin. Padesátník Jonathan Noel žije svůj malý, přesně určený život. Pracuje jako ochranka v bance a jeho dny jsou si podobny jako vejce vejci, každodenní rituály jeho život téměř zmechanizovaly. Z kusých informací se dozvídáme, že byl vojákem v Indočíně a jeho rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Jonathan se upíná ke své skromné garsonce, ve které se cítí v bezpečí a čerpá z ní duševní rovnováhu… Až jednoho dne jej přede dveřmi překvapí holub…
Interview s upírem
Anne Rice (p)
Interview s upírem je knihou, která má své silné momenty jako je děsivá mise ve Varně a východní Evropě, nebo také sebevražda bratra, která se se svým náboženským podtextem zdá jako silný motiv, který pak bohužel není dále rozvíjen. Na druhou stranu je román značně rozkolísaný co do napínavosti, ale hlavně co do určité harmonie. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé, je nakousnuto mnoho motivů, ačkoli jen málo je jich propracováno.
Nevím, zda je to překladem či originálem, ale v některých pasážích jsem vůbec nepochopila, o čem je vlastně řeč. Ač se autorka snaží také o filozofické ponory, nejsou vždy kompaktní a je jich až příliš mnoho na to, aby čtenář pochopil, že Louise je vyhnanec ve světě lidském i upírském.
Nemůžu říct, že by mě příběh nebavil, naopak jsem ocenila drzé odříznutí od typických upírských klišé (krucifix, česnek, atp.) a vizi určité upírské evoluce, ale závěr byl neuvěřitelně nudný, což má samozřejmě rozhodující vliv na samotné hodnocení. Interview je originální vyvázáním z určité fádnosti upírského světa a otře se také o nevšední témata (homosexualita mezi upíry, nenaplnitelnost lásky mezi Louisem a dívenkou Claudií), avšak celkově působí zkrátka nevyváženě a nedospěle. Jeho silnou stránkou je enigmatická kulisa New Orleans a silný vliv na další literaturu věnující se upírské tematice.
Hořký měsíc
Pascal Bruckner
Hořký měsíc bývá často zařazován do seznamu knih, které prosluly odvážnými erotickými pasážemi jako např. Lolita, Pianistka a další. V knize je těchto pasáží opravdu dost, ale není to nic pro čtenářky 50 odstínů šedi. Erotické pasáže často vyvolávající lehkou nevolnost zde neplní účel erotického rozptýlení nebo šoku, ale opravdového a drásavého vylíčení toho, kam až bažení po slasti a zbožňování může dojít. Ve filmu (Roman Polanski, 1992) jsou erotické scény de facto líbivé, a jestliže je vrchol obscénnosti čuník na statku, bude čtenář asi mírně šokován. Líčení geneze vztahu od romantických gest po zničující sebedestrukci je zde vylíčen v surové dokonalosti. Zrcadlem divokého vztahu Franze a Rebeky je typický maloměšťácký pár Beatrice a Didiera, jehož pevnost se má teprve prověřit.
Setkání s mořskou Venuší
Lawrence Durrell
Durrellův cestopis spojuje fakta s lehce plynoucím vyprávěním o životě na Rhodu a laskavým humorem. Jen ten, kdo skutečně na Rhodu byl a zamiloval si tento ostrov stejně jako Durrell, pochopí, čím je toto místo výjimečné a rád si na něj zavzpomíná prostřednictvím této výborné knihy.
Durrell vzpomíná na své převážně britské přátele, které spojila láska k ostrovu, na kterém jsou prý nejkrásnější západy slunce. Vyprávění zahrnuje cestopisné údaje, historické souvislosti, mnohdy úsměvné příhody s místními obyvateli, ale také úvahy a překrásné popisy ostrovní krajiny. V Setkání s mořskou Venuší nechybí příběh o rhodském kolosu a mohutnému obléhaní ostrova, které mu předcházelo a věku johanitských rytířů. Zároveň jdeme spolu s Durrellem po stopách antických měst, ale poznáváme i život prostých obyvatel a mnohé mýty a pověry, kterými se řídí.
Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Skvost psychologické literatury, krásné čtení. Ač Havlíček líčí děj s chladnou hlavou a žádné z postav nedává do vínku jen obdivuhodné vlastnosti, nepůsobí Štepka jako nesnesitelná a nehezká osoba, ale jako přímá žena, která se nesnaží skrývat své pravé nitro. Ač vrstvy její osobnosti nejsou příliš složité, nacházíme v nich opravdový ryzí cit, něhu a nesplněnou touhu po děťátku. Přerod městské dívky z bohatých poměrů v silnou ženu vedoucí celé Vejrychovsko a nesoucí těžké břímě v podobě vypočítavého manžela zachytil Havlíček neopakovatelným způsobem a právem se jeho dílo řadí k jednomu z nejlepších českých psychologických románů.
Doporučuji ke čtení také nepřekonatelného Neviditelného a návštěvu Havlíčkovy rodné Jilemnice.
Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel
Alice Munro
Tato kniha mě úplně minula, vůbec mě nebavila. Celkem dlouho trvalo, než jsem se s jednotlivými postavami seznámila a pochopila, jaké je v povídce jejich místo. Bezvýraznost postav mi celkem často způsobila, že jsem pomalu nepostřehla, že v další povídce čtu o jiných hrdinech, protože se pořád povídá o něčí sestřenici, sestře nebo rodičích s podivnými jmény jako Quennie, Muriel, Mariel, apod..
Nobelova cena nebo Ne-Nobelova cena, tohle byla nuda. Margaret Atwoodová...To je jiné kafe!
Člověk Gabriel
Kateřina Dubská
I přesto, že se kniha četla dobře, postrádala jsem někdy hlubší a realističtější momenty příběhu, který je místy podobný spíše pohádce než skutečnosti. Často převládá patos červené knihovny nad opravdovým sdělením. Jako relax dobrá, ale žádná velká literatura, která si zaslouží tak vysoké hodnocení, to rozhodně není...
Ravensbrück
Steve Sem-Sandberg
Ravensbrück je románem, který mne strhl především svým reportážním tempem a upřímností s jakou k Mileně Jesenské přistupuje. Ta je zde představena jako žena, které zachránila mnoho životů, ale také jako žena, která trpěla občasnou kleptomanií, rozhazovala otcovy peníze a na svoji malou dceru nakládala břemeno těžší, než mohla jedenáctiletá dívka unést. Vedle příběhů o její tvrdohlavosti stojí příběhy o tom, jak otci pomáhala ošetřovat raněné vojáky z první světové války, kterým otec navrhoval protézy namísto jejich chybějících čelistí či znetvořené tváře. Milenin život zde není minimalizován pouze na vztah ke Kafkovi, ale je pojímán v celé šíři a období jejích posledních čtyř let je líčeno na základě dosud nepublikovaných svědectví. Mileně Jesenské jistě prospělo, že o ní napsal zahraniční spisovatel, který k tomuto tématu přistoupil objektivně a nezatíženě.
Solaris
Stanisław Lem
Ač je v popředí příběhu vztah Krise k Harey, zaměřuje se Lem na vědecký popis planety Solaris a vědu zvanou solaristiku, snažící se pochopit způsob, jakým planeta funguje a reaguje na lidské snahy o navázání komunikace. Lem nezúčastněně popisuje zvláštní jevy na planetě, které nemají lidé šanci pochopit, a poukazuje na lidskou slabost a sebevědomí, s níž přistupuje k pochopení neznámého bytí. Z příběhu dýchá odcizení, stísněnost a strach. Zvlášť začátek knihy na mě působil vyloženě hororově, ačkoli pocit stísněnosti mě neopustil ani do posledních řádek.
Paměti Barry-Lyndona
William Makepeace Thackeray
S tímto hrdinou nebudete sympatizovat, dost možná vám bude i protivný, ale v jeho sebevědomém vidění světa je zároveň také komika a přitažlivá výstřednost.
Paměti Barry-Lyndona jsou zprávou o jednom ne-ctnostném, ne-morálním a ne-charakterním člověku, který přesto (a možná právě proto) dosahuje všeho, co si zamane. Nemá servítky, limity a ohledy, proplouvá životem s neuvěřitelnou lehkostí a dokáže se vyvléknout z každé svízelné situace. S Barry-Lyndonem nemusíme souhlasit, jeho praktiky se nám můžou hnusit, ale nemůžeme popírat, že svět je plný takových „hrdinů“ a že literární pomníky se nestaví jen ctnostným heroickým osobnostem konajícím neskonalé dobro. Život je dobro i zlo, láska i nenávist, pravda i lež a Barry-Lyndon je člověk, který žije v tomto světě.
