Carlita.cte komentáře u knih

Všichni se shodneme na tom, že děti je důležité ke knihám a čtení vést, ale ne každý rodič se zaobírá tím, jaké knihy svým dětem předkládá. Proč nedat přednost nestárnoucím skvostům zařazeným v této publikaci před plytkými a kýčovitými příběhy útočící na dětské čtenáře v každém knihkupectví? Při výběru knih bychom dětem měli být dobrými rádci a podněcovat v nich fantazii a lásku k vyprávění a literatuře. Nechat je, aby si samy vybraly knihy, ke kterým se jako dospělí budou jednou s láskou vracet a předčítat z nich svým vlastním dětem.

1 03.04.2016

Gilead je román, za který Marilynne Robinsonová získala Pulitzerovu cenu, mně samotnou však nezasáhla. Řekla bych, že to bylo hlavně bezdějovostí, pomalým tempem, i samotným obsahem. Nevadí mi, že Robinsonová v knize spíše naznačuje, že nám nevyřkne vše o hlavních postavách, ale na druhou stranu je celý prostor knihy vyplněn jakýmsi povídáním, o kterém se nedá ani říct, o čem vlastně je. Přitom prostředí, ve kterém se Ames nachází, ona osadnická snaha vydobýt v Gileadu lepší svět pro budoucí generace, je velmi zajímává a nosná.

1 03.04.2016

Předčítač je výjimečná kniha, v jejímž ústředí stojí především milostný příběh a historické pozadí procesů s nacisty je jen určitou kulisou. Čtenáři si často důležitost těchto dvou linií zaměňují a vyčítají Schlinkovi, že téma vypořádání se s minulostí nerozvedl hlouběji. Podle mého názoru ale kniha nemá odpovídat na všechny otázky, poskytovat rozhřešení a suplovat učebnici moderních dějin. Kouzlo Předčítače je právě v křehkosti a výjimečnosti vztahu dvou lidí, kteří jsou na první pohled velmi odlišní.

3 03.04.2016

Kniha čtenáře vezeme na netradiční procházku po rakouské metropoli ve stopách Čechů, Židů a Němců z Čech, a to z ní dělá ideálního společníka na cesty do Vídně. Doporučují číst nejlépe v jedné z mnoha legendárních vídeňských kaváren a upíjet k tomu pravou vídeňskou melange...

Příběhy o Vídni, s tak trochu českými přesahy, tvoří zábavný celek, který ale v žádném případě není bulvární a nevrší jednu zajímavost na druhou v rozsahu odstavce v časopisu 100+1 zajímavostí. Kniha s lehkostí doplňuje i jiná (poněkud vážnější) díla o Vídni, dnes již kultovní Habsburský mýtus (Magris), nebo Schorskeho Vídeň na přelomu století. Nejblíže však kniha má k románu 1913 Floriana Illiese.

4 03.04.2016

Kniha je obsáhlý zdrojem informací a bude zajímává i pro čtenáře Kateřiny Tučkové, kteří si budou chtít srovnat beletrii s faktografickou studií. První studie na toto téma Jilík zpracoval už v osmdesátých letech a shrnuje vše podstatné, co bychom o bohyních měli vědět. Vážím si autora, který se s takovou pečlivostí věnoval tématu bohyňování. Ať už se na něj díváme jakkoli, je důležitým odkazem k minulosti našich předků, potažmo i nás samých. Moderní společnost poskytuje pohodlí a naplnění našich materiálních potřeb, často v ní však absentují rituály udržující nás v souladu s přírodou a jejím koloběhem. I proto je život našich předků, kteří často v prostotě žili šťastnější život než my, cenným a důležitým zdrojem informací o našich kořenech.

6 03.04.2016

Bezbarvý Cukuru rozhodně není bezbarvá kniha, i když jsem pár takových názorů četla. Mnohým může připadat pátrání po důvodu rozpadu středoškolské party jako krajně nudné, zvlášť když Cukuru pasivně setrvává v pozici „toho vyloučeného“, aniž by od kohokoli z party požadoval vysvětlení. Na druhou stranu může mnoho čtenářů v Cukuruovi nalézt podobné pocity vnitřní prázdnoty či otázky vlastní hodnoty.

2 03.04.2016

Ač je kniha obsahově bohatá, není podle mého názoru úplně dobře členěná a smysl textu zaniká v navršeném množství neucelených informací. Často odskakuje tu k pravěku tu ke středověku, některé záležitosti akcentuje až příliš moc (rekonstrukce pečení pravěkého chleba) a některé vůbec (rekonstrukce středověkého jídla). Právě poslední věc knize dost ubírá, protože na jednu stranu chce prakticky demonstrovat podobu jídla našich předků, ovšem nedělá to důsledně. Kniha je ryze teoretická, a ač v závěru přináší některé středověké předpisy a pravěké inspirace, ani v jednom případě se čtenář nedoví, jak asi taková středověká jídla vypadala (fotografie jsou pouze ze středověkých kronik) a jak asi mohla dnešnímu člověku chutnat, což je s ohledem na množství předpisů, škoda.

1 03.04.2016

Když se zamyslím nad tím, která z povídek mi utkvěla v paměti, pak mohu upřímně říci, že jsou to pouze dvě – Šehrezáda, v níž žena vypráví o tom, jak tajně chodila do domu své dětské lásky a Zamilovaný Samsa, což je originální parafráze na Kafku. Nezávislý orgán balancoval na hraně patetičnosti, Yesterday na hraně nudnosti, Kino se zase nevymyká Murakamiho tajemným světům s neidentifikovatelným zlem a povídku Muži, kteří nemají ženy jsem na závěr už jen protrpěla.

2 01.04.2016

Autorka dala v knize prostor mnohým stranám, a i když jí vůči Rakousku často neujde karatelský tón, nechala mluvit i potomky rodin, v nichž je přítomen stín nacistické minulosti. Čím více tedy autorka naslouchá, tím měně je možné kohokoli odsuzovat a vidět strany jen černé a bílé. To je případ i samotné restituce, která rozhodně nekončí jako happy-end, i když se to tak může na první pohled zdát. V knize se proplétá hodně rozličných příběhů, takže děj často pokulhává a není úplně jasné, co je ústředním tématem. Na druhou stranu se autorce celkem věrohodně podařilo z těchto střípků vytvořit složitý a o to působivější obraz rodiny Bloch-Bauerových. Zajímavé i pro srovnání s filmem...

3 01.04.2016

Mlýn na mumie je dekadentní detektivkou, magicko-groteskním výletem do devatenáctého století, kdy se schylovalo k rakousko-pruské válce u Hradce Králové, brakovým thrillerem stejně jako erudovaným kukátkem do obrozeneckého hnutí. Poživačný komisař Durman se vydává po stopách tajemného vraha poštovních doručovatelů, a u toho si vždy udělá čas na dobré pivo, chutnou krmi a návštěvu věhlasného vykřičeného domu Jeruzalém.

7 01.04.2016