Carlita.cte komentáře u knih

Povídka od Petry Soukupové Možná zítra se mi líbila nejvíc. Vnitřní monolog ženy, která očekává druhé dítě a zvažuje, zda je na jeho příchod vůbec připravena, je mistrným nahlédnutím do ženských a mateřských pocitů. Střet toho, co od ženy očekává okolí a toho, jak vnímá samu sebe, není zrovna tím, jak si společnost představuje ženu, kterou nenaplňuje nic jiného než starost o děti. Postava Karolíny odhaluje vnitřní uvědomění mnohých žen, které poznávají, že jejich život se narozením dítěte automaticky nenaplňuje. Pocity frustrace a vnitřní vyčerpanosti z neustálé starosti o domácnost a děti, výčitky svědomí, zda je vychovávají dobře, jakož i jistá odevzdanost jejich roli je zde upřímně popsána navzdory společenskému stereotypu ve vnímání ženy-matky.

1 29.06.2016

Hlavním motivem knihy je příběh Tomáše, kněze okolo čtyřicítky, který se rozhodne, že se vzdá své služby poté, co naváže vztah s bývalou spolužačkou Annou. Ačkoli se zápletka může zdát jednoduchá, je místem pro řadu větších či menších epizod odkrývajících Tomášovu frustraci z osamělého kněžského života, ale i nervozitu z nové role manžela a otce.

Nonstop Eufrat je typ knihy, z níž budete mít požitek, když si ji skutečně přečtete a nelze ji nějakým určitým způsobem popsat. Na to obsahuje příliš mnoho drobných nuancí a pasáží odkazujících k víře, modloslužebnictví, právu na štěstí, jakož i pokrytectví a neschopnosti respektovat cizí rozhodnutí jít svojí vlastní cestou. A tím je kniha pozoruhodná, protože i když nevěříte a je vám téma náboženství vzdálené, nebude vám přesto vzdálený tento příběh.

4 29.06.2016

Nádherná kniha nejenom pro mladé čtenáře. Podle mého názoru je to nejpovedenější Gaarderova kniha stojící neprávem ve stínu Sofiina světa.

Příběh je plný originálních nápadů, jako je dokonale vymyšlený svět karet, který se řídí dle karetních hodnot a barev, stejně jako postava žolíka, která v má v románu velmi důležitou roli a odkazuje na otce, sběratele karetních žolíků, neustále hledajícího smysl své existence. Kniha na mne zapůsobila také svojí otevřeností k dospělým tématům, resp. tématům, které se obvykle v dětských knihách z opatrnosti nevyskytují, jako je otcův problém s alkoholem, jehož hlubší příčina vyvěrá z faktu, že byl synem německého vojáka, což byl za války neodpustitelný hřích. Obdobně netradiční je zobrazení disfunkční rodiny postrádající matku.

Knihu, díky níž budete na žolíky už navždy pohlížet jinak, vhodně a citlivě doplňují ilustrace od Josefa Mištěry v celkově velmi povedeném vydání nakladatelství Albatros. Ještě dodám, že překladatelka Jarka Vrbová byla za překlad v roce 1997 oceněna Zlatou stuhou.

4 29.06.2016

Carol Birchová se v doslovu přiznává, že příběh je smyšlený až na dvě události, setkání londýnského chlapce s uprchlým tygrem, kterého si pohladí po čenichu a příběh kamarádů, kterým je losem určena role střílejícího a oběti. Tyto dvě „skutečné“ události jsou důležité, neboť nic jiného v knize vlastně nenajdete. Přišlo mi, že autorce tyto dvě události přišly natolik inspirativní, že je spojila do jednoho příběhu a kolem nich vytvářela pouze nutné pojivo. Postava Jaffyho ani ostatních není výrazně propracována, vlastně mně ani nepřišla nijak sympatická, takže jsem si k ní nevytvořila žádný vztah. V souvislosti s touto knihou se hovoří o Melvillově Bílé velrybě a Charlesi Dickensovi, což mi přijde naprosto přehnané a zřejmě to má vytvářet jisté (pro mě klamné) očekávání z knihy.

2 29.06.2016

Vyprávění příběhu je chladné a výstižné jako Baratt sám. Ústředním tématem likvidace hřbitova i vedlejšími epizodami (vztah k prostitutce, napadnutí Baratta, představa utopického města, postava doktora Guillotina) román odkazuje k tématu blížící se revoluce. Líčení likvidace hřbitova vytváří děsivou atmosféru ladící se soumrakem starého společenského řádu a přináší důležité varování: kdo se nerozloučí se starými poměry, bude ztracen.

Čistý nebyl špatný, i přesto znám historické romány, které mne svým dějem a vtáhly mnohem silněji. I přes zajímavou tématiku a styl přítomného vyprávění na mne kniha přece jen působila chladně.

29.06.2016

Kniha Michaela Třeštíka je pozoruhodná nejenom tím, že autor zpracovává intimní vzpomínky na své rodiče, ale také proto, že se dá číst jako historie dvacátého století perspektivou jedné „obyčejné“ rodiny. Autor vypráví příběh poutavě a s jemnými detaily, přestože by téma mohlo svádět k sentimentalitě. Přepisy z deníků otce, které si psal na frontě nebo úryvky z matčiných vzpomínek jsou silné a to co, k nim autor dodává je vždy citlivým doplněním souvislostí. Vyzdvihla bych také názvy kapitol, které představují esenci následujícího textu a utkví vám v paměti. Jediným kazem na jinak krásné knize jsou časté překlepy, kterých je v knize nepočítaně.

5 29.06.2016

Hlavní osu knihy tvoří události související s osvojením romských chlapců, které se i přes každodenní úporné snažení rodičů nedaří vychovat k čestnosti, upřímnosti a morálce. Boučková na dřeň odhaluje řadu zklamání, které s kluky prožívá, ať už jsou to krádeže, útěky, drogy, nebo jejich nechuť podřizovat se jakýmkoli pravidlům. Spisovatelka zde upřímně hovoří o svých nadějích, zklamáních i výčitkách, které pociťuje z „nepodařené“ výchovy. Autorka v knize vytvořila hlubokou a upřímnou zpověď o nevydařené adopci.

6 29.06.2016

Pí a jeho život je zvláštní kniha, na kterou bude čtenář myslet ještě dlouho poté, co ji dočte. Začátek knihy se může zdát místy nudný, ale až později čtenář zjistí, že tvoří nutný úvod do mořského dobrodružství, které nastupuje zhruba až od sto třicáté stránky. Mile mne překvapilo, jakým způsobem se rozvíjel vztah mezi chlapcem a tygrem, který zůstává neustále divokou šelmou a nikoli nějakým personifikovaným vyjádření boha nebo podobně.

Yann Martel si s námi pohrává již od začátku, když mu věříme, že se někdo jmenuje podle bazénu, nechá si říkat písmenem řecké abecedy vyjadřujícím nekonečnost a ztroskotá na člunu se smečkou divokých zvířat. Všechno mu věříme, tak proč jsme na konci tak rozčarováni? Příběh může někoho odrazovat, zvlášť pokud nabude dojmu, že se nám autor snaží předložit hlubokou pravdu ve stylu new age (často srovnáváno s P.Coelhem), ale osobně mě kniha svojí jinakostí a netradičním vyústěním mile. Konec umožňuje mnohovrstevnatý výklad a i přesto, že většina čtenářů bude pociťovat silný pocit neukončenosti, stojí za to k němu dospět a udělat si na něj vlastní názor.

3 29.06.2016

Začátek knihy je strhující, ale tempo postupem slábne. Nevadilo mi, že detektivní téma v příběhu ustupuje, abychom se více seznámili s Brigittou nebo s motivací vraha, ale to, co začalo rozmáchle, se zpomalí a konec na mě vyloženě působil hekticky, jakoby chtěl spisovatel příběh co nejdřív utnout.

Historický exkurz mi nevadil, ale současná politická situace v Číně byla v románu podána jaksi neživotně a nevěrohodně, možná to bylo tím, že nebyly tolik propracovány postavy Chung a jejího bratra. Zcela nuceně a nedůležitě působila v knize snaha představit Brigittu Roslinovou jako kdysi mladou revoluční stoupenkyni Mao Ce Tunga (aby se tak zřejmě více umocnilo „čínské téma“). Kniha se mi i přes pár nedostatků líbila, ačkoli milovníky severské krimi může odradit to, že v této knize v prvé řadě o vyšetření vraždy vlastně nejde…

3 29.06.2016

Autor dnes již kultovní knihy nás provází podivným světem pěti dcer Lisbonových, které hodlají spáchat sebevraždu. Tato skutečnost je vyzrazena na samotném počátku příběhu, z čehož lze usuzovat na to, že se autor nedává cestou přímočarého šokování, ale naopak kolem aktu sebevražd buduje hutnou atmosféru. Všech pět sester Cecilie, Lux, Bonnie, Mary a Therese vyrůstají v rodině, kde panují přísná pravidla a dívky se tak nemohou vídat s kluky, nosit make-up, poslouchat moderní hudbu apod. Pro své vrstevníky představují tajemství, jakousi podivnou postavu, po které nepřestávají toužit.

Téma sebevražd Lisbonových dívek je sice excentrické, ale pro autora představuje jakýsi snový, mýtický svět, ve kterém odkazuje ke skomírajícímu Detroitu, vyčpělé morálce a povrchnosti americké střední vrstvy. Ze stránek jakoby vycházel odér zahnívajících květin, rozpadlých růží, ženského parfému z oblečení, které už dlouho nikdo nenosí, to vše na pozadí amerického předměstí města, které již několik let symbolizuje skon amerického snu.

4 29.06.2016

Výjimečný český psychologický román, dle mého názoru nejucelenější Havlíčkovo dílo. Nádherná čeština a nezvyklá souvětí, radost číst!

Román, o střetu Petra Švajcara s prokletím rodu Hajnů, je i přes svou rozsáhlost doslova strhující. Nejsou zde žádná nudná místa a děj má neustále spád. Atmosféra románu je velmi tíživá a dusivá, přesto se nelze od knihy odpoutat. Čtenář je hnán touhou zvědět, co vše je Petr Švajcar ochoten položit na oltář své touze po „dokonalém“ životě. Disfunkční rodinné vztahy tak typické pro Havlíčkovu tvorbu, v Neviditelném dostávají zase trochu jinou podobu.

Jen upozorňuji další čtenáře, aby si dali pozor na některá vydání této knihy od nakladatelství XYZ, ve kterém chybí text - kniha obsahuje nepotištěné strany.

6 25.06.2016

Červený stan je příběhem o Díně, jedné z méně známých postav ze Starého zákona. Autorka Dínu vylíčila jako silnou a nezávislou ženu, které se v mužském světě daří rozvíjet vlastní schopnosti a pomáhat ostatním ženám přivádět na svět potomky. Diamantová interpretuje biblickou pasáž o Díně originálním způsobem a naráží na otázku, do jaké míry byly dějiny výsledkem patriarchálního vidění světa a byly interpretovány podle momentálních potřeb mužského pokolení.

Nejsilnější téma knihy je bytostně ženské - červený stan je totiž místem, kde se setkávají menstruující ženy, aby dva tři dny sdílely čas jen spolu a tím projevovaly úctu svému ženství. V knize je červený stan symbolem síly života, ženství a koloběhu zrození. Diamantová hovoří o všech důležitých fázích ženského života, hovoří o nich s láskou a porozuměním. Možná proto je Červený stan tak oblíbený, protože v něm autorka uctila vše, čím žena během života prochází. Ať už je to první menstruace, vstup do sexuálního života nebo narození dítěte. Tyto konstanty ženského života se ani od biblických dob příliš nezměnily, v moderním světě jsou však často potlačovány nebo odsouvány do pozadí jako něco nedůležitého.

4 25.06.2016

David Smith je zamindrákovaný umělec, který není schopný překročit svůj stín a bere se k smrti vážně. Očividně nedospěl k takovému stupni duševní vyspělosti, aby si uvědomil, že hodnotu svým sochám dává on a nikoli jeho okolní (rádoby) umělecký svět. Nesympatický hrdina na jednu stranu chce dávat svůj život za umění, ale jak vidíme, plete si umění s uznáním a prodejností jeho soch. Typické bolístky uměleckého světa a jejich odvržených dětí - „zneuznaných“ umělců, tady byly už tolikrát a v tolika zpracováních, že by v tom originalitu těžko mohl někdo hledat. Hlavnímu hrdinovi absentuje jakýkoli náhled, nedej bože i smysl pro humor. Neustále se plácá ve svém dosti zvadlém egu.

Obecně mi vadilo, že tento komiks je protkán neuvěřitelným množství klišé, které už tady byly a v mnohem působivějším a originálním provedením. Harry jako smrt, s níž David hraje šachy, ubrečený nedoceněný umělec, bombastické sochy, aby bylo každému jasné, jak je ten náš život nešťastný a vyprázdněný, ale za lásku stojí za to žít…

Co se týče kresby, působila na mě opět sterilně a komisně. Výrazový rejstřík postav byl značně omezený, v podstatě byly buď vážné, nebo po sobě exaltovaně křičely. Komiksový styl Scotta McClouda je podobný jako třeba u Craiga Thompsona, ale jeho Pod dekou vyniká tím, co Sochař postrádá - lehkost, upřímnost a originalitu.

6 25.06.2016

Klasické dílo sci-fi literatury, které ani po mnoha letech neztrácí nic na své genialitě. 2001: Vesmírná odysea jsem poprvé viděla ve filmové verzi a byla jsem unešená jak příběhem, tak vizualitou. Kniha od světoznámého autora vědeckofantastické literatury mne zajímala, ale nečekala jsem od ní tak sugestivní zážitek jako z filmu. Musím však přiznat, že pociťuji tato díla jako rovnocenná co do významu i obsahu. 2001: Vesmírná odysea pro mne nepředstavuje jenom zdařilé sci-fi, ale mimořádně vizionářský příběh, který strhuje svým inteligentním námětem a umožňuje zamyšlení nad základními otázkami jako je původ lidského rodu, možnost navázání kontaktu s mimozemskými civilizacemi a naše technické dovednosti, jak tento kontakt navázat.

6 29.05.2016

Klasické dílo sci-fi literatury, které ani po mnoha letech neztrácí nic na své genialitě. 2001: Vesmírná odysea jsem poprvé viděla ve filmové verzi a byla jsem unešená jak příběhem, tak vizualitou. Kniha od světoznámého autora vědeckofantastické literatury mne zajímala, ale nečekala jsem od ní tak sugestivní zážitek jako z filmu. Musím však přiznat, že pociťuji tato díla jako rovnocenná co do významu i obsahu. 2001: Vesmírná odysea pro mne nepředstavuje jenom zdařilé sci-fi, ale mimořádně vizionářský příběh, který strhuje svým inteligentním námětem a umožňuje zamyšlení nad základními otázkami jako je původ lidského rodu, možnost navázání kontaktu s mimozemskými civilizacemi a naše technické dovednosti, jak tento kontakt navázat.

3 29.05.2016

První polovina knihy byla zajímavá i čtivá, ačkoli mi roztříštěnost vyprávění mnohdy moc neseděla a vylíčení Gertiny rodiny mi prošlo skicovité. Druhá část knihy byla vyloženě nudná a musela jsem se nutit, abych ji dočetla. Chápu, že kniha o vyhnání Němců nemůže být zábava, ale vyprávění nepřinášelo žádný výrazný posun, takže celkový rozsah knihy mi přešel zbytečný. Autorka si pečlivě nastudovala dějiny Brna a jeho proměny v čase a režimech, nicméně snaha vtělit tyto informace za každou cenu do textu, působila příliš křečovitě, jakož i jiné informace objevující se v románu. Dějová linie se na konci knihy rozštěpuje a autorka chce najednou téma nazírat z pohledu mnoha postav (dcera, její manžel, jiné vyhnané Němky,…), což působí rušivě a text se najednou nesmyslně rozmělňuje se záměrem říci vše a ukázat „co si o tom každý myslí“.

Samotné téma vyhnání Němců je v posledních letech velmi vděčné a každému, kdo k němu nějakým způsobem přispěje, se dostává větší pozornosti než jiným. Ač neříkám, že je to špatně, mne způsob zpracování tohoto tématu v knize Vyhnání Gerty Schnirch příliš nezaujalo.

6 24.05.2016

Životopis od Harrisové bych charakterizovala jako „život skrze dílo“. Koho zajímá život Virginie Woolfové, bude možná nemile překvapený stručností životopisu, kdo však chce poznat Virginii Woolfovou jako spisovatelku, bude určitě spokojený. Harrisová se pouští do neotřelých interpretací díla Woolfové, zasazuje je do historického kontextu i životního období maniodepresivitou zmítané spisovatelky. Harrisová pohlíží na spisovatelčiny střídající se psychické stavy jako na součást jejího života a jeden z aspektů promítající se do jejího díla. Díla, které změnilo dějiny literatury svými neobvyklými postupy, zaměřením na vnitřní svět postav, zachycením plynutí času i odlišných vypravěčských rovin, jakož i působením reality na lidské vědomí.

Životopis Virginie Woolfové od Harrisové považuji za příjemný, nezatížený a čtivý. Hodí se pro všechny, kdo dílo Virginie Woolfové znají nebo se s ním teprve chtějí seznámit. Pro někoho bude představovat výchozí bod pro další objevování jejího díla, pro jiné nabídne nové interpretce. Dozajista ale přibližuje Virginii Woolfovou tak, aby se jí nikdo nemusel bát.

3 24.05.2016

Kniha V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936) je stala Lovecraftovým nejúspěšnějším románem a svým tématem přispívá spolu s jinými dalšími povídkami k tzv. mýtu Cthulhu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.

Román není příliš rozsáhlý, přesto však od počátku buduje temnou atmosféru napětí a strachu z neznámého. První polovina knihy bezpochyby velmi dobře funguje (popis zaledněného území, nález mrtvé posádky, bájná megalopole), avšak druhá polovina knihy působí přetaženě, jak se snaží vylíčit veškerou historii bájné rasy, války, osídlení, stěhování, návraty, apod. Přesto pozoruhodná kniha, klasika hororové literatury.

4 24.05.2016

Dnes již kultovní esejistický cestopis Sněžný levhart vznikl v roce 1978, poté co se Peter Matthiessen rozhodl po smrti své ženy odjet do Nepálu. Na duchovní cestě po Himalájích jej doprovázel George Schaller, který se vydal prozkoumat život modrých ovcí. Autor ve svém cestovním deníku popisuje nejenom okolní krajinu, ale také své různorodé společníky, nosiče a šerpy, své postřehy o zvířatech i úvahy o yettim. Peter Matthiessen se vydává na cestu nejmohutnějším horstvem světa, aby dosáhl Křišťálového kláštera a sní o tom, že se mu podaří spatřit vzácného sněžného levharta.

1 16.05.2016

Útlou knihu (99 stran) tvoří jakési útržkovité zápisy deníkového charakteru věnující se literatuře, židovství, ale především identitě autora, který se snaží najít odpověď na to, kým je a kam patří. Kertész spoře promlouvá o turné po evropských metropolích a čtenáři předkládá množství až nestravitelné melancholie. Hledání vlastního skutečného „já“ vždy přináší více otázek než odpovědí, zmatenost a neurčitost,… Kertész dává tyto pocity zakusit čtenáři, který se bude textem prokousávat stejně útrpně, jako jej autor i psal. A odměna za naslouchání melancholickému vypravěči se nekoná, nelze dojít k rozřešení a nalézt odpověď na trýznivou otázku vlastní existence a jejího otisku v tvorbě.

1 16.05.2016