Carlita.cte komentáře u knih
Docela příjemné oddechové čtení. Zaměstnaným ženám starajícím se o rodinu bude tento díl určitě nejbližší. Trochu moc mi možná přišla autorčina přehnaná pořádkumilovnost, což přičítám tomu, že je matkou v domácnosti a nemá osmihodinovou pracovní dobu :) Některé rady se nutně musí zdát trochu jako sci-fi (kdo má čas si s přáteli dávat čaj o páté?!), ale na druhou stranu je mi sympatická snaha autorky o odklon od moderních technologií k setkávání se, procházkám a ručně psaným dopisům.
Takhle, není to žádná vysoká literatura, ale má to esprit. Je to pohodové čtení, u kterého se pobavíte a možná se i nad nějakými věcmi ze svého života zamyslíte. Všichni rádi vzpomínáme na dovolené, oslavy, výročí... Ale život je z 99% vyplněn každodenní rutinou. A najít krásu a vděčnost právě v těchto okamžicích je skutečným klíčem ke štěstí a spokojenosti.
Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.
Polozatopení rodné vesnice i ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh, který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata, v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého názoru nejlepší Hájíčkův román.
Od Sojčáka jsem moc nečekala, ale opak byl pravdou. Nakoukla jsem do něj v knihkupectví a nemůžu říct, že by mě to moc nadchlo. Nakonec se z toho ale vyklubal originální komiks se zajímavým závěrem. Nemohu souhlasit s anotací komiksu, kde se praví: „jak Disney potkal Kafku“. Možná je to marketingové zařazení, aby čtenáři nemuseli tápat s tím, kam to zařadit? Ale opravdu potřebuje každé nové dílo automatickou nálepku? Ano, je to depresivní, ještě mohu souhlasit s tím „kafkovstvím“, Disneyho mi to však nepřipomíná ani náhodou. Sám Sojčák je ale povedený, temný a ten závěr stojí za to.
Na Raoula Taburina jsem narazila v knihkupectví, ale nějak jsem nevěděla, kam tuto knihu zařadit. Ale je to od Sempého, takže to nemůže být špatné, no ne? Raoul Taburin mě bavil, ale bavil mě víc svojí komiksovou podobou a vizuálním vtípky (froňák, bifajky, taburin) než samotným textem. V zemi, kde se zrodila Tour de France to bude jistě kultovní komiks, ale mě osobně příliš nezasáhl. Přesto je to hezký komiks, laskavý, vtipný, a ty krásné kresby…
Staří mistři jsou komiksovou adaptací stejnojmenné knihy z 80. let od Thomase Bernharda. Knihu jsem nečetla, takže nemohu adekvátně srovnat komiks s jeho předlohou. Když se ale zamyslím nad obsahem komiksu a jeho textovou a obrazovou úsporností, pak musím říct, že to byla celkem příjemně strávená čtvrthodinka. Hlavní postava se neustále vrací do Kunsthistorického muzea ve Vídni k obrazu Muže s bílým plnovousem od Tintoretta. A jednoho dne se rozhodně odhalit svému příteli tajemství. Staří mistři asi nesednou každému, vždyť si hlavní postava neustále stěžuje v podstatě na vše a na všechny. Jeho obsah je takovým filozofickým tokem myšlenek a pro leckoho to bude o ničem. Mě to celkem zaujalo, ale podruhé už bych to asi nečetla.
Na odstřel od Lucie Lomové je divadelní komiksovou detektivkou. Pro mě je to ale hlavně Anča a Pepík bez myší, takže polovina kouzla je pryč a zbyli jen nudní divadelníci. Detektivka je fajn, ale není to nic objevného. Komiks na ukrácení volné chvíle, ale nic, co by si člověk měl potřebu koupit. Zvlášť když víte, že Lucie Lomová je autorkou třeba výborného komiksu Divoši. No a kdo by zapomněl na Čtyřlístek?!
Selský baroko mne zaujalo a tématem si mě získalo. Přesto si myslím (teď, když mám srovnání s dalšími dvěma romány vesnické trilogie), že je tato kniha nejslabší. Nejde tak ani o téma, jako o zpracování, které se oproti Rybí krvi a Dešťové holi zdá být spíše plošší. Rovněž hlavní postava genealoga Pavla mi nepřirostla k srdci tak jako hlavní postavy zbývajících románů. V Selským baroku autor nicméně předznamenává významná témata, která neopouští ani v Rybí krvi či Dešťové holi, a která jeho romány dělají výjimečnými - mimořádný zájem o půdu, vesnici, nedávnou českou historii, složité rodinné vztahy, snaha o dosažení harmonie a nalezení sebe sama v přítomnosti a konečně vykořenění ze ztráty vesnické domoviny, která symbolizuje mravní čistotu a identitu hrdinů.
Dějiny jídla ve 100 receptech jsou velkorysou knihou, která nemůže chybět kuchařským profesionálům, lidem, kteří se zajímají o vaření, a zejména lidem, kteří o vaření rádi čtou. Je v ní neuvěřitelné množství informací, které jsou podávány jako zákusky po dobrém chodu. Autor navíc píše s lehkostí a humorem, který z knihy nedělá vážnou příručku, ale vzrušující výlet do dějin naší dennodenní potřeby – jídla.
Nemohu říci, že by mě Obchodník zasáhl tolik jako Hvězda moří, ale kniha to byla velmi silná a zvláštně strhující, ačkoli vlastně popisuje drsný a surový příběh. O´Connor nemluví v jinotajích, ani si nelibuje v krkolomných jazykových konstrukcích, naopak je velmi přímý a upřímný. Nejvíce si cením jeho schopnosti vyprávět příběh prostých lidí, které nepojímá černobílé. Kniha mne svým dějem vtáhla, ačkoli nepopisuje žádnou z postav jako postavu vyloženě kladnou. Kdo je vlastně Billy? Je to alkoholik, který svým pitím rozvrátil svoji rodinu, je to průměrný obchodník satelitů v zapadlém irském městě. Jeho příběh by nás nemusel zajímat, ale díky O´Connorovi to tak naštěstí není.
Nádherná kniha! Je psána z několika perspektiv, ale také formou lodního deníku kapitána lodi, dopisů, poznámek nebo vzpomínek a záznamů. Text se tím stává autentičtějším a tušíme za ním autorovu invenci a nesmírnou trpělivost při výběru materiálu. Kniha se čte jedním dechem, sama jsem měla 400 stran drobného písma přečteno za pár dní, protože se od románu zkrátka nešlo odtrhnout. Jednotlivé postavy, jejichž osudy se vzájemně proplétají, jsou reálné a pro každou z nich máte pochopení a soucit. O´Connorův román je výjimečný tím, že vypráví příběh obyčejného člověka, dokonce i vraha, jako příběh hluboce lidský a upřímný. V autorově stylu nelze pocítit žádný kalkul nebo strojenost, jakoby hovořil ústy irského lidu a jeho trpkého osudu. Nádherná kniha, ze které ucítíte vůni irské půdy i zatuchlá zákoutí Merridithova paláce s loveckými trofejemi. Skvost nejenom irské literatury…
Poručík Gustík je výjimečnou novelou psanou technikou vnitřního monologu, které použil Schnitzler jako vůbec poprvé v německy psané literatuře. Díky tomuto postupu se stáváme pomyslným voyeurem lieutenanta Gustla. Zachycení proudu myšlenek zhýčkaného poručíka, který si vyjde do opery a vyhlíží nezávazný flirt, představoval novátorství, které rezonovalo nejenom v literárních kruzích. Krátce po vydání povídky zbavil čestný soud Schnitzlera titulu vojenského lékaře pro urážku na cti rakousko-uherské armády. Schnitzler, v povídce s jednoduchou zápletkou, zobrazuje se sarkasmem rakouského vojáka s antisemitským smýšlením a zpochybňuje také smysl dobových soubojů muže proti muži.
Svíce dohořívají jsou příběhem nostalgickým, zároveň realisticky přibližujícím stáří a skomírání. Generálovo sídlo voní zatuchlinou, poslední částí inventáře je stařičká chůva Nini a obrazy vzdálených předků. Ve vázách tušíme zvadlé květiny a za oknem šedivý podzimní den. Příběh sám je minulostí jako dávná zrada mezi nejlepšími příteli. Osobně se domnívám, že kniha je určena spíše pro zralé čtenáře a že určitá rovina románu může mladému člověku - bez zkušeností a životního nadhledu – zůstat skryta.
Jako ve většině knih, které jsou v podstatě intimní zpovědí, a najedeme v nich minimum dialogů, záleží na tom, do jaké míry je nám blízký spisovatelův svět, prožitky, jazyk, nálada. Mně se v tomto případě na vlnu Banvillova románu nepodařilo dostat a jinými oceňovaný jazyk, mi přišel místy krkolomný, jako by se snažil opsat jednoduché složitým. Taktéž nesdílím názor, že kniha nějak víc souvisí s výtvarným uměním, jelikož drobná připodobnění typu "seděla v pozici jako Whistlerova matka", ještě neprodchnou knihu uměleckou atmosférou. Nepopírám, že kniha má svoje přednosti, ale mě zkrátka nijak nenadchla a do své knihovny bych si ji nepořídila.
Adigův román je prostý příkras, které západní svět s Indií obvykle spojuje. Není to jen místo barevných sárí a usměvavých žen zdravících namasté, ani ušlechtilého Ghándího, ale je to i džungle, kde miliony lidí žijí ve slumech bez naděje na lepší život, kde jdou falšovány volby, prostí rolníci jsou terorizováni silnějšími statkáři, a kde bez úplatku nedosáhnete téměř ničeho.
Kniha narušuje tradici ostrovního "komornického" románu, tak jak jej známe například v podání P.G. Wodehouse a bude zklamán ten, který očekával literaturu tohoto žánru. Soumrak dne je naopak vážným zamyšlením nad povahou loajality hraničící s obětí, stejně jako nad životem tisíců sluhů, lokajů, komorných a majordomů, významným způsobem se podílejících na chodu anglických dějin.
Tomuto přehledu je vyčítáno mnohé, ačkoli jeho význam nedostatky převyšuje. Především je to kniha, která má inspirovat ke čtení a vzbuzovat chuť probádat nové literární stezky, byť mnozí kritici sdílí názor, že je to pouze seznam pro naduté čtenáře, aby se mohli předvádět, kolik toho přečetli. Odborná veřejnost se pohoršuje nad touto nedůslednou publikací "anglofonních mistrů a zbytku světa" a člověk by mohl lehce nabýt názoru, že je to kniha zbytečná.
Ano, tento výběr má spoustu nedostatků, jako je nadhodnocování moderní literatury nad klasickou, opomíjení starých literárních památek, příliš časté uvádění autorů, kteří získali Man Bookerovu cenu, atd. Přesto si myslím, že jí literární odborná veřejnost nemusí být tolik zděšena, protože právě to je naopak projevem jejich nadutosti intelektuální. To, že je tento výběr nedokonalý rozpozná každý a nelze očekávat, že by se jím někdo slepě řídil a nikdy nečetl jiné než uvedené tituly. V mnohých případech zde nenaleznete své oblíbené knihy a mnohé z výběru vás zanechají chladnými, ale bylo by naivní se domnívat, že právě takto má výběr fungovat. Jistě, chybí tu mnoho jmen a titulů, nemyslím si však, že by někdy bylo možné sestavit výběr, který by vyhovoval úplně všem. Divím se, že v době, kdy se raději mládež podívá na film Kytice, než aby se obtěžovala ji číst, a nakladatelství si neustále stěžují na nižší tržby, je tolik zatracována kniha, která se alespoň snaží oživit chuť číst a nakupovat knihy.
Úžasná kniha! Umění falzifikace je poučné a často dobrodružné čtení. Bude bavit všechny milovníky umění i laiky. V příbězích jednotlivých padělatelů nechybí detektivní napětí, překvapivé odhalení i pozoruhodná výprava do padělatelovy mysli a jeho motivace. Autor odhaluje triky a metody práce padělatelů a popisuje, jak byli nakonec dopadeni (pomocí precizní policejní práce, vědeckých metod,…). Kniha Zlín přišla s velmi příjemnou knihou z nakladatelství Phaidon
V knize je popsána spousta základních receptů, např. na výrobu mandlového mléka a oříškových másel, na vaření pohanky, apod. Skvělé jsou recepty na zdravé alternativy nezdravých originálů jako kakaovo-lískooříšková pomazánka, batátové brownies, čočková boloňská omáčka, apod. Receptů je opravdu hodně, některé se vyznačují neobvyklými potravinami, jiné jsou velmi jednoduché a nevyžadují zvláštní ingredience.
Narazila jsem ovšem na některé nepřesné překlady, které uvádí nesmyslné množství používaných ingrediencí (např. recept na quinoové košíčky, u kterého jsem se musela výrazně od receptu odchýlit). Jako velkou přednost knihy považuji její grafickou stránku a především svěží a domácké fotky. Knížka působí útulně a domácky, nejsou v ní nudné fotografie dokonalých jídel, ale třeba brambor od hlíny, nebo Elly jak si připijí s kamarádkami mátovo-čokoládovým koktejlem. Tyto knihy zkrátka nejsou jen o receptech, ale životním stylu jako takovém.