Carlita.cte komentáře u knih

Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu.

5 01.06.2017

Krásná melancholická kniha zachycující soumrak jedné epochy. Žádá si soustředěného čtenáře, kterému se odmění nevšedním literárním zážitkem. Lampedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kompozice je rozvolněná a čtenáři, kteří čekají rychlé tempo a zvraty, budou zklamáni. K těm ostatním ale Gepard promluví zvláštní posmutnělou poetikou.

Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout. Po knihách S. Alexijevičové budete mít problém vrátit se k beletrii...

4 01.05.2017

Autor je nevypsaný. Z celého příběhu trčel konstrukt, který byl sice zručně opentlen jednotlivými kapitolami s tragickými názvy ulic, ale pro mě to bylo málo. Můj dojem se pak potvrdil, když jsem se dočetla, že autor v kurzech tvůrčího psaní nejprve napsal povídky, které se pak staly námětem knihy. Někdo v tom jistě uvidí mistrovsky zvládnutý román, pro mě je to průměrná kniha, která ve mně nezanechala žádný dojem. Možná má kniha snahu fungovat jako sága, ale v tomto směru jí mnohé chybí a časová rozmáchlost nejde ruku v ruce s jednotlivými postavami. Ty jsou ploché a notně „tajuplné“, aby to celé přineslo ono originální sdělení, že v každé rodině jsme si blízkými i cizinci.

1 23.04.2017

Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.

Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.

3 08.03.2017

Komiks Divoši je zajímavý o to víc, když víte, že ten příběh se opravdu stal. Je v něm dobrodružství, napětí, optimismus, ale také smutek a nostalgie. Lucii Lomové se tak podařilo zachytit téměř zapomenutý příběh o jednom indiánovi v Praze, který ve své komiksové podobě nepostrádá příjemné nápady (boj o manžela, obdarování žebráka nebo okénko s Jaroslavem Haškem, který je mimochodem autorem povídky Indián a pražská policie z roku 1913 ). Upoutá již sama obálka komiksu, která napoví, co od něj čekat.

2 05.03.2017

Kniha je v podstatě zachycením vztahu mezi babičkou a malou vnučkou, která je občas nesnesitelná a drzá, a babičku neúnavně nutí do dobrodružných aktivit. Jsme tak svědky, jak si vybuduji v zátoce malé Benátky, nebo se vkradou do cizí chatky, apod. Každá si po svém užívá drsné ostrovní krajiny, v níž je zážitkem i prosté vypučení květiny.

Janssonová zachycuje atmosféru léta a křehkého vztahu mezi babičkou a vnučkou, který je prostý sentimentality i přibarvování. Z knihy je cítit vlhký vzduch moře i měkkost zeleného mechu a není tedy příliš těžké přijít na to, jaké prostředí Tove Janssonovou inspirovalo k napsání příběhů o světě Muminů.

4 05.03.2017

Požitkářský a velkolepý svět, který kolem sebe Gatsby vytvořil, se nutně jeví jako umělý konstrukt, který měl zapůsobit na Daisy. Otázkou je, zda je Daisy stále tou dívkou, kterou kdysi Gatsby miloval a kvůli které se vypracoval na úkor obecně přijímané morálky. Ačkoli je způsob Gatsbym nabytého bohatství diskutabilní, jeví se Gatsby jako upřímný a svým způsobem i romantický idealista, který chce díky penězům změnit minulost a získat, co kdysi ztratil. A této idealistické vidině nakonec i podlehne.

1 05.03.2017

Krvavý poledník - jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. McCarthyho knihy jsou často označovány za „romány pro muže“ a já s tím musím souhlasit. Nemyslím tím, že by jej ženy neměly číst, ale jeho styl je velmi přímý, čistý, bez odboček, zbytečných zápletek a tudíž nutných rozuzlení, ale také bez „citečků“ a zbytečných frází, zkrátka projev mužského chápání světa. A v tom je právě McCarthyho síla, která mě nepřestává fascinovat. Jeho knihy svým jazykem znovu otvírají prostor pro opravdový literární prožitek a uvědomění si lidské pomíjivosti symbolizované nekonečnou pouští, z jejíhož prachu se člověk pozvedá a v němž i pojde, nikým nepovšimnut a nepoznán.

5 05.03.2017

Román vycházející z života Alcottové a jejich sester přibližuje obraz rodinného života v 19. století. Příběh je místy hodně sentimentální, ale na druhou stranu je laskavý a krásný. Je nutné přihlédnout k tomu, že román byl napsán v 60. letech 19. století a určitá starosvětskost tradičních hodnot je v něm naivně dojemná. Možná bude sentimentalita románu na někoho působit trochu rozpačitě, ale v tom je jeho síla a není nutné se těmto pocitům vyhýbat. Film Malé ženy mám velmi ráda a knihu můžu doporučit jako jeden z nejkrásnějších příkladů rodinné lásky v dějinách literatury.

3 05.03.2017

Po knize Požíračích srdcí jsem v knihkupectví sáhla vlastně omylem, ale protože se toto téma věnuje oblasti dunajské monarchie, byla jsem na ni zvědavá. Musím přiznat, že úvod je hodně chaotický a aspiruje na příklad toho, jak by úvod opravdu vypadat neměl. Vlastní text je ale hodně zajímavý a množství zmiňovaných pramenů mu dodává důvěryhodnost a propracovanost. Osobně jsem se z knihy dozvěděla pár opravdu zajímavých informací, o kterých jsem dřív neměla ani tušení a velmi mě potěšila také kapitola o Eleonoře von Schwarzenberg, velmi zajímavé šlechtičně pobývající v Českém Krumlově, jejíž příběh se měl objevit i v první verzi knihy Dracula od Brama Stokera.

Z bohatého množství pramenů autorka vychází v kapitole o čarodějnicích, jejich sabatech i nejznámějších procesech s nimi, ale nezapomíná také na bohaté téma o loupežnících a jejich brutálních zločinech tak odlišné od naší představy sympatického loupežníčka Rumcajse. Velmi zajímavá je také kapitola věnující se pověře o „zlodějských světlech“, na niž se používalo useknutých rukou malých i nenarozených dětí

05.03.2017

Román Mrtvá a živá jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale přiznávám se, že jsem měla trochu problém s tím, kam jej zařadit. Vždycky jsem měla pocit, že je to trochu červená knihovna, i vzhledem k tomu, že tento román obvykle vychází v romantických řadách nakladatelství (vyjma podařené nové řady od Motta). Zařazení románu mezi 1001 knih mě trochu uklidnilo, že se o červenou knihovnu přímo nejedná, i když mnoho pasáží je opravdu anglickou romancí se vším všudy. To čím je ale kniha jiná, jsou prvky napětí, až detektivní zápletky. Chápu, že by někdo mohl mít problémy s první částí knihy, která je možná až moc rozvleklá, ale zato druhá část knihy se čte jedním dechem. I přesto, že jsem se bavila, na víc než 4 z 5 to nebude.

2 05.03.2017

Příběh o Pepíkovi, trochu ustrašeném chlapci, je nostalgickým výletem do chlapecké fantazie, kde vítězí křehkost a srdce na správném místě...

6 05.03.2017

Od doby, kdy jsem knihu četla poprvé a snad i podruhé, uplynula dost dlouhá doba a musí přiznat, že už se mi nelibí tak jako kdysi. Vlastně jsem si docela jistá, že už si ji asi víckrát nepřečtu. Nemyslím, že by to bylo samotným románem, který je velmi čtivý, ale vadí mi ona fiktivnost příběhu. O Boschovi jsem od té doby četla hodně seriózních knih a studií a dovolím si říct, že o něm něco vím (nebo alespoň to, na čem se většina badatelů shodla). Například ona myšlenka přináležení k sektě Adamitů je překonaná, právě naopak se předpokládá, že Bosch byl pobožným člověkem a jeho obrazy s motivy skřetů a nestvůr byly ve své době oblíbené jakožto symbol víry v boží soud. Tento fakt silně podporuje i skutečnost, že sběratelem jeho obrazů byl Filip II., který byl velmi zbožným člověkem a jistě by se neobklopoval obrazy kacíře. Co mi také v knize chybí je větší propojení s dochovanými díly, líbilo by se mi, kdyby byla tvorba obrazů více zakomponována do děje, jako to bylo například v knize Já, Rembrandt od D. Weisse.

3 05.03.2017

Koho zajímají židovské hřbitovy a výzdoba náhrobků, asi ví, že o této tématice dosud nevznikla žádná souvislá publikace, která by se této bezpochyby zajímavé tématice věnovala. A tak vznikla Maceva, krásná dvojjazyčná kniha o symbolice židovských náhrobků. Bohatý zdroj informací a krásných fotografií.

05.03.2017

Po této knize jsem v knihovně šáhla náhodou, aniž bych věděla její děj. Přiznávám se, že po přečtení anotace se mi do čtení moc nechtělo, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jak se s tak šokujícím tématem McCarthy vypořádal, i vzhledem k jeho ostatním románům, které se mi opravdu líbily. Dítě Boží je románem o hrůzných věcech, je to příběh mrazivý a vyžaduje asi i jistou dávku otrlosti, ale nelze mu upřít působivost a jako vždy svébytný a úsporný McCarthyho jazyk.

5 05.03.2017

Kdybyste si měli přečíst jedinou knihu o holocaustu, měla by to být tahle.

Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem, ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.

3 05.03.2017

McCarthy je sice úsporný, ale svým jazykem dokáže vždy vystihnout moment či náladu, ať už popisem mexické pampy nebo prosté krásy divokých koní. John Grady je jednou z mála postav, která se dokáže sebereflektovat a zamýšlet se nad svými činy. Tento prvek mě mile překvapil, protože se vymyká klasické westernové postavě, která nemá výčitky z vraždy nebo jiného zločinu. John Grady nejedná jako klasická postava z texaských plání, ale přesto svojí upřímnou snahou žít po svém převyšuje stereotypy americké westernové literatury.

3 05.03.2017

Golding si změrně vybral skupinku britských chlapců, aby zbořil mýtus o „čestném britském chlapci“. Ne nadarmo je zde spojitost s oblíbeným viktoriánským románem Korálový ostrov s hlavními postavami Ralphem a Jackem, který popisuje, jak chlapci všem nástrahám „čelí s čítankově příkladnou britskou chrabrostí a křesťanskou ctností, takže v závěru nad jejich hlavami září aureola dokonalosti“ (Nenadál, Radoslav. Od barbarství k civilizaci nebo opačně?. In Pán much. Praha : Naše vojsko, 2010. S. 250). Elementární skupina chlapců Goldingovi slouží k popsání základních protichůdných tužeb v lidské společnosti. Na jedné straně je zde snaha žít v míru, demokracii a uznávat morální hodnoty, nakonec ale vítězí právo silnějšího, vyhrožování a prosazování vlastního názoru bez ohledu na ostatní. Pán much tak představuje mistrnou analýzu konfliktu mezi jednotlivcem a skupinou, mezi demokracií a diktátorstvím.

8 05.03.2017

Kniha o Franzi Werfelovi mě mile překvapila. Dočkala jsem se také drobných pasáží pojednávajících o Stefanu Zweigovi, Arthuru Schnitzlerovi a dalších. Tento životopis je vzorovým příkladem, jak by správná biografie měla vypadat. Kniha je opatřena rozsáhlým poznámkovým aparátem, který je umístěn na konec knihy, takže text rozšiřuje, ale zbytečně neruší. Samozřejmostí je chronologická tabulka a fotografie. Zpracování textu je čtivé, s důrazem na podstatné prvky určující Werfelův život. Vyprávění je citlivě uváděno do historického kontextu jako anšlus Rakouska, nástup Hitlera k moci, apod. V neposlední řadě musím zmínit poslední odstavce kapitol psané kurzívou. Ty jsou totiž návratem do současnosti, v nichž se autor knihy vydává na místa, kde Werfel žil, rozmlouvá s pamětníky a probírá se krabicemi s množstvím fragmentů Werfelova díla a života.

05.03.2017