Carlita.cte komentáře u knih
Hana je podle mého názoru zcela průměrnou knihou, která se sice snaží střídáním vypravěčských roviny vytvořit jinotajnou iluzi propracovanosti, ale příběh je v jistých chvílích až banální. Téma holocaustu je vždy tíživé a tragické, ale opravdu se musíme dojímat nad další literární fikcí, když si můžeme přečíst skutečné memoáry přeživších, když můžeme vidět zdařilé dokumenty, nebo navštívit reálná místa? Není nic silnějšího než realita a i přesto, že autorka vychází z historických událostí (epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí a transport Židů do Terezína), vytváří jen další z mnoha literárních klišé na téma holocaust. Chcete se něco dozvědět o holocaustu? Tak si přečtěte raději Člověka bez osudu.
Postavy jsou nepropracované. Jako příklad uvedu rodinu Karáskovu, která se v ději objevuje snad jen proto, aby bylo kam „uklidit“ Rosu. Rovněž „vztah“ Rosy s Karlem je nedořečený. Ona naivní, on protivný starý podivín, a najednou je z toho láska? Ironické mi připadlo, když Hana koupí Miře k narozeninám věnečky, jde vidět, že autorce rozhodně nechybí humor…
Dle nadšených recenzí jsem od Hany očekávala literární skvost, ale vedle jiných současných českých románů jako je Zmizet od Petry Soukupové, Rybí krev od Jiřího Hájíčka nebo Žítkovských bohyní od Kateřiny Tučkové, je Hana jen dalším průměrným románem. Haně chybí upřímnost a vytříbený literární jazyk.
První setkání s autorkou a spíše zklamání . Do čtení jsem se musela nutit, dojem to žádný nezanechalo. Mám ráda minimalismus, ale čekala jsem něco víc. Anotace zajímavá, což se o samotném příběhu říct nedalo...
Upřímně nechápu, proč ta negativní hodnocení. Za knihou jde vidět velký kus práce a příběh Mitsuko je hodně zajímavý. Kritizovat knihu jen proto, že se někomu osobnost Mitsuko nelíbí, přece ještě neznamená, že kniha není dobrá. Autorka k Mitsuko přistupuje velmi poctivě a popisuje i její komplikované části povahy, rozhodně to není žádná červená knihovna. Chápu, že někomu nemusí vyhovovat beletrizace, mně však vůbec nevadila a v lecčem mi připomněla knihu o Sidonii Nádherné od A. Wágnerové. Příběh Mitsuko je zajímavý i svým bohatým kulturně politickým pozadím přelomu 19. a 20. století. Výborný je fotografický materiál, poznámkový aparát, autorčina poznámka a medailonky členů rodiny. Tuhle knihu stojí za to si přečíst!
Ačkoli román Jako zabít ptáčka často dominuje žebříčkům nejoblíbenějších knih, osobně mě příliš nezasáhl. Své nezastupitelné místo bude určitě mít mezi dospívajícími dětmi, kterým poskytne srozumitelný a čtivý pohled i na vážnější témata jako je rasismus. Ačkoli Harper Lee odmítá nadále reagovat na dopady své knihy, jako například kritiku příliš plochých charakteristik černošských postav, byla by chyba ji proto odsuzovat. Nejen proto, že v dnešní době budou tyto výpady působit přehnaně, ale také proto, že Harper Lee vytvořila skutečně výjimečný román o dopadech lidských předsudků.
Kejklíř z Lublinu pojednává o Jašovi Mazurovi, který vystupuje v Polsku 19. století jako akrobat a kouzelník. Neustálé převlékaní kabátu, úniky a triky, ale nejsou součástí pouze jeho obživy, ale také vyjádřením postoje k životu a vztahům. Zatímco doma žije s prostou Ester, na cestách ho doprovází mladá akrobatka Magda. Sem tam uteče za vdovou Zeftel, přičemž je zamilovaný do intelektuálky Emilie. Jašu trápí nerozhodnost, nedostatek peněz i mravní odvaha. Neustále rozmýšlí nad svojí vírou a existencí boha. Zlom přichází v podobě zpackané loupeže, která mu obrátí život naruby.
Kejklíře z Lublinu Singer lze chápat jako ryze morální román, ale najdeme v něm klasické atributy Singerovy tvorby: vášnivé vypravěčství, smysl pro tragikomiku i spojení prostého života s hlubším filozofickým rozměrem.
Z hlubin je složitým románem, který pojednává o národě, mytologii, tělesnosti i domovu. Odráží se v něm přirozenost projevující se v přírodě, jejímž protipólem je moderní společnost s pokřivenými vztahy a necitelnou turistikou zaplavující poslední panenská místa. Margaret Atwoodová spojuje intelektuální nadhled s prvky napětí, ale také s rozbory lidských vztahů. Výsledkem je působivý román o hledání duševní rovnováhy a návratu domů.
Tak jako ve většině McCarthyho románech, i zde je v popředí cesta, putování s útržkovitými rozhovory o pravdě, spravedlnosti a snad i nesmrtelnosti. Billy by dost dobře mohl být i hlavní postavou předešlého dílu hraničářské trilogie Všichni krásní koně. Tušíme, že před sebou máme hrdinu, který si nenárokuje téměř nic na tomto světě, ale zanechává po sobě stopu tím více. Snad proto, že pochopil něco tajemného z lidského údělu, který se mu během putování vyjevil.
Román nese typické prvky McCarthyho tvorby. Třeba to, že hlavním hrdinou je dospívající mladík s jistým neidentifikovatelným smyslem pro čest a spravedlnost, ústředním motivem je putování pohraniční krajinou sonorské pouště, kde se potkávají poutníci nejrůznějších smýšlení a ras.
Obraz Dorian Graye patří k jednomu z mých literárních restů z dob povinné četby. Notorický příběh zná snad každý a tak pro mě kniha nepředstavovala nějaké velké překvapení. I přesto, že mě román zaujal, horko těžko jsem se dostávala přes prvních asi šedesát stran. Ty totiž nejsou zaplněny ani tak dějem, jako nekončícími bonmoty a neustálým poučováním lorda Wottona o životě, ženách, manželství apod. Tyto pasáže mě celkem nudily, ale naštěstí ustupuje lord Wotton v druhé polovině knihy do pozadí a na řadu přichází dramatičtější stránky románu. Knihu mohu těm, kteří jej nečetli vřele doporučit, i když k mým nejoblíbenějším asi patřit nebude...
Kniha je mnohem lepší než film, protože je v ní mnohem více prostotu pro drobné detaily (Baldiniho skuhrání na dobu a manýry Rousseaua, Voltaira a Diderota nebo fantaskní teorie letálního fluida markýze Taillade-Espinasse). Zatímco vypravěč ve filmu působí trochu křečovitě, v knize nás provází Grenouillovým životem a v momentě, kdy opouštíme některou z postav, nám odhalí její osud a skon, což mě bavilo. Parfém je knihou, která se čte jedním dechem, a už chápu, proč ji mnoho lidí uvedlo, jako svoji oblíbenou knihu. Já bych si ji přibalila do kufru na dovolenou, protože si u ní odpočinete, ale nemusíte slevovat ze svých nároků na dobrou (a zábavnou!) literaturu.
Šinkl a jeho velká síla je dnes už legendárním komiksem, který přináší nádherné a propracované kresby společně s neotřelým scénářem s opravdu překvapivými nápady. Šinkl je komiks, který překvapí vtipem, strhujícím dějem i neočekávanými zápletkami, originální jsou i samy postavy a situace jako například věštění Volgy pouze ve stavu sexuální rozkoše, ale také sama postava J´ona. Ten je sice hrdinou, ale ne tím klasickým komiksovým rekem, ale líným a pochybovačným šinklem z lidu. Příběh, který se čte jedním dechem, není pouze velkým dobrodružstvím, ale obsahuje také až nečekaně vážnou a existenciální rovinu. A stejně jako u Thorgala si říkám, jak nádherný film by podle tohoto báječného komiksu mohl vzniknout…
Morrisonová rozvíjí trpký příběh o otroctví způsobem, který jej zmiňuje jaksi nepřímo, skrze deformované životy přeživších Sladký domov. Ačkoli je otroctví dramatickým tématem, Morrisonová s ním pracuje citlivým způsobem a odhaluje i lyrické stránky příběhu, ačkoli by si jakkoli vypomáhala sentimentem nebo citovým vydíráním.
Farma zvířat je proslulou satirou, která byla v zemích východního bloku zakázaná, neboť se v ní soudruzi ze Sovětského svazu příliš poznávali. Napoleon tak představuje Stalina, Kuliš Trockého, psi tajnou policii a uštvaný Boxer trpící lid. Orwell vystihl hlavní rysy totalitního režimu jako je propaganda, ovládání nejobyčejnějších vrstev, překrucování minulosti, zastrašování a vytváření obrazu třídního nepřítele.
Farma zvířat je tak poselstvím o tom, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.
Srdce temnoty není rozsáhlým románem, což asi většina čtenářů uvítá, protože čtení je to těžké, tíživé a velmi hutné. Skoro nic zde není řečeno naplno a vše si musí čtenář neustále domýšlet a převracet ve své hlavě. Conrad stvořil jednu z nejlepších kratších próz vůbec, protože v ní koncentroval neuvěřitelné množství dojmů a silných (i když skrytých) emocí. Kromě jiného je tento román jedním z prvních, ve kterých se kriticky pohlíží na zhoubu kolonialismu. I když jej Conrad nekritizuje přímo, poukazuje na temný střet evropské touhy ovládat s naprostou izolovaností a vládou temného světa venku.
V Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.
Zprvu jsem nevěděla, co si o hlavním hrdinovi myslet, protože první vzpomínky patří tomu, jak v dětství podpálil dům a oběsil kočku… Ale naštěstí se děj rychle posunuje dál.
Richard žije ve dvou světech, ve světě černých a ve světě bílých. Právě pasáže o tom, jak se k němu bílí chovali, jak si musel dávat pozor, aby je ničím nepopudil, aby se choval vždy přehnaně uctivě, odkrývají nejvíc z autenticity dospívaní černého chlapce na americkém Jihu. Člověk z těchto pasáží cítí velkou nespravedlnost, ponížení a pošlapání základních lidských hodnot. Nedá se ale říct, že by autor realitu líčil jednostranně, naopak nešetří ani své druhy, když jim vyčítá, že nejsou schopní vymanit se z bělošského područí, že se bělochům podbízejí a snižují svůj morální kredit tím, že lžou a kradou. I autor se přiznává k tomu, že sám ze zoufalství lhal a dopustil se krádeže.
Černý chlapec je kniha, po které už dnešní čtenáři nejspíše moc často nešáhnou, přesto má co nabídnout. Je především silným svědectvím o tom, jak těžký život mělo černošské obyvatelstvo ve 20. letech 20. století na americkém Jihu. Je knihou o uvědomění si vlastní hodnoty, důstojnosti a právu na spokojený život.
Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků! Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla.
Nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty, takové jsou povídky od královny jižanské literatury Flannery O´Connorové. Není to žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!
Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.
Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh. Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá.
Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkář velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.
Vegetariánka je možná alegorický příběh, ale není v ní třeba hledat odpovědi na všechny otázky, rozebírat ji a hledat všechny skryté motivy. Je příjemné užít si její literární jazyk, smyslovou rozvolněnost a nezvyklý motiv bez typického konfliktu. Zajímavý je i osud překladu Vegetariánky do angličtiny, který sice trpí mnohými překladovými vadami (a ne zrovna malými), ale i tak dokázal literární obec zaujmout způsobem, že si spolu s autorkou Han Kang překladatelka Debora Smithová rozdělila odměnu spojenou s Man Bookerovou cenou. A proč Vegetariánka tolik oslovila západní literární svět? Možná proto, že není pouze o odmítání masa, ale o odmítání světa násilí, fyzického a psychického útlaku, který nedovoluje odchylky od předepsaných společenských pravidel, který nedovoluje projevit vlastní individualitu.