Carlita.cte
komentáře u knih
Žít dál
Narine Abgarjan
Po přečtení anotace se mi do knihy moc nechtělo, ale o to větší překvapení mi přinesla. Povídky o důsledcích války o Náhorní Karabach jsou totiž napsány tak zvláštně - mísí se v nich smířlivost, odhodlanost, nádhera divoké přírody s brutalitou lidské nenávisti, válečnými traumaty a všudypřítomnou smrtí.
.
Z povídek vás bude chvílemi mrazit, ale jindy se zase dojmete, ale vždy na hranici literárního vkusu. I přes tíživé téma je styl psaní konejšivý a je velmi blízký magickému realismu. Jsou tu nádherné lyrické pasáže a nejkrásnější jsou pro mě ty, které popisují zdánlivě jednoduché věci - vaření tradičního jídla, tkaní koberce, výčet potravin ve spižírně. Vedle lidského pekla války je tu zlatavá plástev medu, modrá obloha, tiché hory a mlhavá údolí. Abgarjan svojí knihou říká pokorou a nikoli patosem, že lidské dobro přetrvá navěky. Chtělo by se říci: překvapivě krásná kniha navzdory tomu, že je o válce.
Zlo. Spomienky súdneho znalca
Anton Heretik
Anton Heretik - slovenský klinický a forenzní psycholog, psychoterapeut a také soudní znalec. Pro mnohé bude známý především z cyklu Největší kriminální případy Slovenska. Mimochodem pokud holdujete true crime tématu, tak si tento cyklus z roku 2006 nenechte ujít. 30 epizod z doby, kdy ještě nebyly na výsluní hrané netflixovské seriály ani desítky podcastů, vás možná dostane víc než dnešní truecrimeová nadprodukce.
.
Ale teď už ke knize, která je o vzpomínkách výše uvedeného soudního znalce na pachatele a zločiny. Leitmotivem knihy je podtitul, "že vrahem se za jistých okolností může stát každý z nás" a pokud o tom zprvu pochybujete, pak po jejím dočtení už nebudete. Pokud tento žánr máte rádi, tak nejspíše budete znát i jednotlivé případy, ty jsou zde nastíněny spíše skicovitě a autor podtrhuje vlastní silné vzpomínky nebo momenty daného případu. Mně to celkem vyhovovalo, nevyžívám se v detailech ani fotografiích místa činu. Nejsou zde ale pouze vraždy, ale také případy stalkingu, deviací, schizofrenie...
.
Autor se zamýšlí nad vraždou nejen jako nad definitivním zločinem ale i jako nad kulturním fenoménem, motivem v mýtech, pohádkách, dnešní popkultuře. Zmiňuje také moji oblíbenou knihu Chladnokrevně od Trumana Capoteho. Titul "Zlo" je spíše marketingovým tahákem (jak ostatně sám autor přiznává), ale spolu s dalšími tituly z této řady (Sny, Dobro, Humor, Narcismus, Smrt) dává smysl. Také mě potěšilo, že tato kniha vlastně nekončí chmurně, když autor považuje za nutné zmínit i dar zdravé agrese, která nás nutí bojovat za naše sny, touhy a životní potřeby. Chválím také pěkně odvedenou grafickou práci nakladatelství Ikar SK.
Víc než další den
Joan Didion
Knihy Joan Didion - idolu americké žurnalistiky - jsou u nás dost často blbě k sehnání. Byla jsem teda nakonec ráda, že jsem na jeden její titul narazila v naší knihovně. Víc než další den (v originále The Year of Magical Thinking) je zachycením náhlé smrti autorčina manžela Johna a zároveň těžkého boje dcery o život.
.
Nečekejte ale žádné srdceryvné nářky a utápění v sebelítosti, Joan Didion píše se zvláštním odstupem, často se obsedantně vrací k určitým událostem, analyticky hodnotí místa, věty, lékařské zprávy, útržky vzpomínek. Dalo by se říct, že těžký rok po smrti manžela zachycuje jako reportáž, naoko téměř nezúčastněně. To mě někdy dost mátlo a proto mi v určitých pasážích byla blíž a někdy zase tak daleko.
.
Myslím, že tuto knihu docení hlavně ti, kteří už prožili hlubokou ztrátu a budou proto Joan Didion v lecčem rozumět. Styl jakým autorka píše, rozvinulo dnes už mnoho dalších autorů (z poslední doby jmenujme třeba Sheilu Heti a její Mateřství) a šli ještě mnohem dál, proto si dovolím tvrdit, že tato kniha už nebude takovým trhákem jako v době jejího vydání před 20 lety.
Rozvod
Moa Herngren
Všechny zamilované páry jsou si navzájem podobné, každý rozpadající se pár je nešťastný po svém. Tak by se dala parafrázovat slova Tolstého
a zároveň vystihnout podstatu úspěšného švédského románu o rozpadu jednoho manželství. Co o něm říct?
.
Je tu Bea a Niklas, 32 let spolu, dvě dcery v teenage věku. Vzájemné odcizení, párová slepota, neschopnost těšit se jeden z druhého a komunikovat. První část knihy je věnována Bee, o které se toho moc nedozvídáme, akorát to, že ji ze dne na den opustil manžel (prvních sto stran celkem nuda a nemohla jsem se začíst), další část je věnována Niklasovi a tam už věci začnou konečně trochu zapadat do celkového obrazu vztahu.
.
Nemohu říci, že bych jednu stranu chápala více než druhou, protože si myslím, že složitost vztahu, ne tak rozvodu dvou kdysi milujících se lidí, nelze nikdy úplně poctivě vylíčit a uchopit. S tím jsem měla problém: Rozvod je zkrátka moc beletristický, nezasáhl mě svojí upřímností, nešel na dřeň. Při jeho čtení jsem si několikrát říkala, jak by to asi napsala Petra Soukupová a že teprve potom by švédští čtenáři dostali ránu na solar. Samozřejmě to neznamená, že by všichni měli psát jako ona, ale já opravdu obdivuji s jako bravurou dokáže vylíčit rodinné vztahy, napětí, pocity všech členů rodiny a hlavně dětí. Proto mi vedle jejího stylu psaní přišel Rozvod zkrátka jako takové hlazení po srsti - vůbec nic špatného, ale také nic, co by mi utkvělo v paměti - snad jen poctivě vylíčená krize středního věku hlavního protagonisty.
Mateřství
Sheila Heti
Očekávala jsem, že si na zpovědi ženy, která nechce děti, zgustnu a že to bude plné všech těch typických klišé, které slýcháme dnes a denně. Ale byl to omyl - Mateřství jde na dřeň, je autentické do poslední kapky, je zoufalé, nadějné, depresivní, je zkrátka opravdové a to je to, co mám v literatuře ráda. Právě "zpovědní literatura" pro mě má vysokou hodnotu: obnažení duše, žádné lži a masky, autenticita lidského života, traumata, uzdravování. Delphine de Vigan, Mary Karr, Doireann Ní Ghríofa, Sheila Heti.
.
Aby si autorka mohla odpovědět na to, zda chce či nechce dítě, podnikla hluboký ponor do své duše. Ne zcela překvapivě se postupem knihy vyjevuje, že její matka asi nebyla úplně mateřským vzorem a Sheila ji značnou část dětství postrádala a dozvídáme se o rodové ženské linii zatížené silnými traumatizujícími zážitky z koncentračního tábora. Na mysl mi přišla epigenetika, která by mohla odpovědět na ten prazvláštní smutek a depresi, kterou dcera podědila po matce. Odpovědi svěřené mincím a náhodným věštkyním se mi líbily, byla to taková nevšední hra s realitou a úhly pohledu - jakoby se autorka snažila vystoupit z plátna a dívat se na věc pohledem nezúčastněné, což se samozřejmě postupem času ukázalo jako cosi nereálného. V knize jsou chvíle, kdy autorku vůbec nechápete: nechá si zavést nitroděložní tělísko a pak si ho jde za týden vytáhnout, hned potom si zase chce zamražovat vajíčka,... Ale pak jsou tady také okamžiky, kdy se dotýká něčeho hluboko v nás: cesty, kterými jsme se nevydali, srovnávání s ostatními, vztahy s našimi matkami, že jeden způsob žití není kritikou každého jiného způsobu žití,... Podtrhávala jsem si opravdu překvapivě často.
.
A tak po dočtení téhle knížky přemýšlím, jak by vypadala kniha každé jedné ženy, v níž by reflektovala právě svůj vztah k matce, ženství a mateřství a smyslu života. Ale ne podle společenských měřítek a konvencí, ale zcela nepřikrášleně a upřímně.
Životopis hladu
Amélie Nothomb
Životopis hladu je knihou autobiografickou a v podstatě se provazuje s Adamem a Evou, Strachem a chvěním i Milostnou sabotáží. V každé z těchto knih se dozvídáte nové a nové věci o autorce, dceři diplomata, která vyrůstala v Japonsku, Číně, New Yorku i Bangladéši. A pokud už jste nějakou z těchto knih četli a líbila se vám, tak se vám s velkou pravděpodobností budou líbit i ty ostatní...
.
Tato kniha je prostoupena leitmotivem hladu. Zprvu jsem s tím měla trochu problém, protože autorčino filozofování mi často přišlo krkolomné, ale postupem knihy to začalo vše dostávat velký smysl a z toho konce mě tedy dost mrazilo. Amélie Nothombová se umí zamýšlet nad věcmi dost originálně, je ironická, velmi sečtělá a jako i v jiných svých knihách zdůrazňuje dětství jako tu hlavní část života, na kterou navazuje nechutná puberta a pak už jen bídná dohra. Až v této knize jsem pochopila proč - její zážitek byl velmi drastický a reakce na něj téměř na hranici života a smrti. Už jen to, jak musela být vykořeněná, když se furt stěhovali, vidět bídu a umírání v Bangladéši, chudobu a šeď v Číně... Věru, nějak by to poznamenalo asi každého...
.
Dobré a svižné čtení jedné velmi inteligentní a zvláštní Belgičanky, kterou buď milujete nebo nenávidíte.
Na dně v Paříži a Londýně
George Orwell (p)
Co spojuje Jacka Londona, George Orwella a Stephena Cranea? Ano, byli to spisovatelé, ale mimojiné na vlastní kůži dobrovolně pocítili chudobu a poznali nejnuznější vrstvy obyvatelstva. Musíte být přeci jen charakter na to, abyste odložili svůj společenský status a dobrovolně chtěli žít mezi tuláky, trpět hladem a spát ve špinavých útulcích... A Orwell takový charakter byl.
.
Na dně v Paříži a Londýně je autentickou sondou mezi tuláky a bezdomovce, ale také mezi tzv. plonguery, tedy umývače nádobí stojící v gastronomickém průmyslu snad na nejnižším stupínku. Nebyl by to Orwell, kdyby nedokázal trefně shrnout, jak to v takovém podsvětí francouzské restaurace chodí a jeho výstižným popisům by mohl přitakat snad i sám Pohlreich. Orwell se nezdráhá popisovat špinavé spiky (bezdomovecké útulky v Anglii), zvláštní životní osudy tuláků, se kterými se setkal, vývoj nadávek i četnost homosexuální vztahů.
.
Orwell tu a tam vyzdvihne, co člověku může dát pád na absolutní dno, přesto chudobu nijak neopěvuje. Objevuje se i kritický tón, z většiny ale hovoří o tulácích jako o lidských bytostech, které si nezaslouží, aby jimi většina společnosti opovrhovala, navrhuje také změny, které by mohly dopomoci k lepšímu životu. Zvláště působivé je zamyšlení nad tím, že tuláctví je práce: "žebrák pracuje, když stojí venku za každého počasí a dostává křečové žíly, chronické bronchitidy, apod. Je to řemeslo jako každé jiné, ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je také bez užitku (...) Jen zřídkakdy získá od společnosti víc než na holé živobytí a navíc za to, což by ho mělo podle našich etických ideálů ospravedlňovat, zas a zas platí svým utrpením."
Sběratel
John Fowles
Nebýt Johna Fowlese, nikdy bych si tuhle knihu nevybrala. Z jeho Francouzovy milenky jsem ale byla tak na větvi, že jsem si jeho slavnou prvotinu o psychopatickém vězniteli mladé dívky přečetla. A ano, bylo to těžké čtení a jsem v podstatě ráda, že už to mám za sebou.
.
Nechápejte mě špatně, Fowles umí psát bravurně, ale tohle bylo prostě až moc psycho. První část románu je vyprávěna uťápnutým sběratelem motýlů, který nečekaně vyhraje ve sportce a v jeho hlavě se zrodí plán na únos mladé studentky výtvarného umění, do které je platonicky zamilovaný. Je vcelku jasně rozpoznatelné, že je zástupcem nižší střední vrstvy, že je to člověk bez rozhledu, zájmů, mluví podivně strojeně, nedokáže navázat vztah s ženou... Druhá část románu je vyprávěna dívkou Mirandou, která psychopatického věznitele převyšuje na celé čáře svého statusu vyšší střední vrstvy. Jejich vzájemná interakce je tak nazírána s ledovou věcností a emocionální oproštěností (věznitel) a touhou žít a intelektuální převahou (vězněná).
.
Mirandu Fowles nepřikrášluje ani nezjednodušuje na pouhou oběť. Je to dívka, která opovrhuje maloměšťáctvím a snobismem, přesto je v ní směšná přezíravost a intelektuální pokrytectví. Má pocit, že ten kdo nemiluje umění, doopravdy neexistuje, rozlišuje svět na bojovníky za cosi lepšího (ona) a ty ostatní. I popis jejího staršího mentora v podstatě odkrývá to, že sama nemá na věci svoje názory, ale papouškuje intelektuální žvásty někoho jiného. Mirandy je vám líto, ale také se nevyhnete tomu, že vám bude místy nesnesitelná. Je to mladá dívka, prakticky bez zkušeností, která se štítí toho, že by jednou musela mít děti, nedej bože prát manželovy ponožky a platit hypotéku. Evidentně chce být jen rozervanou umělkyní. Sama vlastně ještě dumám, proč Fowles tuto hrdinku takto vylíčil. V knize se přímo odkazuje na Shakespearovu Bouři, která dává příběhu ještě další významovou rovinu, ale já ji - přiznám se - nebyla schopna rozklíčovat, protože mi energie této knihy nebyla dvakrát pochuti.
Mraveniště
Margit Kaffka
Pokud si dobře vzpomínám měla by tato kniha vycházet z autorčiných zážitků z klášterní školy. Ta je oním mraveništěm, kde se mísí dívky studující učitelskou školku, jeptišky i čekatelky, mladé sestry toužící po změně i ty staré, které se střeží všech novot. Na pozadí volby nové představené kláštera sledujeme, že i tyto "svaté" ženy mají svoje slabosti a vrtochy, že ani jim nejsou cizí prudké vášně a zloba. Mladá Erszi je něčím podobná Magdě z knihy Barvy a léta, ale zdá se, že je přeci jen emancipovanější, chce studovat, učit, otevřít učitelskou školu. Ví, co chce a nebojí se šibalsky postrkovat figury kolem sebe. Nikoli ve svůj prospěch, ale snad jen tak - z lásky k životu a radosti.
.
Margit Kaffová se i zde projevuje v první řadě jako skvělá psychologická pozorovatelka, která umí vše jemně zahalit do lyrického hávu. Také otevřeně mluví o vztazích mezi sestrami, jejich zamilovanosti jedné ke druhé a idolech starších sester pro chovanky. Zajímalo by mě, jestli snad autorka narážela na lesbické vztahy uvnitř zdí kláštera, nebo je to jen skrytá interpretace... Každopádně hezká kniha o zapadlé klášterní škole kdesi v Maďarsku.
Barvy a léta
Margit Kaffka
V roce 1918 zemřela na španělskou chřipku v pouhých osmatřiceti letech Margit Kaffková. Velká maďarská spisovatelka, jejíž dílo vedle slavných mužských autorů zapadlo a muselo být postupně znovuobjeveno. Že jste o této spisovatelce neslyšeli? Nejspíš o ní neslyšela ani spousta jejích krajanů. A jaká by to byla škoda připravit se o tuto zajímavou autorku, která se jako jedna z prvních snažila zachytit postavení ženy na začátku 20. století na pozadí barvitého líčení uherské nižší šlechty (tzv. džentry).
.
Kaffková prostřednictvím hlavní postavy Magdy Portélkyové předkládá plastický obraz životního údělu nejedné ženy její doby: dobře se vdát. Dnešním pohledem zavrženíhodná věc, dříve však ženina jediná šance na vlastní život. Magda sama je ještě ženou, která nemá potuchy o emancipaci, vždyť ji nikdo nevedl k vyššímu vzdělání, k možnosti postarat se o svůj osud a nebýt jen přívěskem muže. I přesto v ní probleskují první nesmělé výhonky troufalých myšlenek: byla stvořena jen proto, aby se starala o domácnost a oprašovala svého muže? Nemohla by být její životní energie usměrněna také pro nějaké vyšší společensky zajímavější cíle? Nemohla by dokonce mít vlastní zaměstnání? Magda si přiznává, že "nebyla stvořena k boji a samostatnosti" a dovedla "chtít silně jen prostřednictví muže", přesto je v ní až dojemná touha vyvázat svoje tři dcery z tohoto jha minulých generací. Její postava je z masa a kostí, v jejím životě není literární linearita, ale řada slepých uliček a promarněných šancí. Vyprávění Magdy je navíc orámováno odstupem jejích zralých let, což vytváří působivé pnutí mezi životní moudrostí a mladickou naivitou.
.
K Magdě jsem si hledala cestu, aby mi ke konci knihy zvláštně přirostla k srdci i se svými chybami a omyly. Právě díky těmto Magdám se totiž můžeme my cítit svobodnými. To nebyla vždy samozřejmost a rozhodně to nebyla samozřejmost na přelomu 19. a 20. století. I přesto, že i dnes velké množství žen z existenčních důvodů setrvává v nefunkčních vztazích, mají pořád více možností na výběr než tomu tak bylo před sto lety. A za to patří dík také Margit Kaffkové za její obdivuhodnou odvahu upřímně říkat to, co by jiné a jiní nedokázali.
Život sira Alexandra Fleminga
André Maurois
Zanořila jsem se do edice Gama, kterou považuji za jednu z nejhezčích grafických řad vůbec. Od životopisu Alexandra Fleminga jsem toho moc nečekala, přestože vím, že André Maurois byl velmi oblíbený a zkušený životopisec a napsal i dějiny Anglie či Francie.
.
S Flemingem se poprvé (a naposledy) vydal na pole vědecké a vytvořil velmi čtivý román o vzniku penicilinu. Právě způsob, jakým dokázal čtenářům přiblížit vědeckou práci a prostředí, společně s vylíčením Flemingovy osobnosti, která s vrozenou skromností a mlčenlivou inteligencí neposkytuje moc literárních zvratů, dal vzniknout vyváženému "románovému životopisu". Nikdy bych neřekla, že by mě mohlo tolik bavit číst o fagocytech, imunizaci, vakcinaci a lyzozomu. To je vlastně největší klad této knihy: že i prostému laiku dokáže přiblížit bakteriologii jako úžasnou vědu a proces objevu penicilinu jako svého druhu napínavou detektivku.
.
V neposlední řadě mě bavila Flemingova skotská nátura, mlčenlivá neústupnost a jeho mimořádná pozorovací schopnost, díky níž k objevu penicilinu dospěl. Právě to, že zdůrazňoval, že na poli vědeckém je připravenost důležitá stejně jako náhoda, mnohé vypovídá o něm samotném: byl to člověk pokorný, kterého naučila nejvíce příroda sama. Přesto, že byl vědcem, nikdy neztratil dětskou hravost, díky níž jednoho dne nepřehlédl zvláštní příhodu, která stála na začátku složité cesty k objevení penicilinu.
Jiné hlasy, jiné pokoje
Truman Capote
Prvotina čtyřiadvacetiletého Trumana Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje sklidila v roce 1948 veliký úspěch. K výročnímu vydání po dvaceti letech autor uvedl, že kniha má v sobě "mučivou a úpěnlivou naléhavost, jakou má poselství ztroskotaného námořníka vložené do lahve a hozené do moře". Příběh o třináctiletém chlapci, který se vydává do srdce amerického Jihu za svým tajemným otcem je směsicí fantaskního snu, gotického románu i moderní odysey mladého hrdiny, který přichází mezi podivnými existencemi hledat především sám sebe.
.
Mám ráda literaturu amerického Jihu a tato kniha ji zosobňuje takřka příkladně, přesto si myslím, že forma někdy přepadává přes obsah a autorova literární invence někdy hraničí s halucinací, ve které jsem měla problém se orientovat. Lyrika je místy hodně zbytnělá, ale evidentně má čtenáři vymazávat kontury mezi opravdovým světem a chlapcovým prožíváním. Samo prostředí Landingu představuje zchátralé rodinné sídlo, v němž žijí podivné existence zamrzlé v čase, je to jakýsi zaprášený skanzen, či snad panoptikum živých - mrtvých než místo pro dospívajícího chlapce. I vše ostatní kolem představuje spíš zánik, smrt a rozklad než život a živelnost: zchátralý hotel Cloud, ve kterém došlo k tragickým událostem, zarostlá zahrada s ruinami dávných časů, Randolphův kabinet kuriozit,... Aktivnější stránku života představují dvě postavy: služebná Zoo a divoká dívka Idabela, obě však marně touží po změně, která po zoufalé snaze nepřichází.
.
Jiné hlasy, jiné pokoje jsou čímsi znepokojivé, místy mají i duchařskou atmosféru a tíživost. Jako prvotina je to kniha pozoruhodná, avšak na mne místy lehce exaltovaná,...té symboliky je v ní zkrátka až moc. Přesto je to dílo, které stojí za přečtení - zvlášť pokud máte rádi Capoteho a jižanskou literární tradici.
Nadechnout se
George Orwell (p)
Námět knihy o pojišťovákovi, který vzpomíná na své dětství a rozhodne se vrátit na stará místa, je vlastně celkem prostý, ale Orwell ho dokázal zpracovat nesentimentálně, sarkasticky a s velkou dávkou potměšilého humoru. Je tu cítit ovzduší blížící se války a zániku "toho starého dobrého světa", ale myslím, že to je vlastní každé generaci, která bude tvrdit, že za jejích mladých let byla tráva zelenější a zimy zasněžené jako Ladova vánoční pohlednice. Vsadím se, že mému dřívějšímu já vadily ženské postavy, které jsou prostě buď slepice nebo vdavekchtivé slepice. Ale tentokrát jsem se nad nimi prostě bavila.
.
Martin Hilský ve své eseji píše, že Orwellovy realistické romány jsou více či méně průměrné, protože nedokázal vytvořit přesvědčivou postavu, která by nebyla jeho autoportrétem. Mně to ale na závadu nepřijde, protože Orwell má rozhodně co říct a z jeho výstižnosti někdy až mrazí. I román Nadechnout se je v podstatě o průměrnosti života, ale nebyl by to Orwell, kdyby jí nenechal probleskovat cosi vzácnějšího a krásnějšího než je jen prosté lidské pachtění. A ví to i George Bowling, středostavovský hrdina, který je sice udolaný životem, ale ještě v sobě dokáže najít ten žhnoucí plamen úžasu.
Synáček
Jaroslav Havlíček
Na psychologické novele Synáček začal Havlíček pracovat již v roce 1932, ale vrátil se k ní po bezmála deseti letech a přepracoval ji. Novela rozvíjející osud jedné z vedlejších postav Petrolejových lamp Antonína "Synáčka" Skály je baladická a zároveň epická. Sledujeme osud mladého Skály od narození až do smrti, jeho zrání z mladého hejska, přes podnikavého hospodáře k uzavřenému samotáři. Novelu prostupují typicky "havlíčkovské" motivy: hřbitovní romantika, předsmrtné stavy, omezenost maloměsta, zárodky šílenství i mysticismus.
.
Synáček je komponován hutně, avšak velké drama či zápletka v něm jaksi chybí. Novelou prochází neustále smrt, postavy v ní umírají stářím, ale také tragicky. Celé vyprávění je obestoupeno baladickou atmosférou tak typickou pro Havlíčka. Mně osobně se novela líbila, ale mistrovství Neviditelného nebo Petrolejových lamp nedosahuje...
Hrádza proti Tichému oceánu
Marguerite Duras
Unikátní výpověď o zoufalém životě francouzské učitelky a jejích dětí v Kočinčíně 30. let 20. století. Žádná koloniální smetánka, sluhové a vila v bělošské čtvrti: bída a bezvýchodnost uprostřed kambodžských plání.
.
Ještě než spatřil světlo světa autorčin nejznámější román Milenec (1984), napsala M. Duras v roce 1950 román vycházející rovněž z jejího dospívání v Kočinčíně. Stejná témata: čínský milenec, briliant, zoufalá matka, hráze proti Pacifiku, živoření na Rovině.
.
Dívka v tomto příběhu se od jiných liší, protože má jméno, bratr je tu pouze jeden (nejvíce se podobá nejstaršímu Pierrovi) a matčino zoufalství je zde vylíčeno ve všech jeho odstínech. Autorka se sice inspirovala skutečnými událostmi svého života (matčina zoufalá snaha vybřednout z podvodu katastrálních úředníků), ale v příběhu s čínským milencem realitu pozměňuje: předně se vlastně o žádného milence nejedná, protože pan Jo jen zoufale Susanne obletuje, aby se s ní mohl vyspat. Ta i její rodina si to dobře uvědomují a hrají s ním jakousi hru, v níž výhrou je darovaný briliant (který se matka snaží prodat, aby mohla znovu bojovat proti větrným mlýnům). Pan Jo je tady jen k smíchu, neduživý mladík, co není schopný vzepřít se svému otci, směšně toužící jen po tom, aby Susanne mohl svést.
.
M. Duras je v tomto románu překvapivě "upovídaná" oproti strohému Milenci a uděláte si z něj dobrou představu o tom, jak to v Kočinčíně ve 30. letech 20. století vypadalo. Umírající děti, chudoba, svět bílých, kteří nejsou bohatí, prolhaní úředníci. Věru zajímavý román o jednom zapadlém koutu Indočíny. Pouze ve slovenském překladu.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Upřímně, stojí tahle novela za tolik povyku?
.
Stejně jako kdysi, i na druhé přečtení mě to utvrdilo v tom, že Capote dle mého názoru napsal mnohem lepší novely a povídky než je tato. Může za to slavný melodramatický film? Já ho neviděla, ale vsadím se, že toho moc s knihou společného nemá, protože si nějak nedokážu představit Audrey Hepburn, jak šlape newyorské chodníky. V jádru je totiž tahle novela skutečně dost depresivní a Hollyina maska roztomilého a roztžitého diblíka zakrývá utržené šrámy z nelehkého dětství. Dnešním pohledem by se dalo říct, že Holly je taková zlatokopka, sice se zlatým srdcem, ale pořád zlatokopka, která sice touží po klidném koutu, ale jde na to dost naivně a vypočítavě.
.
Nechápejte mě špatně, je to dobře napsané, ale Holly mi zkrátka k srdci nepřirostla. Ano, ta scéna s kocourem na konci je dojemná, ale že by mě to vystřelilo na jinou planetu, tak to zas ne. Osobně mi vůbec nesedl překlad a přimlouvám se za nový, protože tohle bylo dost hrozné. Capote napsal spoustu lepších věcí, z novel třeba Luční harfu, ale tohle je pro mě trochu přeceněné dílko.
Barmské dny
George Orwell (p)
Proč je tato kniha tak opomíjená, když patří k tomu nejlepšímu co Orwell napsal? Pokud se za ni mohu přimluvit, tak si ji přečtěte, než ji strhne vlna cancel culture...
.
Barma, kdysi součást Britského impéria coby indická provincie, nepříliš ceněný koloniální kout, ve kterém se jako důstojník britského policejního sboru octl také sám Orwell. Řeknete si: ten George Orwell, který napsal 1984 a Farmu zvířat jako pakká sáhib? Zní to skutečně zvláštně, že byl součástí koloniálního aparátu, který velmi kritizoval a se kterým se nemohl při svém svědomí ztotožnit. Proto také v roce 1927 z policejní služby odešel. Právě zkušenosti z Barmy jej vedly k napsání tohoto skvělého románu s báječným překladem Zuzany Šťastné.
.
Příběh o Angličanovi Florym, který žije v Barmě, ale oškliví si tamější koloniální politiku rozhodně není černobílou kritikou Britského impéria. Sama hlavní postava sice pohrdá svými bílými druhy, kteří se chovají nadřazeně, ale i on sám je jaksi zbabělý a z jeho ulity konformity jej přinutí vylézt až návštěva mladé dívky. Elizabeth paradoxně prahne po zcela opačném životě než Flory, nechce se učit barmsky, nechce poznávat místní kulturu a netouží po ničem jiném než se stát manželkou nekomplikovaného koloniálního přisluhovače. Příběh je úžasně vystavěn, je napínavý a protkaný barmskými reáliemi, cítíte z něj opravdovost. Sám Flory mi přirostl k srdci a vygradování příběhu mě opravdu chytilo za srdce. Barmské dny jsou tak trochu opomíjeným pokladem Orwellovi tvorby, který stojí za to vyzvednout ze stínu jeho dvou slavnějších děl...
Milenec
Marguerite Duras
Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie.
.
Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku...
.
Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít.
.
Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké
V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha první
Gó Tanabe
Jestli máte chuť změnit na chvíli žánr, nechat se vtáhnout do mrazivé atmosféry polárního světa, pak je V horách šílenství skvělá volba, ať už kniha nebo komiks. V době, kdy Lovecraft psal, nebyla celá země probádána jako dnes a sama představa tajemného dosud neobjeveného světa dokazující existenci starověké mimozemské civilizace je originální a její atmosferické líčení přestavuje hlavní hodnotu této novely.
Novela není příliš rozsáhlá, přesto však od počátku buduje temnou atmosféru napětí a strachu z neznámého. První polovina bezpochyby velmi dobře funguje (popis zaledněného území, nález mrtvé posádky, bájná megalopole), avšak druhá polovina působí přetaženě, jak se snaží vylíčit veškerou historii bájné rasy, války, osídlení, stěhování, návraty, apod. Komiks s geniální kresbou Gó Tanabeho je pro čtenáře jistě přívětivější, hlavně tedy v druhé části, kde díky němu máte šanci vyznat se v té kosmické změti.
V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha druhá
Gó Tanabe
Kosmický horor, tak by se jistě dala nazvat novela H.P. Lovecrafta V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936), která spojuje prvky sci-fi i hororu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.
Kresba Gó Tanabeho je úchvatná, nejen zachycení polárního prostředí, ale především jeho nepochopitelná schopnost dát podobu všem prapodivným stvořením, kterých není v Horách šílenství zrovna málo. Kdyby to nakreslil někdo jen s o málo menším talentem, byla by z toho směšná fraška, ale Gó Tanabe odvedl neuvěřitelnou práci.
