Carlita.cte
komentáře u knih
Pražský hřbitov
Umberto Eco
Umberto Eco vytvořil zábavný příběh po vzoru fejetonových románů, v němž vzdává hold dvěma oblíbeným autorům: Alexandru Dumasovi a Eugénu Sueovi. Příběh je prošpikovaný nenadálými zvraty, pomstami i vraždami. Simone Simoninimu není nic svaté a svých schopností falzifikátora využívá hlavně pro své obohacení. Jakmile se jedenkrát zapletl do tajných služeb, není schopen se z nich vymanit, naopak se z nich snaží vytěžit co nejvíc pro svůj osobní prospěch. S erudovanou pečlivostí nám Eco přibližuje Simoniniho chladnokrevnost a schopnost měnit kabát podle situace na pozadí místy zvířecích manýrů společnosti 19. století vyznávající satanské a okultní rituály. Neméně zajímavou kapitolou jsou praktiky tajné policie, která se nebrání sama zosnovat pouliční bouře, jen aby ve společnosti upevňovala bázeň. Zrod tajných služeb s jediným cílem: ovlivňovat a často i uměle vytvářet informace, které se mají dostat na veřejnost, jsou silnou paralelou k dnešnímu ovlivňování veřejného mínění. Pražský hřbitov byl vzrušujícím čtením, z velké části také proto, že tak jako i jindy stojí za tímto románem Ecova neuvěřitelně detailní znalost doby a literatury. Pozornost si zaslouží i osvěžení textu v podobě zajímavých ilustrací
Pražská zima
Madeleine Albright
Pražská zima je rozdělena na čtyři části v rozmezí let 1939 až 1948, v nichž je vyprávěno o protektorátu až po nástup komunismu. Osobně mi nevyhovovala přílišná historická rozvláčnost příběhu, který působí víc jako shrnutí dějinných událostí v Československu než osobní zpověď. Je samozřejmě obtížné zaplnit 400 stran popisem prvních dvanácti let vašeho života, zvlášť když si většinu nepamatujete. Pokud se ale zamýšlím nad poměrem skutečně osobních informací a samotného popisu dějin, přicházím k výsledku 20:80, což by ne každému mohlo vyhovovat. Záleží samozřejmě na tom, co od knihy očekáváte a právě v tom jsem na pochybách. Aniž bych chtěla snižovat kvalitu textu nebo informací, nejsem si jista, komu je vlastně kniha určena. Ti, co chtějí číst hlavně o Madeleine Albrightové, se toho bohužel zase tolik nedozví a většinu času stráví nad popisem dějin Československa, které už bez tak znají. Historikům by jistě dějinný výklad přišel zase málo detailní, na to že tvoří většinu samotné knihy. Dle mého názoru tak kniha lépe zaujme amerického čtenáře, který toho moc o Československu neví, než čtenáře českého.
Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
Ačkoli jsem se na Kroniku velmi těšila, musím přiznat, že jsem mírně zklamaná. To, co se od začátku rozvíjí jako slibný příběh o více rovinách, se v druhém dílu zbrzďuje neustálými Tóruovými rozvahami na dně studně, což v podstatě příběh neposunuje. Víc než zamotaný příběh se má podle očekávání rozuzlit v posledním dílu, ale čím víc čtete tím víc vám dochází, že k žádnému rozřešení bohužel nedojde. V příběhu tak zůstává velký nepoměr otázek nad odpověďmi, což by samo o sobě nevadilo tolik, kdyby řada z těch otázek nebyla absurdních.
Naopak velký potenciál mají pasáže z minulosti - o masakru v zoo i válce na kontinentu. Kdyby šel Murakami více touto cestou, bylo by to příjemným překvapením. Ačkoli mi příběh připomíná Kafku na pobřeží, nezapůsobil na mne takovým způsobem, možná i proto, že další z Murakamiho světů pro mě zůstal nepochopený. I přesto bych ráda zmínila nejsilnější moment Murakamiho trilogie a to vyprávění poručíka Mamiji o tajné vojenské misi. Tento závěr prvního dílu považuji za jedno z nejsilnějších míst nejenom Kroniky ale Murakmiho díla obecně.
Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
Drobnou novelu Květy Legátové jsem dostala darem až po zhlédnutí filmu Želary. Popravdě jsem nevěděla, jestli si knihu vůbec přečtu, protože mě dvakrát nelákala. Avšak později jsem od prvních vět věděla, že mám v ruce výjimečnou knihu. Okouzlil mě především autorčin smysl pro křišťálově čisté a průzračné vyprávění. Jednotlivé věty jsou za sebou řazeny, jako kdyby je někdo navlékal jako pomyslné korálky na nit. V příběhu není nic navíc ani mu nic nechybí. Oceňuji především to, že autorka rozvíjí příběh, o kterém by jistě většina spisovatelů napsala stovky stran, avšak Květa Legátová má co říct a říká to úsporně, nemá zapotřebí mluvit tam, kde to není třeba…
Cesta
Cormac McCarthy
Cesta je románem v první řadě o putování samotném. Nedozvídáme se z něj, co způsobilo zkázu země, ani kdo je za ni zodpovědný. Nevíme, kolik lidí přežilo, ani jestli vůbec mají šanci na přežití. Od katastrofických románů se kniha odlišuje tím, že popisuje putování dvojce ne následně po zániku světa, tak jak jej známe, ale až několik let poté, co na zemi zůstávají poslední zbytky lidské rasy. V kontextu přečtených knih je tak Cesta jakýmsi pomyslným pokračováním Dne trifidů, jakožto pochmurná a místy až děsivá vize postapokalyptického světa několik let po globální katastrofě.
Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
Podobě jako v Soumraku dne je vyprávění sevřené a mnohdy pouze napovídá, co se v románu děje. Ačkoli Ono dospívá k přiznání svých chyb, není jasné, zda jich upřímně lituje, nebo to nedělá jen kvůli naději na sňatek své dcery. Román otvírá generační i názorovou propast mezi starou a moderní generací, jež se snaží vypořádat s následky japoských válečných dějin. Ačkoli není úplně zřetelné, čeho všeho se Ono dopustil, jedno je jasné - že za své chyby dostatečně nezaplatil a jeho dluh se přenáší na jeho dcery.
Autobus sebevrahů
Arto Paasilinna
Autobus sebevrahů je čtivou a zábavnou knihou. I přesto, že není výslovně humoristická, je odlehčená a pozbývá sentimentu, který by s tématem, o němž hlavně pojednává, mohl souviset. I přesto, že je Paasilinna označován za „mužského“ spisovatele, na mě tento román díkybohu nijak „mužsky“ nepůsobil. Naopak oceňuji jeho vypravěčský styl, z něhož s radostí pociťuji sklony k absurditě, což ale soudím jenom dle obsahu jeho dalších románů. Postavy jeho románů jsou nám blízké a často řeší úplně stejné problémy jako my, nemluvě o tom, že velmi často nejsou spokojeni v zemi, v níž žijí, čímž se překvapivě nabourává obraz severní Evropy jako společenského a státnického ideálu.
Stepný král Lear
Ivan Sergejevič Turgeněv
Turgeněv v této povídce parafrázuje tradiční hru Williama Shakespeara Král Lear o otci, jež je zklamán svými dcerami, v něž doufá. Příběh je sice tradiční, přesto je v podání Turgeněva bytostně ruský. Je to díky psychologii postav a postaviček komíhajících se vedle hlavních hrdinů, jakož i vykreslení Charlova propadajícího typickým ruským výkyvům nálad. Sujet povídky vychází z příběhu šlechtice Stěpana Ivanoviče Jaryševa, který rozdal majetek dcerám, byl zeti vyhnán a uchýlil se k Turgeněvově matce. Zahynul pádem ze střechy domu, jíž se pokoušel zbořit.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Geniální přítelkyně nejsou špatné, jsou vlastně nadprůměrně dobré, ale. Ale musíte přežít prvních 150 stran. Ano, nebýt všech těch nadšených recenzí, asi bych s knihou nebyla tak trpělivá. Když se ale prokoušete pozvolným začátkem, něco se zlomí a knížka najednou dostane spád.
Geniální přítelkyně mi v mnohém připomněly italské neorealistické filmy – onu pestrou směs lidských vášní a osudů, na jedné straně něžnost a nostalgii, a na straně druhé drsnou realitu a brutalitu. A já příliš neorealistické filmy nevyhledávám, možná právě kvůli tomu exaltovanému lidskému hemžení, živelnosti a násilí. Do poloviny knihy jsem byla přesvědčena, že Elena Ferrante hovoří sice zajímavým literárním jazykem, ale ne ke mně. Od druhé poloviny se můj názor sice změnil, ale pořád si nemyslím, že to je kniha, kterou bych musela všem doporučovat.
Doba jedová
Anna Strunecká
Jestli se chcete dozvědět, co způsobil aspartam vojákům v Perském zálivu, jaký je vliv glutamátu, hliníku a fluoridu na lidský organismus, proč se zvyšuje počet dětí s autismem, jak se brutálně testovala vakcína Gardasil proti rakovině děložního čípku na tisících mladých indických dívek, a mnoho dalšího.... pak si musíte přečíst tuhle knihu. Cenný zdroj informací!
Bílá pevnost
Orhan Pamuk
Pamukův román zahájil období nového tureckého historického románu, přestože Bílá pevnost je spíše alegorií nežli historickým románem v pravém slova smyslu. Text nabízí mnoho interpretací, ne náhodou vztah dvojníků připomíná klasická díla jako Dr. Jekyll a pan Hyde od Stevensona nebo William Wilson od E.A. Poea. Dvojnický vztah zde však není zápasem dobrého a zlého, ale naopak komplementárním doplnění jednoho druhým. Ačkoli začátek příběhu je velmi jasný a přímočarý, poznenáhlu dochází k postupnému rozvolnění kontur mezi Benátčanem a Hodžou. Jejich vztah je nejasný a rozpolcený, realita se stává snem a sen skutečností…
Polednice
Julia Franck
Polednice pro mne byla příjemným čtenářským zážitkem. Je to kniha s nádechem epického rozmachu, když popisuje Helenin život na pozadí dramatických německých dějin 20. století. Přestože Helena prožívá osud zcela jistě ne nepodobný tisícům jiným, je v něm opravdovost a krutá reálnost. Helena je ženou, která stojí na rozhraní mezi klasickým vnímáním ženy jako dobré a oddané manželky bez vlastních tužeb a profesních snů, a ženou prahnoucí po naplnění vlastních přání a seberealizaci
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Musím přiznat, že jsem o této knihy příliš nečekala, ale zaujala mne svými úvahami o smyslu života a hledáním krásy v něm. Ačkoli má kniha formální závěr, jakési vyvrcholení příběhu, nemusel by tam podle mého názoru vůbec být. Domnívám, že jádrem této knihy jsou právě filozofické rozpravy obou hrdinek nad jejich životem a závěr by vůbec nemusel být tak definitivně definitivní. Obě hrdinky působí sympatickým dojmem, Reneé svojí skromností a Paloma svým břitkým humorem, ale také vyzrálou vážností při hledání odpovědí na palčivé existenční otázky. Znova bych si ji ale nepřečetla a k dokonalosti jí přece jen něco scházelo.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Johnu Wyndhamovi se podařilo knihou zachytit paranoiu ze studené války a poprvé přišel s tématem globálního ohrožení lidstva. Roj meteoritů není náhodným jevem na obloze, ale odrazem válečné strategie umísťování bomb a biologických zbraní na oběžnou dráhu země. Ani trifidi, pohybu schopné rostliny, nejsou natolik vzdáleným tématem, zvlášť v naší době, kdy dochází ke genetickým úpravám rostlin a geneticky se modifikují také hospodářské plodiny. Wyndham živě rozvíjí příběh jednotlivce čelícího globální katastrofě v uvěřitelných detailech. Kam půjde hledat jídlo, jak dlouho mu vydrží, jak se obejde bez elektřiny a bez benzínu, jak bude pěstovat plodiny a jakým způsobem se vyrovná bez vymožeností lidské civilizace? Právě tyto detaily o návratu k základům lidské existence, nutnosti zorat půdu, obstarat si zvířectvo a vlastníma rukama si znovu vydobýt život, činí knihu velmi uvěřitelnou a platnou více než padesát let po jejím vydání.
Čaroděj ze země Oz
Frank Lyman Baum
Překrásná kniha pro děti i dospělé. Velmi citlivá a přitom tak originální.
L.F. Baum v předmluvě ke knize hovoří o tom, že „přišel totiž čas nových „divuplných příběhů“ bez stereotypních představitelů nadpřirozena, jako jsou trpaslíci a víly, z nichž vyloučeny hrůzostrašné a krvavé příhody, které si autoři vymýšleli jako prostředek k navození strachu, aby mohli dát morální poučení.“ A takový příběh L.F.Baum skutečně stvořil, je hravý a plný fantazie, přitom však není prázdný ani jednoduchý. Dorotka i její přátelé procházejí útrapami, ale díky společnému kamarádství jsou schopni je překonat. Tváří tvář nástrahám prokazují, že mají láskyplné srdce, odvážnou povahu i duchaplnost. A právě akcent na vztah k domovu a bližním, lásku, nebojácnost a rozum činí příběh neobvykle odlišným od klasických pohádek, které jsou víceméně černobílé. Vždyť samotná postava Oze je netradiční, v průběhu příběhu se totiž projevuje jako lhář a podvodník, očima dospělého čtenáře de facto jako demagog. Manipuluje se svým lidem, není schopen dostát svým slibům ani podniknout akci, aby se zbavil břemena, které na něm spočívá. Věřím, že i díky tomu se děti budou ptát a pohádka v nich zanechá silnější dojem než některé šablonovité pohádky bez špetky fantazie.
Nemoci - Příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie
Mary J. Dobson
Nemoci nejsou žádný seznamem chorob pro hypochondry, kteří by si v knize chtěli libovat, ale strhujícím příběhem třiceti nejnebezpečnějších zabijáků v dějinách lidstva. Vždyť jaký jiný příběh by to mohl být, když nemoci mají na lidstvo ničivější dopad než všechny války, hladomory a přírodní katastrofy dohromady? Nad tím se zamýšlí Mary Dobsonová ve formě poutavých textů, esejů i drobných historických anekdot o třiceti nejvýznamnějších a nejobávanějších nemocech, které lidstvo sužují často od jeho samotného úsvitu. Strhující kniha!
Dědictví ztráty
Kiran Desai
Dědictví ztráty je knihou, na kterou je těžké si přivyknout. Odmění se vám však nevšedním příběhem o uvíznutí mezi dvěma světy, o ztrátě vlastní identity na úkor nevydařeného amerického snu. O snaze žít lepší život, který se často promění ve vykořenění či neschopnost nalézt vlastní domov. A jak Markéta Musilová trefně shrnula v doslovu „o honbě se za anglickými růžemi, které jsou však v konečném důsledku velmi trnité, brzy zvadnou a ve váze po nich zbude jen páchnoucí voda“.
Watchmen: Strážci
Alan Moore
Moorův román je mnohovrstevnatý a kompozičně složitý. Důležitou součástí je Příběh Černé lodi vytvářející paralelu k hrdinskému dění. Celý příběh je vlastně příběhem naruby. Zabývá se archetypem hrdiny, lidskou odpovědností a morálkou. Samotné motto „Who watches the Watchmen" nejlépe vyjadřuje jeho základní myšlenku. Kdo stráží Strážce, kdo stráží policii... - kdo rozhoduje čí morálka je správná, jaká je hodnota lidstva a jaký význam může mít oběť lidského života.
Nejsem příznivcem hrdinských ság, popravdě mi vždy přišly příliš nereálné, než aby mohly v člověku zanechat silnější dojem. Avšak Strážci do tohoto žánru bezesporu nezapadají, což je jen další z mnoha paradoxů této látky. Strážci jsou neobyčejným komiksem, který má v sobě více filozofie než mnohé „seriózní“ knihy, které si na to jen hrají. Je to zkrátka opus, který by neměl ujít žádnému čtenáři, který chce naslouchat příběhu s nepopsatelným přesahem.
Nesmrtelná túra do Compostely
Jean-Christophe Rufin
Když přemýšlím nad tím, kdo sáhne po knize Jeana-Christopha Rufina o jeho putování do Santiaga de Compostela, pak mi na mysl přichází jen dvě skupiny čtenářů – ti, kteří se na cestu již vydali a ti, kteří se na ni teprve chystají.
Napsat o knihu o putování do Santiaga je ošidné a to hned z několika důvodů. Předně je to něco velmi intimního, těžko popsatelného a hlavně nepřenosného. Rovněž počet poutníků rok od roku stoupá a s ním i snaha mnoha z nich převtělit své vzpomínky a zážitky do cestopisu/cestopisného deníku. A kombinace těchto dvou faktorů způsobuje to, že o cestě do Compostely toho bylo sice mnoho napsáno, ale málo co z toho zajímá ještě někoho jiného než samotného autora. Kniha J. Ch. Rufina je však právě jednou z mála, v níž se snoubí osobní zážitky s vysokou literární kvalitou.
Rufinovi se podařilo napsat krásnou knihu osobní reflexe i úvah o spiritualitě. Je to kniha, která svojí kvalitou obstojí sama o sobě a nemíní se pasovat do role další nudné knihy o putování do Santiaga. Rufinův literární styl je mi blízký a při čtení této knihy jsem se neubránila emocím. Ti, kteří šli to jistě pochopí.
S Madame Chic na úrovni
Jennifer L. Scott
Třetí díl aneb S Madame Chic na úrovni nemohu doporučit. Podle mého názoru je to tak trochu mlácení prázdné slámy. Téma už se vyčerpalo a kniha je v podstatě o etiketě. Takže jestli jste slušně vychovaná, tak se z této knihy nic nového nedozvíte. Sama o sobě neurazí, ale podle mě by to byly vyhozené peníze.
