Carlita.cte komentáře u knih
Na jih od hranic, na západ od slunce je jedna z mála Murakamiho knih, ve které chybí fantaskní prvky. Možná proto je vhodná pro ty, kdo se s Murakamiho tvorbou teprve seznamují. Děj této knihy je spíše civilní, ale o to víc se silný. Rozhodně jedna z nejlepších Murakamiho knih!
Příjemná oddechovka od autora, který se nebojí ničeho. Sama skutečnost, že autor je homosexuál se sklonem k závislostem na alkoholu, cigaretám a trávě, může leckoho odradit, avšak Sedarisův humor je spíše laskavý a se sklonem ke komice všedních událostí.
Pokud chcete poznat smutnou krásu a jedinečnost jižanské literatury, s tímto pečlivě sestaveným sborníkem nemůžete sáhnout vedle. Jižanská literatura se všemi typickými motivy - zaostalost vesničanů, odkaz otroctví, rasová segregace, traumatické zážitky z občanské války, jižanské mýty a fantastické historky, tzv. tall tales, kazatelství, komunita, zakořeněný protestantismus,... Díky autorům za to, že můžeme objevovat tklivý jižanský magický realismus.
Jižanské literatuře musí člověk přivyknout, ale o to ví se mu odmění. Obdivné hvízdnutí je román o rasové segregaci, s cynismem a černým humorem zpracovává skutečný příběh černošského chlapce jehož obdivné hvízdnutí po bílé ženě, ho stálo život. Lewis Nordan mě tímto románem zaujal, ale spíše námětem. Hudba močálu mě svojí jinakostí a nezvyklou lyričností zaujala mnohem více.
První a druhá povídka se super, ale nadšení se vytrácí s množstvím různých postav a perspektiv. Někomu může tento propletenec připadat rafinovaný, ale mně tohle střídání času/vypravěče/děje/místa už přišlo neuvěřitelně únavné. Kniha by na mne zapůsobila jistě mnohem líp, kdyby se soustředila hlavně na Sashu a Benniho a rozvíjela skvěle nakopnuté témata na začátku.
Jistě originální kapitolou je ta, v nichž Sashina dcera vypráví powerpointovou prezentací o autistickém bratru Lincolnovi, který ve slavných rokenrolových písních vyhledává pauzy. Jistě i nový přístup k formě dopomohl Eganové k obdržení Pulitzerovy ceny, na mě však tento koktejl zapůsobil průměrně.
Nordanův svět je pozoruhodný, protože nelpí na detailech nebo na nezměnitelné realitě, ale je vystavěn na odzbrojující tvůrčí svobodě. Hudba močálu má zvláštní atmosféru, která má nejblíže k magickému realismu a ladně ji doplňují linorytové ilustrace Silvie Urbánkové. Násilí, deprese i rodinné křivdy jsou zde nezamlčovanou součástí každodenního života a paradoxně vytváří tesknou a melancholickou náladu, díky níž je Hudba močálu tak neobyčejně „krásně tklivá“.
Pasáže o hrůzovládě Trujilla jsou nejpůsobivější a scény drastického násilní, mučení a znásilňování jednou provždy změní čtenářovo povědomí o třicetiletém diktátorském režimu v Dominikánské republice, o kterém toho - troufám si říct - český čtenář moc nevěděl. Pozoruhodná alegorie o bezvýznamném obtloustlém mladíkovi, v příběhu jehož rodiny se zrcadlí sedmdesát let neštěstí a fúkú, právem Diazovi vynesla Pulitzerovu cenu, pro mě však v knize zůstávají četná nevyvážená místa.
Podivná knihovna na mě zapůsobila jako na dřeň osekaný Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Z příběhu zmizela poetika, ale zůstala nějaká ta atmosféra a magické motivy. Netroufám si říct, jak povídka zapůsobí na toho, kdo ještě nic od Murakamiho nečetl, avšak pro jeho věrné čtenáře to bude zřejmě jen bonbonek, po němž nezůstane příchuť moc dlouho.
Tučková píše zajímavě a poutavě a člověk se přistihne, že román o textilních baronech, o kterém si myslel, že bude nudný, nakonec nemůže odložit z ruky. Na stránkách knihy znovu ožívá Brno 19. století a představuje se nám jako silná textilní metropole, která byla pojmem v celé Evropě.
Fabriku oceňuji také z hlediska originálního konceptu k výstavě. Román o rodu Offermannů má potencionál vytěžit z tohoto tématu něco víc než jen muzejní popisku, na kterou po skončení výstavy většina zapomene. Kateřina Tučková na stránkách Fabriky citlivě oživuje už málem mrtvou tvář města Brna, ve které je však něco pozoruhodně jímavého. Něco, co ještě odolává zubu času, ne jako v prachu zmizelé továrny a propadlé hroby, o něž se už nikdo nepostará.
Co se týče životopisu od Catherine Sauvatové, musím přiznat, že jsem zřejmě očekávala více. Ten, kdo něco o Almě Mahlerové ví, tato kniha nic nového nepřinese. Sauvatová bohužel vůbec nepracuje se sílou doby, v nichž Alma žila, takže kniha jen suše popisuje Alminy avantýry, aniž by se pokoušela mikrokosmos jejích vztahů promítnout do pozoruhodného období evropských dějin. V tomto smyslu musím srovnávat s jinými životopisy, a to s životopisem o Sidonii Nádherné a životopisem o F. Werfelovi, které si nejvyšší hodnocení skutečně zasloužily.
Knihy Petry Soukupové nejsou radostné a dost často se v nich odhalují bolestné vzpomínky, křivdy i žárlivost, velmi často je poukazováno na sourozenecké vztahy. Půvab je právě v tom, že autorka tyto pocity dokáže na malé ploše odhalit způsobem, který rezonuje v samotném čtenáři. Pokud by autorka psala o veselém výletu tří sester, které si vzájemně báječně rozumějí (o čemž není pochyb ani v případě Oliny, Blanky a Kristýny), pak by vlastně nebylo o čem psát. Je pravdou, že knihu zřejmě ocení mnohem více ženy, neboť i role mužů je v tomto románu spíše upozaděna. Jediné co bych románu vytkla, je rozsah, protože děj na určitých místech trochu dře. Svým obsahem mě kniha Pod sněhem nezaujala tak silně jako román Zmizet, který je podle mého soudu opravdu jedinečný, přesto je však výraznou knihou, která si zaslouží pozornost.
Muž z ostrova Lewis je dobrá kniha, ale samotné rozuzlení vraždy je dost nepravděpodobné, resp. dost o jeho možnosti pochybuji, i když připouštím, že je efektní. A také samotný - jaksi narychlo - vyhrocený konec, na který bych raději zapomněla, je opravdu nepochopitelný a komorní drama se snaží přetvořit v bombastický závěr. Určitě bych ale vyzdvihla, že se z této knihy dozvíte nové a zajímavé informace o Skotsku, mne například zaujala pasáž o nuceném vysídlování Skotské Vysočiny.
Vylíčení klaustrofobicky tísnivé atmosféry ostrova je Vannovou silnou předností a v častých pasážích stavby srubu jako by zakoušel čtenářovu trpělivost, když jej téměř fyzicky činí součástí děje. Osobně mi ale scházela větší propracovanost postav, i když to mohl být spisovatelův záměr (kolik toho víme o blízkých lidech?). Na knihu jsem se těšila, ale zapůsobila na mě spíše průměrně.
Většina povídek rozvíjí složité rodinné vztahy. Autenticita sice není tak silná jako například u Petry Soukupové, ale naléhavě vypovídá o snaze vymanit se ze svazujících rodinných pout. Asi nejméně mě zaujala povídka o krajtě Obětí lásky, zatímco nejlepší povídka je rozhodně Rovnice o jedné neznámé.
Výborná kniha, která s každou vilou přináší silné lidské příběhy jejích majitelů. Po téhle knize nebudu jistě sama, kdo bude hrdý na to, kolik máme v Brně skvostných vil...
První polovina byla skvělá, ale tempo poslední části knihy trochu pozbývá dechu a nespěje k žádnému pomyslnému finále. Samotné téma jakoby zůstalo na konci nevytěženo a trochu se utápělo ve snaze - na začátku rozmáchlý román – smysluplně utnout. I tak Dějiny světla představují krásný čtenářský zážitek, jakož i důstojné oživení Drtikolova odkazu.
Příjemný civilní komiks se svěžími kresbami. Hlavní „zubní“ motiv by nebyl tak zábavný, kdyby současně Raina nebyla uprostřed puberty, onoho nesnesitelného období, kdy se na povrch dere vlastní osobnost. Jsme tak svědky jejího dilema, kterému z kluků dát přednost, kdy si nechat propíchnout uši, ale i obavám o vzhled a vnímání sama sebe. Z kapitoly v níž Raina odmítne kluka, na mě dýchla ona pubertální trapnost a stud, kterou tu a tam zažil snad každý.
Pro nositele rovnátek bude mít tahle knížka ještě větší rozměr, když si zavzpomínají na vlastní zážitky :)
Nepříliš rozsáhlý román Dora Bruderová se nevymyká Modianovu hlavnímu tématu, k němuž se neustále vrací, a to k hledání identity člověka a jeho otisku v místě, kde žil. Ústředním motivem knihy je inzerát z roku 1942, v němž rodina žijící v okupované Paříži hledá svoji patnáctiletou dceru Doru. Modiano se pouští po jejích stopách a jako i v jiných svých dílech prochází pařížskými uličkami a snaží se odhalit střípky z jejího osudu.
Ženy a knihy s podtitulem Vášeň a následky je knihou nabytou poutavým vyprávěním o spisovatelkách, čtenářské vášni, ale především o čtenářkách. Kniha je rozdělena na tři celky, které se věnují fenoménu literatury od devatenáctého století do současnosti. Jednotlivé kapitoly lze bezesporu číst jako samostatné eseje k jednotlivým tématům a literárním osobnostem, společně pak tvoří harmonický celek opisující tři sta let vztahu žen a literatury. V kapitole o osmnáctém století se seznamujeme s počátky čtenářské vášně – s prvním veřejným předčítáním poezie F.G. Klopstockem, věhlasu románů v dopisech Clarissa a Pamela od Samuela Richardsona, první literární kritičkou M. Wollstonecraftovou nebo vlivem románu Utrpení mladého Werthera. Devatenácté století se nemůže obejít bez jedné z nejslavnějších ženských hrdinek – Paní Bovaryové, monstra stvořeného Mary Shellyovou nebo slavnou Jane Austenovou. Část třetí věnující se dvacátému století nemůže opomenout Virginii Woolfovou, „čtoucí sexbombu“ Marilyn Monroeovou nebo Susan Sontagovou.
Může se zdát podivné, že se místem pro humoristický román může stát psychiatrická léčebna. A neméně zvláštní je, že tento román, který už po více než třicet let čtenářům zlepšuje náladu, vznikl na základě autorových vlastních vzpomínek na toto, jinak nepříliš veselé, místo. Miroslavu Skálovi se však podařilo stvořit román, který svým bohatým jazykem a laskavým humorem, nepřestává ani po letech blahodárně působit na duše jeho starých i nových příznivců.