Carlita.cte komentáře u knih

Význam Oregonské stezky netkví v literárním zpracování, ale v tématu, o kterém pojednává, možná jako vůbec první kniha. Líčení cesty na Západ z pera mladého dobrodruha představuje ojedinělé rané svědectví o nedotčenosti této části amerického kontinentu, o indiánských kmenech nic netušících o krvavé pohromě, která na ně čeká. Oregonská stezka je unikátní záznamem o hledání Nového světa a na dnešní čtenáře zapůsobí romantickým popisem doby, kdy svět ještě nebyl zmapován do posledního místečka, a dobrodružství bylo skutečné.

2 16.05.2016

Román mi svým stylem připomněl detektivky od Agathy Christie. Je zde skupina celkem elegantní společnosti, v níž každá osoba má své tajemství a své skryté motivy. Tyto informace Fandorin pomalu a důvtipně skládá dohromady, aby mohl falešná obvinění vyvrátit a odhalit skutečného viníka. I přesto, že se vyšetřování odehrává na zaoceánské lodi, exotika a dobrodružství je jaksi jenom tušené, protože se neodehrává v exteriérech, ale pouze na lodi - v podstatě u jídelního stolu, kde se skupina pravidelně setkává. Proto také román působí jako divadelní hra, kterou by velmi lehce mohla být.

Kniha se četla velmi dobře a představuje ideální volbu pro letní čtení. Akuninovi se přezdívá „ruský Umberto Eco“ a jeho série o Erastu Fandorinovi má být blízká právě postmoderním románům tohoto slavného italského literáta. Postmoderní román má přinést jak zábavu pro laického čtenáře, tak intelektuální požitek a skryté náměty pro „poučeného“ čtenáře. I v Leviatanovi získáme spoustu zajímavých informací, např. o indických drahokamech či trojím budování Suezu apod., pro mne však román zůstává příjemným literárním odpočinutím, které se s prožitky při čtení Jména růže nemůže srovnávat.

3 16.05.2016

Podle mého názoru je povídka Zmizet jednou z nejlepších, jaké jsem v současné české literatuře četla.
Není potřeba hledat vznešená témata, šokující zápletky a drásavé motivy. Petra Soukupová nám líčí dramata všednosti, která jsou opravdová a často mnohem naléhavější, než ty, které na sebe strhávají pozornost. V jejich povídkách je až mrazivě vystižena realita dětství, která není vždy laskavá a naivní, ale často velmi drsná a trpící křivdami. Děti zápasí se sourozencem nejen o rodičovskou pozornost, ale o své místo na slunci. Ze sourozeneckého hašteření vyplývá na hladinu vzájemná nevraživost, touha druhého ranit a ponížit jej. Nejsou to jen nevinné hry, často z nich jde cítit čiré zlo, které pro sebe soupeři chladně připravují. Petra Soukupová nic nepřibarvuje, což je vzhledem k dětským hrdinům jejich povídek obdivuhodné.

8 16.05.2016

Hilda je fajn komiks, dětsky hravý, bezstarostný a originální. První příběh se mi zdál trochu lepší, protože víc vystihuje typický dětský svět, ve kterém se prostě jen tak vydáte kreslit ven a narazíte na obra. Z druhého příběhu lze vycítit snaha o vymyšlení nějakého děje, takže mu chybí ta lehkost prvního dílu. Také „první“ Hilda je roztomilejší, zatímco ta druhá mi značně připomínala protivnou Majku z Mumínků. Z ochutnávek dalších dílů, ve kterých vypadá Hilda zase trochu jinak (co ten nos!) mi není jasné, jestli je autorův záměr nechat Hildu růst a měnit její podobu, nebo za to může jeho nevykreslená ruka…

1 12.05.2016

Pro západního člověka bude možná vyprávění mnohdy drsné, třeba tam, kde je popisováno, jak indiáni rozráží lebky chlapců o skálu, nebo jak se zbavují postižených nemluvňat. Surový popis života mezi indiány odhaluje jejich skutečnou podstatu, která má stejně tak blízko k mírumilovnosti tak k drastickému vraždění.

Při čtení tohoto unikátního svědectví si uvědomujeme, že návrat k přirozenosti člověka, tak často opěvovaný osvícenci, není nic jiného než návrat ke společenskému stavu, v němž panují drsné zákony přírody, které by současná západní civilizace sotva kdy přijala. Slova z jednoho článku o guinejských domorodých kmenech, totiž že kdybychom na zemi stále žili jako tyto „primitivní“ kmeny, úmrtnost v mezikmenových střetech by byla enormní a dalekosáhle by překračovala počty mrtvých ve všech válkách, se stala po přečtení této knihy více než uvěřitelná.

2 12.05.2016

Margaret Atwoodová v Příběhu služebnice předkládá obraz společnosti, ve které vládne těžká sexuální represe, v jejímž důsledku už nežijí muži s ženami přirozeně, ale násilně pod vlivem gileádských zákonů. Plodné ženy jsou nuceny rodit děti pro bezdětné páry, aniž by mohly samy mít potomky a milostný akt je degradován na pouhý mechanický odosobněný proces dvou cizích lidí. Atwoodová se v tomto románu, jako ostatně ve většině jejích děl, vyjadřuje k postavení žen, k jejich potřebám a touze najít si své pevné postavení ve společnosti a to zcela otevřeně, nesentimentálně, hrdě. Ač jsou tyto témata pojímány skrze antiutopii, nejsou a priori extrémní a přehnaná, ale naopak nacházejí paralelu v dnešní společnosti. Hlavním motivem románu je však podle mého názoru především myšlenka zneužití náboženství pod rouškou domnělého dobra lidstva (sytém kast a služebnic vychází z biblického příběhu o Abrahámu a Jákobovi, kteří plodí ženy mimo manželství se služkami).

2 12.05.2016

Jedna z mých nejoblíbenějších knih, ke které se - i přes zvláštní téma - vracím. Capote nám nepodává jen popis událostí a osob, ale po krůčcích směřuje stále hloub, k motivaci pachatelů, k sociálnímu prostředí, ve kterém vyrostli, k faktorům ovlivňujících jejich život, k jejich fyziognomii, k vlastnostem, k jejich rituálům… Právě Capoteho neuvěřitelně detailní zájem o každý, byť sebemenší kamínek do mozaiky celého příběhu způsobuje, že ten před námi vyvstává v celé své tragické monumentálnosti. A jsou to právě detaily, které utkví v paměti nejvíce – Perryho popis opakujícího se snu o žlutém ptákovi, který jej odnáší pryč, Dickův oblíbený drink Pomerančový květ nebo Perryho závislost na aspirinu,… Pro mě jeden z nejvýznamnějších amerických románů.

2 12.05.2016

Z knihy je patrné, že osobnosti odpovídaly na předem připravené otázky, což vedlo k hluchým místům typu vyjadřování se o tom, jestli čtou na záchodě nebo zda mají čtenářské rituály. Tato místa byla v knize rušivá a ubíraly prostor pro zajímavější témata. Osobně bych více upřednostnila vyprávění o oblíbených knihách a spisovatelích, namísto toho se většina zpovídaných rozhovoří o svých kariérách, což mi – s úctou k nim – přišlo často nudné. Taktéž bych byla pro zařazení osobností mladších ročníků, neboť v knize najdeme jen pár těch, kteří se narodili v sedmdesátých letech a žádné, kteří se narodili ještě později. Absence mladé krve způsobuje to, že kniha působí zkostnatěle a dojem jenom potvrzují závěrečná sentimentální zamyšlení nad tím, jestli klasická kniha přežije. Ze zajímavého nápadu tak byl vytěžen jen zlomek jeho potencionálu. Proto, aby tato kniha byla skutečným portrétem doby, by musela vypadat zřejmě jinak a mimo jiné neobsahovat čtenářské životopisy osob, které se do výběru nehodí jako např. politika Jana Kellera, který to celé pojal jako rozhovor o všem možném, jen ne o literatuře.

12.05.2016

Letět jako Ikaros může zvlášť podtitulem působit dojmem, že se jedná o cestopis o Krétě, ale řekla bych spíše, že se jedná o román o létání s cestopisnými vsuvkami. Kniha působí celistvě, ale za cestopisný román o Krétě bych jej neoznačila. Také je nutné podotknout, že děj knihy se odehrává pár let zpátky, takže se nejedná o historický cestopis, jako třeba má oblíbená kniha o Rhodu od Lawrence Durrella Setkání s mořskou Venuší.

12.05.2016

Vrazi bez tváře oscilují mezi dobrým čtením, nudou i patosem. Chybělo mi napětí, které se nepodařilo vybudovat i navzdory kulise drsného severského počasí, které obvykle funguje jako polovina úspěchu. Zatímco v Číňanovi dobře fungují historické pasáže a prokreslení osobního života soudkyně, postava Wallandara je v tomto smyslu spíše chudší.

Většinu českých čtenářů musí notně nadzvednout ze židle pasáž o údajných běžencích z Československa, Lotharu Kraftczykovi a Andreasu Haasovi...

1 12.05.2016

Zázračný úklid je hlavně o úklidu v hlavě a o tom, jak dospět k rozhodnutí, které věci si chcete ponechat, protože je milujete a potřebujete, a které věci zbytečně hromadíte a nemáte k nim vlastně žádný vztah. Efekt této metody je nejen uklizený dům a osobní prostor, ale také uvědomění si, kolik věcí hromadíme, kolik jich doopravdy potřebujeme a zda si chceme svůj domov znovu zaplevelit zbytečnostmi. Metoda KonMari sice je pro každého, ale osobně si myslím, že k jejímu pochopení je nutný i určitý stav mysli.

9 06.05.2016

Aleně Wagnerové se podařilo napsat působivý portrét Sidonie Nádherné nejen prostřednictvím Sidoniných deníkových záznamů a korespondence, ale také díky detailním znalostem doby a jejího klimatu. Kniha díky tomu překračuje pouhou biografii a seznamuje nás s fenoménem konce střední Evropy, s koncem jedné významné historické epochy, s koncem zlatého věku, jak jej označil Stefan Zweig ve svém Světě včerejška. A Sidonie Nádherná představuje více než příznačné zosobnění tohoto dějinného skonu. Její duch jako genius loci však ve Vrchotových Janovicích přetrval dodnes.

5 29.04.2016

Haně Andronikové se podařilo v knize vystihnout více dějových rovin, z nichž každá je svým způsobem zajímavá. Jímavý příběh ústřední dvojce je plný nádherných pasáží o lásce, který kontrastuje s pozdějším násilným odloučením. Na první čtení mě příběh dojal a přesvědčil o tom, že cenu za objev roku získal zcela právem. Smutnou skutečností je, že se nových knih od této autorky nedočkáme, protože ve čtyřiačtyřiceti letech podlehla rakovině prsu.

6 20.04.2016

Nejdříve jsem viděla film, který byl naprosto strhující. Dickeyho kniha je neméně výjimečná. Příběh o čtyřech kamarádech z města, kteří se rozhodnou změřit své síly s divokou řekou, která má být brzo zkrocena přehradnou, se zpočátku jeví jako další z dobrodružných námětů pro muže. Idyla ale netrvá dlouho a poklidná projížďka kamarádů, co – vyjma sportovce a individualisty Lewise - vodu znají leda tak z filmu, se má brzy proměnit v neočekávanou noční můru. Opět další skvostná kniha z edice Jiný Jih, díky za ni!

5 20.04.2016

Kniha o Liesabeth Otto je mimořádně silnou výpovědí o jednom z mnoha pohnutých osudů 20. století. Ingeborg Jacobsová zachytila její příběh velmi čtivou formou, aniž by rezignovala na působivé literární ztvárnění. Neuvěřitelně těžký život děvčátka, které se od svých sedmi let protloukalo životem bez rodiny, je silným zážitkem, který nás nutí uvědomovat si, jak drasticky válka zasáhla do lidských životů, ať už to byli sudetští Němci, vojáci, pronásledovaní Židé, partyzáni, židovské děti odtržené od svých rodin žijící v Anglii... Liesabethin příběh může mnohým připomenout román Jerzy Kosinského Nabarvené ptáče, přestože vše, co prožila Liesabeth není literární fikcí, ale skutečností. Právě cestami mikro historie se můžeme opakovaně přesvědčit, že každý lidský osud je jedinečný a pozoruhodný.

2 20.04.2016

Další kniha z edice Jiný Jih tentokrát od Freda Chappella. Chappell píše pro radost a zábavu. V jeho povídkách jsou nesčetné odkazy na vyšší kulturu, jakož i na žánry, které jsou obvykle označovány jako brakové. V povídkách se často mísí žánry jako detektivka, fantasy, horor a science fiction, avšak nikdy ne na úkor postav, s nimiž by se čtenář nemohl alespoň trochu ztotožnit.

1 20.04.2016

Moudrá krev je v první řadě románem absurdním a groteskním a rozhodně u něj každý čtenář nevydrží. Naopak si myslím, že těch, kteří jej dočtou, bude menšina. Absurdní situace, které často nedávají smysl, jsou pro knihu typickým motivem. V určitém okamžiku tedy musí čtenář zkrátka rezignovat na příběh v klasickém slova smyslu a zvyknout si na to, že na něj na každé stránce budou vypadávat slova jako víra, Ježíš nebo kazatel. Ač je Moudrá krev nelehkým čtením, je to podle mého názoru jedna z těch knih, která i přes všechna úskalí prohlubuje čtenářský vkus a představuje krok k tomu, abychom pochopili jeden z důležitých odstínů americké jižanské literatury.

1 11.04.2016

Dle mého názoru není román 1913 pro každého. Jestliže nebude čtenář znát většinu zde zmiňovaných osobností, knihu si neužije, nepochopí autorovy vtipné narážky a spousta věcí se takzvaně ztratí v překladu. Pokud je však některým čtenářům období přelomu devatenáctého a dvacátého století blízké, je kniha 1913 jemnou a vlídnou anekdotou o jednom malém velkém roku 20. století.

4 11.04.2016

Povídka Spánek je typicky murakamiovská s motivy jako je vážná hudba, únik z všednodenní reality, nebo zaujatost smyslností těla. Motiv nočního světa, kdy všichni ostatní spí, a hrdinka má veškerý čas pro sebe, je originální a jistě by se na něm dal vystavět i román.

2 11.04.2016

Výborná kniha z edice Argo Jiný Jih, v níž je zřetelný magický realismus, či snad přesněji příklad tzv. „tall tales“, neboli historek s nadpřirozenými prvky, tvořící typický motiv jižanské literatury. Kniha má podle mého názoru mnohem naléhavější vyznění než Burtonův sentimentální film, tak si ji neváhejte přečíst. Není důležité věřit příběhům, ale věřit na příběhy!

1 09.04.2016