CdC komentáře u knih
Aj, asi to bylo na mě zbytečně dlouhé a předvídatelné. Možná i trochu nepochopitelné. Frankie se v městečku chová úplně příšerně, ale jsou tam natolik milí lidé, že ji všichni hned tak žerou, i přes všechno, co se jim stalo právě v souvislosti s mobily a sociálními sítěmi? Ono taky to facebook sem, instagram tam bylo dost otravné. Ale líbil se mi překlad, jen si teda neodpustím drobnou výtku: opravdu člověk, který říká wow a sorry bude používat v přítomném čase knižní "i"? Jako "vážně potřebuji"? Jinak nejlepší postava rozhodně Hárún, na zbytku mi až tak moc nezáleželo. Plus ještě vidím v tom, že autorka zvolila téma sociálních sítí a odtržení od reality, které způsobují, přestože někdy trochu moc tlačila na pilu.
Skvělá kniha! Hra na přirovnání, svět, ve kterém se říkají básničky - aneb jak napsat celou knihu o jedné básničce. Moc se nám se synem líbila a teď doma pořád posloucháme rýmy :-)
Nejen haiku jsou v tomto výběru jsou skvělé, ale i doslov. Poprvé jsem četla na střední a oslovuje mě to stále.
"Bloudíme." Toto jediné slovo je tak prosté a běžné, ale je-li vysloveno v pralese, vzbuzuje strach, který se nedá srovnat ani s výkřikem "zachraň se, kdo můžeš" v prohraném boji. Před očima toho, kdo je poslouchá, vystupuje vidina kanibalské propasti, prales sám, otevřený před lidskou duší jako tlama hltající lidi, které jí hlad a malomyslnost vkládají do čelistí."
Četla jsem český překlad z roku 1955. Někdy prezentován jako kniha o šílenství, o tom, jak si nás příroda může podmanit. To je jistě pravda, ale v knize asi nejvíc bil do očí motiv přetvářky, neustálého překrucování a lhaní, touha po bohatství. Mě kniha strhla - stejně jako osud hlavního "hrdinu".
Oblíbený díl s krtkem. Pěkně reflektuje i první zamilování, aneb orel už pak na krtka nemá čas :-) Ale jinak moc hezký příběh o neobvyklém přátelství.
Lehké čtení to rozhodně není, ale toho, kdo vytrvá, kniha odmění. Krásné poetické pasáže, mýty o zrození světa, proniknutí do jiných světů... A velmi neobvyklý vypravěč, kde se stírá já a někdo jiný. Mile překvapilo, když se i jako jedna z postav objevil Julio Cortázar. K tomu přílohy - fotky, malby, slovník na konci. Ani tolik let po původním vydání kniha nepůsobí zastarale.
Ach, to byla krásná kniha. Je to můj druhý román, který jsem od Zgustové četla, a jsem z něj nadšená. Přestože mě vysvětlení Vadimova chování někdy úplně nepřesvědčilo (když se na něj Radhika tiskne, tak se od ní hned neodvrátí, protože se to nesluší), tak vše ostatní do sebe krásně zapadalo. Takový boj mezi láskou a chtíčem, a to, jak se dvě čisté, nesmělé duše můžou nechat rozklížit zatrpklým člověkem, kterého převálcovala tělesnost. A do toho všechny ty pocity, co doutnají pod povrchem, myslím, že to bylo vyobrazeno mistrně. A samozřejmě japonská haiku a chvála stínů. Skvělé.
Nevím proč, ale něco mi na této knize od Petišky nesedělo. Potenciál přitom je skvělý, stříbrný mrak hlavně s dětskými hračkami úchvatný, i to poselství, že nemáme ustupovat agresorům, ale stejně... Něco tomu chybělo.
Předlouho jsem se na tuto knihu těšila a naštěstí se zklamání nedostavilo. Na to, v jakých letech to bylo napsané, tak je kniha i docela odvážná. Vrhnu se ještě na něco dalšího.
Tady mě až překvapilo několik poetických obratů. Četla jsem, aniž bych o knize cokoliv věděla, takže za mě vyústění děje překvapivé, zpočátku se to dost sunulo, ale pak to nabralo grády.
Toto je naprosto skvělá ukázka toho, že když umíte vyprávět, podaří se vám velké věci. Strašně se mi líbily už Ptáci v ústech, tohle mě ani trochu nezklamalo. Už od začátku tísnivá atmosféra, hlas v kurzívě člověka hned zneklidní, a děs se s dějem buduje dál, na to téma matky a dcery, nebo vůbec pouta mezi matkou a dítětem - to bylo výborné. A přestože tam byl duchařský prvek a hraje si to na příběh, který se jen tak nemůže stát, horor je právě v tom, jak by se tohle mohlo proplížit do naší každodennosti. A tady mi ani tak nevadilo, že se ten konec nabízel. Skvělá kniha, škoda toho slabšího hodnocení.
12 a 13 jsem si dala dohromady, uf, teď se nemůžu dočkat dalších dílů, protože po shlédnutí anime mi utkvělo hlavně Eclipse, jak jinak. Manga samozřejmě ještě trýznivější!
Toto je opravdový klenot! Jsem zvědavá, jestli autorka udrží tak vysokou laťku i v dalších knihách. Závěr je očekávatelný i neočekávatelný zároveň, ale myslím, že nikoho nenechá chladným. Skvělá kniha!
To je lahůdka, která potěšila mé srdce. Kde jinde se dozvědět pikantnosti o P. K. Dickovi, ale i Tosltém? Velmi čtivé, o daimonech, brownies (neplést si s jídlem!), šílenství a zamilovanosti. Zpočátku jsem autorce i obálce knihy věřila, že tam najdu nějakou tu autobiografii (ano, ona tam je!), ale pak mě autorka krásně principem tří otevřela oči, což mě velmi mile (i když zpočátku nemile) hodilo do reality. A souhlasím, že ženská literatura neexistuje, ale přesto se tam zrovna ženským autorkám a odkazu žen v literatuře jednu kapitolu věnuje na mě až zbytečně moc. Čeština pěkná, kultivovaná, jen mě zarazilo, že při redakci unikla taková hrubka, jako je "aby jsme". Nicméně kniha mi dala další inspirace do čtení - rozhodně sáhnu po Robertu Walserovi. Jednou.
Och ten jazyk! Četlo se to krásně, mám doma i originál a z převodu jsem nadšená - výborně stylisticky odlišené promluvy postav, ale i skvělá volba adjektiv, někdy jsem opravdu zažívala pocity hnusu. Autorce se daří vytvářet napětí, je to takové hořkosladké, očekávání jsem neměla žádná, ale líbilo se mi to. Brzy se vrhnu i na Tichého blázna.
Skvělá kniha, pan Brehule jako strašidlo je výborný nápad, příběh jako dělaný pro kluky. Je i zajímavé pozorovat, jak se doba mění - dnes by se asi nestalo, že by se předškolák dostal z domu nepozorovaně ven. Na konci i poučení o krádežích, dobře zachycené vztahy mezi kamarády, sourozenci i dospělými.
Velmi náročné čtení, portréty žen nejsou seřazené chronologicky, tudíž pokud se v dané době aspoň okrajově nevyznáte, dostaví se pocit zahlcení, a ani rejstřík vzadu s tím moc nenadělá. Oceňuju ale velmi osobitý styl, Rosario Castellanos za mě nejpoutavější.
To je úplný tezaurus v próze! Se synem jsme si čtení moc užili a nasmáli se, jeho oblíbená pasáž je: "Drak prskal, frkal a funěl, kašlal, kuckal a klel, chroptěl, chrčel, chrchlal a chrochtal, supěl, soptil, syčel a sípal a volal ,maminko' a mlátil kolem sebe ocasem, ale hasiči nepopustili a stříkali a stříkali, až se z těch sedmi dračích hlav místo šlehajícího ohně vyvalila pára jako z lokomotivy, že nebylo na krok vidět." Je to opravdový klenot!
Chystám se přečíst od Poniatowské vše, co dosud vyšlo v češtině, a jako první jsem sáhla po této knize dopisů. Musím říct, že jsem velmi mile překvapená, nečekala jsem, že na mě příběh tak hluboce zapůsobí. Nejen, že jsem se dozvěděla trochu o životě Diega Rivery v Paříži, ale naprosto ve mně zažehl touhu dozvědět se něco víc o Angelině Beloffové. Jako dva silné motivy vidím Angelininu slepou a bezbřehou lásku k Diegovi, která se v dopisech odkrývá až na bolestnou dřeň - "Angelino, což nevíš, že láska se nedá vynutit soucitem?" - a pak srovnání Mexika a Evropy: "... od té doby, co jsi odešel, vyschl pramen pověstí z nadpřirozeného světa a že my Evropané potřebujeme tuto novou mytologii, protože poezie, fantazie, senzitivní inteligence a dynamičnost ducha již v Evropě vymřely. (...) My už se neumíme dívat na svět tak hltavě, s takovým ohnivým vzdorem, s takovou tropickou náruživostí; nejsme přímí, jsme utlumeni, více předstíráme." Už se těším na Ztřeštěnou sedmu.
Tak jsme se synem zkusili od Hany Doskočilové něco jiného než Krtka a možná jsem měla až příliš vysoká očekávání, ale! Kniha je napsaná pěknou češtinou, synovi se líbila, a každý večer se těšil na další kousek. Z celé knihy bych naprosto vyzvedla část Dva dědečci z Dlouhé míle - to je naprostá bomba! Pan Hrouda věčně nešťastný a děda Skřivánek, kterého údajně celý život provází štěstí. A přitom je to celé o tom, jak se na to, co se nám v životě stane, díváme. Úplně jsem se při četbě jejich příběhů rozplývala. Celá publikace pro mě tedy byla vcelku průměrná, ale tím nemyslím špatná, jen se mi do hlavy asi nic moc neotisklo. Za ty dědečky ale musím ze tří hvězdiček přidat na čtyři.