Cecylus komentáře u knih

Jak sebou může nechat někdo takhle zametat?

Ten překlad byl příšerný.

1 24.06.2020

Tak tedy..
Dokonalý muž, dokonalá žena a pokulhávající, stokrát omílaný příběh.. Spíše ne.

MOŽNÉ SPOILERY....

Tak vám nevím... Nevím, proč jsem měla tak trochu vztek na toho Janusze.. přijde mi, že si většinu té války tak nějak užil, zatímco Silvana trpěla.. Navíc, kdyby ta Hélene nezemřela, Janusz by je nikdy nehledal..
Možná jde jen o můj subjektivní pocit nespravedlnosti... Ale ženy to mají vždycky těžší.

Příběh zajímavý, to ano.
Ale přišlo mi, že to rozuzlení přišlo tak nějak z ničeho nic, naráz..
V knihách operuje paní Flynnová téměř vždy s nevyrovnanými, nějak narušenými jedinci (včetně hlavního hrdiny či hrdinky). A to je dobře :-)

1 22.10.2019

!!! SPOILER!!!
...Při popisu útoku Kalmyků jsem knihu musela na chvili odložit... a nadechnout se. A pak znovu...

Ano, cela kniha je koncentrát surovosti a zvrácenosti, určitě tímhle vším určité jedno dítě neprošlo, ale věřím, že se to odehrávalo- tohle trauma tady tomu dítěti, jiné trauma tamtomu dítěti někde jinde..

Doby se mění. Lidé ne.

!!!SPOILER!!!
... jen mě tak ještě napadlo, jak jednoduše se může všecko pokazit- např. stačí se dostat do područí zvráceného člověka (Diondra), a máte zničený celý život.. tedy pokud jste tak submisivní (Ben)...

3 17.10.2019

Tedy, tolik dekadence, nedostatku a marnosti jsem snad v žádné knize podobného žánru nezažila :-D

2 16.10.2019

Kniha, oslavující český jazyk.
Povznášející.

5 14.10.2019

Četla jsem cca před půl rokem - SKVĚLÉ.
Každému, co si zaslouží.

4 07.10.2019

I když jsem cca od čtvrtiny knihy odtušila celou zápletku, dočetla jsem. :-)
Povedené.

6 07.10.2019

Kniha se dobře čte, i když je tak dlouhá.
Příběh promyšlený.
ALE.. neumím si představit, že by 15-16 letá děcka mluvila takovým způsobem (způsobem "Joanna" nebo způsobem "Julie") s vyšetřovateli.
A pokud se týká hirerarchie a nepsaných pravidel ve společenství takových děcek (a pokud to někde opravdu tak je), jsem ráda, že jsem toho zůstala ušetřena :-)

Má první kniha ze série, předchozí dvě jsem přeskočila. A musím říct, že dost kvalitní :-)

Co mě hrozně moc iritovalo, bylo prostředí rodiny a interakce jejích členů. Celou dobu jsem si říkala, že by mě nikdo nedonutil, abych se tam vrátila. I když- to samé si myslel i Francis Mackey, a hleďme... :-)

Dočetla jsem včera, a musím se od té doby stále usmívat. Ne proto, že Ove je tedy řádný morous, ani proto, že ten umanutý kocour jako by byl napsaný podle toho mého.

Ale proto, že poprvé a naposledy zamilovaný mladý Ove mi tak hrozně moc připomíná mého tátu. Tím, že zastává názor, že věci by se měly dělat tak, jak se dělaly vždycky. Že největší spoleh je na věci vyrobené doma, ne v cizině. Že nejde " s dobou", ale představuje, kolikrát sám proti většině, ten starý svět a starou výchovu. A že miluje stále jen tu jednu ženu, která v něm vidí to, co ostatní ne.
Stejně jako můj táta, který dodnes miluje tu střapatou holku v gumácích, ke které přijel na podzim před třiceti lety koupit prase :-)
I když ho ta střapatá holka občas dohání k šílenství :-)

12 25.09.2019

I když se nejedná o knihu ze série Jack Caffery, je napínavá, a i poučná- opět a zase se ukazuje, že lidé ve válce se nezastaví před ničím.
Mám moc ráda retrospektivní části, nebo výňatky z deníků.

Konec knihy člověka pohltí, nemohla jsem se dočkat, jak to dopadne.

2 21.09.2019

Jak se to může stát? ..


Moje další osvětimská kniha. Už v pořadí asi šestá, nebo která. Žádná z nich není lepší než ta druhá, protože všechny jsou stejně strašlivé.

V knize je i úvaha, kdo to měl vlastně "nejlepší"- ti, kteří šli hned vlevo, nebo ti, kteří šli vpravo? Ti, kteří umřeli, nebo kteří přežili? Protože podle mě, jakkoli hrozně to vyzní, je daleko horší žít dál s vědomím, že člověk přišel o všechny a o všechno, a nadosmrti mu zůstanou jen strašlivé vzpomínky, noční můry, duševní a fyzická traumata a naprostá neschopnost a nemožnost žít někdy znovu normální život.


Zajímalo by mě, jakým způsobem je v německých školách vedena výuka o tomto tématu. A jak se vlastně v Německu oslavuje 8. květen? Nevíte někdo?

Moje asi pátá "osvětimská" kniha.
Musím se přiznat, že od té doby, co jsem začala číst tyhle knihy, a tohle téma studovat blíže, jsem se hodněkrát přistihla, jak u jídla přemýšlím o tom, jak by ty nebohé duše byly vděčné za jediný hlt toho jídla. Od to doby už si na jídlo neštěžuju ( psala už jsem to myslím v komentáři ke knize NARODILI SE, ABY PŘEŽILI).

Začala jsem si vážit tolika věcí. A mnohem víc se těším na lidi, které mám ráda.
Myslím, že by si to měli přečíst všichni lidé středoškolského věku.

Jsem člověk s notným sklonem k černému humoru, ale v roce 2016 v Osvětimi mě před tou bránou veškerý elán přešel. A odolala jsem touze vyfackovat dvě nástiletá děvčátka, která si před tím kovovým nápisem nad branou dělala vysmátá selfíčka.
Na tom místě je ta smrt a ten strach tak zakořeněná, že tam je hrozně, i když je slunečný jarní den.

Až o víkendu přijedu domů, obejmu naše, bráchu a synovečka, a dám si na snídani chleba s máslem a s medem. Považuju to za veliké štěstí.

Tragické, tak jako všechny "osvětimské" knihy.

Pořád se ptám, jak to vůbec mohli lidé dopustit. A nejhorší je, že jsme nepoučitelní.

Za prvních 6 měsíců 500 000 jednotek KE ZPRACOVÁNÍ.. prostě.."jednotek" ...

.. a někteří z těch "zpracovávatelů jednotek" se pak byli schopni u soudů divit, co vlastně udělali špatně...

Člověk je vážně nejmnéně lidský ze všech tvorů. Až se stydím, že jsem člověkem.

Přečteno. Tak nějak mě napadá, kde že teda je ten Bůh... nebo kde byl, když se to dělo.

A nedám si pauzu a nedám si pokoj... jdu na SMRT JE MÝM ŘEMESLEM.
Tak.. nádech......