chamyl komentáře u knih

Civilní příběh o lidech a událostech o kterých jsme neměli nic vědět a o kterých mnozí (stále) ani vědět nechtějí. Pod vlivem svých osobních zkušeností věnuje Jiří Stránský těmto tématům prakticky celou tvorbu a je dobře, že na naši "zdivočelou zemi" nedává zapomenout. Tato krátká balada je pouze jedním ze střípků naší historie a autorův epilog jí navíc zasazuje do zajímavých reálií.

6 30.03.2017

„…na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč!“
Mao Ce-tung měl své čistky velmi dobře zpracované a kdo nedodal povinných 10 procent sympatizantů Kuomintangu, tak se mezi ně automaticky zařadil sám. Ber, kde ber – desetina pravičáků je norma a hotovo!
Vyprávění tří generací čínských žen je velmi zajímavé a to mimo jiné i s ohledem na vývoj jejich politických názorů během jejich životů. Pro Evropana je poučný i pohled na běh čínských dějin ve 20. století. Jestli se vše ubíralo správným směrem či nikoliv není předmětem této knihy ani mého komentáře. Prostě to tak bylo a popis Jung Chang je přes zachycené hrůzy odlehčený a dobře se čte.

2 22.03.2017

S touto Mussetovou zpovědí jsem se nepotkal. Styl vyprávění i samotný příběh mi přijde přepjatý, s umělými rádoby-dramatickými zvraty a událostmi. Afektovaný a hysterický Octavus neustále padá na kolena k nohám své milenky, s přívaly slz objímá její nohy a se samozřejmostí denní rutiny opakovaně umírá a trpí pro svou lásku, přičemž kořeny její hloubky jsou pro čtenáře celou knihu velkou záhadou. Povrchní litanie o kráse a výjimečnosti jeho „vyvolené“ neodkrývají vůbec nic z toho, proč by se vlastně tito dva tak rozdílní lidé měli milovat, není-li snad tímto výrazem míněna čistě jen fyzická podoba tohoto slova spojená s pouhou sexuální posedlostí.
Vím, že styl francouzského psaní z poloviny 19. století je v lecčems jiný než jeho dnešní podoba, ale toto dílo je pro mne prostě nějak bezemočně ploché. K žádné z postav jsem si nedokázal vybudovat vztah a jejich srdceryvné trápení a potoky slz mě nechávaly zcela chladným. Možná ovšem ke čtení jen potřebujete tu správnou náladu, která se u mne bohužel neobjevila. Takže pro mne (spíše) nuda.

4 14.03.2017

S hodnocením této knihy mám trochu problém.
Je komplexně i čtivě napsaná, a to přes chvílemi zvláštní jazyk. Autor je geograficky velmi rozmanitý a přitom přesný, pracuje s mnoha údaji z nejrůznějších kultur, oblastí i náboženství. Přesto si nejsem vždy jistý skutečnou hodnotou faktů v knize zachycených. Stejně tak jsem se nemohl zbavit pocitu určité podbízivosti tématu s ohledem na aktuální dění; být kniha napsána před 10 či 15 lety, její hodnota i schopnost autorova pohledu do budoucna by (v mých očích) bezpochyby stoupla.
Nicméně i tak se v ní objevuje řada pohledů, které nám jsou předkládány ústy zúčastněných postav (dopis na rozloučenou, úvahy o Rusech či v řadě případů samozřejmě o islámu jako takovém) a které zasluhují pozornost pro svou nepopiratelnou zajímavost. Velmi se mi v závěru také líbila praktická myšlenka o tom, že lidstvo prošlo třemi stupni poznání…
I přes uvedené „výhrady“ tedy knihu doporučuji, zejména jako zajímavé počtení a i jako vhodný odrazový můstek pro hledání dalších souvislostí.

5 15.02.2017

Příběh o vyčůrané vši, která s každým svým dalším skokem přistane na tučnějším psovi.
V některých rysech určitě nadčasové dílo, nicméně konstrukcí již trochu překonané. V zobrazované společnosti jsou totiž prakticky všichni vypočítaví a pokrytečtí, nebo alespoň naivní a hloupí. A tak je Duroy záporným hrdinou mezi zápornými postavami intrikujících politiků, zahýbajících paroháčů či vychytralých manželek nebo naopak nepochopitelně přímočaře jednoduchých dam a dívek z vyšší společnosti. Těžko říct, komu vlastně fandit.

3 15.02.2017

Přetrpěl jsem to. Doslova. Pět set stran nudy nebo geniality, která mě ovšem minula. Slovy klasika se u mne střídaly fáze očekávání a fáze zklamání. Tedy přesněji: po skvělých Pravidlech moštárny, knize napsané hlavou a srdcem, fáze nezměrného očekávání s fázemi naprostého zklamání nad řádky, které Irving psal zřejmě – s prominutím – penisem.
Alegorie, vtip, nadsázka, výsměch společnosti… Mluvíme stále o Světě podle Garpa? Já jsem četl absurdní pojednání o lidech, z nichž prakticky nikdo není „technicky“ v pořádku – ať už tím míníme stránku fyzickou, psychickou, sexuální či vlastního osudu. V tom má zřejmě být originalita tohoto díla, pro mne však neuchopitelná a samoúčelná. Snad všechny zásadní události a jejich vývoj souvisí s „volačem ve volaču“, případně s „volačem“ v ruce, v ústech nebo alespoň ve vzdouvajících se trenýrkách. Sexualita je bezpochyby velkou součástí našeho života a to i u lidí, kteří ji striktně popírají, ale takto násilně vystavět téměř všechny osudy jako pouhé důsledky chlípnosti či jejího odmítání, mi prostě přišlo zoufalé a podbízivě laciné. Věřím, že v 70. letech minulého století sklízela kniha plusové body za určitý průlom do ještě vcelku intimních zón lidského soukromí, ale že by to hned proto mělo být mimořádné a nadčasové dílo?
Ne, já jsem tuhle autorovu hru nedokázal přijmout a tak v Garpa nevěřím. Dávám 2* za několik spíše náznakem zajímavých či úsměvných momentů a s ohledem na „moštárnu“ i sentiment k autorovi, ale ke čtení knihu doporučit nemohu.

8 05.02.2017

Tleskám panu Neffovi, tato kniha je velmi podařená. Především pak její první dvě třetiny, ve kterých jsem byl zcela pohlcen realistickým popisem událostí prvních týdnů a let „po Tom“. Samozřejmě můžeme o směřování společnosti a chování jednotlivých lidí i lidí jako celku polemizovat, ale autorův přístup je naprosto legitimní a pro mne i (bohužel) silně pravděpodobný. Syrovost a leckdy surovost jeho popisu mně silně připomínaly McCarthyho Cestu, která by bez dalšího klidně mohla být americkou dějovou linií po příchodu Tmy.
Postupem času je děj trochu dobrodružnější a samotný závěr je už na úplné hraně, ale mně to nijak zásadně nevadilo. Popis zhroucení naší křehoučké civilizace, které z nějakého nepříliš zřejmého důvodu stále říkáme se zpupností nám vlastní, vyspělá, je popsán skvěle a zároveň mrazivě při pomyšlení, jak málo k jejímu krachu stačí. Snad jedinou výtku bych tedy měl k výskytu reálných postav (především politiků) v knize, ale nejedná se o nic nepřekonatelného a myslím, že i rozumím autorovým důvodům jejich použití.
Určitě doporučuji k přečtení.

6 18.01.2017

Platón (a Sókratés) opět dokazují, jak velkými filozofy byli. Zde již smazaný komentář o příručce totalitních systémů ukazoval buď na nepochopení, nebo na snahu o hloupou originalitu hodnocení. Není nutné souhlasit se všemi myšlenkami tohoto řeckého myslitele, ale to nic nemění na neuvěřitelné komplexnosti a propracovanosti jednotlivých tvrzení uvedených nejen v tomto díle. Jejich vstřebáním se kritickému čtenáři otevírají další dimenze uvažování o chodu, řádu a smyslu světa a je pouze na něm, jaký k nim zaujme postoj. Případný nesouhlas by měl ovšem (především sám pro sebe) vyargumentovat podobně, jako to udělal Platón.
Omlouvám za tapetu, ale neodolám a raději místo svých uvedu zde v komentáři některé myšlenky z této knihy. Připomínám, že níže uvedené věty byly napsány před téměř 2400 lety

Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co si stanoví dobrem? A co myslíš, že si stanoví? Svobodu. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného. Zdalipak tedy to jsem chtěl právě říci nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik pro tyranii?
Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno? A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům. Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak. To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starší a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.
Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokracie duši občanů, takže se jitří a nemůže snésti nejmenšího omezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.

10 05.12.2016

Poslušně hlásím, že Švejka jsem četl již podruhé, a jelikož jsem samozřejmě viděl i jeho filmové zpracování, tak si pod touto postavou představuji automaticky Rudolfa Hrušínského a tím se i zvyšuje můj kladný sentiment k tomuto dílu.
Popravdě ovšem musím přiznat, že i když příběhy zachycené v knize mají občas zajímavou pointu a vtip, tak celek (zřejmě vlivem životního stylu autora) působí jako vyprávění a pábení hospodských štamgastů nad pátou sklenicí piva. A já jsem se pak bohužel cítil jako náhodný host, který si zcela střízlivý přisedl k jejich stolu a po nějaké době se začal všemi těmi opileckými historkami nudit.
Vyčůraný a pasivně agresivní „dobrák“ Švejk se totiž na svých cestách negativním světem potkává se samými blby, nezřídka z vojenského prostředí a již opilými či se zrovna zpíjejícími pod obraz. Jako na orloji tak před čtenáři pochodují různé postavičky, které se ovšem po oběhnutí celého kola začnou opakovat: blb, hovado, ožrala, dobytek, pitomec, primitiv, představitel úřední moci (rozuměj idiot 1. řádu), blb, hovado, ožrala, dobytek…
Genialitu tohoto díla jsem tedy opět neobjevil a ani nevidím důvod, proč Švejkovu literární postavu vydávat za nějakého „vzorového“ Čecha. Jsem přesvědčen, že jím není a i pokud se mýlím, tak že by se tímto vzorem snad žádný člověk či dokonce národ nemohl chtít chlubit.

4 30.11.2016

Možná o něco delší kniha, než by bylo nutné, s originálním stále aktuálním námětem a průměrnou beletristickou úrovní. Postavy jsou od začátku do konce často až nelogicky černobílé bez jakéhokoliv vývoje s výjimkou toho jediného, který je ústředním motivem díla. A je A, dobro je dobro, zlo je zlo a kladní nemají záporné vlastnosti.
Výše uvedené ovšem neznamená, že jde o špatnou knihu. Naopak, i přes dobu svého vzniku, kdy tuny oceli a kilometry kolejí patřily mezi hlavní měřítka výkonnosti ekonomiky, se jedná o neuvěřitelně dnešní dílo plné zajímavých pohledů a často precizně vyložených myšlenek. Zatímco průběh děje je popsán poněkud plochým stylem, filozofická rovina knihy je na velmi vysoké úrovni. Nebudu se zde pouštět do konfirmace či polemiky s uváděnými názory autorky, protože by to přesahovalo rámec tohoto komentáře. Jsem ovšem přesvědčen, že v knize prezentovaný pohled na ideální svět Ayn Randové (jenž je mimochodem naprostým opakem marxismu) a zároveň rozsáhle zpracovaná argumentace pro jeho podporu, jsou zdrojem velmi zajímavých úvah pro všechny jeho stoupence ale i odpůrce. A tak by to u každého filozofického názoru mělo být především.

8 10.11.2016

Velmi čtivě popsaný život opravdového velikána novodobých dějin z pohledu jeho fanouška Borise Johnsona, který se přitom ovšem nevyhýbá ani méně lesklým okamžikům Churchillova života. Význam tohoto člověka nám už shrnula historie a pokusy o její revizi jsou sice legitimní, ale často zcela liché a zejména paradoxní, neboť nebýt Churchill Churchillem, tak bychom dnes v Evropě zřejmě prostor pro jakékoliv revizionisty ani neměli. Ne, Winston Churchill nebyl bezchybný či dokonalý, ale byl autenticky originálním člověkem s vizemi, kterým zůstával věrný bez ohledu na sílu i směr větru a deště, který ho zrovna bičoval.

1 08.11.2016

Můj první knižní Olsen, ke kterému mě přivedla až filmová zpracování jeho předchozích děl nabízí propracovaný a komplexní příběh s dvěma časovými rovinami a originálním překvapením na konci. Dále pak bezpochyby zajímavé téma odvíjející se od i dnes velmi aktuálního pokřiveného pohledu některých jedinců na svět a lidi okolo nich. Přesto jsem byl spíše zklamán, možná i pod vlivem vysokého očekávání.
Zpočátku košatý příběh se postupem času (logicky) redukuje na jednu hlavní dějovou linii a úvodní odbočky jsou buď trochu násilně bez dalšího vyřešeny (fax, poděkování na konci) nebo úplně vyšumí do ztracena (role Carla Morcka v kauze, která přímo předcházela vzniku oddělení Q či smrt jeho strýce). Možná je to příprava na další knihu, ale takto podané to působí pouze jako vata pro zvýšení počtu stránek.
Opravdovým zklamáním pro mne ovšem byla skutečnost, že oddělení Q se vůbec nechová jako policejní složka, ale spíše jako hodně nestandardní detektivní kancelář z laciného braku. Způsob obstarávání důkazů, "akční" vyšetřovací metody a hlavně posuny v případu díky všudypřítomné intuici a náhodě, překračují podle mého názoru hranici uvěřitelnosti, kterou jsem si na severských autorech vždy velmi cenil. Nakonec i nelogické chování celé policie v době přímého ohrožení jejích příslušníků do této smutné mozaiky zapadá a sráží zážitek z této knihy.
A to je škoda, velká škoda. Protože Olsen vystavěl neobvyklý a silný příběh staré pomsty s velmi přesvědčivou propracovaností i uvěřitelností. Způsob jejího odhalování však zřejmě psal někdo jiný a nebo na něj autorovi již nezbyly síly.

3 04.10.2016

Vítězství formy nad obsahem.
Způsob vyprávění, střídání stylů i jazyka, cestování z minulosti do budoucnosti a zase zpátky... Přístup neuvěřitelně originální, ale dějová linka za ním pokulhává. Většina myšlenek na mne působila vcelku povrchně až otřepaně a tak jsem se neustále nemohl zbavit pocitu, že nebýt jejich podání takto neotřelé, že bych je asi přešel bez povšimnutí.
Nemůžu napsat, že jsem se nudil, ale stejně tak ani doporučit k přečtení.

2 01.09.2016

Ano, je to moje chyba, že chodím ke kováříčkovi, místo abych si zašel ke kováři. Ale prostě jsem podlehnul mediální masáži o tom, jak dobrou knihou je Dalajlámova kočka. No, alespoň teď můžu autenticky říct: Ne, není.
Každopádně se nepřestávám divit tomu, proč stále dokola musí novodobí vykladači filozofií, náboženství a dalších teorií za pomoci nejrůznějších „moderních“ berliček přežvýkávat tyto i bez dalšího robustní a inspirativní myšlenky. Proč chce tolik lidí dostat na podnose vyzobané a svévolně (někdy i účelově) poskládané výklady nejrůznějších úvah, místo toho aby si sami udělali názor a hledali (svůj) vnitřní smysl nejrůznějších střípků generací lidské moudrosti a uvažování. Proč se musíme poučovat na „proměně“ povrchního hejla z kavárny a vůbec veškeré duchovní či filozofické úvahy hned dávat do konkrétních praktických souvislostí? Pro zvýšení atraktivity to celé samozřejmě okořeňme občasnými zmínkami, jak se u dalajlámy střídají nejrůznější nejmenované významné celebrity ze světa showbyznysu, coby novodobí nositelé duchovna a osvícení mezi konzumem a leností zblbnuté masy myšlenkových příjemců. Jakoby bez těchto „velmi známých“ herců a hereček neměla osobnost dalajlámy dostatečnou váhu a hodnota jeho filozofie byla vlastně nezajímavě nízká.
Ne, ne a ne. Nezlobte se na mne, ale půjdu proti davu následující parafrází: Tento způsob vyprávění zdá se mi poněkud nešťastným. Dvě * tak dávám spíše budhistické karmě, než tomuto dílu.

17 16.08.2016

Marně jsem hledal tolik vyzdvihovaný vtip, originalitu a především nějakou moudrost. Plnými hrstmi se mi naopak dostalo množství klišé, která zcela odpovídají knize, jenž by mohla být napsána přemoudřelou dvanáctiletou dívkou a přechytralou domovnicí. Ta navíc boj se stereotypním vnímáním své profese, tedy jako tupých, nepříjemných a pro ostatní obvykle neviditelných žen, vede intelektuálním snobismem a arogancí „sečtělých“, čímž zcela převrací na hlavu jí jinak tak vysmívané elitářství.
Dějová linka s přiznanou japonofilií Muriel Barbery je v kontextu celého díla spíše úsměvná či místy možná až směšná. Japonská i obecně asijská kultura je mi blízká, ale nelze si ji příliš romantizovat pouze na základě sklenky saké a pár soust sushi v japonské zahradě. Uhlazenost, ohleduplnost a respekt k ženám rozhodně k dlouhé tradici této ostrovní země nepatří v takové podobě, v jaké je nám zde v tomto díle předkládán.
Ale ano, možná jsem pouze dalším vhodným obyvatelem domu číslo 7 na ulici Grenelle, který je již nyní až na výjimky plný nadutých hlupáků, jenž genialitu této knihy nejsou schopni pochopit.

10 07.06.2016

Viděl jsem nejdříve film a poté poslouchal audioknihu s výbornou Janou Strykovou. Znalost zápletky je pochopitelně omezujícím faktorem pro plný zážitek, celkově ovšem (nijak překvapivě) literární zpracování detailněji doplňuje film.
Nakonec by asi šlo hodnotit lapidární parafrází otřepané pravdy: Každý má takové manželství, jaké si zaslouží.
Gillian Flynn napsala velmi čtivý a originální příběh o jednom nevšedním vztahu. Je obtížné psát cokoliv dalšího a neriskovat přitom spoiler pro dosud neznalé čtenáře. Jen tedy zmíním, že „to“ na můj vkus občas až moc dobře vyšlo tak, aby „to“ zapadlo do celého děje, ale hned dodávám, že nikoliv přes míru urážející čtenářův vkus.
Největším zážitkem z celé knihy pro mne ovšem je chování médií a veřejnosti, které autorka popsala naprosto dokonale. Bohužel. Tupý dav bezmyšlenkovitě přežvykující cokoliv, co mu média předloží. Večer je černá černá a i když do rána zbělala, tak to pro nikoho neznamená ani ten nejmenší důvod k zamyšlení. Potřebujeme hrdiny i padouchy a ti jsou nám servírováni v rámci naplnění sledovanosti či čtenosti. O nic víc – nebo dokonce snad o pravdu či opravdovost – ani v nejmenším nejde.
Knihu rozhodně doporučuji, i když se při jejím čtení asi nebudete cítit nejlépe.

3 26.04.2016

Výborná kniha od zajímavého člověka. Profesor Koutecký je krásnou ukázkou inteligence, které nechybí životní moudrost umožňující hovořit o životě s dechberoucí přesvědčivostí. Jeho zkušenosti ho zcela přirozeně staví do role indiánského šamana či stařešiny, kterými ovšem naše současná většinová společnost zpupně pohrdá a tak dokud se neoblékne do havajské košile a nesbalí poslední miss, nemá na mediální prostor nárok.
Je mi upřímně líto, že pro nejrůznější showbyznysové celebrity se lidé jako on v mainstreamových médiích neobjevují vůbec či pouze sporadicky. A zároveň mne i mrzí, že jsem první a jediný, kdo tuto deset let starou knihu ohodnotil...

7 31.03.2016

Eduard Petiška starověká témata uměl vyprávět dokonale. Z velké části jde o jakési převyprávění Starého zákona, velmi dobře ovšem srozumitelné - a především i čitelné - dětem. Tyto báje a příběhy, které patří mezi kulturně-historické dědictví lidstva, by podle mého názoru měl znát každý a to bez ohledu na svoji víru či náboženské vyznání.
Vždycky mě ovšem zarážela určitá věrolomnost té „obyčejné slušné“ bezejmenné izraelské většiny: jakmile jí Jahve přestal posílat pečené holuby rovnou do pusy, či pokud jejich dodání trvalo příliš dlouho a dokonce přinášelo nějaké úsilí, tak na svého Boha okamžitě začala žehrat nebo zapomínat a obracela se zpět ke svým původním utlačovatelům či jiným pochybným modlám. Jak dnešní...

22.03.2016

Zajímavé téma se slabým zpracováním. Stejně jako u Orwella, Zamjatina, Bradburyho či dalších nejde o to, zda je v tomto případě popsaná demokratická islamizace současné Francie a potažmo celé Evropy reálná či takto uskutečnitelná. Jde o další legitimní trošku do mlýna možného vývoje společenství a až čas ukáže, jak byl Houellebecq blízko či daleko.
První dvě třetiny knihy, ve kterých je Francois především pozorovatelem a komentátorem okolního dění ve francouzské společnosti během prezidentských voleb, na mne působily neotřele a zajímavě s mnoha originálními postřehy z fungování naší „moderní“ západní společnosti. Jakmile se ovšem hlavním tématem stává sám vypravěč Francois, v podstatě vyprázdněný a asociální profesor ničeho bez rodiny i opravdových přátel, bez jakéhokoliv intelektuálního přesahu za hranice své hlavy, Huysmansa a především vlastního penisu, padá knize řetěz a čtivost i zajímavost se začnou vytrácet. Ženy okamžitě po volbách nasadí kalhoty, vycouvají z veřejného života a Francois pod vlivem novodobých islámských myslitelů („zavřeli v Bruselu kavárnu a tak jsem konvertoval“) zjišťuje, že muslimský způsob života je vlastně fajn. Koneckonců tři manželky vyjdou levněji než kuchařka, uklízečka a escort.
Pro mne je tedy tato kniha nakonec trochu odfláknuté zklamání.

8 21.03.2016

Syn se Nesbøvi povedl a tento autor se u mne po nijak oslnivém Netopýrovi zcela rehabilitoval. Zajímavý příběh i jeho neotřelé podání z mnoha úhlů pohledu je velmi čtivé a zároveň téměř dokonale propracované. Autor si s ním bezesporu dal velkou práci. Plný počet hvězdiček nedávám pouze z důvodu, že se mi synovy kousky přeci jen občas zdály trochu moc superhrdinovské a z lehka (ale opravdu jenom z lehounka) chvílemi narušovaly uvěřitelnost celého dění. Každopádně knihu doporučuji, já sám mám okamžitě chuť pustit se do dalšího díla tohoto autora.

6 09.02.2016