chamyl komentáře u knih
S Timothy Ashem nemusíme ve všem souhlasit, ale určitě bychom se s ním a jeho osobními vzpomínkami měli pomocí této knihy po Evropě rozhodně projít.
Bádání o nesmrtelnosti chrousta. Pro mne je z této knihy nejzajímavější zjištění, čím vším je možné se (u)živit.
Hoooodně dlouhá kniha o arogantním českém Rambovi s dovednostmi a neodolatelností Casanovy, který vylezl z okna a zmizel, aby mohl po světě mezi ranami pěstí a partičkami karet šířit svá otravně moralizující filozofická moudra za současného zvládání všeho na co sáhne, od hudby až po akrobatické řízení jakýchkoliv letadel.
Dosavadní knihy pana Niedla mám rád, takže nebudu příliš kritický. Nicméně zde jsme se prakticky zcela minuli, a tak mě trochu děsí skutečnost, že mi byly věnovány oba díly tohoto hrdiny najednou…
Ne pro každého člověka je svoboda tou nejvyšší hodnotou a štěstím.
Fanatismus není víra.
Je třeba bojovat, protože všichni chtějí islám zničit. Současně ovšem v rámci džihádu mám právo zničit věřící v jiné náboženství či nevěřící.
Norsko je přeci svobodná a tolerantní země, tak jeho obyvatelé musí respektovat naše právo na to, že je v rámci svého svatého boje chci všechny zabít.
Nikdo nemá právo nás jakkoliv omezovat, ale každý musí respektovat omezení vyplývající z požadavků naší víry.
Vaše svoboda je zde proto, abychom mohli zavést naši nesvobodu.
Smutné. A je to o to smutnější, že toto není islám. Toto je jen a jen nenávist, které se hodí jakýkoliv kabát pro získávání svých deprivovaných bojovníků.
Už to tady v komentářích bylo zmíněno: námět super, zpracování pokulhává.
Začínáme s neotřelou zápletkou originálně rozkročenou mezi dvě země, abychom se postupně s přibývajícími stránkami dočkali špatně stravitelných nelogičností (v jedné kapitole jsme vyděšeni z ohrožení vlastního života prakticky každým v okolí, abychom v druhé i přes varování mířili přímo do jámy lvové) či obvyklých klišé (telefony se neberou, když je potřeba či se nedovoláme někomu, kdo nám následně vyčítá, že máme být stále na příjmu). K tomu otravně průhledná linka s Andreasem a nepříliš uvěřitelné akční finále.
Takže skvělý nápad s průměrnou realizací.
Dávám plný počet, a to i přes skutečnost, že by se autor ještě potřeboval trochu vypsat, aby se vyhnul chvílemi zbytečnému patosu, který paní Čílová ani její příběh vůbec nepotřebují.
Tyto knihy o „obyčejných slušných lidech“ jsou ovšem potřeba, abychom mohli obrázky naší poválečné historie malovat barevně a viděli, že pojem pracující lid nebyl tak jednolitě a unifikovaně definovaný, jak nám prezentovali učebnice dějepisu, a že tedy ne všichni pracující viděli svoji šťastnou budoucnost v krvavě rudé náruči sovětského socialismu.
Každopádně Blanka Čílová a její souputníci zasluhují velký respekt.
Platonova ukázka brilantní argumentace a užití logiky podaná Sokratovými ústy při jeho obhajobě před athénskými tribunálem.
Hororové čtení, pokud jej zařadíte bezprostředně za nedělní diskusní pořady.
K samotnému zajímavému detektivnímu příběhu přidávám 1* za vedlejší myšlenku, tj. nebezpečí relativizace jakékoliv skutečnosti, kterému již nyní čelíme a v roce 2050 to bude (obávám se) ještě mnohem horší.
Fotografie, videa, písemnosti, zpravodajství, telefonické videorozhovory s blízkými osobami, ale v neposlední řadě i vlastní oči, budou čím dál tím méně zdrojem důvěryhodné informace. Pravda se stane encyklopedickým pojmem s prázdným významem v běžném životě i mezi přáteli a dostupná fakta budou individuálně odpovídat mému personálnímu profilu, jako je tomu již nyní při vyhledávání v Google či tvorbě bubliny na sociálních sítích.
Edward Snowden bezpochyby zasluhuje absolutorium za svůj whistleblowerský počin. Navíc se jeho autobiografie čte celkově velmi dobře a i řada technických termínů je podána srozumitelně. Odhalování praktik, které jsou v rozporu s platným právem, je pro mne vždy obdivuhodný a správný čin, zvláště je-li zdrojem těchto nepravostí oficiální moc.
Na druhou stranu je obtížné knihu hodnotit bez přihlédnutí k osobě autora. A tady se bohužel obávám, že je zbroj Snowdenova bílého rytíře svobody už nemálo potrhaná a ušpiněná. Jeho kopí totiž stále míří jen jedním směrem, byť asi rozumím důvodům proč.
Dětinsky ovšem působí jásání některých čtenářů nad tím, že konečně vidíme, jak špinavé má strýček Sam spodky. Kdo chtěl, ví to už dávno. Snowdenova odhalení přitom paradoxně dávají (byť uznávám, že nyní nevelkou) šanci tomu, aby si své spodní prádlo "demokratické" země někdy v budoucnosti vypraly. Ze své stávající adresy nám ovšem, obávám se, žádná odhalení obdobných praktik tamní moci ani on, ani jeho sousedé, bohužel nepřinesou.
Nicméně dávám této knize plný počet, protože by měla být součástí všeobecného povědomí, abychom si každý měli šanci utvářet vlastní kritický názor na svět kolem sebe.
Vraťte se, prosím, zpět do Dánska a ke kořenům oddělení Q. A řešte méně osobních "psychických" problémů a více zapomenutých třeba i "obyčejných" případů.
Ostatní výhrady již sepsali komentující s podobným názorem.
Čtivě popsaný vývoj v nejvyšších patrech ruské politiky s osvěžující úrovní objektivity. Autor příliš nesoudí a o to více popisuje. I když jsou občas jeho zdroje nejasné ("jeden z jeho nejbližších spolupracovníků" apod.), tak celkový obrázek působí velmi kompaktně.
Ruský medvěd potřebuje drbat za ušima, jinak kolem sebe seká drápy. A bez ohledu na to, jak vypelichaný má kožich, tak toto drbání je v zájmu nás všech skutečným úkolem diplomacie. Daří se jí to?
Zhruba do poloviny příběhu jsem byl přesvědčen o 5*, ale jak začínala nabývat na významu "posvátná stránka sexu", tak šlo mé hodnocení dolů.
Skoro bych řekl, že dokud knihu psala Marie, tak se jednalo o velmi zajímavý pohled brazilské venkovské ženy na přístup k životu a vlastní roli v něm, jakož i převzetí zodpovědnosti a aktivity. Coelhovy sexuální filozofie ovšem postupně, přes svoji nepopiratelnou neotřelost, postupně sklouzávaly k nakašírovaným, ale často prázdným slovům, leckdy spojeným s náznakem elitářství v duchu "pro pochopení prostě musíš být nějak výjimečný".
A to je škoda, protože hloubka příběhu Marie a jí podobných žen měla na silný příběh bez zbytečných berliček.
Abych nebyl zbytečně vytrollen, tak se nebudu pouštět do jakéhokoliv subjektivního rozboru fungování propagandy ve světě. Je ovšem vcelku nasnadě, že je to již od doby Římské říše účinný nástroj vládnutí.
Z celé knihy je pro mne asi největším poselstvím to, jak jednoduché je v dnešní době tvořit veřejné mínění pomocí tweetů, krátkých poznámek či různě poskládaných a okomentovaných multimédií s neznámou historií. Názory se snadno ovlivňují pomocí 160-ti znakových textových výkřiků či vhodně publikovaných fotografií, přičemž míra pravdy je měřena počty shlédnutí, sdílení a lajků. A samozřejmě především tím, co chci jako pravdu vidět.
Emoční rychlodráha sdílených "fakt" od alespoň pokusu o kritické myšlení směrem k totální relativizaci všeho je v plném proudu a jízda na ní je čím dál tím rychlejší. Kde ovšem skončí?
Kristýna Trpková psát umí a i ve Vesnici dala dohromady zajímavý kriminální příběh s neotřelou zápletkou.
Nicméně za mne zde bylo příliš mnoho výplně z osobního života (bohužel) vcelku otravné a hysterické Laury, která se ani jako kriminalistka nechová moc profesionálně, aby v samotném závěru nezapomněla zmínit svoji bezchybnou intuici. Výslech hlavního svědka či podezřelého byl názorným popřením všech kriminalistických postupů, kdy Laura vyslýchaného prakticky nepustí ke slovu a neustále mu skáče do řeči, aby mu prezentovala své domněnky, pocity a frustrace, takže se slovy klasika "vyšetřovatel pomalu stává vyšetřovaným".
Proto ubírám 2*, ale těším se, že další příběhy z pera této autorky budu moci opět hodnotit po zásluze výše.
Za mne celkově slabé.
Vcelku zajímavá zápletka je vyšetřována českým Harry Holem bez jakéhokoliv charisma a nesympatickou hysterkou s docela jednoduchým pohledem na svět i (samozřejmě) složitou životní historií. Pasáže z jejich osobního života byly velmi otravné, aniž by příběh nějak obohacovaly či posouvaly.
"Detektivní" část knihy je o poznání lepší a střídání pohledů zajímavé. Nicméně v závěru už převažují pouze osobní problémy policistů a málo uvěřitelný přístup k jejich řešení. Proto nemohu jít s hodnocením výše.
Vydařená prvotina mladé Tatarky, která nám z jiného úhlu přináší pohled na ruské gulagy i informaci o tom, kolik národností a náboženských vyznání budování socialismu i velkého Sovětského svazu postihlo.
Při čtení jejího příběhu, i obdobných z jiných koutů světa, mi neustále hlavou probleskuje otázka: "Kde jsou v těchto těžkých životech dnes tak běžné sebevraždy a psychické problémy?" Jakoby lidé tehdy pro samé utrpení neměli čas trpět a raději žili.
Zklamání.
Vcelku zajímavý příběh degradovaný dnes moderním nediskriminačním moralizováním.
(SPOILER)
Umělý konflikt mezi hlavními vyšetřovateli a stejně tak jejich umělé spojení do případu, abychom celou dobu věděli, že na konci bude vše OK. Navíc ve chvíli, kdy si oba chtějí vysvětlit podstatu svého nedorozumění, musí bezodkladně běžet do pitevny, protože jim to nařídí lékařka, která něco "zjistila". U 30 let starých ostatků jde bezpochyby o minuty, a tak je samozřejmé, že si to oba hlavní hrdinové nevysvětlí, aby byl čtenář "napnutý" co nejdéle.
Rasisté jsou odporní, ovšem ti, kteří se k "jiným" chovají bez rozdílu jsou ještě horší, protože si bezpochyby kompenzují svoje černá (nebo bílá) svědomí.
"Elitní" inspektorka zvrací z 30 let starých ostatků, protože oběti byly zabity kvůli rase. Po tolika případech bych čekal větší odolnost. Rasistická vražda a její provedení je podle mne přitom stejně odporná, jako další úchylné pohnutky: pedofilie, nekrofilie, sadismus, žárlivost, pomsta, majetek a mnoho dalších.
Závěrečné akční rozuzlení jako obvykle proti všem předpisům, logice i pudu sebezáchovy bez asistence zásahovky.
Matthew Perry pro mne není Chandler Bing a jeho potřeba obě postavy neustále propojovat je až tragikomická.
Jak už zde v komentářích opakovaně zaznělo: celkový náhled na knihu i jejího autora se bude u čtenáře odvíjet od toho, zda závislost považuje za nezaviněnou nemoc či něco, k čemu si závislý dopomůže sám. Přiznávám, že patřím do druhé skupiny a i když nechci zlehčovat řadu lékařsko-psychicko-sociologických souvislostí vzniku závislosti a boje s ní, tak prostě nemůžu Perryho vnímat jako pouhou trpící oběť, stejně jako bych to nedokázal u Humberta Humberta podléhajícího své posedlosti mladičkou Dolores.
Kniha je pro mne tedy neupřímnou zpovědí zhýčkané a vcelku sobecké holywoodské hvězdy, která prizmatem showbyznysové sebestřednosti považuje i Boha za jakéhosi slouhu , který nemá nic jiného na starosti, než řešit jednoho losangelského feťáka a jeho kariéru, a tak se mu opakovaně zjevuje, aby ho informoval, že bez něj to nepůjde.
Nekonečné prázdné filozofování ("Co si počnete, když jste herec a jste slavný a bohatý, ale nestojíte o to být bohatý a slavný?" - Božíčku, fňuk, to nemá řešení!) a pár vtípků ("Ve skutečnosti jsem nedávno přibral tolik, že když jsem se podíval do zrcadla, myslel jsem, že mě někdo pronásleduje.").
Za mne tedy jinak nic moc jak kniha, tak člověk Perry.
Rychlé šípy z FBI pod vedením nezkušené agentky vyšetřují největší případ ve městě. Každopádně pevně doufám, že pokud se někdy dostanu do situace, kdy budu potřebovat pomoc policie, tak mě nedostane na starost Sayer Altair.
Nelogické kroky, mručení, pumpování pěstí, ignorování obvyklých policejních postupů, prokousané rty i nehty rozdrásané dlaně. Do extrému vyhnaný populistický politik, rázná a divná, i když samozřejmě správná, šéfová, nepřátelský kolega, novinářské hyeny. Jak z druhé lekce tvůrčího psaní detektivek. A samozřejmě i dnes moderní rasový prvek.
Již to tu mnozí napsali: vcelku zajímavá zápletka totálně zabitá jejím podáním.
Za mne tedy, s ohledem na celkově vysoké hodnocení, velké zklamání.